„Přál bych si, aby univerzitní komunita držela pospolu. Bez toho to stejně nepůjde,“ říká čerstvý profesor František Hnilička

Pane profesore, co pro vás znamená zisk nejvyššího akademického titulu a jak toto ocenění vnímáte?

Profesorský titul vnímám jako završení mé celoživotní pedagogické a vědecké kariéry. Vážím si toho, že moje snaha byla odměněna tím nejvyšším titulem, jaký člověk může získat. Je to zadostiučinění nejen pro mě, ale pro celý tým, pro naši katedru, moji rodinu, všechny mé přátele a kolegy, kteří se nějak podíleli na mém vědeckém rozvoji. Je to i výsledek mé práce s kolegy v zahraničí a pedagogické práce se studentskou komunitou.

Jak tento úspěch ovlivní vaši další kariéru na univerzitě?

Na vavřínech samozřejmě neusnu. Budu pokračovat v práci, kterou jsem dělal doposud. Ve skutečnosti se toho příliš nezmění, spolupráce v rámci České republiky i v zahraničí funguje pořád stejně. Rád se stýkám s mladými lidmi a se studenty, velmi rád učím a baví mě to. Věda je taková třešnička na dortu, protože bez ní nemůžu předávat další poznatky budoucím agronomům, zootechnikům i vědcům.

Kde má vaše láska k rostlinné říši kořeny a jak se vyvíjela?

Vzhledem k tomu, že jsem kluk z vesnice, všechno tak nějak logicky vyplynulo samo od sebe. V přírodě jsme dříve trávili daleko víc času než dnešní děti. Nebyly mobilní telefony, člověk přišel ze školy a šel do lesa, na louku. Nejvíc mě ale poznamenala babička. Byla to vášnivá zahrádkářka, pěstovala spoustu rostlin a při procházkách venku dokázala krásně zaujmout. Vyprávěla mi, co tam roste, čím je to zajímavé, jestli se to dá využít třeba v lékařství nebo jinde. Můj děda zase výborně znal les a stromy. Tak asi odtud jsem vždy čerpal svoji lásku k přírodě.

Sbíral jste jako dítě bylinky?

Ano, sbírali jsme bylinky do školy a vzpomínám na to docela rád. Bylo to zábavné, když jsme mezi sebou soutěžili, kdo toho nasbírá víc, kdo najde zajímavější druhy, kdo co dokáže sehnat.

Kdy se to proměnilo v profesní zájem?

Asi na konci základní školy. Když jsem si volil budoucí zaměstnání nebo školu, padl výběr na střední zemědělskou školu a šel jsem studovat pěstitelství – agronomii. Původně jsem ale chtěl být veterinářem, což je z úplně jiného soudku. Na střední škole jsem se začal víc věnovat agronomii a bavilo mě pěstování rostlin, všechny ty zákonitosti, proč rostliny rostou tady takto a na jiném místě trochu jinak, proč to nefunguje, když si myslím, že to fungovat má…

Vaše profesura je logickým vyústěním systematické vědecké práce. Čeho konkrétně se váš výzkum týká?

Zpočátku jsem se zabýval fotosyntézou a příjmem vody u obilovin, což také byla má diplomová a disertační práce. Pak jsem ve výzkumném ústavu rostlinné výroby poznal bezvadného kolegu, pana inženýra Bláhu, který mě nasměroval ke stresové fyziologii se zaměřením na kořenový systém. Začali jsme na tom spolupracovat, zkoumali jsme reakce rostlin na sucho, kdy se ještě o něm moc nemluvilo. Postupně jsem po něm převzal štafetu a pokračuji v tom dodnes. Věnuji se stresové fyziologii, zkoumám, jak rostliny reagují na jakýkoliv stres nebo kombinaci stresů. Už to nejsou pouze klasické obiloviny nebo polní plodiny, ale třeba ovocné dřeviny. Ve spolupráci s kolegy ze Slovenské akademie věd, Ústavu ekologie lesa se zabýváme i lesními dřevinami nebo poškozením stromů podél silnic.

