Města byla dlouho považována za biologicky chudá prostředí. Co se v našem pohledu na městskou přírodu v posledních letech změnilo a proč dnes mluvíte o městech jako o „laboratořích evoluce“?
Městské ekosystémy jsme skutečně dlouho přehlíželi jako biologicky nezajímavá místa, kde přežije jen pár odolných a nenáročných druhů, typicky holubi a hlodavci. Do značné míry to souviselo s tím, že jsme měli tendenci stavět do ostrého kontrastu nedotčenou divočinu bez přímého vlivu člověka a ta nejvíc urbanizovaná území. Města jsme navíc dlouho vnímali pouze jako hrozbu pro biodiverzitu, jako něco, čím člověk původní ekosystémy ničí, fragmentuje a nahrazuje je něčím umělým. To samozřejmě stále platí: urbanizace patří mezi nejdrastičtější zásahy do krajiny a globálně vede ke ztrátě biodiverzity. Jenže celkový obraz je podstatně komplexnější, protože města zároveň poskytují domov obrovskému množství organismů a vytvářejí úplně nové kombinace stanovišť a vztahů, které v „divoké“ přírodě nenajdete.
Města taky zpravidla nejsou jednolitá betonová plocha. Jsou to rozmanité mozaiky prostředí od hustě zastavěných center megaměst přes parky, hřbitovy a zahrady až po zbytky přirozených stanovišť a takzvanou „novou divočinu“ na nevyužívaných plochách. Díky systematičtějšímu výzkumu, občanské vědě, ale i posunu ve vnímání měst jako součástí světových ekosystémů dnes začínáme vidět města jako biologicky zajímavá nebo dokonce i cenná území.
Čím se liší městský ekosystém?
Budováním měst nestavíme jenom budovy. V podstatě budujeme úplně nové ekosystémy se specifickými vlastnostmi a vazbami. Města jsou často teplejší a vlhčí než okolní krajina, mají jinou ekologickou dynamiku, včetně skladby a aktivity predátorů, trpí světelným a hlukovým znečištěním, a hlavně je tady všudypřítomný člověka. Městské prostředí tak funguje jako silný ekologický filtr, který propustí jen část druhů, a zároveň tlačí na rychlé změny v chování a fungování organismů. V praxi pak v přímém přenosu vidíme, že některé druhy jsou tolerantnější k lidem, posouvají svou denní aktivitu, mění způsob hledání potravy nebo komunikaci. U ptáků je to dobře vidět třeba na zpěvu. Městští ptáci zpívají dřív ráno, zvyšují tóninu zpěvu anebo se snaží městský hluk přeřvat.
Zmínil jste občanskou vědu. Lidé běžně sdílejí na internetu fotografie zvířat nebo rostlin, na které narazí ve městě. Jak mohou takové snímky ze sociálních sítí pomoci vědcům studovat biodiverzitu?
Skvělé na tomhle typu dat je, že vznikají jako vedlejší produkt každodenního života běžných lidí. Vědce jejich „sběr“ v podstatě nic nestojí, ale pro vědu mohou být velmi cenné. S rozšířením internetu a chytrých telefonů se podobná sdílení dramaticky zrychlila a mají skutečně globální charakter. To nám umožňuje dívat se na některé ekologické jevy v nebývalém měřítku, napříč městy, státy i různými skupinami organismů.
Z fotky nebo videa dokážeme v ideálním případě vyčíst druh organismu, místo a čas pořízení dokumentace, a někdy i chování nebo interakci. Když těch záznamů posbíráme hodně, můžeme začít popisovat vzorce v tom, kde a jak se některé druhy šíří, jaké zdroje využívají a jak často se dostávají do konfliktu s člověkem či infrastrukturou. Síla online dat je hlavně ve škále a rychlosti, taky umožňují zachytit vzácné situace, které by jinak zůstaly nepovšimnuty.
Online data mají ale i svá úskalí. Lidé nefotí objekty náhodně. Fotí to, co je dobře viditelné, atraktivní nebo jednoduše zajímavé, často ve dne a v místech, kde se lidi běžně pohybují. Data jsou proto časově, prostorově i taxonomicky zkreslená. Pak už je to na nás vědcích, abychom tohle zkreslení detekovali, pokud je to možné tak i analyticky ošetřili a následně výsledky vhodně interpretovali. Ne na každou otázku jsou online záznamy vhodné, proto je lepší je brát jako moderní doplněk klasického výzkumu, ne jako jeho náhradu.
Ve své práci tvrdíte, že online data mohou pomoci odhalit například změny chování invazních druhů. Můžete uvést konkrétní příklad, kdy digitální záznamy pomohly pochopit, jak se invazní druh přizpůsobuje městskému prostředí?
U invazí je pochopení chování živočichů často klíčové. O jejich úspěchu mnohdy rozhoduje ochota riskovat, schopnost učit se, rychle využívat nové zdroje i to, když jsou invazní druhy průraznější než ty původní. A právě doklady tohoto typu chování se mohou mimoděk objevit na fotkách a videích sdílených na online platformách.
