Praha hledá světlušky

Proč právě světlušky?

Odjakživa mě fascinovalo, že nějaký živočich dokáže produkovat a vyzařovat světlo. Bylo to pro mě něco fantastického, něco z jiného světa. Když jsem studoval na bakaláře, vybral jsem si jako téma seminárky Bioluminiscenci živočichů, což byli hlavně mořští živočichové. Z těch suchozemských vyzařují světlo převážně světlušky. Takže jsem se začal věnovat jim, Česká republika bohužel nemá moře.

Jak světluška funguje, pokud jde o komunikaci? Je světlo to hlavní?

Světlo je prioritní, ale záleží na druhu. Pokud jde o způsob komunikace, jsou dva druhy světlušek. Ty, co žijí u nás, používají poněkud primitivnější mód. Samička prostě sedí a svítí světýlkem jako majákem, podle toho ji sameček hledá, pak ji najde a mohou se začít rozmnožovat. Pak jsou jiné druhy ve Středomoří, v Americe i jinde, a tam probíhá vzájemná komunikace tak, že samička vydá nějaký signál, třeba dvakrát blikne, sameček jí na to odpoví, samička je s jeho odpovědí spokojena, tak mu blikne zpátky, že může přiletět.

U nás ale můžeme vidět i létající a světélkující samečky.

Druh, který u nás za letu svítí, je jeden z osmi svého rodu v Evropě, ale je jediný, kde samečci mají takové velké a zářivé lucerničky. Vlastně nevíme, proč tito samečci svítí, když nepotřebují světlo, aby si našli samičku. Byly určité domněnky, že když samičky vidí, že nahoře lítají samečci, začnou být samy aktivní. To se však nepotvrdilo. Je to trochu záhada, a možná i nějaký evoluční pozůstatek.

Letos se rozběhl projekt Praha hledá světlušky. Jak lidé poznají, kde mají světlušku hledat a o jaký druh se jedná?

Jen jeden druh svítí za letu, ale samičky obou nočních druhů svítí vždycky. Když vidíte něco letět a svítit, můžete s jistotou říct – Ano, tohle je světluška menší. Když pak vidíte něco svítit v trávě, je trochu těžší to rozpoznat, ale ne nemožné. Světlušky větší jsou opravdu veliké a mají lucerničku na jednom místě na konci zadečku, zatímco samičky světlušky menší mají několik bodů rozesetých po celém těle. Takže vypadají úplně jinak a jsou poloviční.

Když hledáme světlušky v Praze, měli bychom se zaměřit pouze na přírodní porosty, nebo je najdeme i v parcích?

Spíš v lokalitách bližších přírodě, jako jsou lesoparky. Pro světlušky je důležité, aby tam bylo nějaké keřové patro. Nesmí to tedy být park, který je běžně kosený, protože tím se zničí veškerý život. A pak tam musí být nějaká tmavší, neosvětlená místa, jinak budou světlušky odcházet.

Světlušky jsou ohroženým druhem. Co je ohrožuje nejvíc?

Záleží na regionu. U nás v Evropě je to hlavně světelný smog a ničení jejich stanovišť dané rozvojem urbanizace. Jistou roli hraje splach z polí, insekticidy, ale primárně je to světelné znečištění a ničení stanovišť. Ale třeba v jihovýchodní Asii jsou to hlavně pesticidy, případně i turismus.

Jaké jsou výsledky projektu zaměřeného na pražské světlušky?

Zatím velice pozitivní, příjemně mě to překvapilo. Zjistili jsme, že světlušky jsou po Praze hojně rozšířené, máme asi pětadvacet lokalit. Celkem chceme prozkoumat osmdesát lokalit. Hodně nám pomohlo zapojení veřejnosti. Lidé nám nahlásili nějaké druhy, našly se tady všechny tři druhy světlušek, což je další plus. Jeden dokonce denní, ten je opravdu kumšt nalézt. Praha má tedy poměrně velký potenciál, nakonec je známa relativně vysokou biodiverzitou.

