Obnova posttěžební krajiny: Pomáháme přírodě, aby si pomohla sama

Vaše životní motto zní „Vše souvisí se vším“. Jak jste k němu dospěla a týká se to vnímání světa a přírody, nebo osobního přístupu k životu a práci?

Nic neexistuje izolovaně. Stav půdy ovlivňuje vegetaci, vegetace živočichy a naopak, krajina kvalitu života lidí a lidská rozhodnutí zase podobu krajiny. Stejně tak spolu souvisí výzkum, praxe, vzdělávání i politika. Během své profesní dráhy jsem měla možnost pohybovat se mezi všemi těmito světy, a právě to mě naučilo hledat souvislosti místo jednoduchých odpovědí. „Vše souvisí se vším“ vnímám dnes mnohem šířeji než jen jako ekologickou poučku. Platí podle mě stejně dobře pro krajinu jako pro lidský život. Jak moc jsou propojené naše vztahy, zdraví, práce, vzdělávání i místo, kde žijeme. Mnohé věci, které se v danou chvíli zdají nesouvisející, do sebe po letech překvapivě zapadnou. A právě schopnost vidět souvislosti považuji za jednu z nejcennějších dovedností, kterou mi studium i profesní zkušenosti daly.

Rozhodla jste se věnovat veškeré úsilí ochraně přírody a krajiny. Kde má tento vztah své kořeny?

Vyrůstala jsem s kolem na výsypkovém valu, chodila rybařit k jezírku pod výsypkou nebo se koupat do nově napouštěných jezer Benedikt a Matylda. Později jsem měla za domem hipodrom a sledovala, jak se krajina kolem mě mění. Rekultivace a nové rekreační areály jistě představují obrovské lidské dílo, ale současně si nešlo nevšimnout, že některá „zapomenutá“ místa, kde člověk téměř nic neplánoval, byla plná „jiných“ rostlin, hmyzu a ptáků. Právě tenhle kontrast ve mně probudil zvědavost, jak to v přírodě funguje.

Kdybych ale měla být úplně upřímná, v té době jsem ještě neplánovala „kariéru“ v krajinné ekologii. Na konci základky jsem hlavně nechtěla na všeobecné gymnázium, ale radši jsem už něco odborného chtěla umět. V Litvínově tehdy vznikla Schola Humanitas zaměřená na obnovu a ochranu životního prostředí a jsem ráda, že jsem si i přes počáteční pochybnosti maminky studium na této střední škole prosadila, protože toto rozhodnutí významně pozitivně ovlivnilo můj další život.

Co vás motivovalo ke studiu aplikované ekologie na FŽP? Byla to touha hledat způsoby, jak vrátit život do krajiny vašeho rodného Mostecka zdevastovaného povrchovou těžbou? Nebo něco jiného?  

Původně jsem začínala na Fakultě lesnické, FŽP ještě neexistovala. Dala jsem přednost ČZU pro tušení, že to bude opět více praktické než teoretické studium. Teprve později jsem zjistila, že můj děda studoval stejnou fakultu a věnoval se stejnému oboru. Osobně jsme se neznali, ale dodnes v archivech narážím na jeho fotografie a projekty rekultivací. To patří k těm zvláštním souvislostem, které člověku život občas připraví. Děda pracoval s Ing. Štýsem, jehož práci na tzv. české rekultivační škole všichni obdivovali, ale studium na FŽP mi ukázalo, že by v krajině po těžbě neměla být jen území po technické a biologické rekultivaci na urovnaném terénu a že by tu neměla chybět i rozsáhlejší přírodě blízká stanoviště bez požadavku na produkci, která se vyvíjejí samovolně.

Zabýváte se transformačními procesy v posttěžebních lokalitách a pro tuto práci jste se připravovala na Fakultě životního prostředí ČZU. Jak vzpomínáte na svá studia a jak hodnotíte vklad, který vám univerzita dala do vaší profesní dráhy?

