Svátek má

Julie
0°C
Broken clouds
Generic selectors
Pouze přesné shody
Hledat v titulku
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
0°C
Broken clouds
Sobota
90%
06:49
Min: -1°C
978
15:00
Max: 1°C
N 2 m/s

Správný učitel musí mít ke studentům vztah, musí je mít rád

Lesník by měl především mít rád les, říká pan profesor Ivan Roček, který se po revoluci zasloužil o obnovu Lesnické fakulty tehdejší Vysoké školy zemědělské a po dvě funkční období byl jejím děkanem (na snímku s rektorem dnešní ČZU v Praze Petrem Skleničkou a děkanem Fakulty lesnické a dřevařské Róbertem Marušákem). U příležitosti jeho letošních devadesátin jsme si povídali o současném lesnictví, vzdělávání, nových národních parcích i o jeho lásce k historii lesního hospodářství.

LESNICTVÍ 

Vystudoval jste gymnázium, co vás přivedlo ke studiu lesnictví?

Ještě v septimě jsem chtěl studovat žurnalistiku, příležitostně jsem pracoval v Československém rozhlase. To bylo v roce 1950. Jednoho dne mě poslali udělat reportáž ze soudního procesu s kulakem. Ta reportáž nikdy nevznikla a já jsem pochopil, že to není práce, kterou bych mohl dělat. Rozhodl jsem se studovat něco, co není tak politicky odporné. Volba padla na lesařinu, a tak jsem se přihlásil na Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze. Nikdy jsem nelitoval.

Někde jste řekl, že lesní hospodaření je podle vás v současnosti dokonce složitější, než tomu bylo v první polovině 20. století. Proč se tak domníváte?

Po roce 1990 byl určitý podíl státních lesů, malý podíl komunálních, církevních lesů a pak existovaly soukromé lesy. Soukromé lesy, které patřily zejména sedlákům a zemědělcům, se většinou sdružovaly do lesních družstev. Když se tento systém chtěl v roce 1998 obnovit, zvedl se obrovský odpor – byla to pro lidi jakási reminiscence na JZD. Soukromé lesy tak zůstaly roztříštěné a o ty malé se často nikdo moc nestará. Majitelé bydlí mnohdy na druhé straně republiky a nevědí, co se v jejich lese děje. Kůrovcová kalamita ukázala, že ten přímý vztah chybí. Kromě toho se zhoršila lesodohledací služba, tedy dohled státu nad hospodařením v nestátních lesích. Za první republiky fungovaly velmi úsporně a efektivně inspekce lesodohledu, přitom často jen ve složení úředník a sekretářka. Dnes má státní správa lesů desítky, spíše stovky lidí, ale nejsou vůbec operativní.

Lesnictví je u nás poměrně silně regulováno. Vidíte někde nevýhody tohoto přístupu k lesům?

V lesnících pořád přetrvává ten socialistický pohled – hlavně aby toho bylo hodně, aby se těžilo hodně dříví. A jsme tím hodně ovlivněni. Co dříve bylo v lese ovocných stromů! Dnes v lese nenajdete jabloň, hrušku, přitom už z ekologického hlediska mají tyto stromy obrovský význam pro zvířata a ptactvo. Ale ono to dělá potíže při evidenci a těžbě. Ačkoliv dřevo jabloně má obrovskou hodnotu, dnes raději hajný nechá takové dřevo na palivo. Od vtroušených dřevin dáváme raději ruce pryč. Neumíme je zpeněžit. Při jedné z exkurzí na Křivoklátsku pro posluchače z Francie doprovázející profesor botaniky vůbec nemohl uvěřit, že jeřáb břek z tamních lesů půjde do palírny na dřevěné uhlí. A zmínil, že ve Francii takový jeřáb řezali na špalky 35 cm, balili do hedvábného papíru a letecky posílali do Japonska. To my ještě neumíme. Za mě je krásná dřevina tis. Tis má na aukcích v Německu stejnou cenu jako palisandr. Roste sice pomalu, nevytváří souvislé porosty, ale kdyby na každém hektaru byly dva tisy, tak našim pravnukům by to zaplatilo celý hektar.

