Svátek má

Ilja
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.
Generic selectors
Pouze přesné shody
Hledat v titulku
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.

Sýček, dříve považovaný za posla špatných zpráv, dnes jednu takovou opravdu přináší

Ještě na začátku minulého století byl sýček obecný (Athene noctua) naší nejběžnější sovou. Pak ho ale začala pronásledovat nepřízeň osudu. Postupně se jeho populace čítající několik tisíc hnízdních párů zredukovala na posledních pár desítek. Dnes patří do skupiny silně ohrožených druhů živočichů České republiky. Ing. Tomáš Bušina, Ph.D., z Katedry etologie a zájmových chovů Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů o tom ví své. Možnostem jeho záchrany se věnuje už několikátým rokem a o zkušenosti se s námi ochotně podělil.

Příčin, proč sýček balancuje na pokraji přežití, asi bude víc. Které jsou ty hlavní?

Primárně je to změnou charakteru naší krajiny. Sýček je v našich oblastech synantropní druh a je silně vázán právě na mozaikovitou zemědělskou krajinu, kde může snadno získat potravu. Jeho populace začala rapidně klesat v důsledku změny managementu hospodaření. Jak docházelo ke scelování pozemků vedoucímu k homogenizaci krajiny, ke zvýšenému užívání chemikálií a snižování míry extenzivního pasteveckého chovu hospodářských zvířat, vedlo to ke snížení dostupnosti jeho potravy. Jeho vazba na člověka a jeho prostředí se promítá i v reprodukční strategii. Dříve využíval k hnízdění stromové dutiny ovocných stromů a hlavatých vrb, z kterých se však z důvodu jejich úbytku přesunul do zemědělských objektů poskytujících celou řadu vhodných alternativ. S postupující modernizací těchto objektů se nedostatek hnízdních příležitostí začal projevovat i zde.

Takže mu vyhovují staré stodoly…

Ano, ale nejen stodoly. Sýčka dnes nacházíme ve starých zemědělských objektech, často v horším technickém stavu, případně těch, které si zachovaly původní venkovský ráz. Tam se mu to líbí.

Co děláte pro to, aby mohl zahnízdit?

Nejjednodušším, ale zároveň nejefektivnějším řešením je poskytování náhrad za ztracená hnízdiště a navyšování jejich počtů v krajině. Vyvěšují se speciálně navržené budky, tzv. sýčkovníky. Budky svojí konstrukcí vyhovují sýčkům pro vyvádění mláďat, ale navíc jsou zajištěny proti predátorům, jako jsou např. kuny či domácí kočky. Tyto budky sýček využívá nejen k hnízdění v období reprodukce, ale i jako úkrytu při nepříznivém počasí v průběhu celého roku. Těmto aktivitám se ale spíše věnují kolegové v ostatních zájmových oblastech. Naše pracovní skupina na Plzeňsku se primárně zaměřujeme na reintrodukci a následný monitoring vypuštěných jedinců.

V roce 2018 byl sýček vyhlášen ptákem roku. Z jakého důvodu?

Hlavním důvodem bylo přiblížit téma ohroženosti tohoto druhu široké veřejnosti jak laické, tak i odborné. Sýček se stal takovým pomyslným zástupcem všech ptáků zemědělské krajiny, kteří jsou jejím intenzivním obhospodařováním silně ohroženi, v řadě případů až úplným vyhynutím, jako je tomu u sýčka.

Od roku 2020 běží záchranný program (ZP) pod záštitou Ministerstva životního prostředí s cílem stabilizovat populaci sýčka alespoň na tisíc párů. To je první pokus o záchranu?

O problematice sýčka se vědělo už nějakou dobu před spuštěním samotného programu, zvlášť ornitologové a ochranáři poukazovali na dlouhodobý pokles jeho populace. Proto již před samotným zpracováním a spuštěním ZP probíhaly nějaké lokální záchranné aktivity. Jednotlivé subjekty se snažily implementovat různá záchranná opatření, vypouštění jedinců nevyjímaje, ale nebylo to nic koordinovaného a výsledky bohužel nezastavily neustále klesající populační trend. Aby se tento stav zvrátil, vznikl v roce 2020 oficiální ZP.

