Robe, kromě neformální návštěvy Zahradní slavnosti jste měl na České zemědělské univerzitě pracovní schůzku s lidmi, kteří pro svoji alma mater dělají podobnou práci, jako vy pro tu ve Wisconsinu. Jaký je váš celkový dojem z ČZU?
Na první pohled mě zaujal váš kampus. Ve Spojených státech má každý univerzitu spojenou s kampusem, se souborem budov, zahrad, sportovišť a podobně. Moje žena je absolventkou Univerzity Karlovy, která je velmi stará a proslulá, ale nemá svůj kampus a její budovy jsou rozmístěny různě po městě. Jednou jsem tam přednášel, a když se na to podívám z pohledu Američana, asi bych se s takovým prostředím nemohl ztotožnit.
Zato vaše univerzita má kampus se vším všudy. Koleje, všechny ty budovy, ve kterých sídlí fakulty… Cítil jsem se tam dobře a zažíval ten dobře známý pocit, jaký člověk mívá v univerzitním kampusu. Takový prostor vnímáte úplně jinak než nějaký komplex budov v centru města.
U nás se navíc pohybujete uprostřed zeleně a dá se tady dýchat. I to jste ocenil?
Na první pohled mě zaujaly levandulové záhony. Před časem jsem pobýval v Aix-en-Provence známém rozsáhlými levandulovými poli všude, kam se podíváte. Proto mám levanduli tak rád. Nejsem expert přes botaniku, ale u vás mě zaujala ta obrovská rozmanitost rostlin. Důležité je, že nevykvétají všechny najednou, střídají se v květu po celý rok, což je dobré třeba kvůli včelám. Nebo když jsme spolu procházeli kampusem a prohlíželi si všechny ty zahradní úpravy a výběhy se zvířaty, to bylo moc fajn. Podle mě tohle místo ještě čeká na objevení, mnozí Pražané o něm možná ani nevědí. To je pro Prahu dost typické, lidé neznají spoustu míst ve svém okolí, která stojí za pozornost. Já se o pražský místopis hodně zajímám a rád pátrám po původu místních pojmenování. Třeba ulice Na Padesátém, proč se tak jmenuje? Nebo Smíchov – jak jsem zjistil, je to od slova „smát se“. Nebo může mít základ ve slově „míchat“. Jedním z možných vysvětlení je, že sem přicházelo hodně cizinců a ti se mísili s původními obyvateli. Místní názvy mají vždy nějaký zajímavý původ. Ulice Na Padesátém může mít základ v tom, že developeři při projektování celé čtvrti nahlédli do plánů, a tahle ulice byla navržena na straně 50. Každé místní jméno v Praze má svůj příběh, to mě opravdu fascinuje. Ale zpět ke kampusu ČZU. Moc se mi líbí, že má svoji identitu, svého genia loci, můžete se s ním snadno ztotožnit a můžete na tom stavět.
Jak probíhalo vaše setkání s českými kolegy, kteří se starají o absolventy ČZU?
Vyměnili jsme si zkušenosti a já jsem jim představil naši asociaci absolventů – the University of Wisconsin Alumni Association. Zásadní rozdíl je v tom, že tady se absolventům věnuje pár lidí, zatímco u nás je to štáb 48 zaměstnanců, kteří mají k dispozici 750 dobrovolníků po celém světě. Já sám jsem dobrovolník. Není to placená pozice a dělám to proto, že chci být součástí své univerzity a cítit s ní sounáležitost. Je mi velmi blízká, proto mě také ta práce baví.
Máme celou síť dobrovolníků, hlavně ve Spojených státech, kteří pracují v různých pobočkách. Jedna z největších je v Chicagu, má 10 tisíc členů a vlastní správní radu s prezidentem. Další pak v Los Angeles, v New Yorku, ale také různě po světě, například v Indii, Číně, Malajsii, v Jižní Koreji nebo Thajsku. A všechny se věnují našim absolventům.
Tak propracovaný systém vychází z amerických tradic, a ty jsou poněkud odlišné od českých. Jak to vnímáte vy jako „insider“?
