Obecně méně známá, úrodná, etnicky pestrá země nezatížená turismem. Takový je celkový obraz Uzbekistánu, zejména oblasti Ferganské kotliny. Z Institutu výchovy a vzdělávání ČZU jsme se v rámci projektu vydali do některých částí této středoasijské země. Byli jsme vlídně vítáni nejen jako akademičtí pracovníci na místních univerzitách, ale také jako cestovatelé, kteří mají zájem okusit autentickou atmosféru Střední Asie. Setkali jsme se s neuvěřitelnou pohostinností kolegů akademiků i všech místních obyvatel. Naše návštěva začala v Taškentu a pokračovala do Namanganu a Samarkandu. Všude jme zavítali na tamní univerzity a byli součástí pečlivě připraveného programu. A všude jsme měli možnost prezentovat náš institut a univerzitu.
Malý počet turistů
Během pobytu, setkávání s uzbeckými kolegy či návštěv zajímavostí nás vždy někdo z kolemjdoucích vyruší, někdo z místních obyvatel, trhovci, ale zejména zástupci mladé uzbecké generace, aby si s námi třeba jen procvičili angličtinu. Po několika málo slovech se však stejně dostáváme k ruštině, která je v Uzbekistánu z logických důvodů stále preferovaným světovým jazykem. Snaze místních studentů využít příležitosti a popovídat si s návštěvou z jiného státu se nelze divit. Ačkoliv se v roce 2016 po smrti prezidenta Karimova vládnoucího tvrdou rukou Uzbekistán výrazně otevřel turistům z celého světa, oblasti Ferganské kotliny se raketový nástup turismu prakticky nedotýká. Úrodná oblast na východě země leží od hlavního města Taškentu opačným směrem než perly uzbecké části Hedvábné stezky jako Samarkand, Buchara či Chiva. Navíc se netěší příliš dobré pověsti. Zdejší města se v minulosti stala opakovaně terčem útoků radikálních islamistů, kteří v hustě obydlené oblasti obklíčené složitě vedenými hranicemi s Kyrgyzstánem a Tádžikistánem našli útočiště. Ferganská kotlina dodnes platí za nejkonzervativnější region Střední Asie. Silný uzbecký režim se však s islamisty dokázal vypořádat a oblasti se naštěstí už několik let podobné incidenty vyhýbají. O zdejší problematice není vhodné hovořit, i když se o ní zmiňují turistické průvodce. Uzbekům je to nepříjemné, zejména když se vás snaží doprovázet a hostit v domácím prostředí.
V Namanganu
Město s více než půl milionem obyvatel a druhé největší v Uzbekistánu. Město s centrálním širokým bulvárem, kolem něhož jsou patrové budovy z dob Stalinova Sovětského svazu. Namangan, jenž má i kvůli svým kontroverzním mešitám s vazbami na wahhábisty pověst nejkonzervativnějšího města v oblasti, návštěvníky nenadchne památkami. O místním tržišti se však říká, že patří k neživějším v zemi. Jednotlivé stánky tu určitě nejsou tak hezké jako třeba na obřím tržišti v Taškentu, zájem o turisty je tu ale upřímného a zvídavého rázu, nikoliv pouze toho klasického obchodního s vidinou vyššího zisku na dezorientovaném turistovi. Většina stánkařů vás bude automaticky považovat za Rusy, o to překvapenější místní jsou, když na pozdrav zareagujete uzbecky. Překvapivá bude pro mnoho z nich také zpráva o rozdělení Československa, mnoho Uzbeků nás stále považuje za spřátelenou zemi z dob studené války. Politika zde však na ulici rozhodně není téma číslo jedna, což jistě souvisí i s rozsáhlými represemi vedenými proti jakékoli opozici, které místní režim v posledních letech teprve pomalým tempem opatrně zmírňuje. Uzbeci se tak raději baví například o našich slavných fotbalistech, česko-uzbeckém profesionálním bojovníkovi ve smíšených bojových uměních Machmudu Muradovovi, nebo dokonce o oblibě ledního hokeje v našich končinách. I přes častou jazykovou bariéru nechybí nikdy úsměv na rtech ani srdečný smích, a v mnoha případech také nějaký drobný dar typu sušeného ovoce, různých druhů oříšků nebo třeba medu. Po celodenním programu vás Uzbeci rádi pozvou do restaurace. K večeři vám nabídnou polévky, které jsou zde taktéž velmi populární, zejména vydatný vývar s masem z koňského masa. Chybět samozřejmě nemůže tradiční šašlik a jeho variace, druh kebabu oblíbený zejména ve státech bývalého Sovětského svazu. K pokrmům se přikusuje čerstvý chléb, který má v jednotlivých uzbeckých regionech rozdílný tvar. Ten z Ferganské kotliny zpětně vyhodnocujeme jako nejchutnější, ačkoliv základním předpokladem kvality pečiva je samozřejmě vždy jeho čerstvost, která se místo od místa liší.
V Samarkandu
Druhé největší město v Uzbekistánu, jehož populace čítala v roce 2018 přibližně 530 000 obyvatel. Jeho počátky sahají až do období kolem roku 700 př. n. l. Má za sebou bohatou historii a v současné době se ve městě nachází řada starobylých památek. V roce 2001 bylo historické centrum Samarkandu zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO.
Ve 12. století Samarkand dobyl Čingischán a stal se tak součástí mongolské říše. Později jej popisuje Marco Polo jako velké a nádherné město, jedno z nejvelkolepějších na světě. Tamerlán ze Samarkandu udělal své hlavní město a jeho vnuk Ulugbek zde zbudoval jednu z nejvýznamnějších astronomických observatoří středověku.
