Svátek má

Igor
10°C
Broken clouds
Generic selectors
Pouze přesné shody
Hledat v titulku
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
10°C
Broken clouds
Sobota
92%
05:01
Min: 7°C
988
16:41
Max: 14°C
SSW 1 m/s

Vzbudila přítele se slovy „Vstávej, jedeme na hranice“

Ruská agrese na Ukrajině stále pokračuje. Všichni se snaží pomáhat, posílají do válkou zkoušené země podporu v podobě zbraní, materiální pomoci a mimo jiné přijímají uprchlíky. Dva studenti České zemědělské univerzity v Praze, Michaela Kleslová a Daniel Benedikt, se rozhodli, že se do pomoci ukrajinským běžencům také zapojí.

Co vás motivovalo a jak konkrétně jste se rozhodli pomáhat?

Míša: Motivovala mě celková situace, tuším, že to bylo šestý den od té doby, kdy to vypuklo, a já jsem v neděli hledala, jak bych mohla pomoct. Všude byly různé sbírky, finanční pomoci atd. Já neměla možnost někam poslat třeba 5000 korun, odnést spacáky atd., zato jsem ale měla plnou nádrž. Když jsem se dívala na rozcestník (pozn: https://www.stojimezaukrajinou.cz/), jak pomoct skrz Facebook, tak jsem narazila na rozcestník Drivers for refugees, a tak jsem našla skupinu na Facebooku, kde sháněli řidiče, aby někoho odvezl.

Daniel: Míša byla tím hlavním impulzem, který mě a mou přítelkyni nakopl. S přítelkyní máme rádi zvířata, a tak jsme původně chtěli odvést na nějakou dobu mazlíčky místních a pak je zase vrátit. Na tuto možnost jsem narazil přes ten rozcestník. Po delší diskusi i tady s Míšou jsme se rozhodli jinak, protože jsem měl k dispozici dodávku, kterou nám půjčil děda přítelkyně. Napsali jsme jen, že můžeme jet, že máme dodávku a pojedeme ve dvou.

Jeli jste ve více lidech?

Míša: Já jsem jela ve dvou, u nás to probíhalo tak, že jsem se probudila v půl sedmé ráno a už v sedm jsem viděla, že někdo ve skupině hledá, jestli může někdo vyjet. Takže jsem vzbudila přítele se slovy „Vstávej, jedeme na hranice“. Poté mi zavolali a ptali se, kdy můžu vyjet, já jsem řekla, že do hodiny, spočítali jsme, jak dlouho to zhruba je k hranicím, kam jsme měli dojet přibližně ve čtyři odpoledne. Nakonec jsme tam dorazili v sedm.

Daniel: My jsme jeli nakonec ve třech.

Střídali jste se po cestě v řízení?

Daniel: K tomu se váže příběh. My jsme taky psali v sedm večer a v osm už nám odpověděli, že můžeme vyjet, tak jsme reagovali, že bychom se na to rádi vyspali a kolem páté ráno bychom vyrazili. Vzal jsem přítelkyni, a ještě kamaráda z PEFky, Ukrajince, a že bude dělat překlad a druhého řidiče, ale za Prahou se zmínil, že neumí řídit manuál. Takže jsem byl jen jeden řidič, protože přítelkyně neřídí, ta spíš řídila nás. Rozhodně to nedoporučuji. Pro mě to bylo skoro 2000 kilometrů z Česka.

Míša: My to měli podobně, vraceli jsme se pro přítelův řidičák, ale pak, když jsme tam byli, tak říkal, že se na to úplně necítí, tak jsme zhodnotili, že to zvládnu já a že budeme dělat přestávky.

Jak to vypadalo na místě?

Daniel: Jeli jsme do místa Ubľa, kde to hned odklání policie. Ta nechce, aby lidé jezdili k hraničním přechodům, protože by se tam tvořily zácpy. Zeptali se, jestli víme, jestli už je ta rodina za hranicemi nebo ne. Spojili jsme se s koordinátorem, abychom zjistili, jestli už tam máme ty lidi, které povezeme, a policie nám řekla, ať zaparkujeme auto a dojdeme pro ně pěšky. Na tom místě to vypadá tak, jak se to prezentuje v médiích. Když si vezmu, že slovenské přechody jsou nejlépe organizované, tak si nedovedu představit, jak to vypadá třeba v Maďarsku, kde to tolik koordinované není. Jsou tam maminky s dětmi, je na nich vidět, že nějakou dobu šly a že to byla určitě náročná cesta. Jak jsem si všiml, odváželi hlavně Češi a Ukrajinci. Slováci pomáhali na místě a po cestě tam jsme potkávali samozřejmě armádu.

Míša: U nás to bylo stejné, jak říkal Daniel. Policie nás odklonila, tam jsme zaparkovali, doběhli jsme na místo. Překvapilo mě, že to bylo docela koordinované. Nalevo byl stan s jídlem, čajem a takové věci. Vpravo byli dobrovolníci se stanem, kteří koordinovali dopravu, a za nimi velká budova. Nějaký kulturák, myslím, a tam ti lidé asi spali nebo byli v teple. Proudili dovnitř a ven. Seděli tam v zimě s děckama v dekách. Nebyl to hezký pohled.

Věděli jste dopředu, kolik lidí povezete a koho? Byli to vaši známí?