Jaký to má dopad?

Na hlubší vyhodnocování a vyvozování závěrů je ještě příliš brzy. Dva roky je v tomto případě velmi krátká doba na to, abychom mohli pozorovat nějakou intenzivní zpětnou vazbu ve volné přírodě. Přestože se již začala aplikovat celá řada opatření v rámci ZP, ještě rozhodně nemůžeme říci, co má a co nemá na populaci sýčka pozitivní vliv, respektive co mu pomáhá dostat se z pomyslné hranice dělící ho od vymření v ČR. Tím samozřejmě nechci dementovat efektivitu zabezpečování komínů nebo sloupů elektrického vedení proti uvíznutí. Zde je efekt naprosto zřejmý. Problematika ohroženosti sýčka je však bohužel mnohem komplexnější.

Podle ornitologů byl pro sýčky zvlášť špatný loňský rok, kdy se vylíhlo minimum mláďat.

Tato informace se týká primárně oblasti severozápadních Čech, kde opravdu bylo ten rok málo mláďat. Pokud se však podíváme na celorepubliková data z posledních pěti let, tak zásadní propad, co se týče počtu mláďat, tam není a pohybujeme se v rozmezí 70 až ⁠90 mláďat za rok. Na druhou stranu je však třeba zmínit, že v takto malé populaci může být i rozdíl malých desítek jedinců poměrně zásadní, zvláště když se do toho promítnou další faktory, jako například nepřízeň počasí.  Naopak výjimečný byl rok 2020, kdy bylo zaznamenáno celkem 120 mláďat. A proč se v tomto roce sýčkům tak dařilo? Jedním z možných vysvětlení by mohlo být počasí. Zjistilo se totiž, že na hnízdní úspěšnost sýčků má velký vliv zimní období, tedy délka trvání sněhové pokrývky. Dlouhotrvající sněhová pokrývka a z toho plynoucí nedostatek potravy se odráží v načasování kladení vajec v následujícím roce a tím pádem i v reprodukční úspěšnosti dospělců, kteří nemusí nalézt dostatek dříve tak hojné potravy (hmyz) pro mláďata vylíhnutá později. Vloni a předloni už bylo zaznamenáno opět okolo 80 mláďat za rok. Populace sýčka tedy stále balancuje na hraně vymření.

Kde se ještě můžeme u nás se sýčky setkat?

Jeho současné rozšíření v rámci ČR je ostrůvkovité. Jsou v podstatě tři hlavní oblasti, kde populace sýčků nějakým způsobem dnes ještě fungují. Nejstabilnější a nepočetnější se vyskytuje v severozápadních Čechách, dále pak máme populace v Jihomoravském kraji a na Plzeňsku.

Je sýček náročný na potravu?

Sýček je potravní oportunista. Jeho jídelníček závisí na ročním období i oblasti výskytu a skládá se jak z malých obratlovců, jako jsou hlodavci a malí ptáci, tak bezobratlých, především hmyzu, ale i žížal. Jak jsem již zmiňoval, dieta sýčka se v průběhu roku mění. V hnízdní sezoně, kdy dochází ke krmení mláďat a nároky na množství donášené kořisti jsou vysoké, převažuje v dietě hmyz, a to pro jeho vysokou hojnost a lehkou dostupnost/ulovitelnost. S příchodem zimy začnou v dietě převažovat hlodavci, kteří jsou dostupní právě v blízkosti lidských sídel. Takže bych neřekl, že je sýček nějak extra náročný strávník. Mnohem ohroženější jsou druhy, které jsou naopak potravními specialisty. U sýčka je spíš aktuálním problémem nedostupnost potravy. Kvůli chemizaci ubývá v krajině hmyz, vliv mohou mít i pravidelné a plošné deratizace v objektech, nejsou dostupné krátkostébelné porosty a krajina je homogenní bez potřebných ekotonů (přechodových biotopů). Navíc je v současné době populace sýčka ohrožena i tím, že je velmi malá a ostrůvkovitá, což se negativně projevuje v genetické diverzitě populace a její dlouhodobé životaschopnosti. Obecně platí, že malé populace jsou náchylnější k disturbancím, které pro ně mohou mít i v menším měřítku fatální následek.