Zmínil jste Křivoklátsko. Jak vnímáte snahy o vyhlášení území národním parkem?

Aby měl národní park smysl, musí mít pár stovek, nebo spíše tisíce hektarů. My ale nejsme Kanada s rozsáhlými neosídlenými oblastmi, jsme malá země, za půl dne projedete od východu k západu. Nejsem pro monokultury, ale normální rozumné hospodářství se vší úctou a ohleduplností k ostatním funkcím. Národní parky ale nic neřeší, dělají umělou enklávu. Někdy slýchávám argument, že potřebujeme národní park, abychom sledovali sukcesi. My ale o ní už téměř všechno víme a těch ploch a příležitostí, kde ji sledovat, je spousta.

Vaší specializací je lesní těžba, obor, který doznal obrovského technologického pokroku. Jak automatizaci a mechanizaci oboru vnímáte a kde vidíte její silné, a naopak slabé stránky?

Těžba je zvláštní činnost. Zabývá se oborem, který jako jediný přináší lesnictví peníze, ostatní stojí peníze. Těžba v hospodářském lese znamená konec pěstování a současně začátek dalšího pěstování. Jedno bez druhého být nemůže. Pamatuji si, když na Školním lesním podniku v Kostelci byly poprvé nasazeny harvestory. Šel jsem k pěsťaři a divil se, že se o práci stroje nezajímá. Opáčil mi, že je to přece těžba. Neuvědomil si, že jde o propojené činnosti. Důležitá je především logistika nasazení a důsledky pro lesnictví. Harvestory jsou v dnešní době nutnost a důsledek vývoje. Kdyby nebylo harvestorů, lesy by byly hodně zanedbané, neexistuje jiná síla, která by je v současné době nahradila. Ale musí se s nimi umět zacházet, a to může být slabou stránkou.

V porevoluční historii je stále větší důraz kladen na ekosystémové mimoprodukční funkce lesů. Ze strategických dokumentů EU i České republiky je patrný další odklon od produkce dříví. Co na tento trend říkáte?

Je trochu nerozumný. Dříví je obnovitelná surovina a budeme ho potřebovat. Roste samo. Nejde jen o mimoprodukční funkce, musíme myslet také na produkční funkce, které jsou mimo dřevo, a ty čeká renesance – např. košíkářství. Na houby nepůjdete s plastovým kyblíkem. Borůvky v řepném poli také sbírat nebudete, ani hříbek mezi pšenicí neroste. Produkce je vlastní lesům. Již jsem zmínil, že do lesa patří i zvěř. Naše lesy se ve frekvenci návštěvnosti oproti mému mládí velmi změnily. Připomeňme si jen, jaké šílenství vypukne, když začnou růst houby. To abyste se báli jít pomalu do lesa, že tam o někoho zakopnete. Upírat tedy lesu produkční funkci není rozumné. Víte například, jak skvělou šunku mají korsická prasata, která se pasou na kaštanech (Castanea sativa) v lese? A co je to? Produkční funkce. Mám dojem, že spousta věcí se bude vracet. Člověk žije s lesem příliš dlouho, než aby řekl, že les je překonaná věc, pouhá dekorace a má jen funkci ochrannou.

Lesnický obor u nás v posledních letech prochází kůrovcovou kalamitou. Jak to podle vás změní lesnictví a lesníky?

