„Často začínáme chránit až to, co jsme předtím téměř zničili,“ říká Lukáš Kalous, editor speciálu časopisu Nature Conservation

Co nového přináší tento speciál a jak mohou vědecké poznatky pomoci přímo v terénu?

Je to vlastně takový řetězec událostí. Začalo to vědeckým článkem Wetland fish in peril: A synergy between habitat loss and biological invasions drives the extinction of neglected native fauna, tedy volně přeloženo „Ohrožené ryby mokřadů: Synergie mezi ztrátou stanovišť a biologickými invazemi urychluje vymírání opomíjené původní fauny“. Publikaci inicioval Marek Šmejkal z Hydrobiologického ústavu Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích. Autorský kolektiv tvořila skupina lidí, kteří se zabývají problematikou ohrožených mokřadních ryb a snaží se vědecké poznatky propojovat s jejich praktickou ochranou.

Jedním z nich je Josef Wanzenböck z Výzkumného oddělení limnologie Univerzity v Innsbrucku, sídlícího v rakouském Mondsee, který mě přizval k organizaci mezinárodní konference The Fish of Muddy Waters, tedy volně přeloženo „Ryby bahnitých vod“. Konference se uskutečnila v říjnu 2025 ve Vídni, v Přírodovědném muzeu. Mimochodem, je to nádherná budova na krásném místě, plná zajímavých exponátů, mají tam například i latimérii. Na konferenci zaznělo celkem 52 příspěvků a následně na ni navázalo vydání speciálního čísla odborného časopisu Nature Conservation, které obsahuje 11 vědeckých článků.

A co to přináší? Především je to určitý apel, možná bych řekl alarm. Upozorňujeme, že o původní druhy ryb v mokřadech a pomalu tekoucích vodách velmi rychle přicházíme, často téměř bez povšimnutí. Praktických poznatků je ale celá řada. Od zkušeností s monitoringem a mapováním výskytu, včetně využití genetických analýz, přes ochranu stanovišť až po jejich obnovu a budování nových vhodných lokalit. Například pomocí environmentální DNA můžeme zjistit přítomnost vzácných ryb ze vzorku vody, což je zvláště užitečné u obtížně zjistitelných druhů, jako jsou blatňák tmavý nebo piskoř pruhovaný. Samotné poznání ale nestačí. Abychom těmto rybám skutečně pomohli, musíme výsledky výzkumu převést do konkrétních opatření. Někdy k tomu potřebujeme moderní genetickou laboratoř, jindy rybářskou síť, lopatu nebo bagr. A především musíme vědět, kdy a který z těchto nástrojů použít. Moderní věda nám může říct, kde ryby jsou, proč mizí a co potřebují. Ale bez konkrétní práce v terénu je nezachráníme.

Publikované studie propojují ekologii, genetiku i praktickou ochranu přírody. Překvapil vás některý z výsledků nebo přinesl poznatek, který může zásadně změnit dosavadní přístup k ochraně těchto ryb?

Těch poznatků je mnoho a je těžké předpovídat, který z nich může něco zásadně změnit. Doufám, že každý z publikovaných příspěvků pomůže především upoutat pozornost k této problematice a nabídne příklady řešení konkrétních problémů. Ono to totiž není tak, že bychom vůbec nevěděli, co dělat a jak pomoci původním mokřadním rybám. Samozřejmě stále objevujeme nové skutečnosti, například o genetické rozmanitosti jednotlivých populací nebo o vztazích mezi původními a nepůvodními druhy. Ale základní principy ochrany známe. Obtížnější je prosadit je do praxe. Například u karase obecného jsme v Česku identifikovali dvě evolučně odlišné linie, které bychom při záchranném vysazování neměli bez rozmyslu míchat. Je to dobrý příklad toho, jak mohou genetické poznatky přímo ovlivnit praktickou ochranu.

Mokřady a říční krajina jsou pod obrovským lidským tlakem, který se navíc kombinuje s klimatickou změnou. Na jedné straně víme, jak jsou tyto ekosystémy důležité, na druhé straně jsme je po staletí systematicky odvodňovali, regulovali a přetvářeli. Možná bych všechny ty výsledky shrnul velmi jednoduše: Když se nám podaří zachovat funkční mokřadní systémy, nebude to dobré jen pro ryby. V budoucnu se bude lépe žít i nám. A to by snad mohl být dostatečný důvod, proč se jejich ochranou vážně zabývat.

