Voda jako stále vzácnější zdroj života má svátek

V příštích letech lze stále častěji očekávat extrémní sucha i časté povodně. Abychom byli připraveni na změny, které s sebou klimatická změna přináší, je třeba podniknout celou řadu opatření. Odpovědi již dlouho hledají vědci České zemědělské univerzity, kde bylo za tímto účelem zřízeno Centrum pro vodu, půdu a krajinu. V roce 2018 centrum zakládal rektor ČZU profesor Petr Sklenička a dodnes je jeho hlavním koordinátorem. A také si myslí, že velké země už změnu neubrzdí a že z maléru vytáhne lidstvo jen vědecký pokrok. I to se dozvíte v rozhovoru s Petrem Skleničkou.

Pane rektore, patříte mezi ty, kteří bijí na poplach, abychom zachránili planetu?

Sleduji trendy oteplování i přerozdělování srážek a vidím, že se řítíme do velikého maléru. Narozdíl od odborníků na mitigaci, kteří se věnují problematice zmírňování průběhu klimatické změny, já se soustředím na adaptaci na klimatickou změnu.

Nebiji tudíž možná tolik na poplach, ale o to více se snažím vymyslet a v krajině otestovat strategie, které nám jednou umožní nadále žít v naší krásné zemi. Jednoduše v tuto chvíli nevěřím, že velké země jako jsou Čína, Rusko, USA, Indie dokážou včas zatáhnout za záchrannou brzdu a klimatickou změnu zastavit, nebo alespoň výrazně zpomalit. Dokonce se obávám, že i kdyby tak učinily dnes, je už pozdě.

Adaptace, které se věnuji, zkoumá různé strategie přežití ve stále náročnějších klimatických podmínkách. Musíme se naučit uživit se v podmínkách nedostatku vody, kdy výnosy dnes pěstovaných zemědělských plodin mohou být o třetinu až polovinu nižší. Musíme se naučit chytře hospodařit s vodou a ochlazovat povrch země. I když musíme udělat vše pro zpomalení průběhu klimatické změny, věřím, že lidstvo z toho maléru nakonec vytáhne vědecký pokrok. Jsem skeptický, pokud jde o včasné uskromnění se a o dobrovolné přibrzdění ekonomiky u významné většiny států.

Na České zemědělské univerzitě koordinujete činnost nově vzniklého Centra pro vodu, půdu a krajinu, kde mimo jiné hodláte vytvořit účinné řešení pro adaptaci krajiny na klimatickou změnu. Není to nadlidský úkol?

To sice není nadlidský úkol, ale rozhodně to není levný úkol. A čím déle budeme s adaptací vyčkávat, tím dražší konečné řešení bude. Extrémní případy adaptace můžeme vidět v Izraeli, kde dokážou vypěstovat potraviny i na poušti. Stojí za tím ovšem obrovské náklady. My tady u nás ve střední Evropě na tom nejsme zatím vůbec špatně, teploty nejsou až tak vysoké a srážek je relativně dost. To se ale postupně bude měnit. Přesto nutné adaptační kroky stále odkládáme a já nervózně sledují, jak se budoucí životně nutná adaptace každým rokem prodražuje.

V jakém časovém horizontu hledáte zmiňované řešení?

V tuto chvíli hledáme účinné řešení pro druhou polovinu dvacátého prvního století. Je to horizont dostatečně vzdálený, abychom dokázali na predikované změny klimatu ještě včas zareagovat. Do příštího století zatím nemíříme, protože nedokážeme dostatečně přesně předpovědět tak vzdálené klimatické podmínky ani technické možnosti, kterými bude lidstvo v té době disponovat.

Reagujete na současnou situaci, na stav krajiny v dnešní době. Až najdete řešení, nebudou už některé změny nevratné?

Nesmíme to nechat dojít tak daleko, aby naše dnes stále ještě zdravě zelená česká krajina postupně vysychala, až z ní bude krajina šedá, jakou známe třeba ze Španělska nebo z Řecka. V tomto smyslu máme osud české krajiny ve svých rukou i přes očekávaný vývoj klimatických charakteristik. Pokud ale jde o klima samotné, celá řada změn bude nevratná a naše řešení s tím počítá. Jednou z těchto změn bude výrazně větší podíl přívalových dešťů. Představte si, že v lepším případě i za třicet či padesát let spadne za rok podobné množství srážek jako dnes, ale jejich rozdělení nebude tak rovnoměrné, jak jsme zvyklí.