Na FŽP mne provázeli úžasní učitelé, na společných setkání katedry to jiskřilo skvělými nápady, pilovaly se metodiky terénních prací, hodně mi předal jak vedoucí mé diplomové práce prof. Jan Růžička, tak školitel prof. Miroslav Šálek. V rámci mého distančního doktorského studia se povedlo propojit projektem GA ČR fakultu a Výzkumný ústav pro hnědé uhlí, kde jsem pracovala jako vědecko-výzkumný pracovník a navrhovala své první rekultivační etapy na výsypkách lomu ČSA, Vršany a DJŠ, a to již s drobným zastoupením mimoprodukčních biotopů. To do té doby nebylo obvyklé. Jediné, co mne dodnes mrzí, je, že jsem za studií nevyrazila někam do světa na Erasmus.

Po získání doktorátu z aplikované ekologie jste vyučovala rekultivace, vedla studentské práce a výzkumy o vodě, půdě, biodiverzitě. Jaká byla tato životní etapa?

Bylo to velmi intenzivní a inspirativní období. Vedle výzkumu, výuky a projektování jsem se učila skloubit profesní život s rodičovstvím, což je dovednost, kterou na vysoké škole člověka nikdo nenaučí. Jsem vděčná za všechny příležitosti, na kterých jsem mohla pracovat, i za to, že jsme to společně s dětmi zvládli.

I po ukončení doktorátu mě fakulta podporovala mnoha dalšími menšími granty pro postdoky, zajímavé byly projekty IGA s mými doktorandy. Především jsem ale vyučovala rekultivace, ekologickou obnovu, vedla terénní cvičení atd. Bavilo mě předávat studentům poznatky z výzkumu i zkušenosti z praxe. Velký zájem vzbuzovaly konkrétní příklady realizovaných projektů a mé letecké snímky proměny krajiny z doby, kdy ještě drony nebyly tak populární. Studenti tak mohli sledovat změny území v čase a lépe chápat souvislosti mezi teorií a reálným světem… tak trochu s nadhledem. Myslím, že právě propojení teorie a praxe je jednou z největších předností studia na Fakultě životního prostředí.

Nějaký čas jste pracovala na projektech u různých firem. O co konkrétně šlo?

Velmi přínosná pro mne byla práce s projekční firmou Real Projekt Most a R-Princip Most, kde jsem se podílela na tvorbě koncepčních dokumentů pro Severočeské doly typu souhrnný plán sanace a rekultivace nebo na přeshraničních projektech Ústeckého kraje (zejména o vodě), pokračovala jsem v projekční činnosti (biologických částech), potěšila mne práce na návrhu kompenzačních opatření za těžbu nebo registrace nových významných krajinných prvků, kde byly předmětem ochrany sukcesní pochody na Radovesické výsypce, mapovala jsem mimoprodukční biotopy na výsypkách. Tam se zjistilo, jak malou rozlohu zaujímají v rámci klasické zemědělské a lesnické rekultivace a jak moc k vyššímu zastoupení přispívají právě nerekultivované partie výsypek. Postupně se ale praxe začala měnit. Na „zkušenou“ jsem na pár let zamířila do Regionální rozvojové agentury Ústeckého kraje, kde se plánoval strategický projekt Transformační centrum Ústeckého kraje. Podílela jsem se na přípravě projektu po stránce řekněme krajinářsko-architektonicko-přírodovědné a záhy sestavovala mezioborový tým řešitelů. Společně jsme rozjeli několik pilotních studií, dělali osvětu, pořádali zajímavé workshopy na různá témata, exkurze na naše i německé výsypky, zpracovávali rozsáhlou analýzu provazeb, potenciálů a bariér rozvoje celé uhelné pánve. Do trochu jiného světa jsem zamířila (už zase za FŽP) díky studii pro ČEZ o tom, jak přistoupit k obnově krajiny na odkališti mělnické elektrárny, nebo při psaní posudku na přeshraniční dokumentaci EIA lomu Turów. S týmem krajinářů a architektů jsme se umístili na třetím místě v soutěži na využití jezera Milada a jeho okolí.