Mám pocit, že tady u vás člověk chodí do školy nebo na univerzitu, a když ji dokončí, nemá k ní tak silnou vazbu, jako je tomu u nás. Nemá takové to „já tu školu miluju, jsem její součástí“. V USA máte už na střední škole kromě vyučování různé sporty a další program, třeba divadlo a tak. Ale důležitou součástí každé školy je především sport, oni tím žijí. Například v pátek večer se jde na zápas, je tam kapela, zábava … Je tu celá řada aktivit a všechny jsou napojeny na školu.
Jak jsem si stačil všimnout, v Evropě chce každý hrát fotbal, ale odehrává se to v klubech mimo školu. Když pak jdete na univerzitu, tam už je sport téměř na profesionální úrovni.
My máme na univerzitě stadion, který pojme 76 057 diváků, což ho řadí mezi největší školní stadiony ve Spojených státech, a vždycky je vyprodáno. Každý zápas připomíná jednu velkou party, všichni mají nějaký převlek, všichni se baví. Není to zkrátka jen o tom chodit do školy a získat diplom, ale být součástí toho všeho. To je velmi silné pouto. I když se pak absolvent věnuje vlastní kariéře, vždycky bude cítit sounáležitost se svojí univerzitou. Myslím, že tohle nikde v Evropě nezažijete.
Všechno má ale svá pro a proti. My třeba nemáme moc absolventů z České republiky, pro zahraničního studenta je studium u nás velmi drahé, a proto jen málokdo volí studium na Wisconsinské univerzitě v Madisonu. Zvlášť když v Praze může získat špičkové vzdělání, a ještě k tomu zadarmo.
Jak vypadá práce s absolventy vaší univerzity v praxi?
Založil jsem pražskou pobočku naší asociace absolventů. Ale ti, kteří jsou v Praze, jsou příliš zaměstnáni obchodními záležitostmi a je dost složité uspořádat nějakou společnou akci. Takže se spíš věnuji networkingu s absolventy v jiných zemích, například v pobočkách v Pekingu, v Paříži nebo v Londýně.
Vůbec první networking proběhl mezi mnou a londýnskou a pařížskou pobočkou. Pořádáme celou řadu virtuálních akcí jako webináře a podobné věci, abychom zainteresovali další lidi. Například jsme zorganizovali webinář na téma Možnosti pohybu po městě – tohle téma mě osobně velmi zajímá, zejména cyklistika, kolem níž se točí celý můj život. Vím o tom dost, tak mě napadlo přizvat pár expertů, uspořádat webinář a pozvat na něj naše absolventy. Hlavním hostem byl „cyklistický starosta Říma“. Ano, v Římě opravdu mají na radnici takovou funkci. Ten člověk se věnuje plánování tras pro cyklisty, ale i pro chodce, a jeho veškeré snažení směřuje k tomu, aby vytvořil bezpečné zóny pro obyvatele města. Ukázal nám proměnu jedné autobusové zastávky. Předtím tam všude parkovala auta, mezi nimi kličkovaly autobusy a pro lidi tam nebylo zrovna bezpečno. Po nezbytných úpravách se z té zastávky stalo krásné a důstojné místo. Přesně tam bychom měli směřovat. Žádné parkování, bezpečná zóna, značení na silnici tak, aby lidé mohli nastupovat a vystupovat důstojně a bezpečně.
Networking se asi velmi dobře uplatnil v době covidu?
V tomto období jsme pořádali spoustu webinářů s našimi sesterskými pobočkami po celém světě. Nazýváme to „chapter bridge concept“, to znamená, že stavíme mosty mezi jednotlivými sesterskými pobočkami. Jeden takový most jsme měli s Pekingem, pak s Indonésií. Na naše absolventy narazíte všude na světě. Tady v Praze jsem já, Rob, někdo další je v Pekingu, jiný v Indonésii. Když potřebujeme, vždycky někoho na síti najdeme. Pokud se třeba kolega s Číny chystá do Prahy na obchodní jednání, obrátí se na mě pro radu. Prostě když potřebujete, můžete absolventa Wisconsinské univerzity poprosit o pomoc. Já jsem před cestou do Argentiny požádal kolegy o pár tipů, kde si dát kafe a tak. Samozřejmě mi poskytli i podstatnější informace, například koho kontaktovat na ambasádě. V tomto duchu absolventi Wisconsinské univerzity fungují všude na světě. Všichni máme za sebou stejnou zkušenost, byli jsme studenty této univerzity, a to je velmi silné. Je těžké to popsat, ale prochází tím každý. Prostě si pomáháme. Mým ideálem je pokračovat ve vytváření dalších a dalších mostů, které nás spojují.