Namísto dnešní čtvrtiny nebo třetiny ročního úhrnu jich spadne v podobě přívalových dešťů výrazná většina. A na to naše krajina není připravena. Častější a intenzivnější přívaly jednak způsobí ohromné škody na majetku a na životech, ale hlavně si nemůžeme dovolit nechat z území naší republiky odtéct bez užitku většinu srážek. Musíme proto krajinu adaptovat tak, abychom u nás uměli zadržet i vody z přívalových dešťů. Musíme se taky naučit, jak vodu co nejúčinněji a co nejlevněji redistribuovat z akumulačních vodních nádrží zpátky do krajiny. Abychom dokázali vyprodukovat dostatek potravin, abychom ochlazovali povrch země a voda z půdy se nevypařovala příliš rychle, abychom ochránili biodiverzitu alespoň na současné úrovni. Prostě aby se v té budoucí české krajině dalo nadále dobře žít.

Fungování centra vyžaduje kooperaci specialistů z různých oblastí, máte jich u vás dostatek? Neprojevuje se na fungování centra všeobecná personální krize?

Specialistů máme dost napříč fakultami ČZU, ale spolupracují s námi i experti z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy, z Akademie věd, a z dalších institucí. Závlahy, tedy obor do budoucna životně důležitý, ve které jsme v Česku ovšem čtyřicet let zaspali, ty v našem týmu řeší kolegové z Izraele., kteří v tom jsou nejlepší na světě.

Začala už podle vás veřejnost dostatečně vnímat hrozbu klimatické změny? A začaly ji vnímat společnosti, které ji mohou nejvíce ovlivnit?

Klimatickou krizi dnes vnímají dostatečně silně asi jen země, kde se jich změny klimatu již dnes tvrdě týkají. Pro některé státy se klimatická změna již stala nebo brzy stane fatální. Některé ostrovy se zcela ztratí v moři, v dalších oblastech se stále rychleji rozšiřuje poušť a hladomor. Ze zemí, které mají největší podíl na vypouštění skleníkových plynů, si svoji odpovědnost uvědomují jen některé a ani ty nejednají dostatečně rychle a účinně.

Především u mladých lidí můžeme sledovat silnější vnímání této hrozby. To je dobře, pokud mladá generace volí ty správné prostředky, jak své zájmy a názory hájit. Rozhodně to ale nenastane, když se budou aktivisté přilepovat k obrazům významných umělců nebo bránit plynulé dopravě ve městech a podobně. A úplně nejvíc mě děsí, když mezi klimatickými demonstranty vidím hesla, která si nezadají s těmi komunistickými z padesátých let. Takové akce boj proti klimatické změně jen diskreditují a probouzejí odpor společnosti k nutným změnám.

Jaké konkrétní kroky by podle vás měly nastat jako první, abychom se vyhnuli problémům spojeným s klimatickou změnou?

Mělo by se začít se změnou chování především těch největších producentů skleníkových plynů. České zhruba tři promile, či kolik to je, budou vždy spíše symbolickým příspěvkem, nicméně jako vyspělá země si nemůžeme dovolit nejít příkladem. Měl by se výrazně podpořit vývoj technologií k účinné mitigaci a adaptaci klimatické změny. A zbylá opatření se musí rozjet najednou, systémově a co nejrychleji.

Varoval bych ovšem před kroky, které nejsou promyšlené a pilotně ověřené. Hurá akce typu omezení některých zemědělských aktivit nebudou mít větší efekt, jen otráví lidi a odvedou pozornost od skutečně potřebných opatření. Všechna opatření se musí provádět při maximálním zohlednění nálad ve společnosti. Opatření, které například výrazně zdraží energie bude dost pravděpodobně v konečném efektu kontraproduktivní. Toto je strašně důležité a Evropská komise tyto sociální aspekty ne vždy zcela doceňuje.

Odkud by měla jít iniciativa pro změnu? Odshora, tedy od vlády, která bude nastavovat podmínky a tvrdě je vyžadovat, anebo zespoda, tedy přes požadavky zemědělců, lesníků a vodohospodářů, kteří mají stav přírody a krajiny nejvíce na očích?