Jedním z pěkných příkladů je srovnání chování invazní severoamerické veverky šedé s naší veverkou obecnou napříč evropskými městy. Autoři analyzovali videa z platformy YouTube a ukázali, že invazní veverky se chovají konfliktněji, jsou vokálnější, častěji přímo interagují s lidmi než naše veverka. To jsou přesně typy chování, které mohou invazi usnadnit a urychlit vytlačování původních populací. Dalším příkladem je invazní sumec keříčkovec žabí, druh původem z jižní a jihovýchodní Asie, který dokáže díky zvláštnímu dýchacímu orgánu přežít delší dobu i na souši. Internetová videa zachytila dosud málo známé suchozemské přesuny nejen sumčích jednotlivců, ale i větších skupin na americké Floridě, kam byl tento druh zavlečen, a to hlavně po vydatných deštích a záplavách v městských oblastech. Takové epizodické přesuny mohou tomuto druhu usnadňovat další šíření.
Digitální záznamy ale nepomáhají jen s pochopením chování živočichů. V jiných studiích se díky nim povedlo zpřesnit mapy výskytu invazních druhů napříč státy a kontinenty a lépe odhadnout, jak rychle se v novém prostředí šíří.
Upozorňujete také na fakt, že ve městech mohou žít dosud nepopsané druhy. Jak je možné, že nové druhy stále objevujeme právě v tak prozkoumaném prostředí, jako jsou velká města?
To je dobrá otázka, na první pohled to totiž zní jako paradox. Města jsou prozkoumaná hlavně v tom smyslu, že z nich máme spoustu pozorování nápadných organismů, jako jsou ptáci, větší savci a část rostlin. Jenže obří část biodiverzity je schovaná někde úplně jinde, mezi malými a nenápadnými skupinami organismů. To je klasický problém. O tom, co se dobře pozoruje, víme poměrně hodně. O tom, co je drobné, skryté a těžko určitelné, víme pořád docela málo.
Většina doposud pro vědu neznámých druhů popsaných z měst pochází právě z těchto přehlížených skupin organismů, včetně rostlin, brouků, much a pavouků. Městská „divočina“ ale umí překvapit i u obratlovců. Z městských aglomerací byly v posledních letech popsány úplně neznámé druhy ryb, plazů i obojživelníků a existuje i případ nově popsaného druhu ptáka. Nové druhy přitom nebyly popsány jenom ze zbytků původních ekosystémů, kolem kterých vyrostlo město, ale i z míst, která bychom za biologicky zajímavá nepovažovali, třeba z městských parků na Manhattanu nebo botanické zahrady v Bruselu. Zvláštní kapitolu pak tvoří nepůvodní druhy, které byly popsány z měst mimo svůj přirozený areál rozšíření, přičemž o jejich původní domovině zatím nemáme podrobnější informace.
Pokud jsou města místem, kde se ekologické změny často projeví nejdříve, jak mohou poznatky z urbánní ekologie pomoci ochraně přírody nebo plánování měst v budoucnosti?
Města mohou sloužit jako včasný varovný systém. Přehřívání, sucho, světelný smog nebo invaze se tu často projeví dřív a výrazněji než v okolní krajině. Urbánní ekologie nám umožňuje tyto signály zachytit, pojmenovat jejich příčiny a dopady na organismy, případně říct, co dělat nebo nedělat. Tak například je důležité nepracovat se zelení jako s pouhou dekorací, ale jako s funkční součástí městského ekosystému. Pro zvýšení biodiverzity je vhodná mozaiková údržba zeleně, ponechávání části ploch bez seče, ochrana starých stromů s dutinami, dostatek vody ve městě a celkově méně sterilní přístup. Stejně důležitá je prevence zbytečné úmrtnosti živočichů úpravou skleněných ploch proti nárazům ptáků, omezením světla v noci a citlivějšími dopravními řešeními v místech s hustým výskytem živočichů. To všechno se dá využít při plánování městského rozvoje. Důležité je také sladit potřeby lidí a divoce žijících organismů, což nemusí být vždy jednoduché a přímočaré.
Rozhovor připravil: Jakub Kotalík
Foto: Shutterstock / T. Jůnek
Podobné články
Česká zemědělská univerzita má na postu šéfkuchaře Potravinářského pavilonu Um! člověka se zkušenostmi v michelinské restauraci a v proslulém Jan Paukert Bistru. Vojtěch Kletečka je také spojován s moderním pojetím chlebíčků (jeho „signature dish“ je veko zelo vepřo). On sám
Počty ptáků v Severní Americe plošně klesají – jak vyplývá z nedávno zveřejněných studií, které vycházejí z dlouhodobých biologických dat shromážděných dobrovolníky v průběhu desetiletí. Dosud se však spíše spekulovalo, co tento pokles způsobuje a zda se zrychluje či zpomaluje.