Jsou všichni tak motivovaní, jako vy?
Někdy je to těžší, řada z nás má pracovní či rodinné povinnosti, ale já tím také netrávím veškerý čas. Když se něco naskytne, naplánujeme si mítink a vyřešíme, co je třeba, pak několikrát ročně jezdím na mítinky na Wisconsinskou univerzitu. Moje věková skupina se pohybuje mezi 40 a 55 lety a součástí angažmá těchto lidí ve společenství absolventů je dárcovství. Univerzita je převážně financovaná z veřejných fondů, ale také ze sponzorských darů nebo z různých programů. I v tom je rozdíl mezi americkými a evropskými univerzitami, protože v USA se mnohem víc uplatňuje dárcovství. Jsou lidé, kteří univerzitě darují pět milionů dolarů i více. A dokonce i tací, kteří kompletně financovali výstavbu nové budovy. Univerzita má řadu objektů vybudovaných díky soukromým zdrojům. Díky absolventům, kteří se stali úspěšnými a vydělali tolik peněz, že nevědí, co s nimi, tak je věnují univerzitě. Chtějí jí vrátit, co od ní získali. S takovými sponzory pak univerzita udržuje nadstandardní vztahy.
Já samozřejmě také přispívám, i když menší částkou 200 až 300 dolarů ročně. Jsem malý sponzor, ale pořád je tady ta vděčnost a potřeba vrátit, co mi univerzita dala pro život. Z jejich pohledu mohu být v budoucnu mnohem významnějším sponzorem, tak to oni opravdu vidí. Ale ze všeho nejdůležitější je potřeba a chuť dávat, a to na všech úrovních.
Co dalšího vám tato aktivita přináší?
Důvod, proč se tak angažuji v networkingu a v udržování kontaktů s lidmi z univerzity, je prostý. Dělá mě to šťastným. Kdybych mohl pracovat v médiích a mluvit s lidmi, byl bych úplně nejšťastnější. Potkávat se s lidmi, mluvit s nimi, to je přece úžasné. Takže mi to především přináší radost. Poznávat nové lidi, sdílet jejich příběhy, dozvídat se, co se ve světě děje z různých perspektiv, to mě na tom baví. Moje pozice nespočívá ani tak v dárcovství, já se snažím spolu s dalšími absolventy všemi způsoby naši univerzitu propagovat.
Třeba na ni poslat své děti?
To bychom moc rádi, ale to je na dlouhé povídání. Já se angažuji hlavně v networkingu, v komunikaci s lidmi. Když slyšíte, co všechno naši absolventi ve světě dokázali, je to inspirující. Například americká velvyslankyně v OSN Linda Thomas-Greenfield vystudovala naši univerzitu. V řadách absolventů jsou vynálezci, dokonce astronauti. A mě osobně baví navazovat kontakty s absolventy v různých zemích. Posiluje se tak pocit sounáležitosti s univerzitou, což je něco, co nás přesahuje.
Na České zemědělské univerzitě jste poznal lidi, kteří se také věnují absolventům. Trochu neskromně musím říct, že tato univerzita vztahům s absolventy věnuje o něco víc pozornosti, než je v Čechách zvykem. Cítil jste to při setkání s nimi?
Rozhodně ano, a vyměnili jsme si několik zajímavých nápadů. Během mé prezentace jsem zmínil asi dvacet věcí důležitých pro vytváření vztahů s absolventy, které je zaujaly. Tak například náš program nazvaný „univerzita prarodičů“, kdy přijdou se svými vnuky, dětmi absolventů, a navštíví koleje, menzu, kavárny, posluchárny a tak. Ti vnoučci jsou samozřejmě ještě malí, ale v tom je právě ten vtip. Pomáhá to udržovat sounáležitost. A rodiče jsou šťastní, že si prarodiče na celý den vzali děti na starost. Vašim lidem se ten nápad moc líbil, takže jim určitě seženu víc informací a možná něco podobného zavedou i tady.
Jednou z možností, jak udržovat vztahy s absolventy, jsou i každoroční Zahradní slavnosti na ČZU. Sám jste to nakonec zažil…
Ano, a myslím, že to je velmi dobrá akce. Můžete tak absolventy přivést zpátky na univerzitu, ukázat jim, co je nového, zapojit je do dění. Z hlediska marketingu je to výborné. A ze setkání s vašimi lidmi mám dobrý pocit, pořád se snaží vymýšlet a zkoušet něco nového.