Ideálně by iniciativa měla přicházet ze všech stran, ale to by bylo příliš naivní se domnívat, že je reálné. Nejrychlejší varianta je řešení shora, ale tady většinou čtyřletý mandát nemotivuje politiky k realizaci dlouhodobějších vizí. Určitý rámec, daný třeba Green Dealem je proto potřebný a užitečný. Nesmí ovšem lidi víc otrávit než motivovat. Měl by alespoň ty zásadní změny ověřovat na pilotních projektech a zvažovat všechny, tedy i sociální a ekonomické aspekty.

Mohou být překážkou pro uplatnění vyžadovaných změn peníze?

Jednoznačně ano, jejich nedostatek je překážkou už dnes. Tím spíš, když je hrozba klimatické krize finančně v ústraní kvůli aktuálně jiným hrozbám – pandemii, válce, energetické krizi, jinde třeba kvůli potravinové bezpečnosti. Jenže ona vždycky bude celá řada jiných priorit a je to bohužel tak, že každá vláda, každá politická strana, lépe svým voličům prodá zvýšení důchodů, zastropování cen energií, snížení jízdného nebo nové kilometry dálnic než investice do vodohospodářských a dalších adaptačních opatření.

Pak je tady ale ještě jedná obrovská možnost, která by státu peníze ušetřila. V rámci existujících dotací lze uplatnit taková pravidla pro jejich vyplácení, která dokážou aktivovat soukromé zdroje peněz pro výstavbu vodních nádrží a dalších adaptačních opatření. Jako příklad si představte zemědělce, který dnes musí platit za odběr vody pro závlahu. Stát by ale mohl říct: když si na svém pozemku, částečné za své peníze a částečně za dotace, postavíš závlahovou vodní nádrž a nachytáš si do ní při přívalových deštích vodu, nebudeš ji muset platit. A takových případů, kde dotační pobídky aktivují soukromé zdroje financí by se našla celá řada. Stát opravdu nemusí platit všechno, měl by vše ale důsledně koordinovat.

Energetická krize napíná pozornost celé Evropy jedním směrem. Ale nezapomínáme tak trochu zrovna na vodu, jejíž nedostatek by způsobil ještě větší problémy?

To, co dnes zažíváme a říkáme tomu energetická krize bude brzy zapomenuto a na řadu přijde právě voda. Když budu hodně odvážný, troufnu si dokonce tvrdit, že za dvacet let bude energie levná a bude ji přebytek. Díky energetické krizi dnes zažíváme evoluční skok, který by jinak trval mnohem déle.

Když vidím, jakým tempem se vyvíjejí stále účinnější a stále levnější fotovoltaické panely i baterie, když vidím pokroky v oblastech využití vodíku i dalších zdrojů, jsem si jist, že vysoké ceny a nedostatek energií jsou problémy dočasné. Naopak se musíme připravit na nedostatek a vysoké ceny vody. Nejen té pitné, ale veškeré. Musíme se s vodou naučit hospodařit ve volné krajině, ale i ve městech, v bytech nebo ve fabrikách.

České lesy se začínají oklepávat z kůrovcové kalamity. Kdy může být jejich stav alespoň tak dobrý, jako byl před ní?

O budoucnost lesů se opravdu obávám. To, co jsme zažili v posledních letech s kůrovcem ve smrkových porostech, ale i se stále pokračujícím usycháním borovic a dalších druhů dřevin v našich lesích, je důsledek relativně krátké suché epizody v roce 2018. Epizody, kterých bude do budoucna přibývat, budou delší a extrémnější. Jak budou reagovat naše lesy? A jak se bude vyvíjet klima na našem území, kdyby zde došlo k masivnímu odlesnění?

To jsou otázky, na které odborníci hledají odpovědi, a já tuším, že to dobré zprávy nebudou. Klimatická změna je nevyzpytatelná v synergii jednotlivých faktorů. Eskalace negativního vývoje srážek, teplot, lesnatosti území, úrovní hladiny podzemní vody a celé řady dalších faktorů totiž bude vzájemně působit jako permanentní akcelerátor změny klimatu. Obávám se, že předpovědi klimatické změny se budou nadále upravovat směrem k rychlejšímu a více negativnímu průběhu.

 Zdroj: denik.cz