Díky těmto aktivitám jsem poznala proces obnovy, či spíše tvorby nové krajiny z mnoha úhlů pohledu. Od biologických průzkumů v terénu přes zpracování projektů až po dlouhodobé plánování budoucnosti rozsáhlých území. Tato zkušenost mi pomohla pochopit, jak důležité je propojení vědy, praktické hornické činnosti s výkonem státní správy, politikou.

Nakonec jste se vrátila na svoji alma mater, kde se potkáváte s neméně zajímavými projekty. Z čeho máte největší radost a pocit zadostiučinění?

Diplomanty a doktorandy jsem vedla nepřetržitě i za působení na jiných místech. Z kraje jsem se vrátila na alma mater, abych mohla svému Ústeckému kraji nadále pomáhat. Nové strategické projekty, které nyní na FŽP pod vedení Kateřiny Černý Pixové řešíme, jsou financovány z Operačního programu spravedlivá transformace a části, které zajišťuji s úžasným týmem různě specializovaných odborníků, se odehrávají právě ve dvou lomech: ČSA (projekt Green Mine) a Vršany (Projekt RUR – Region univerzitě, univerzita regionu). Radost mám z toho, že se díky těmto projektům propojují různé katedry a odborníci, kteří by jinak nespolupracovali. V tom je síla. V regionu stakeholdeři oceňují zejména komplexnost naší práce, nová data, která přinášíme, že se jde například od úrovně jednoho mokřadu přes celý lom, povodí až po strategii celého kraje. Tým dokáže predikovat změny, přináší adaptační opatření na změnu klimatu a relevantní aktéry v tom edukuje. V poslední době je mým oblíbeným tématem zjišťování odezvy účastníků exkurzí nebo návštěvníků/uživatelů již volně zpřístupněných výsypek a lomů, zapojování samospráv a vůbec zjišťování potřeb lidí v krajině třeba pomocí virtuální reality.

Jste zastáncem přirozené sukcese – tedy přístupu, že někdy je nejlepším řešením nedělat nic a nechat přírodě volnou ruku. To se ukázalo jako efektivní například v části území bývalého lomu ČSA. Jaké jsou hlavní benefity takového přístupu k rekultivaci krajiny?

Příroda si vždy poradí sama a téměř vždy přinese do území díky pestrému reliéfu, absenci nadmíry živin nebo nebeským jezírkům vzácné druhy. Otázkou je, kde a jak tento přístup zkombinovat s jinými metodami obnovy a budoucími záměry na využívání dílčího území. Náš návrh pro lom ČSA byl podkladem pro multikriteriální analýzu, jednání meziresortní skupiny a následně rozhodnutí vlády o využití sukcese a schválení návrhu AOPK ČR na vyhlášení nové národní přírodní památky. Oproti již přežitému plánu přinesl myšlenku, že by se přirozené pochody revitalizace krajiny využily nejen na finální souši, ale že by se přistoupilo i k pomalejšímu, avšak přirozenému samovolnému plnění. To řeší jak nedostatek vody pro externí plnění, tak kvalitu vody a do budoucna eliminuje náklady na udržování konkrétní hladiny. Z hlediska ochrany přírody, estetických hodnot a turisticko-edukačního potenciálu má tento přístup větší přínos.

Tento projekt vám vynesl nominaci na Cenu Josefa Vavrouška. I když ji nakonec získal někdo jiný, už jen jmenování je velký úspěch, nemyslíte?

Ten počin byl nominován až letos, takže má ještě šanci v dalších letech, ale to nejdůležitější se již stalo. Určitě to není jen má zásluha. Naopak to ukazuje na spolupráci a úsilí mnohých dalších vědců, fungování státní správy a ochoty těžební společnosti akceptovat něco na první pohled nového. Pokud nominace přispěla k tomu, aby se více lidí dozvědělo o významu sukcese, pak je to jedině dobře. Protože osvěta je stále zapotřebí.