Kůrovcové kalamity tady bývaly vždy, i když s různou dynamikou. Tato poslední měla zvlášť nepříjemné dopady, jelikož nikdo rizika neřešil. Vycházelo se z toho, že kůrovec patří do přírody, a věnovalo se mu málo pozornosti. To můžeme také říkat, že veš patří do mateřské školky, necháme ji tam. Les je třeba hlídat, jediný lék na kůrovce představují sekera a pila, což platí od guberniálního nařízení ze 17. století. Zkoušelo se všechno možné, ale na nic se nepřišlo, je to dáno biologií hmyzu. Samozřejmě ke kalamitě přispěly teplé roky, slabé zimy, ale systematicky se napadené dřevo nelikvidovalo. Kolegové v Německu na boj s kůrovcem dokonce nasadili armádu. Za mě tedy platí jediné – odkornit a spálit.
Kalamity různého charakteru v lesích vždy byly a budou. Podívejme se třeba na dubový porost ve Francii poblíž Orléans, který nechal založit Jean-Baptiste Colbert, ministr financí za Ludvíka XIV., pro stavbu lodí. Určil mu tenkrát dobu obmýtí 350 let. Bylo to ideální stanoviště pro dub, stromy rovné jako sloup, první větve ve třiadvaceti metrech. Tyto duby se v naší době dražily kus od kusu na stojato a pak přišla vichřice Klaus a les byl strašně poničen. Celkově se tak domnívám, že náš obor současná kalamita zase tolik neovlivní.

LESNICKÁ FAKULTA 

Po revoluci jste se zasloužil o obnovu Lesnické fakulty pražské Vysoké školy zemědělské. Jak nahlížíte na současný trend specializace, tedy atomizaci lesnictví na další a další samostatné obory?

Podle mě je to nesmysl. Málo studentů během studia ví, co bude dělat. Zažil jsem období, kdy po vzoru provozu byla fakulta rozdělena na pěstební a technický směr. Absolventi pěstebního směru pak pracovali na pozicích technických náměstků nebo těžebních inspektorů. Specializace jde dělat zaměřením diplomové práce. Penzum není tak velké, to spíše někteří kantoři chtějí uplatnit své zájmy, dát větší prostor pro svůj předmět. Snad jedinou specializací, která se vyvinula v samostatný obor, je myslivost. Impulz na nové obory tedy nepřichází zvenku, ale zevnitř. Studenty třeba nebaví matematika, tak nabídneme obor, kde se nevyučuje. Technické předměty prodělaly velký vývoj, ale mnohdy se učí tradičně. Je třeba hledat nové přístupy a náplně těch předmětů.

Někdejší děkan brněnské lesnické fakulty Radomír Klvač v roce 2015 uvedl: „Současná praxe nepotřebuje absolventy coby vědce publikující v impaktovaných časopisech, nýbrž žádá inženýry, kteří jsou kvalitně připraveni pro praxi.“ Dostává se provozu to, co si žádá?

Absolvent vysoké školy má jednu nevýhodu proti absolventu střední odborné školy – není vůbec připraven na provoz. Měl by mít ale takový základ, že během dvou tří let bude lepší než středoškolák. Pravda ale je, že při nástupu do praxe bude více ceněn středoškolák. Problém vidím v tom, že na vysokých školách ubývá lidí, kteří mají za sebou provoz, alespoň pět let provozu. Kdo učí pěstování, těžbu či taxaci, by měl vědět, co obnáší provoz. Mohu vám ale z vlastní zkušenosti říct, že získat lidi z provozu, aby šli učit, je obtížné. Chce se po nich, aby publikovali, pokud možno v cizích jazycích, a k tomu učili. Správný učitel navíc musí mít ke studentům vztah, musí je mít rád. Překážku představují i finanční podmínky, které jsou v provozu lepší než ve školství.

Svou dlouholetou pedagogickou činnost jste využil i při působení v projektu experimentální univerzita pro prarodiče a jejich vnoučata. Jak toto spojení generací ve vztahu k zájmu o les fungovalo?

Bylo to v době, kdy jsme potřebovali lesnickou fakultu propagovat, pořád nebyla v povědomí. Chtěli jsme oslovit budoucí studenty, ukázat jim vybavení školy, krásné budovy, laboratoře. Řekli jsme si, že zájemci uvidí, že lesnictví není jen myslivost a lesník není pán s flintou a psem, který chodí po lese, ale že jde o zaměstnání, které může být krásné i složité. Oslovovali jsme své budoucí studenty nebo ty, kteří je budou na studia posílat.

HISTORIE LESNICTVÍ 

Věnujete se historii lesnictví, vyučuje se tento předmět ještě?