Což je dnes velmi aktuální. To jste ani netušil, když jste s tím začínal.

Ne. Říkal jsem si, to bude jen na nějaký čas, pak zase přejdu zpátky na výnosy a hotovo. Jenže tady je stále co objevovat a pořád nás něco překvapuje. Teď mám velkou radost z výsledku spolupráce s Výzkumným a šlechtitelským ústavem ovocnářským v Holovousech. Na základě našich podnětů nyní dávají certifikovat novou odrůdu třešní, měla by být uznána jako registrovaná odrůda. Člověka potěší, když se výsledky jeho práce neobjevují pouze v publikacích a mají i praktické výstupy.

Čeho se týkala vaše disertační práce?

Byla to kombinace stresové fyziologie a jejího uplatnění v praxi a způsobů, jak můžeme některé rostliny ovlivnit po fyziologické stránce. A jak ne vždy můžeme říct, bude se to chovat tak a tak, protože každá rostlina je individualita, podobně jako člověk nebo zvíře. I ona se bude bránit svým specifickým způsobem. Já to vidím tak, že když se na rostlinu ráno špatně podívám, celý den jí něco bude chybět. Když přijdu do kanceláře, pozdravím své rostliny a přivítáme se. A večer se s nimi zase rozloučím. I když se to nezdá, dnes už díky novým výzkumům rostlinné signalizace, elektrické komunikace nebo rostlinné paměti apod., začínáme zjišťovat, že i rostliny mají paměť, vnímají určité věci a budou si je pamatovat.

Dnes se hodně mluví o globálním oteplování, přicházejí vlny veder, extrémní sucho. Jak to vidíte z hlediska rostlinné říše?

Stres suchem je dnes bezpochyby enormní. Ale když si vezmeme geologický vývoj Země, tak se to víceméně v určitých cyklech opakuje. Některé rostliny jsou tomu lépe uzpůsobeny, jiné hůř. Ale že bychom hned měli měnit rostlinnou skladbu, přemýšleli, co jiného budeme pěstovat, to zase tak dramaticky nevidím. V posledních letech se navíc projevují klimatické jevy, například El Niño, které mohou extrémy ještě zesilovat.

Jste tedy pro individuální zásahy?

Ano. Existuje řada antistresových přípravků, které fungují. Samozřejmě nejsou samospasitelné, každá rostlina reaguje jinak a záleží na okolnostech, na podmínkách. Ve většině případů však tyto látky fungují docela dobře, jsou i na biologické bázi a můžeme stres oddálit, nebo zcela zastavit.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch?

Velkou radost mám z nové odrůdy třešně, kterou teď nechává povolovat výzkumný ústav v Holovousech. To se vážně povedlo a svůj podíl na tom mají i kolegové z univerzity v Hradci Králové. Velmi si ale vážím i všech svých studentů, kteří dnes působí na univerzitách, ve výzkumu nebo v zemědělské praxi. Další věc, na kterou jsem pyšný, je jeden zajímavý objev. Zkoumali jsme anatomickou stavbu listů meruněk, třešní, jabloní a slivoní a mně pořád nešlo do hlavy, proč některé listy vadnou a jiné ne.

Na základě té anatomie jsme zjistili, že meruňky, i když je teplo a rostliny by měly uzavřít průduchy, tak ony to neudělají. Navíc mají výrazně nižší hustotu trichomů než například jabloně, takže neustále vypařují vodu, čímž rychleji vadnou. Nejdřív jsem si to vysvětloval tím, že mají tenké listy a podobně. Pak jsme s kolegy přišli na to, že meruňky pochází z horských oblastí, z Kavkazu, kde je větší vlhkost vzduchu. Nemusely se nijak přizpůsobovat suchu, takže to nemají geneticky dané. Na rozdíl od nich si třeba jabloně vytvořily obrovské množství trichomu a byly chlupaté, což zabránilo nadměrnému výparu.