Jak jsou na tom se sýčkem v sousedních státech?

Co se týče našich nejbližších sousedů, tak pokles populace sýčka obecného lze pozorovat i zde. A je to důsledek zemědělské politiky, která je napříč Evropou velmi podobná. Velmi dobře to lze pozorovat například v Dánsku či v Polsku, kde populace sýčka velmi rapidně klesly, stejně jako u nás.

Spolupracujete i se sousedy?

Já v současné době spolupracuji s kolegy z plzeňského regionu, kde se nyní připravuje mezinárodní spolupráce s německou stranou v rámci programu INTERREG. Martin Šálek z Fakulty životního prostředí zase spolupracuje s kolegy z Dánska. Takže určitě tady probíhají aktivity nejen tuzemské, ale i v rámci evropské spolupráce, což je velmi důležité.

Letos by se měl rozběhnout plán reintrodukce sýčka. Jak tento postup vnímáte?

Na reintrodukci se nesmíme dívat jako na něco samospasitelného. Přestože je využívaná jako jeden z nástrojů ochrany přírody, má také svá rizika a omezení. Proto ji ochranáři využívají spíše až jako jednu z posledních možností záchrany druhu před jeho vyhynutím. Vždy je snaha primárně zaměřit ochranářské aktivity na stanoviště a na populaci, která tam ještě existuje. A na takovémto konceptu je také založen ZP pro sýčka, který je i k nahlédnutí široké veřejnosti na stránkách AOPK ČR. Jedná se o souhrn komplexních opatření, která mají pomoci populaci sýčka opět prosperovat. Jednotlivé aktivity jsou rozděleny na opatření vztahující se k péči o biotop a k péči o druh. Co se týče biotopu, jde především o zajištění lepší dostupnosti potravy a s tím související management krajiny a hospodaření s ní. To znamená např. provádění mozaikovité seče lučních porostů, vytváření remízků, biokoridorů, rozdrobení parcel, aby došlo k navýšení zastoupení ekotonů v krajině, a v důsledku toho i navýšení biodiverzity na ně vázané. Tímto způsobem lze sýčkovi napomoci k jednoduššímu získávání potravy.

Dále tu je problematika „technických pastí“, což jsou antropogenní prvky v prostředí, kde se sýček vyskytuje. Mohou to být různé roury, kádě, úzké prostory, ale i již zmiňované komíny apod., kam se mohou sýčci velmi lehce dostat, ale už nemohou svépomocí ven. Takováto místa se potom pro ně, ale i jiné druhy zvířat, stávají smrtelnými pastmi. Je to velký problém zvláště u sýčka, který je od přírody takový malý neposeda. Všechno ho zajímá a všude nakoukne, jestli tam nenajde něco k snědku. Vzhledem ke své drobné velikosti využívá ona místa i jako úkryty před predátory či nepřízní počasí. Kvůli téhle své přirozenosti pak bohužel často nalezne smrt v technických pastech. Jedním z opatření ZP je tedy i eliminace takovýchto pastí v zájmových oblastech. Je to běh na dlouhou trať, ale i sebemenší počin, ať už koordinovaný ochranářskými pracovníky či samotnými vlastníky subjektů, jenž může snížit pravděpodobnost úhynu, je krok správným směrem.

Jak na to lidé slyší, když jim řeknete „Zabezpečte si prosím váš komín, ať tam nespadne sýček“?

To je individuální. Jsou lidé, kteří mají empatii pro přírodu a zajímají se o své okolí, kde žijí, takže třeba již delší dobu mají komín zabezpečený. A když o této problematice nevědí, jsou za tu informaci rádi a hned si komín nebo káď zajistí. No a pak jsou tací, kterým je to bohužel jedno. A s takovými lidmi je třeba nejvíce pracovat.

Z čeho jste měl za tu dobu, co se sýčky zabýváte, největší radost?  

