Kromě bydlení jsou to například bezplatné stravenky do menzy a identifikační kartička, s níž mohou prokázat svoji totožnost. V přijímacím koutku jsou většinou vidět mladé ženy s dětmi. Jako první sem v pondělí 28. ledna našla cestu paní Antonina se svými dvěma malými syny. Z její tváře se dala vyčíst únava z náročné cesty. „Bylo to komplikované, ale všude kolem nám pomáhali. U hranic rozdávali dobrovolníci jídlo a vodu a všechno, co bylo potřeba,“ vzpomíná. Na maďarskou hranici se z města v Zakarpatské oblasti nedaleko Užgorodu dostali za dvě hodiny. Tam už byli dobrovolníci, kteří je dopravili do Brna, a další zase z Brna do Prahy. „Tady jsou taky dobří lidé, kteří takovým, jako jsme my, chtějí pomáhat,“ říká s tím, že z Ukrajiny odjela, protože nechtěla čekat, až dojde na nejhorší. Teď jen doufá, že jejich rodina bude zase brzy pohromadě.
Pomoc při hledání azylu na ČZU vyhledala i paní Lyubov. Jako bývalá zaměstnankyně firmy, působící na univerzitě, se o této možnosti dozvěděla od kolegů. A protože z Ukrajiny prchaly před válkou její tři dcery a celkem sedm vnoučat, k ní domů se už všichni nevejdou.
Paní Lyubov je v invalidním důchodu a jen pár dní před napadením Ukrajiny byla u dětí na návštěvě. Ve středu se vracela a ve čtvrtek už byla zpátky v Praze. „To už to začalo… Volali mi a já říkám, rozmyslete si to, přijeďte sem, nevíte, co tam bude dál. Nějakou dobu tady zůstanete a pak uvidíme, můžete se vrátit.“ Na kolejích ČZU najde střechu nad hlavou její dcera Marija se svými malými dětmi. „Jsem za to hrozně vděčná, za všechno moc děkujeme. Nečekali jsme takovou pomoc,“ říká Marija.
Za dramatických okolností musel opustit svůj domov v Rovenské oblasti, která je centrální částí historického území Volyně, Vasilij s manželkou a třemi dětmi. Obávali se nejhoršího. Nedaleké město už bylo pod palbou, oni zaslechli varování, tak se rychle sbalili, nasedli do auta a nechali za sebou všechno. „Skoro nic jsme si nevzali, jen to, co jsme měli na sobě. Máme postiženého chlapečka, o kterého jsme se moc báli, takže nebylo na co čekat. Nechali jsme tam dům, příbuzné. Neměl jsem ani peníze na cestu, ty nám vystačily jen k hranici. S postiženým děckem, které potřebuje speciální výživu, jsme se snažili přednostně dostat přes hranici, ale stejně jsme tam čekali půldruhého dne,“ líčí útrapy exodu Vasilij.
Když se jim podařilo dostat do Polska, dal si do navigace Prahu a jel skoro bez přestávky další den, jen s jedním krátkým zdřímnutím na benzínce. V Praze se jich ujali dobrovolníci. „Ani nevím, odkud byli, ale moc nám pomohli,“ říká Vasilij, jehož rodina teď v Suchdole najde dočasný domov a syn potřebnou lékařskou péči.
Lenka Prokopová
Foto: Petr Zmek
Podobné články
Dosud se věřilo, že u nočních světlušek bioluminiscence zcela nahradila feromony a světlušky tedy na rozdíl od většiny hmyzu komunikují světlem. Vědci z Fakulty životního prostředí ČZU Martin Novák a Pavel Jakubec dokázali, že to není tak úplně pravda a
Fakulta životního prostředí je tradičním středobodem oslav Dne Země na ČZU. Letos se budou odehrávat v duchu velké výzvy naší současnosti: Zdroje energie – změna klimatu. Můžeme se těšit na podnětné přednášky a diskusi odborné veřejnosti a také na hosty,
