Venkov se o sebe postará. Otázkou je, kdo na něm bude žít, říká čerstvý profesor Zagata

Pro vás osobně znamená profesura spíš vyvrcholení dosavadní práce, nebo začátek nového období?

Jmenovací řízení pro mě znamená spíš milník než vyvrcholení. Vždycky jsem měl silnou motivaci pracovat na výzkumných projektech, učit se nové věci a být v kontaktu s inspirativními lidmi. Titul profesor chápu jako formální ocenění za dílčí úspěchy, kterých jsem při této – dlouhodobé – práci dosáhl. Jmenovací dekret je pro mne svého druhu závazek, takže v tomto ohledu se možná jedná o začátek nového období s větší odpovědností. A měl jsem velkou radost z osobní gratulace pana prezidenta Pavla – to je zážitek na celý život.

Když se ohlédnete za svou akademickou cestou, který moment nebo rozhodnutí považujete za nejdůležitější?

Těch momentů bylo samozřejmě více, je těžké vybrat jeden konkrétní. Za přelomovou zkušenost považuji absolvování kurzu sociologie s profesorem Lošťákem (někdy v roce 1999), po němž jsem se rozhodl k samostatnému studiu sociologie na Fakultě sociálních věd UK. To mi otevřelo nejenom nové intelektuální obzory, ale výrazně obohatilo můj původní ekonomický background. Velice důležité také byly všechny pracovní pobyty a výjezdy do zahraničí. Vím, že to bylo dobré rozhodnutí, neboť kvalitní akademická práce se nedá dělat bez kontaktu se zahraničím. Současně ale vím, že tato rozhodnutí nebyla jednoduchá a byla provázena hledáním kompromisů mezi pracovním a rodinným životem. Cením si mé ženy a dětí, že tato má rozhodnutí dokázaly zvládnout. V úvodu jedné odborné knihy, kde většinou člověk najde poděkování rodině, bylo napsáno: „Rodině se neděkuje, tu mohu prosit jenom za odpuštění.“ Což bych mohl podepsat.

Dlouhodobě se zabýváte sociálními souvislostmi zemědělství. Co vás k tomuto tématu původně přivedlo a čím vás stále fascinuje?

Doktorské studium jsem začínal v roce 2003. Nastoupil jsem na katedru humanitních věd, kde měl výzkum venkova a zemědělství dlouhou tradici. V té době vstupovala Česká republika do EU a začaly se intenzivně diskutovat otázky spojené s implementací Společné zemědělské politiky včetně rozvoje venkova. Líbilo se mi praktické uplatnění sociologie v této oblasti. Vedle toho jsem vždycky rád „dělal terén“. Cestování s kolegy, setkávání se zajímavými lidmi a vedení kvalitativních rozhovorů mě vždycky těšilo. Vybavuji si například hluboce osobní rozhovory s pamětníky, kteří zakládali ekologické zemědělství na počátku 90. let. Řekl bych, že tyto dva aspekty, které mě původně přivedly k výzkumu a akademické práci, tvoří důležité pilíře mé práce i nyní.

Zemědělství dnes prochází řadou změn – od klimatických výzev po technologický rozvoj. Které z nich podle vás nejvíce ovlivní podobu českého venkova v příštích desetiletích?

Osobně jsem poněkud skeptický ke schopnostem sociálních vědců predikovat takto vzdálenou budoucnost. V našem výzkumu pracujeme s vizemi budoucího vývoje, které odrážejí subjektivní preference stakeholderů, spíše než s prediktivními modely, které by uměly ukázat, jak venkov bude vypadat za několik desetiletí. Přesto bych řekl, že klimatická změna (jak bude nově fungovat české zemědělství) a demografický vývoj (kdo bude reálně na venkově bydlet) budou klíčové změny v příštích desetiletích.

V současnosti vedete projekt „Eko-habitus: adaptivní strategie farmářů pro zvýšení rezistence vůči klimatickým změnám“. Můžete blíže popsat jeho cíle a jak se čeští farmáři na klimatickou změnu adaptují? Jak mohou tyto strategie pomoci venkovu čelit změně klimatu?

Účelem projektu je zjistit, jak čeští zemědělci reagují na klimatická rizika, jakým změnám čelí a jak se na ně adaptují. Už nyní se nám ukazuje, že české zemědělství je vysoce exponované a citlivé na klimatické změny. Navzdory tomu ale většina farmářů klimatickou změnu považuje za výkyv počasí.  To je dáno mimo jiné tím, že reálné dopady jsou vysoce variabilní dle regionů, výrobních sektorů, velikostních kategorií podniků, ale i třeba výrobního zaměření. Navíc zde máme pořád dost silnou záchrannou síť v podobě Společné zemědělské politiky. Takže tu otázku je těžké řešit v obecné rovině za celé zemědělství. Naše studie ale ukazuje, že farmy mají relativně dobrý potenciál vytvořit si funkční strategie adaptace. Předpokladem ale je, že ta farma musí být v dobré kondici. Farmy, které jsou již nyní ve zranitelné pozici ekonomicky nebo sociálně (např. nemají nástupce), mají výrazně snížené možnosti budoucí adaptace.