Dalším velkým projektem je dosluhující lom Vršany, kde jste nyní dokončili detailní analýzu. Jaká z ní plynou doporučení pro budoucí využití lomu a jak závazná jsou?

Lom Vršany je modelovou lokalitou v projektu RUR, do kterého je zapojeno několik desítek kolegů z FŽP. Území je osázeno více než stovkou čidel na měření teplot a vlhkosti půdy a dalších mikroklimatických charakteristik. Monitorují se různé biotopy coby výsledek spontánní sukcese, ale i rekultivace, kvalita a kvantita povrchových vod. Další tým hodnotí území z hlediska krajinného rázu, socioekonomických charakteristik, rostlin a různých skupin živočichů, cestní sítě, historie, eroze a potenciálů a limitů pro budoucí využívání.

Na základě analýzy navrhujeme pět scénářů vývoje od čistě přírodní přes rekreační až po silně urbanizovanou, neřkuli produkční (technickou). Sestavujeme doporučení na vylepšení obytné hodnoty území a efektivní adaptaci na změnu klimatu. Výsledkem by měla být inovativní krajina kombinující různé funkce krajiny a veřejné zájmy, která bude snadno udržitelná. Nyní se zapojují zástupci obcí, kraje, státní správa i další organizace, které by mohly mít co do činění se zájmovým územím. A samozřejmě zapojíme i širokou veřejnost.

Jak váš přístup přirozené obnovy vnímají místní komunity? Předpokládám, že velkou část vaší práce tvoří osvěta. Jakou argumentaci nejvíc používáte?

Lidé z okolních obcí i ze vzdálenější míst, které potkáváme přímo v terénu nebo ve virtuálním světě, až na výjimky přirozenou obnovu akceptují už při prvním „pohledu“. Když jim k tomu přidáme informaci, proč jsou tato území cenná, jak jsou významná ve srovnání s rekultivací nebo běžnou krajinou, ptají se, proč takových ploch není více. Nejlépe fungují konkrétní příklady. Když mohou lidé vidět území, kde přirozená obnova vytvořila hodnotnou a druhově bohatou krajinu, bývá diskuse mnohem jednodušší. Důležitá je otevřená komunikace a vysvětlování souvislostí. Někteří svůj názor změní. Někteří mají i přes vysvětlování raději parkové úpravy a les ustrojený do pravidelných řádků. Není to špatný postoj. Prostě lidé jsou různí. V praxi se nikdo nepokouší tvrdit, že rekultivace jsou paušálně méněcenné, nebo že všechno území se ponechá sukcesi. Jednak to nejde, protože většina území dotčená těžbou je už po technické a biologické rekultivaci. Jednak jde o lomy blízko obcí, kde lidé mají i jiné potřeby a preference, a proto se vždy jedná o kombinaci obou přístupů. Pěkný příkladem je třeba vodní plocha Marcela na vnitřní výsypce lomu ČSA, kde jsem kdysi naprojektovala ostrůvky, tůně, klikaté břehy s různými plážemi pro ptáky namísto „holé“ vody. Navrhla jsem neodvodňovat louži pod svahem a dnes je to jeden z nejúžasnějších mokřadů a hnízdiště stovek ptáků.

Svou prací si postupně plníte sny o krajině, která se probouzí k novému životu. To se podaří málokomu. Máte také nějaké tajné přání?

Mám. Je tajné 😊. Přála bych ale i něco té naší pánvi, kde nejsou bohaté zkušenosti s odchodem od uhlí a plno procesů je nových, neozkoušených, věci se řeší o dekády let později, než by bylo záhodno. Přála bych tomuto regionu, aby se stakeholdeři všech úrovní a typů spolu ještě více bavili, byli zde trpěliví tahouni a šikovní budoucí správci, aby se do posttěžebních území více investovalo na výzkum, do celostního plánování a aby o Ústeckém kraji všichni dobře mluvili, protože má mnoho pozitivních unikátností.

Rozhovor připravila: Lenka Prokopová / Foto: archiv M. Seidelové