Jak si v oblasti ochrany mokřadních ryb stojí Česká republika? Kde v Evropě bychom mohli hledat inspiraci?

Špatně i dobře. Špatně proto, že jsme většinu přirozených mokřadů prostě zlikvidovali. Zregulovali jsme řeky, odvodnili nivy a odstranili velkou část slepých ramen a dalších přirozených vodních stanovišť. Zůstaly nám především člověkem vybudované rybníky, které dnes do značné míry suplují původní mokřady, slepá říční ramena a další podobná stanoviště. Jenže rybníky jsou zároveň produkční systémy. A právě tady vzniká řada konfliktů mezi ochranou přírody a rybníkářstvím. Na jedné straně potřebujeme produkovat ryby, abychom zajistili údržbu a dlouhodobé fungování rybníků, na druhé straně chceme jejich prostřednictvím zachovat biologickou rozmanitost. Nicméně si myslím, že se oba cíle za určitých podmínek mohou docela dobře doplňovat. Jen je potřeba hledat rozumnou rovnováhu. Dobře jsme na tom z hlediska vědeckého poznání. Máme kvalitní odborníky, dokážeme využívat moderní metody a vznikají i konkrétní záchranné programy, například pro karase obecného.

V Evropě stále existují relativně zachované mokřadní oblasti. Zajímavé je ale to, že tam, kde je těchto stanovišť ještě dostatek, bývá ochranářské úsilí často menší. Naopak tam, kde už téměř všechno zmizelo, začínáme vynakládat obrovské prostředky na záchranu. Konkrétní příklady dlouhodobých záchranných programů najdeme například v Maďarsku, kde se věnují ochraně blatňáka, nebo v Nizozemí, kde se zaměřují na ochranu piskoře.

Je to trochu absurdní. Nejdříve něco omezíme téměř na hranici zániku a potom investujeme značné peníze a úsilí do toho, abychom zachránili poslední zbytky. Přitom kdybychom začali včas, stálo by to pravděpodobně mnohem méně a výsledek by byl lepší. No jo, ale to je pro náš vztah k přírodě docela charakteristické. Často začínáme skutečně chránit až to, co jsme předtím téměř zničili a někoho to začne zajímat.

Speciál časopisu Nature Conservation se zaměřuje na karase obecného, piskoře pruhovaného a blatňáka tmavého. Co mají tyto druhy společného a proč si zaslouží zvláštní pozornost vědců a ochránců přírody?

Spojuje je především prostředí, ve kterém žijí, a také to, jak rychle v mnoha částech Evropy ustupují. Jsou to ryby mělkých, často zarostlých a bahnitých vod, slepých říčních ramen a mokřadů. Dokážou přežívat i v podmínkách, které jsou pro řadu jiných ryb velmi nepříznivé. Ale spojuje je také to, jak dlouho jsme je opomíjeli. Příliš jsme si jich nevšímali, až jsme najednou zjistili, že téměř zmizely.

Ono je totiž mnohem těžší chránit něco, co není vidět, nezpívá to a co musíte hledat v zarostlé bahnité tůni. Ptáci to v tomto ohledu mají jednodušší. Jsou vidět, slyšet, mnozí jsou krásně zbarvení a jejich pozorování je pro lidi přitažlivé. Ryby mají oproti nim trochu smůlu; jsou skryté pod hladinou. Přitom jejich svět není o nic méně zajímavý a jejich ekologický význam není menší jen proto, že ho většina lidí nevidí, nezná. Ztráta těchto druhů navíc signalizuje mnohem širší problém, kterým je postupný zánik celého typu vodního prostředí.

Karas obecný býval poměrně běžnou rybou českých rybníků a tůní, dnes patří mezi ohrožené druhy. Co se změnilo a proč z naší přírody postupně mizí? A podařilo se ho někde vrátit do původní lokality výskytu?