Ne a je škoda, že se předmět historie lesního hospodářství zrušil. Každý lesník by měl o historii něco vědět. Nevím, zda dnešní studenti například vědí, že Krkonoše zachránilo Mexiko. Protože Krkonoše, dokonce i Orlické hory tvořily rezervy pro Kutnou Horu, která byla královským zájmem s obrovskou spotřebou dříví na hutě pro stříbro. Díky tomu, že se v Mexiku objevilo levné stříbro, byly Krkonoše ušetřeny. A kdo dnes třeba ví, že ještě v 50. letech fungovali tzv. facíři, tedy vandrující lesníci. Chodili od myslivny k myslivně po celý rok, nosili informace (i osobní zprávy), novinky z oboru. Mnohdy novinka předaná ústně je lepší než odborný časopis –promiňte. Historie je důležitá, a to i na regionální úrovni. Každý, kdo začíná v novém působišti, by se měl podívat hodně zpátky, co se tam odehrávalo a jak co fungovalo.
Které období lesnictví jako svébytného oboru považujete za nejpodnětnější co do přístupu k lesu, lesnických osobností či zajímavých událostí?
Zlaté období bych zasadil na konec 19. a do první poloviny 20. století. V této době bylo lesnictví u nás výborně organizované. Vznikly státní lesy. Na vedoucích místech působila spousta lesníků s praxí z Podkarpatské Rusi, Moldavska, z celého rakouského impéria a měli obrovský přehled. V té době mělo lesnictví výsadní postavení, obor řídili opravdu lesníci. Dnes už nemusí být ani generální ředitel státních lesů lesníkem…

Jedním z vašich velkých koníčků jsou staré mapy lesa. Co obnášelo a kolik práce stálo vytvoření úspěšné čtyřdílné série publikací „Svědectví map“, kterých jste spoluautorem?

To byla moc krásná a náročná práce. Mapy jsou jedinečné po výtvarné stránce a dokumentují spoustu věcí, které nejsou zaznamenány písemně. Vidíme z nich, že v lesích bývalo hodně ovocných stromů, jako třešně, jabloně, hrušně apod. Na mapách najdete úžasné popisky typu uschlá jabloň, starý hruškový pařez apod. Podávají svědectví o tom, že lesy vypadaly skutečně jinak, neměly rozdělení, neexistovala cestní síť. Vše tahali koně nebo šlo to po vodě. Najde se v nich spousta poučení a nádherné nápady.

PŮSOBENÍ V ZAHRANIČÍ

Jako lesnický expert jste se v 70. letech minulého století účastnil mezinárodního projektu v africkém Kongu. Co bylo předmětem projektu a jak na svoje působení v zemi s dvojnásobnou lesnatostí ve srovnání s ČR vzpomínáte?
Kongo mi spadlo do náruče kvůli mojí znalosti francouzštiny (tropické lesnictví jsem nikdy dělat nechtěl, zahraniční expertizy bývaly vyhrazeny především straníkům). Měli jsme se podílet na inventarizaci přes milionu hektarů lesů ve středním Kongu, nevědělo se, co tam roste. Jednalo se o více než 380 různých druhů stromů. Pustil jsem se do projektu s vervou, protože jsem chtěl zjistit, v čem se liší tropické lesnictví od středoevropského. Jsou to naprosto jiné dimenze, ale našla by se i spousta podobností. Dělal jsem třeba i návrh na budoucí cestní síť v rozsahu milionu hektarů. K tomu bych se doma nikdy nedostal. Navíc bylo velmi zajímavé a poučné pracovat v týmu s cizinci.

Pohybujete se v lesnictví aktivně již zhruba 70 let. Zažil jste různé režimy, různé způsoby hospodaření. Byl jste v kontaktu s mnoha osobnostmi. Kdybyste se měl stručně pokusit o charakteristiku lesnictví a nás lesníků, jak by zněla?

