Virtuální realita lesa pomáhá studentům i lidem s duševním onemocněním

Jak se zrovna technologie virtuální reality ocitla na Fakultě lesnické a dřevařské?

Cílem projektu bylo dostat nejmodernější industriální výdobytky do zemědělství a lesnictví. Před lety se o tom hovořilo jako o čtvrté průmyslové revoluci. V dnešním světě se vše měří a zpracovává digitálně a následně převádí do elektronických systémů. Otázka byla, jak z tohoto pokroku bude profitovat zemědělství a lesnictví. Jako katedra běžně měříme pozice stromů, množství dřeva, ohrožení cest atd. Začali jsme ale rozmýšlet, jak by se dala data dále využít. Vznikla tu myšlenka, že kromě výuky by se dalo také zprostředkovat návštěvu míst lidem, kteří toho z nějakého důvodu nejsou schopni.

Lidem mimo univerzitu?

Ano, navázali jsme spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví a rozjeli studii, ve které jsme kromě jiného řešili, zda virtuální pobyt v lese zlepší psychický stav. Jedná se o lidi s panickými ataky, úzkostmi nebo jednoduše fyzickými indispozicemi, které znemožňují návštěvu lesa. Na druhou stranu jsou lesy, kam se nedostane vůbec nikdo. Například nepřístupné části národních parků. Samozřejmě čas od času je navštíví nějaký výzkumný pracovník, takže je možné dané oblasti naskenovat a předvést je lidem interaktivnější formou, jakou je právě virtuální realita.

Proč by měl být zrovna les tím lékem na duševní problémy?

Když to zjednoduším, tak jsou naše oči na les přirozeně navyklé. Nejlépe totiž vidíme v zelené části spektra. Jako lidstvo jsme přišli do těchto oblastí a začali žít nejprve v lesích. Přežili jsme takto tisíce let, takže když jsme v zeleném světle, uvolníme se. Les vypíná stresové senzory a my relaxujeme.

To máme v sobě nějak zakořeněné?

Je to zřejmě dáno vnímavostí sítnice. Světlo se skládá ze tří hlavních kanálů. Modrá, červená a zelená. Máme nejnižší vnímavost červené a nejvyšší zelené barvy. V zeleném světle vidíme nejlépe a oko se méně namáhá. Existuje jednoduchý pokus. Když vejdeme do hustého tropického lesa nebo u nás do bukového, tak bez problémů vidíme. Ale když tam vytáhneme fotoaparát, při fotografování zapne blesk. Je tam pro něj málo světla, nevidí červenou a myslí si, že je ve tmě.

Jakým způsobem se dané místo pro virtuální realitu nasnímá?

Používáme laser, který vytvoří takzvané bodové mračno. Dnes se takové mračno využívá i v mobilních telefonech. Například si mohu mobilem naskenovat v místnosti určitý prostor a když se pohnu trochu dozadu, přesně si pamatuje, kde jsem stál ve chvíli, když jsem snímání zapnul. Místnost si rozdělí do bodů, takových puntíků, kterým se právě říká bodové mračno. Tyto body si poté vložíme do virtuální reality a obalíme je texturou. Takže originální virtuální realita je pouze mřížka, které je třeba dodat fotografie.

Takže to není reálné filmování místa?

Ne, je to spíše měření. Vy zřejmě myslíte 360° video, i to se dá, ale naše virtuální realita je technicky pokročilejší a člověk se v ní může pohybovat v reálných vzdálenostech. Může se projít a vidět například strom z druhé strany. To by u natočeného videa nebylo možné.

Jaké jsou tedy výsledky vaší studie?

Výzkum porovnávající skutečný les s tím virtuálním stále běží, ale už teď můžeme říci, že oba mají uklidňující účinky. Ale po emoční stránce nebyla taková odezva. Uděláte významně šťastného takového člověka, který je alespoň trochu nešťastný. U šťastných lidí tam statisticky rozdíl samozřejmě nezměříme. Les uklidní všechny, ale bylo by potřeba vzít výrazně nešťastné lidi do lesa, aby bylo ze studie patrné, že odcházejí šťastní. Stále také probíhá měření a tvoříme nové lesy a upravujeme je podle toho, co lidé vyžadují.