Důvodů, proč mizí, je více. Především jsme zregulovali řeky a postavili přehrady. Tím jsme změnili jejich přirozený průtokový režim, omezili běžné záplavy a výrazně narušili přirozenou dynamiku říční krajiny. To se samozřejmě nestalo ze dne na den. Byl to dlouhodobý proces, který začal už před staletími. Karas obecný nám postupně zůstal především v rybnících a dalších sekundárních stanovištích, jako jsou různé tůně, drobné nádrže nebo zatopené lomy. Jenže ani tato stanoviště nejsou trvale stabilní. Mohou postupně zanikat nebo se v nich mohou prosadit nepůvodní invazní ryby.

Významným problémem je karas stříbřitý. S Markem Šmejkalem a dalšími kolegy jsme se věnovali právě konkurenci mezi těmito rybami. Ukazuje se, že změny prostředí, například zvýšené množství živin ve vodě, mohou karase stříbřitého konkurenčně zvýhodňovat. Takže jsme nejprve karasovi vzali jeho přirozené prostředí a potom jsme mu do zbývajících lokalit přivedli konkurenci. A teď se divíme, že mizí.

Pokud jde o jeho návrat, problém je v tom, že ho často ani není kam vracet. Mnohá původní přírodní stanoviště už prostě neexistují nebo jsou obsazena karasem stříbřitým. Proto dnes využíváme především vhodné náhradní lokality, například rybníky a malé vodní nádrže. Obnovou populací se zabývá také regionální akční plán ochrany karase obecného na Vysočině. Jenže vysazování není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. V Česku totiž máme dvě odlišné evoluční linie karase obecného a nebylo by správné je bez rozmyslu míchat. Právě vymezení vhodných ochranářských jednotek na základě genetických poznatků bylo tématem příspěvku Lukáše Cholevy z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR v Liběchově. Kolega Pradeep Kumkar z FAPPZ se zase věnoval skryté genetické rozmanitosti karase obecného.

Konkrétní příklady vysazování karase do přírody už ale máme. Věnuje se tomu například pražská zoologická zahrada, kde se na projektu významně podílí Petr Velenský. Právě Zoo Praha vysadila karasy například do rybníka U Kamenného stolu ve Vinoři. Samotné vysazení ryb ale ještě není úspěchem. Důležité je, aby se v dané lokalitě samostatně rozmnožovaly a dlouhodobě přežívaly. A hlavně bych chtěl všechny poprosit, aby karase sami nikam nevysazovali. Ani když máte pocit, že jim tím pomáháte. Můžete totiž napáchat víc škody než užitku!

Jakou roli v úbytku našich původních ryb hrají klimatické změny, vysychání mokřadů, úpravy krajiny nebo šíření nepůvodních druhů ryb? Která z těchto hrozeb je nejzávažnější?

Samozřejmě velkou. Jak se říká, kde je voda, tam je ryba. A když to obrátím, kde není voda, tam ryba obvykle být nemůže. Pokud se ptáte, která z uvedených hrozeb je nejzávažnější, tak z hlediska bezprostředního přežití ryb je to samozřejmě vysychání jejich stanovišť. Zvláště problematické je to u izolovaných tůní a neobhospodařovaných rybníků. Rybníky přirozeně stárnou. Postupně se zanášejí sedimenty, zarůstají vegetací a zazemňují se. Jak říkají rybníkáři, rybník postupně „vyroste z vody“. Pokud se o něj nikdo nestará, může nakonec úplně zaniknout. A s ním zmizí i karasi a ostatní vodní organismy, kteří v něm žili.

Dříve ovšem fungovala říční krajina úplně jinak. Přišla povodeň; voda se rozlila do nivy, propojila tůně a slepá říční ramena s hlavním tokem. Ryby se mohly přesouvat, obsazovat nová stanoviště a zakládat nové populace. Některá vodní plocha časem zanikla, ale jinde vznikla nová. Celý koloběh pokračoval. Dnes jsme tuto přirozenou dynamiku přerušili. Řeky jsme sevřeli mezi hráze, záplavy omezili a jednotlivé mokřady od sebe oddělili. Když dnes taková izolovaná tůň vyschne nebo zanikne, ryby často nemají odkud přijít ani kam se přesunout. Klimatická změna situaci dále zhoršuje, ale neměli bychom zapomínat, že řadu problémů jsme si připravili už dávno předtím. Voda je samozřejmě základ. Ale stejně důležité je, aby se mohla v krajině přirozeně pohybovat a vytvářet nová stanoviště.