Opomenout nelze návštěvu Registánu, náměstí a historického centra Samarkandu. Jeho název pochází z perštiny, v níž znamená „písečné místo“ nebo „poušť“. Ve středověku se na tomto náměstí shromažďovali lidé, aby vyslechli královské vyhlášky, oznamované bušením do velkých měděných trubic. Také se zde konaly veřejné popravy. Na náměstí se nacházejí tři klíčové stavby – islámské školy vystavěné v typickém islámském stylu. Nejstarší je Ulegbekova škola, postavená již roku 1417. V roce 1618 byla založena škola Šer Dór a v roce 1646 škola Tilla-Kori.
Vstupy do škol jsou si velmi podobné, jsou vystavěny tak, že vytvářejí trojúhelník s veřejným prostranstvím uprostřed a tvoří jeden architektonický celek, který je dominantou Registánu. Další stavbou na náměstí je mauzoleum dynastie Šajbanidů, která vypudila předchozí timurskou dynastii. Právě její představitel Timur (Tamerlán) náměstí začal stavět, jeho vnuk Ulugbek v nejstarší madrase na náměstí dokonce osobně učil, také dodnes nese jeho jméno. Ulugbek na škole přednášel astronomii, matematiku a filozofii a zde také vynalezl sextant.
Ulugbekova observatoř
Nachází se v Samarkandu, postavena byla v první čtvrtině 15. století a je považována za jednu z nejvýznamnějších observatoří v islámském světě v období evropského středověku. Nechal ji vystavět vládce a astronom Ulugbek. Samarkandská observatoř přinášela ve své době nové objevy v matematice a astronomii. Hvězdárna byla zničena v roce 1449 a znovu objevena v roce 1908. V muzeu je vzpomenut také Tycho Brahe a jeho pražské bádání.
Úrodná oblast mezi řekami
Navzdory suchému klimatu patří Ferganská kotlina k nejúrodnějším oblastem Střední Asie, za což vděčí zejména řekám Naryn a Karadarja, které se do sebe u Namanganu vlévají. Vzniká tak nejdelší středoasijská řeka Syrdarja, poskytující dostatek vláhy potřebné pro zavlažování. Z tohoto důvodu má tohle údolí historicky klíčový význam i pro okolní oblasti. Začátkem minulého století, když bylo potřeba v Sovětském svazu vytyčit hranice jednotlivých socialistických republik, se štěstí usmálo na Uzbekistán. Právě nejlidnatější středoasijské republice byla přidělena drtivá většina úrodné Ferganské kotliny, ačkoliv z etnického hlediska to zdaleka tak jednoznačné nebylo. I tato skutečnost se stala zárodkem četných sporů mezi nástupnickými republikami ve Střední Asii, které doposud nejsou zcela vyřešeny. Dnes přitom žije v uzbecké části Ferganské kotliny zhruba třetina obyvatel této pětatřicetimilionové země a na rozloze necelé třetiny České republiky se nachází hned polovina z desítky největších uzbeckých měst.
Úrodnost oblasti je každopádně dobře vidět i na zmiňovaném tržišti v Namanganu. Stánky místních obchodníků oplývají ovocem a zeleninou nádherných tvarů a chutí, s nimiž naše produkty nesnesou srovnání. Vzhledem k absenci chemického ošetření se zejména u ovoce nevyplácí s konzumací příliš otálet. Navzdory tomu, že se mnohé zdroje o uzbecké kuchyni nezmiňují pochvalně, budete její rozmanitostí nadšeni. Skládá se z masitých pokrmů v kombinaci s národním jídlem, kterým je plov. Jehněčí a koňské maso je chutné a mléčné výrobky mají vysokou kvalitu zpracování. V restauracích je v nabídce bohatý výběr salátů a polévek.
Na tržištích se občas vyplatí mít poněkud ostřejší lokty, davy místních chvílemi vytvářejí nemilosrdné tlačenice, v Uzbekistánu se příliš nenosí nějaké dávání přednosti v průchodu. Cestu si zkrátka musíte prorazit sami, výjimkou jsou snad staří lidé, kteří se zde těší viditelnému respektu, jak ostatně bývá v islámských zemích zvykem.
I v takovém labyrintu se však dají najít klidnější zákoutí, kde si můžeme v relativním klidu popovídat s místními. Ti se navíc do konverzace se zájmem a ochotou pouštějí většinou sami, což je do značné míry rozdíl mezi Ferganskou kotlinou a městy ve středu a na západě země.
Samotní Uzbeci dokážou být velice bezprostřední, v rušných uličkách bazarů to platí dvojnásob. Na poměry muslimské země se to poměrně neobvykle dá říct i o ženách, zejména ty starší se při pohledu na Evropany vyžívají v narážkách, především pokud jde o téma možnosti sňatku s jejich o poznání stydlivějšími dcerami. Cizinec je v každodenním stereotypu bazarového dění zkrátka vítaným zpestřením, zvlášť když se sám interakci s místními nevyhýbá.
Zážitky z cest po středoasijském Uzbekistánu zprostředkoval vědecký pracovník Institutu vzdělávání a poradenství ČZU v Praze PhDr. Mgr. Jiří Šedivý.
Podobné články
Až do 27. listopadu 2024 jsou v respiriu budovy MCEVII České zemědělské univerzity v Praze k vidění ukázky Územní studie metropolitní oblasti České Budějovice. Dlouhodobý plán rozvoje jihočeské metropole a jejího širšího okolí je výsledkem dvouleté spolupráce katedry zahradní a
V krásný úterní večer s datem 5. listopadu se u univerzitního autobusu sešlo 43 sportovců ČZU, kteří měli před sebou sedmnáctihodinovou vyhlídkovou cestu do Říma na 9. světové univerzitní hry. Dva slabší kusy zbaběle letěly.
