Hydrologický výzkum by mohl pomoci lyžařským střediskům

„Z hlediska hydrologie a vlivu provozu lyžařských středisek a s tím spojeného umělého zasněžování se kromě ostatních posuzují dva hlavní faktory: celkový odběr vody z toku pro výrobu umělého sněhu, to je kolik vody se odebere z blízkých toků během období zimy celkově, a aktuální odběr vody z toku v daný den a okamžik,” říká Ing. Roman Juras, Ph.D., z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze.

Celkový odběr vody z toku během zimní sezóny dle Romana Jurase nebývá z pohledu ekologie ani hydrologie problém, protože se ve skutečnosti jedná o velmi malý podíl z objemu vody odteklé za sezónu. Problém však nastává, pokud je vody v toku v daný okamžik málo. To znamená tehdy, když nastane takzvané hydrologické sucho, které občas v oblastech lyžařských areálů v České republice nastává na začátku zimní lyžařské sezóny, tedy v první půlce prosince, a také v období, kdy hodně mrzne.

Roman Juras pokračuje: „A právě to jsou období, kdy lyžařská střediska potřebují nejvíc vody pro umělé zasněžování. Tehdy může nastat v areálech konflikt s vodoprávním úřadem. V daném toku, na kterém je areál závislý, je totiž potřeba zajistit minimální zůstatkový průtok. Pokud se čerpá i pod hranici stanoveného průtoku, může dojít k dočasnému vyschnutí nebo vymrznutí toku. V důsledku to má vliv na živočichy, kteří zde žijí, ať už na ryby nebo bezobratlé, nebo i na vegetaci.“

Tuto problematiku by mohly pomoci vyřešit retenční nádrže, které mimo jiné zpětně zachytí tající sníh z předchozích období. Společně se zachycenými dešťovými srážkami by se tak voda mohla recyklovat bez nutnosti čerpat velké množství povrchové vody z potoků a řek. Lyžařské areály se ovšem většinou nachází v chráněných krajinných oblastech či přímo v národních parcích. Při budování retenční nádrže je potřeba velmi zvažovat, jaký bude mít vliv na ráz krajiny a celkově na okolní ekosystém. Ski areály také mohou mít problém s prostorovými nebo technickými možnostmi pro vybudování retenční nádrže. „Obecně areály s malými vodními toky, a tedy malou vodností, jsou často omezeny z hlediska množství dostupné vody pro potřeby vysněžení areálu do provozuschopného stavu. Příkladem je lyžařský areál v Rokytnici nad Jizerou, kde často kvůli nedostatečnému množství vody v toku areál zasněžovat nelze. Nedostatek vody brání také dalšímu rozvoji areálu. Paradoxně nejen v Krkonoších přibývají během zimního období situace, kdy je vody v tocích nadbytek. Spuštění zasněžovací techniky však znemožňují meteorologické podmínky, tedy teplo a vlhko.“

Ve světě je situace obdobná. Dnes už prakticky neexistuje ski areál, který by nebyl závislý na umělém zasněžování. V Alpách tak můžeme vidět mnoho retenčních nádrží. Lyžařské areály navíc bývají co do plochy mnohonásobně větší a vodu pro technický sníh čerpají z údolí. „Je zde i mnohem větší výškový rozdíl, a proto je čerpání vody technicky, a tudíž i finančně náročnější. Jedno čerpadlo zkrátka nevytáhne vodu o 1000 metrů výš, a tak je nutné využívat složitý přečerpávací systém. S klimatickou změnou je tento problém celosvětový. Vyšší teploty způsobují, že sníh rychle roztaje a zasněžování, pokud teploty neklesnou alespoň pod -2 C°, není možné spustit. Jedna z v oblasti Alp analyzovala desítky horských oblastí a zjištění bylo, že lyžařské areály pod

1200 m n. m. budou mít do budoucna poměrně velké existenční problémy, protože pravděpodobně nebudou moci sjezdovky provozovat tolik dní jako doposud,“ vysvětluje Roman Juras.

V některých zemích může nastávat také problém s přidáváním chemických aditiv do technického sněhu. Aditiva mají přispívat k lepší nukleaci, tedy tvorbě zmrzlých kapiček vody produkované sněhovým dělem. „To je často probírané téma. V České republice je však přidávání aditiv kvůli ochraně přírody do technického sněhu zakázáno.“

Roman Juras se s týmem zabývá výzkumem umělého zasněžování v lyžařském areálu Alšovka v blízkosti Klínovce v Krušných horách a také na Kubově Huti na Šumavě: „Konkrétně se zabýváme hydrologickými procesy na sjezdovkách. Zajímá nás například, kolik vody a jak rychle ze sněhu odtéká. Sjezdovky totiž bývají směsí přírodního a technického sněhu. Ten, když se navíc urolbuje, má větší hustotu a taje jinou rychlostí než čistě přírodní sníh. Měříme tedy, jaké množství vody se dostane zpět do vodního toku, kolik vody se infiltruje zpět do půdy atd. Tento pilotní projekt jsme zahájili teprve nedávno, ale už jsme zjistili, že přírodní sníh taje přibližně jeden a půl až dvakrát rychleji než technický,“ dodává Roman Juras.

Na toto zjištění by chtěl Roman Juras s týmem navázat i dalšími projekty. Jejich výsledkem by mimo jiné mělo být vytvoření modelu tání technického sněhu. Využít by ho mohla státní správa například pro povolování nových sjezdovek, protože pro posuzování žádostí nemá doposud žádný relevantní nástroj, podle kterého by je mohla hodnotit. Nad to, lyžařský průmysl se velmi rychle vyvíjí. Výsledky by měly přinést užitek i provozovatelům lyžařských areálů, protože mají poskytnout i poznatky, jak s technickým sněhem pracovat efektivněji vzhledem k finanční náročnosti i šetrnosti k životnímu prostředí.

Kromě zmíněných rizik umělého zasněžování z hlediska hydrologie je druhotným efektem a ekology často probíraným tématem skutečnost, že ski areály bývají velmi hlučná místa, mnohdy i s nočním provozem, který přináší světelný smog, takže zvířata jsou rušena a nemají klid na odpočinek. Na druhou stranu, zimní období a lyžařská sezóna bývají hlavním zdrojem příjmů v horských oblastech. Celosvětová klimatická změna tak může být pro lyžařská střediska likvidační. Množství srážek se očekává plus mínus stejné, ovšem vyšší teploty způsobí, že se nepromění na sníh přírodní, a pokud teplota dostatečně neklesne, nebude možné vyrobit ani ten umělý. Budoucnost ukáže, jaký vliv to bude mít na životní prostředí.

Věra Klimšová

Foto: Tomáš Jůnek