Mnohé mokřady, malé tůně a přirozené vodní plochy v minulosti z české krajiny zmizely. Jak zásadní je jejich obnova pro zachování biologické rozmanitosti a může pomoci také při adaptaci krajiny na klimatickou změnu?

Víte, říká se, že cesta do pekla je dlážděná samými dobrými úmysly. A někdy mám pocit, že je ochrana přírody navíc lemovaná nově vybagrovanými tůněmi. Samozřejmě jsem přesvědčený, že obnova mokřadů je nesmírně důležitá. Jenže ono to není tak jednoduché, jak se to někdy chápe. Představte si, že v krajině vybudujete novou tůň. Obvykle nemá vypouštěcí zařízení, což je u takové vodní plochy pochopitelné, i když je to škoda. Časem se do ní mohou dostat nepůvodní invazní ryby, například střevlička východní, sumeček černý nebo karas stříbřitý.

A teď nastává problém. Protože tůň nemůžete jednoduše vypustit, bývá velmi obtížné se těchto ryb zbavit. Samozřejmě je to možné, ale může to stát značné úsilí a peníze. Navíc právě takové tůně osídlené invazními rybami mohou následně fungovat jako zásobárny nepůvodních druhů. Lidé z nich ryby odloví a přemístí jinam, často opět v dobré víře, že jim vlastně pomáhají. Takže jsme vybudovali tůň na podporu biologické rozmanitosti, a nakonec z ní máme zdroj invazních ryb pro jejich další šíření. To je docela absurdní výsledek.

Pokud chceme mít v tůni obojživelníky, vodní brouky a další původní ohrožené druhy, musíme přemýšlet také o jejím dlouhodobém fungování a údržbě. Někdy může být nezbytné odlovit nežádoucí ryby, jindy pomůže přirozené nebo řízené periodické vyschnutí, případně další cílený zásah. Záleží na konkrétní lokalitě a na tom, co v ní chceme chránit. Otázka vhodného technického řešení drobných vodních ploch byla ostatně také předmětem konferenčních příspěvků. Mokřady samozřejmě pomáhají zadržovat vodu v krajině a mohou významně přispívat k adaptaci na klimatickou změnu. Jejich hlavní hodnotou je ale také biologická rozmanitost, kterou podporují. Myslím si proto, že bychom neměli úspěch ochrany přírody měřit počtem vybudovaných tůní. Důležité je, co v těchto tůních skutečně žije a zda dokážeme jejich hodnotu dlouhodobě udržet.

Ve svém výzkumu se věnujete vztahu mezi člověkem a rybami. Jak se podle vás tento vztah v posledních desetiletích proměňuje?

Snad začínáme rybám trochu více rozumět a přistupovat k nim podobně jako k nám evolučně bližším živočichům. Mám na mysli především ta chlupatá suchozemská zvířata, ke kterým máme přece jen mnohem vřelejší vztah. Svět ryb je samozřejmě jiný než náš, ale stejně bohatý a různorodý. Neměli bychom ho upozaďovat jen proto, že mu méně rozumíme.

Dříve se například běžně předpokládalo, že ryby necítí bolest. No jistě, nekřičí a netečou jim slzy. Dnes však máme řadu vědeckých důkazů, že ryby mohou prožívat bolest a že jejich reakce na škodlivé podněty nelze jednoduše považovat za pouhé reflexy. Přesto se k nim v řadě situací stále chováme způsobem, který bychom u jiných obratlovců považovali za nepřijatelný.

Zajímavým fenoménem je rekreační rybolov. Ten osciluje od skutečného zájmu o ryby, jejich biologii a ochranu až po naprostý bizár. Mám na mysli například lov dravých ryb na živou nástražní rybu nebo poněkud méně drastické projevy, jako jsou fotografie spoře oděných žen objímajících přerostlé domestikované kapry. Právě tato rozporuplnost našich projevů vztahu k rybám je sama o sobě zajímavým předmětem vědeckého výzkumu.