Míša: Ne, u mě to byla cizí rodina. Byla to mamka Iryna s malým Nikitou, tomu bylo asi 9 let. Jen jim ukázali, že to jsme my, kdo je odveze, v podstatě nás tak seznámili na místě.

Daniel: Ne. Já jsem dostal 5 lidí do dodávky. Jediná podmínka byla, že musí mít kam jet, abychom je třeba nevyložili tady v Praze, a oni pak neměli kam jít. Jak měla Míša maminku s dítětem, tak já jsem měl maminku se starším synem, to byli Ukrajinci, a pak jsme vezli studenty, co studovali v tu dobu na Ukrajině a potřebovali se dostat do Prahy, aby se dostali na vlak do Paříže a do Mnichova.

V kolik jste se vrátili domů?

Míša: Asi v půl šesté ráno.

Daniel: Já až v devět, protože jsme ještě před Boleslaví stavěli na spaní, to už se nedalo. Domlouvali jsme čas pro tu paní se synem, že pro ně přijede manžel z Tábora. Nakonec jsme před Boleslaví stavěli, abychom vůbec dojeli.

Předávali jste cestující konkrétním lidem?

Daniel: Mamku se synem jsme předávali manželovi a studenty jsme odvezli na Hlavní nádraží. Ta mamka byla taková, že měla stále potřebu nám něco kupovat, chtěla nám to zaplatit a byla taková nadšená, těšila se domů. Zatímco studenti se trošku stranili, ale nakonec byli taky rádi, že jsou na cestě domů.

Míša: Iryna s Nikitou nám dali kontakt, to byl zřejmě jejich známý nebo příbuzný, a ten tady už asi žil nějakou dobu, protože mluvil česky nebo takovou lámanou češtinou, a s tím jsme byli celou dobu v kontaktu.

Přišlo vám těžké, pomoct touto formou?

Míša: Těžko říct, asi mnohem efektivnější by bylo, kdybych tam najela autobusem pro 50 lidí, ale pro mě to v zásadě tak těžké nebylo. Já jsem vstala z teplé postele, sedla do teplého auta. V podstatě jsem ujela to, co bych jela třeba do Itálie k moři, a pak jsem se zase vrátila to té teplé postele. Mě to v podstatě stálo jenom ten čas, dobře, nějaké ty peníze, ale za svůj život už jsem utratila i víc za blbiny. Takže ano, je to náročné, ale mně to za to stálo.

Daniel: V porovnání s lidmi, co jdou na hranice, to asi bylo jednodušší. Ten pocit zadostiučinění, že člověk mohl pomoct, je asi víc než to, co to stálo. Člověk vidí, že to má smysl.

Plánujete se dále zapojovat do pomoci Ukrajině?

Míša: Zrovna dneska jsem psala někomu, že bych mohla na nějakou dobu přijet. Uvidíme, jestli to dopadne nebo ne, to je zatím ve hvězdách. Daniel byl taky hodně aktivní, ten tu zmobilizoval ukrajinsky mluvící studenty.

Daniel: Ano, pan Kvasnička a pan Šubrt se teď hodně angažovali. Na jedné hodině jsme se zmínili panu Bartoškovi s tím, že na hranicích je nedostatek překladatelů, a i tady na cizinecké policii. Tak nás napadlo, že na ČZU studuje hodně Ukrajinců, které můžeme nějak zkontaktovat a nabídnout jim možnost pomáhat jako tlumočníci.

Míša: Za sebe i za Daniela můžu říct, že to nebereme ani jeden tak, že bychom si něco odškrtli v checklistu, že máme hotovo, a tím by to pro nás končilo.

Daniel: Spíš je to pro nás takový první krok. A teď bude velký prostor pomáhat tady i na hranicích.

Je něco, co byste chtěli vzkázat dalším lidem, kteří nejsou rozhodnuti, a třeba by pomoci chtěli, ale nevědí jak?

Daniel: Určitě mít druhého řidiče, který to umí s manuálem, to je důležité. Když už se člověk rozhodne pomoct, tak koordinovaně. Když se někdo jen tak sbalí a odjede tam, způsobí jen zmatek. To se týká i materiální pomoci. Oni mají plné sklady toho, co lidi dávají, a je lepší se zeptat, co potřebují. A samozřejmě finanční podpora je důležitá.

Míša: Souhlasím s Danielem, určitě to má smysl. Vlastně každá pomoc je důležitá a je jedno, jestli člověk pošle nějaké peníze, nebo jestli sedne a jede, nebo jestli pomůže materiálně. Vše je v tomto případě důležité a určitě bych vzkázala, že pokud člověk chce pomoc, tak ať se nenechá demotivovat. Občas se stává, že se při koordinaci pomoci na něco zapomene, lidi nabízejí pomoc a třeba jim nikdo neodpoví. Určitě je to tím, že tam toho mají sami hodně. My jsme viděli, že řeší hromadu problémů za pochodu, a není to tak, že by třeba zahazovali kontakty do kanálu.

Já vám mockrát děkuji za rozhovor a moc obdivuji a oceňuji, že jste se rozhodli do pomoci Ukrajině takto zapojit.

Rozhovor připravila: Lucie Masariková

Foto: Petr Zmek

Podobné články

Rychlé odkazy

Shop ČZU

Point One

CVPK

Klub absolventů

Poníček

Kariérní centrum

Skip to content