Na Zahradní slavnosti ČZU s manželkou Evou
Já jsem například zmínil jednu skvělou věc, a to je maskot naší univerzity, jezevec Bucky (Bucky Badger). A oni na to: „No jo, vždyť my nemáme maskota!“ To je další věc, která vytváří značku a posiluje sounáležitost. A samozřejmě se výborně hodí na všechny sportovní akce. Když máte maskota, můžete s ním dělat divy.
Na svoji alma mater jezdíte několikrát do roka, nicméně, jedna z posledních návštěv byla dost výjimečná. A sice když vloni na podzim slavila Winsconsinská univerzita 175. výročí.
Byly to velkolepé oslavy za přítomnosti rektora a vedení univerzity. Jsem členem poradního výboru absolventů, což je asi dvacet lidí, kteří radí řediteli Asociace absolventů, takže jsme se během oslav několikrát sešli na jednání.
Ke každé oslavě patří velké sobotní fotbalové utkání, které je tradičně spojeno s „tale gate“ (hra za brankou). To vypadá tak, že se na prostranství vedle stadionu sjedou lidé v autech, zaparkují a koná se velká party, ještě než se vůbec začne hrát. Samozřejmě s barbecue, pitím a podobně. Vládne tam nepopsatelná atmosféra nabitá pozitivní energií. Právě tuhle energii si my, dobrovolníci, nikdy nenecháme ujít. Wisconsin je navíc na podzim okouzlující. Stromy mění barvy, což dobře znáte i tady, všechno se zbarví do zlatova.
Jak hodnotíte svoji zkušenost z osobního setkání s Českou zemědělskou univerzitou?
Mám radost, že jsem se seznámil s univerzitou a jejími lidmi, mohla by z toho vzniknout zajímavá spolupráce. Vaše univerzita je zaměřená na zemědělství a vědy o životě, ta naše má velmi silnou zemědělskou fakultu. Wisconsin je stát, kde převažuje chov skotu, často se mu také říká ‚America’s Dairyland‘ (americká země mléka).
Takže si umím představit nějakou spolupráci mezi profesory na bázi projektů, výzkumu a podobně. Mohli by k nám třeba vyjet na stáž vaši studenti. Je fajn vytvářet nové vztahy mezi univerzitami.
Naše asociace absolventů má také cestovní oddělení, které organizuje cesty pro absolventy po celém světě. A jednou z nich je návštěva Vídně a dalších míst v Rakousku se zastávkou v Praze, kdy já zařizuji jejich přijetí tady v Praze. Tak třeba se zase někdy společně sejdeme u vás na ČZU!
Rozhovor vedla: Lenka Prokopová
Foto: Archiv R. Kozicha
University of Wisconsin-Madison
Wisconsinská univerzita v Madisonu je veřejná výzkumná univerzita. Založena byla zároveň se vznikem státu Wisconsin v roce 1848. Je oficiální státní univerzitou tohoto státu a také jeho největší univerzitou. Kromě humanitních věd se zde studuje například medicína, agrární vědy a další obory související s vědami o životě. V kampusu o rozloze 378 hektarů najdeme kromě budov určených pro výuku, ubytování a stravování studentů také nemocnici, botanické zahrady, dobytčí farmu nebo koncertní síň.
Populárním maskotem univerzity je jezevec Bucky (Bucky Badger). Mezi známé absolventy patří například proslulý architekt Frank Lloyd Wright, herečky Jane Kazmareki a Joan Cusak či autorka, pedagožka a sociální kritička Gloria Jean Watkins.
Podobné články
V krásný úterní večer s datem 5. listopadu se u univerzitního autobusu sešlo 43 sportovců ČZU, kteří měli před sebou sedmnáctihodinovou vyhlídkovou cestu do Říma na 9. světové univerzitní hry. Dva slabší kusy zbaběle letěly.
V předvečer 35. výročí sametové revoluce, 17. listopadu 2024, se na zámku v Lužanech u Přeštic předávaly Ceny Josefa Hlávky. Každoročně je udílí Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, nejstarší česká nadace založená Dr. Josefem Hlávkou v roce 1904. Cena