Dalo by se tedy říci, že virtuální realita dokáže nahradit skutečný les?

Je adekvátní alternativou, ale samozřejmě je ochuzená o hmat a čich. Kolegové někdy přidávají efekty, jako je vítr atd. Dá se nasimulovat i vůně lesa, ale zatím tohle ještě tak úplně neumíme. Velkou výhodou je možnost vytvořit si osobní místo, které je pro daného člověka příjemné, ať už se jedná o skladbu lesa nebo třeba vyhlídku.

Mám jednu zkušenost s virtuální realitou musím říci, že to nebylo nic příjemného. Docela mě to děsilo a měla jsem velké závratě.

Stává se to zhruba deseti procentům populace. Zabývají se tím samozřejmě psychologové, ale zjednodušeně lze říci, že kdo má jinak propojený mozek, tomu virtuální realita nedělá dobře. Někdo dokáže v běžném životě zpracovat více věcí naráz, ale ve virtuální realitě nedokáže rozdělit levý a pravý obraz. Potom se mohou dostavit závratě.

Proč vodíte studenty virtuálně do lesa? Do lesa si přeci mohou jít kdykoli.

Viděla jste někdy prales? Nebo soutěsky, které shořely v Českém Švýcarsku? Je to přirozený vývoj věcí a realita, která už neexistuje. To je důvod, proč poskytnout virtuální realitu.

Můžeme studenty vzít k Máchovu jezeru, aby viděli borovice, nebo do dubových lužních lesů na Moravu. Jednodušší je jim to ale ukázat interaktivně. Ve vteřině se ocitnou v lese. Vidí světlo, strukturu lesa, mohou se v něm pohybovat a je to pro ně zajímavější.

Jaké budou vaše další kroky v tomto projektu?

Budeme dále spolupracovat s Ústavem duševního zdraví a dodávat jim reálný les. Naše hlavní zaměření je ale na výuku. Ukázat lidem, jak vypadala příroda před padesáti lety, jak vypadá dnes a jak bude vypadat za padesát let. To umíme nasimulovat pomocí skenů.

Jak tedy bude vypadat?

To netuším. To záleží na společnosti. Lesníci to neurčují. Naše povolání je spíše služba. Společnosti pomáháme z lesa získat to, o co je zájem. Jednou je to dřevo, potom je to poptávka po ochraně biodiverzity, tak hospodaříme tak, abychom ji chránili. Lidé mají různé požadavky od absolutní ochrany až po kácení 35 metrů od každé stezky z důvodu bezpečnosti. Je to komplikované. Na jedné straně stojí vždy ochránci a na druhé ti, co by nejraději kvůli pěšině vykáceli les.

V jakém stavu jsou lesy?

V těžkém stavu. Byly obrovské suché roky, po kterých přišel kůrovec. Stromy se nemohou bránit, protože se brání pryskyřicí, smůlou. Ta ale musí být tekutá, a když neprší, tak není a brouk nemá nepřítele. Lesy za poslední roky dostaly velkou ránu. Lesníci řeší věci podle toho, co po nich společnost chce, ale v poslední době zase až tak dobře nevíme, co se po nás chce. Víme, že by měly být lesy smíšené a listnaté, ale to je tak vše. Lidé se neshodnou.

Skenovali jsme laserem Boubínský prales, kde byly napadané smrky a přišel pán a ptal se nás, když jsme lesníci, proč ty smrky nevytaháme. Protože je to prales, nezasahuje se do něj a vše se nechává přirozeně.

Společnost není informovaná.

Přesně tak. Potřebujeme se více vzdělat a ukázat lidem, že třeba i mrtvé dřevo má určitý význam. Žijí tam predátoři pro různé druhy škůdců. Je to velká polemika. Mnohdy ale neexistuje nějaký všelék a ke každé části lesa je třeba přistupovat individuálně.

Ptala se: Zuzana Mocková