To je hrozně těžká otázka. Současné lesnictví není v dobrém stavu. V dobrém stavu jsou některé soukromé lesy, šlechtické, někdy městské i církevní. Změnil se způsob správy lesů. Většina hájenek se proměnila na rekreační chaty, chybí přímé sepětí s lesem. Hajní často žijí ve městě. Lesník není majitel lesa, nýbrž má dva pány: les, kterému by měl poctivě sloužit, a majitele lesa. Mnohdy se vytrácí přímý vztah, chybí niterné srdeční pouto. Nějaké důvody tohoto stavu pramení v minulém režimu, kdy bylo všechno státní. Pořád se ale naštěstí najdou lesníci, kterým na lesích hodně záleží.

Co byste do budoucna popřál našemu oboru v čase změn klimatických i společenské poptávky?

Popřál bych lesníkům, aby les měli rádi. Nejsem romantik, abych věřil, že stromy přemýšlí a povídají si. Ale strom je živý a žije si život, kterému nerozumíme a nikdy rozumět nebudeme. Les nás stále překvapuje. Hlavně bychom mu neměli škodit. Naši následovníci by především měli být osvícení a vzdělaní. Měli by mít les rádi a něco o něm vědět dozadu i dopředu, měli by pracovat s nějakým úmyslem. Chce to systematickou péči. Budoucí lesníci mají před sebou obrovskou práci. Bude jich potřeba míň a čekají je větší úkoly. Měli by to být odborníci a neměli by si nechat do oboru mluvit politiky. Na les je třeba se dívat z hlediska věčnosti, byl tu před námi a bude tu po nás. Není důležité, jestli je jehličnatý či listnatý. Dřevo jako materiál má totiž obrovskou budoucnost.

Jako dítě jste zažil druhou světovou válku, následně také ruskou okupaci Československé republiky. Jak vnímáte ruskou invazi na Ukrajinu?

Putin je pro mne nový Hitler. To, co se na Ukrajině děje, je strašné a nikdy mne nenapadlo, že se něčeho takového dožiji.

Rozhovor připravili: Petra Kulhanová, Jan Příhoda

 


Prof. Ing. Ivan Roček, CSc., se narodil 17. ledna 1932 v Trenčíně. Maturitu složil v roce 1951 na gymnáziu v Ústí nad Labem. Lesnické vysokoškolské studium na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze absolvoval s vyznamenáním v roce 1955. Po vysoké škole nastoupil jako technolog do dřevokombinátu Bučina ve Zvolenu. Od roku 1957 pracoval v různých technických funkcích na Školním lesním podniku pražské Vysoké školy zemědělské v Kostelci nad Černými lesy. V roce 1964 nastoupil jako odborný asistent na Katedru lesní těžby Lesnické fakulty VŠZ v Praze. V roce 1971 úspěšně obhájil kandidátskou disertační práci a obdržel vědeckou hodnost kandidáta věd. Díky výborným odborným znalostem a dobré znalosti francouzštiny se od konce 60. let podílel jako expert FAO na projektech v Republice Kongo. V roce 1983 byl po předložení habilitační práce a úspěšném obhájení jmenován docentem. Ivan Roček se velmi zasloužil o obnovu Lesnické fakulty pražské Vysoké školy zemědělské (dnes České zemědělské univerzity) a byl prvním děkanem, kterého řádně zvolil fakultní akademický senát (v letech 1991 až 1997). V roce 1992 byl jmenován profesorem pro obor lesní těžba. Po skončení děkanského období Ivan Roček v letech 1997–2002 pracoval jako proděkan Lesnické fakulty. Po obnovení fakulty byl v letech 1990–2006 vedoucím katedry lesní těžby a zpracování dřeva. Od obnovení fakulty se také věnoval vlastní pedagogické práci a přípravě mladých vědeckých pracovníků, rovněž vedl řadu diplomových prací. Na pražské Lesnické a dřevařské fakultě pracoval až do odchodu do penze v roce 2007, dodnes zde působí na snížený úvazek.

Ing. Jan Reisner, Ph.D.

Podobné články

Rychlé odkazy

Shop ČZU

Point One

CVPK

Klub absolventů

Poníček

Kariérní centrum

Skip to content