Pak tu máme obchod se zájmovými zvířaty, takzvaný pet trade. V této oblasti zaujímá Česko významné postavení ve světě, zejména v chovu a mezinárodním obchodu s akvarijními rybami. Tento obchod má samozřejmě svá rizika, zejména z hlediska welfare ryb, jejich původu, podmínek chovu a přepravy nebo zavlékání nepůvodních druhů. Na druhou stranu akvaristika přispívá k rozvoji znalostí o biologii ryb, jejich rozmnožování a chovu, podporuje zájem veřejnosti o vodní organismy a v některých případech může přispívat i k ochraně ohrožených druhů.

Další oblastí je samozřejmě konzumace ryb. Já jsem přesvědčený, že bychom měli jíst více ryb z akvakultury než třeba hovězího nebo vepřového masa. Pokud budeme konzumovat ryby z dobře obhospodařovaných českých rybníků, můžeme tím pomoci i naší krajině a přírodě. Možná to zní trochu paradoxně, zvlášť když jsme před chvílí mluvili o konfliktech mezi rybníkářstvím a ochranou přírody. Ale jsem o tom hluboce přesvědčený.

Rybníkářství totiž nemusí být jen produkcí rybího masa. Při vhodném hospodaření může pozitivně ovlivňovat koloběh živin a tok energie v krajině a zároveň přispívat k zachování vodních stanovišť a jejich biologické rozmanitosti. Ale to už by bylo na další, podstatně delší povídání.

Máte za sebou výzkumné zkušenosti z Evropy, Asie i Afriky. Setkal jste se někde s přístupem k ochraně vodních ekosystémů, který by mohl být inspirací také pro Českou republiku?

Ano, například v Jižní Koreji. Velmi se mi líbilo, že na některých místech nechali řekám prostor. Řeka se má kam rozlít, může vytvářet tůně, slepá ramena a další vodní stanoviště, která při příští povodni třeba zase zmizí a vzniknou jinde. A přesně tak by měla přirozená říční krajina fungovat. Je to neustále se měnící prostředí, kde se střídají vznik a zánik jednotlivých stanovišť. Právě na tuto dynamiku jsou mnohé druhy ryb přizpůsobené.

Taková přirozeně se vinoucí řeka se dokáže zarybnit sama mnohem lépe než regulovaný tok, do kterého každoročně sypeme po tunách ryby odchované v rybnících. Samozřejmě za předpokladu, že v povodí stále existují zdrojové populace a ryby mají možnost se mezi jednotlivými stanovišti pohybovat. Nemusíme vždycky všechno složitě technicky řešit, regulovat a následně to napravovat. Někdy by stačilo dát řekám prostor. Ony si samy vytvoří říční krajinu, ve které se rybám a dalším organismům bude dařit. Ostatně to úspěšně dělaly miliony let předtím, než jsme se rozhodli, že jejich tok dokážeme lépe naplánovat.

Co může pro ochranu ohrožených druhů udělat běžný člověk, majitel rybníka nebo obec? Existují konkrétní opatření, která mají smysl i bez velkých investic?

Především nic nikam bezhlavě nevysazujte. To je možná jedna z nejjednodušších a současně nejdůležitějších rad, které mohu dát.

Nepřemísťujte ryby z jedné lokality do druhé, ani v případě, že jde o původní druhy. Zvlášť rizikové jsou přesuny mezi jednotlivými povodími. I když si myslíte, že tím rybám pomáháte, můžete způsobit pravý opak. Můžete zavléct nepůvodní druhy nebo populace, přenést choroby a parazity nebo narušit genetickou a sociální strukturu původních populací.

Pokud máte rybník nebo tůň, nesnažte se je za každou cenu upravovat, čistit ani zarybňovat. Někdy je mnohem užitečnější ponechat část vodní plochy v přirozenějším stavu. A pokud chcete něco změnit, poraďte se nejprve s někým, kdo danému prostředí rozumí.

A především dejte rybám prostor. Dejte jim vhodné přirozené podmínky a možnost se pohybovat mezi jednotlivými stanovišti. Tam, kde ještě existují zdrojové populace, se dokážou do vhodného prostředí často vrátit samy.

Za rozhovor děkuje Lenka Prokopová

Wanzenböck J. et al. (2026). Special issue in the journal “Nature Conservation” (Pensoft): biology and conservation of wetland fishes in Europe. Nature Conservation 65: 1–5. https://doi.org/10.3897/natureconservation.65.215711