Jaká je vaše nejoblíbenější rostlina?

To je těžká otázka, mně se líbí úplně všechny. Ale když jsem začínal, tak to byla pšenice. Ta je mi asi nejbližší dodnes.

Jste soudním znalcem pro obor Zemědělství, Odvětví: výroba rostlinná. Co tato práce obnáší a můžete zmínit nějaký kuriózní případ?  

Byl jsem do této funkce jmenován v roce 2021 v době covidu a tehdy jsem byl jediný soudní znalec v zemědělství. Právě teď budu řešit poškození srnčí zvěří. A úplně nejkurióznější byl asi můj první případ. Pozval si mě soukromý zemědělec z Kolínska, který měl půl hektaru česneku a poškodily mu ho kroupy. Pojišťovna evidentně nechtěla zaplatit, tak jsem tam dojel a zjistil, že tři čtvrtiny porostu jsou úplně zničené. S pojišťovnou se nám to společně povedlo uhrát. Shodou okolností mi za rok volá znovu a na tom samém pozemku se stalo úplně totéž. To bylo velmi zajímavé a jsme v kontaktu dodnes. Ale tam už si pojišťovna dávala trochu víc pozor.

Co vás na vaší vědecké a pedagogické práci nejvíc fascinuje?

Začnu tou pedagogickou, která je obsáhlejší, a navíc mě to moc baví. Jsem rád v kontaktu s mladými lidmi. Studenti člověku dodávají energii a člověk si nepřipadá, že stárne. Přiznám se, že si to vždycky uvědomím až u promocí. Říkám si, tři roky, pět let jsem ho učil – takže už tolik! Studenti mě nabíjejí, a navíc mívají skvělé nápady, které by mi vůbec nepřišly na mysl. Člověk jede v určitých kolejích, zatímco oni dokážou přehodit výhybku jiným směrem. Každá výuka je trochu improvizace, protože každý kolektiv reaguje jinak. U někoho musí být člověk přísnější, jinde může povolit. Já si studentů opravdu vážím. Když jsem teď dostal profesoru, moc mě potěšilo, že i ty ročníky, které jsem učil před lety, mi psaly SMSky a smajlíky s gratulacemi. Byla to pro mě obrovská satisfakce.

A pokud jde o vědeckou práci, baví mě komunikace mezi lidmi. Mám štěstí, že jsem si našel tým lidí, které těší dělat to, co děláme. Vždycky najdeme nějaké styčné body a navzájem se obohacujeme. Já jsem například nikdy nedělal révu sám a teď jsme zjistili spoustu věcí, které by mě samotného nenapadly. Podobně jako u některých jiných rostlin – třeba u rozchodníkovce ve spolupráci s FLD. Říkal jsem si – aha, to by mě nenapadlo a je to dobrý směr. Je to prostě vzájemné obohacování. Každý rok pořádáme konferenci o stresech rostlin. Je to krásné setkání s lidmi, z nichž každý se zabývá něčím jiným. Sejde se tam nějakých třicet až padesát lidí, ladíme věci, domlouváme se, popovídáme si a řekneme si třeba: „Hele, tudy bych asi nešel, zkus tohle.“ Na našem pracovišti spolupracujeme s řadou zahraničních univerzit a výzkumných institucí. Právě mezinárodní spolupráce dnes přináší nové pohledy na řešení problémů spojených se stresem rostlin a změnou klimatu.

A kudy byste šel vy osobně? Jaký je váš cíl?

Zůstat takový, jaký jsem. Na nic si nehrát a zůstat stejně komunikativní a stejně otevřený pro studenty i pro své kolegy. To je v životě asi jedna z nejtěžších věcí.

Když tolik pracujete, potřebujete občas i odpočinek. Jak nejraději relaxujete?