Kolik lidí se do projektu zapojilo?

Na Facebooku máme momentálně účast zhruba 280 lidí.

Existuje klub příznivců světlušek?

Existuje mezinárodní klub příznivců světlušek, jmenuje se Fireflyers International – čili Světluškáři mezinárodně. Máme webové stránky i stránky na Facebooku (Friends of Fireflyers International).

Svítící brouček vyvolává romantické představy, ale kdo vlastně je světluška?

Jsou to predátoři, ale jen v larválním stádiu. Loví hlemýždě, nejraději mají různé druhy páskovek. A světluška větší, která má větší larvy, si troufne i na hlemýždě zahradního. Dospělci už nic nejedí, proto se vyskytují tak krátce. Ale larvy mají velmi zajímavou lovící strategii. Vylezou hlemýždi na ulitu, ten o nich neví, plazí se dál, a ony ho pak kousnou do krku zezadu, vstříknou mu do těla neurotoxin, který ho zabije a částečně natráví, a pak natrávené vnitřnosti vysají. A dokážou i stopovat jejich slizovou stopu, takže vědí, kterým směrem se vydat.

Jak budete prezentovat výsledky projektu, až ho dokončíte?

Chtěli bychom publikovat vědecké výsledky a také zjistit, na čem výskyt světlušek vlastně závisí, jaké faktory prostředí mají rády. Vybraná data proložíme mapami a zjistíme, jestli se najde něco společného. Těším se na výsledky a jsem opravdu zvědavý.

Máte nějaký vzkaz pro případné další příznivce světlušek?

Chtěl bych všechny poprosit, aby se přidali k našim projektům. Ať nám hlásí světluščí pozorování, ať už na Facebooku nebo na webu iNaturalist zapisují svá pozorování v Praze, ale i v celé republice. To jsou vždy cenné informace, které těmto druhům hodně pomohou.

Světlušky jsou vaším hobby, ale předmětem vědeckého zájmu na univerzitě je forenzní entomologie. Obor, který pomáhá kriminalistům už od konce 19. století. Čemu se konkrétně věnujete?

Letos dokončujeme druhý projekt ve spolupráci s Kriminalistickým ústavem. V tom prvním jsme vytvořili interaktivní klíč, který úplně neškolenému technikovi pomůže rozpoznat, co to je za forenzně významného brouka. Třeba jen pomocí tykadla – vyberete si tvar, který tomu odpovídá, zadáte ho a pomocí několika znaků pak určíte konkrétního brouka.

Kromě toho vytváříme vývojové modely, kdy brouky chováme u nás na fakultě v různých teplotách. Z toho pak lze vypočítat rychlost růstu nebo vývoje brouka v určité teplotě, což má využití právě v kriminalistice. Když se na mrtvole najdou nějaké larvy, tak se pak z meteorologických stanic zjistí průměrná teplota v lokalitě a podle stádia larvy a nalezeného druhu lze zpětně vypočítat, kdy bylo nakladeno vajíčko, a tím pádem zjistit dobu úmrtí.

A výsledky?    

Publikujeme, jak diví. Třeba pro celou řadu druhů jsme publikovali vývojové modely, ti brouci jsou rozšířeni po celé Evropě, takže máme mezinárodní ohlas. Nebo vytváříme metodiky, například jak správně brouky odebírat z místa činu, případně jak je odchovávat v laboratořích. To je potřeba, když není možnost identifikovat larvu, tak se dá dochovat do dospělého jedince, který je pro identifikaci jednodušší.

Zároveň děláme metodiku pro dlouhodobé uchovávání, protože larvy se musí někam uložit jako důkazní materiál, promlčecí doba vraždy je dvacet let a po tu dobu by měly vydržet. A máme docela zajímavé výsledky.

Další podrobnosti na https://www.fzp.czu.cz/entomologie.

Ptala se: Lenka Prokopová

Foto: Radim Schriber