Ve svém výzkumu se věnujete také vztahu spotřebitelů k udržitelné spotřebě potravin. Mění se podle vašich poznatků skutečně naše spotřebitelské chování, nebo jsou to spíše deklarace a realita zůstává stejná?

Za poslední dvě desetiletí došlo k výrazným změnám. Trendy, které jsme kdysi sledovali a řadili mezi menšinové alternativy, jsou dnes běžnou součástí mainstreamu. Nejlépe to je vidět na vývoji ekologického zemědělství a produkci biopotravin. Rostoucí dostupnost možností nákupu kvalitních a lokálních potravin mi dělá radost. Takže kdo dneska chce a má na to prostředky, může nakupovat potraviny mimo konvenční systém. To je velká změna. Stále však zůstává otázka, jak tato alternativní řešení přispívají k udržitelnosti produkce a spotřeby potravin a do jaké míry jsou spravedlivá, s ohledem na jejich exkluzivitu.

Jakou roli podle vás bude mít zemědělství v moderní společnosti za dvacet let? A jsme na tuto budoucnost připraveni?

Zemědělská činnost bude i nadále zajišťovat produkci potravin, přírodní zdroje pro průmysl a ekosystémové služby pro společnost. Možná se bude měnit váha těchto aktivit. Velkou výzvou bude zajistit, aby zemědělství zůstalo atraktivní činností pro mladé lidi – aby rodinné farmy našly své následovníky a větší farmy zaměstnance. I když současná evropská politika vyvíjí velké úsilí podpořit generační obměnu, k žádnému velkému zlepšení nedochází.

Když uvažujete o českém venkově za 10–20 let, vidíte jej spíše jako inovační a technologicky rozvinutou oblast, nebo existuje riziko dalšího vylidňování a stagnace? Jak mohou sociální vědy a výzkum udržitelného rozvoje přispět k tomu, aby český venkov v budoucnu prosperoval?

Venkov je historicky chápán jako opozice vůči městům. S tím se pojí spíše představa určité zaostalosti a pomalosti, která ale nemusí být brána jako něco negativního. Osobně se spíše kloním k pojetí venkova, jak o něm uvažoval například Bohuslav Blažek – sociální ekolog, který venkov popisoval jako prostor, který je svébytný a nabízí odlišné možnosti ve srovnání s životem ve městě. Otázka potom spíše je, jak si budou mladí lidé definovat „kvalitu života“ a do jaké míry bydlení na vesnici může tuto představu naplňovat. Osobně nemám o venkov obavy – postará se sám o sebe a ani nemusí být vysoce technologicky rozvinutou oblastí, protože může nabídnout jiné výhody.

Jaké výzkumné otázky dnes považujete za nejdůležitější ve vašem oboru?

Pokud bych měl hovořit o sociologii venkova a zemědělství, tak by to byly zřejmě otázky spojené s procesy tranzice (například zmiňovaná generační obměna nebo klimatická změna). Změna je pro život lidí vždycky problematická, bez ohledu na to, jestli přináší dobré nebo špatné věci, protože se na ni musíme adaptovat. Dneska žijeme v době, kterou skrz naskrz prostupují změny – technologické, politické, sociální, přírodní. Výzkum zaměřený na otázky, jak těmto změnám porozumět, jak se na ně adaptovat a současně věnovat pozornost rostoucím sociálním rozdílům, které tyto změny generují, považuji za dost důležitou práci.

Existuje nějaký projekt či téma, které byste si přál zrealizovat, nebo otázka, na kterou chcete hledat odpověď?

Otázek je stále mnoho. Rozhodně bych rád pokračoval ve výzkumu českého zemědělství ve vztahu ke klimatické změně. Porozumět situaci, v níž se nacházejí různé skupiny zemědělců, je prvním krokem k mitigaci negativních dopadů a budoucí adaptaci. Na konci roku také začínáme nový výzkumný projekt (FarmHeroes), který se věnuje generační obměně v zemědělství, takže se znovu vrátíme k tématu mladých lidí v zemědělství.

Jakou radu byste dal doktorandům nebo mladým vědcům, kteří teprve stojí na začátku své akademické kariéry?

Doporučil bych co nejvíce sbírat zkušenosti v zahraničí – studium, konference, stáže, mezinárodní projekty, neformální odbornou spolupráci. Mě samotného nejvíce posunulo, když jsem měl příležitost pracovat na mezinárodních projektech. A samozřejmě najít si téma, které člověka bude „bavit“ a ve kterém uvidí smysl. Potom jde práce dobře od ruky.

Když si od vědy a univerzity potřebujete odpočinout, čemu se věnujete ve volném čase?

Bydlím na vesnici, takže odpočívám aktivně, většinou nějakou fyzickou prací, kde je úplně jedno, kolik má člověk titulů před jménem. K tomu rád přidávám sport a četbu beletrie. Volný čas je pro mě hodně vzácný.

Ptal se: Jakub Kotalík