Nejvhodnější je manuální činnost, abych vypnul mozek. Zdědil jsem po babičce chalupu se zahrádkou na západě Čech, a to je přesně o té manuální práci. Když tam člověk týden, čtrnáct dní nepřijede, má ty dva dny co dělat. Mobilní signál i internet tam fungují jen omezeně, do lesa je to kousek, takže úplně super relax. Bydlí tam asi třicet obyvatel a kolikrát nepotkám ani človíčka, kromě souseda. Je to milé, že člověk může vypnout, slyší jen ptáky a je tam božský klid. Někdy taky sáhnu po knížce, miluji historické detektivky a historickou literaturu, tak relaxuji i nad knížkou.

Kterou byste si vzal, kdybyste měl jednu možnost volby?

Asi nějakou historickou detektivku. Mám rád Stanislava Češku, to je z doby Velké Moravy, anebo Vlastimila Vondrušku.

Co vás z historie zajímá nejvíc?

Já jsem ustrnul někde ve středověku. To byla taková pro nás možná nepochopitelná doba, ale byla to doba velkých změn… Mistr Jan Hus, John Wycliff, všechny ty náboženské věci, pak zámořské objevy a tak dále. Fascinuje mě, jak se ti lidé postupně snažili k něčemu dobrat. Je to i období, kdy se dělají herbáře, vznikají první botanické zahrady, stromy se začínají pěstovat ve větším měřítku, zakládají se sady.

Na to bych pak navázal na konci 19. a začátku 20. století, ještě za panování Franze Josefa. A pak je to samozřejmě založení naší univerzity, ta letos slaví 120 let a katedra botaniky a fyziologie, tedy moje katedra, byla jednou ze zakládajících kateder. A jedním z prvních vedoucích katedry byl Ladislav František Čelakovský, syn Františka Ladislava. Máme tedy na co navazovat.

Kdybyste si chtěl splnit jedno osobní přání?

Chtěl bych se ještě potkat s lidmi, kteří už nejsou mezi námi a posunuli mě ke kariérnímu růstu. Třeba pan profesor Petr, jeden z prvních porevolučních rektorů. Začal se mnou spolupracovat, když jsem byl postdoc, elév v oblasti vědy.

Byl to skvělý mentor. Šli jsme někam na pole a on všechno trpělivě vysvětloval. Jednou mi říkal, na to nikdy nezapomenu: „Mám napsat článek pro Zemědělce, tak mi to udělejte.“ A já na to, „Pane profesore, to nemůžu,“ a on, „Udělejte to.“ Tak jsem něco připravil, on říká: „Takhle ne, to je moc vědecké, musíte takhle, takhle a takhle.“ Třikrát, čtyřikrát mi ten článek předhodil.

Až se z vás stal popularizátor vědy.

Přesně tak, začal nenápadně, a nakonec mi povídá: „No, a teď už to umíte.“ Takže s panem profesorem Petrem bych se moc rád setkal. A pak je to můj mentor v rámci disertační a diplomové práce docent Vratislav Novák. To byli ti první. Díky panu docentu Novákovi jsem se vlastně dal na dráhu fyziologie rostlin, on to krásně přednášel. Už ve druháku jsem si říkal, to se mi strašně líbí, do toho jdu. A zůstal jsem tomu věrný dodnes.

A co byste si přál z hlediska profesního života?

Aby univerzitní komunita držela pospolu, abychom si nehráli každý na svém písečku, protože bez toho to stejně nepůjde. Vlastně to je i taková ta prestiž univerzity – máme tady nové dva profesory a zviditelňujeme se, jsou to odborníci. Chci univerzitě pomáhat nejen v rámci pedagogické práce, ale především posilováním dobrého jména. A také bych si přál, aby za každou publikací stála poctivá vědecká práce a skutečné výsledky.

Rozhovor vedla: Lenka Prokopová