Rozhodně jsem vždy rád, když se nám při monitoringu sýčků podaří posbírat co nejvíce dat, která nám pomáhají vyhodnotit a zefektivnit celý program. Ale přes veškerou naši snahu se situace se sýčkem bohužel nijak zásadně nemění k lepšímu. Každý rok s obavami čekáme, jaká bude sezona, kolik se narodí mláďat a jak to s vypuštěnými sýčky dopadne.

Takže sýčkování je namístě.

Určitě.

Proč je sýček tak citlivý na všechny ty změny?

Nemyslím si, že by byl nějak extra citlivý druh, jako například některé tzv. indikační druhy, ale už je toho na něj prostě moc. A kromě zmiňovaných faktorů mu do karet nehraje ještě jedna věc, která se u sýčka přirozeně vyskytuje. A to vysoká mortalita. Ta může u mláďat do jednoho roku dosahovat klidně 60 %, ve špatných rocích i více. V následujících letech je potom mortalita přibližně 30 %. Pro ilustraci si představme oblast, kde se vyskytuje pět hnízdních párů, které vyprodukují 25 mláďat. Prvního roku života se dožije 10 jedinců. V následujícím roce, kdy se již mohou zapojit do reprodukce, však další tři uhynou. Takže vidíte, že pouze část z narozených mláďat se v dospělosti fakticky zapojí do reprodukce a ovlivňuje dynamiku populace. Pokud je však populace dostatečně velká a vyskytuje se ve vhodném prostředí, nic zásadního se neděje. V momentě, kdy je populace již oslabena, v našem případě čítající pouze do stovky hnízdních párů, které jsou navíc od sebe izolovány, a vyskytla by se nějaká další disturbance, např. silná a dlouhotrvající zima či deštivé počasí během reprodukčního období, navíc vše umocněno antropogenním tlakem, není populace schopna mortalitu kompenzovat. Pokud by takovýchto nevydařených hnízdních sezon bylo několik za sebou, vrhá to druh do tzv. extinkční spirály a následky jsou fatální.

Ještě máme zoologické zahrady, kde často dokážou ohrožené druhy jejich chovem zachránit před vyhynutím.

Ano, zoologické zahrady a další chovatelská zařízení hrají důležitou roli při ochraně ohrožených druhů právě jejich chovem, zabraňujícím úplnému vyhynutí. Co se týče sýčka obecného a jeho chovu, tak v tom problém není. Metodika chovu sýčka v lidské péči je již velmi dobře zvládnutá. Otázkou ovšem zůstává, jaké jedince takový chov produkuje a v jaké míře jsou použitelní pro reintrodukční programy? Existuje celá řada aspektů, které je třeba zohlednit, např. genetika nebo etologie. A to se vlastně snažíme zjistit i v rámci našeho výzkumu. Sledujeme sýčky po jejich vypuštění a zjišťujeme, jak se jim daří postarat se sami o sebe ve volné přírodě. Dále je potřeba si uvědomit, že i kdybychom měli sebevětší množství vhodných jedinců na vypuštění, limitujícím faktorem bude vždy dostupnost vhodného prostředí pro reintrodukci. A toho, jak víme, je méně a méně.

Je v tom sýček sám, nebo jsou v ohrožení i další sovy?

O lesních druzích sov a vývoji jejich populací informace nemám, ale podobně jako sýček je na tom třeba sova pálená. Ta je také synantropní druh obývající podobné prostředí jako sýček. S tím také souvisí, že čelí podobným hrozbám. Její stavy v ČR také nejsou nijak vysoké.

Lze říct, že se dějí i změny, které by sýčkům mohly vyhovovat?

Potřeba a snaha změnit zemědělskou politiku, která by vyhovovala nejenom sýčkům, tady v určité míře je. Ovšem když se v roce 2021 rozhodovalo o podobě Společné zemědělské politiky EU, tak názory odborníků (zohledňujících ochranu přírody a udržitelnost) nebyly vyslyšeny, a došlo k rozhodnutí v pokračování dotacemi podporovaného konvenčního, neudržitelného zemědělství na dalších sedm let. Určité změny v krajině však lze pozorovat již dnes. Dochází k opětovnému rozdělování pozemků na menší půdní celky, mnohde se vysazují stromové aleje a větrolamy, vytváří se retenční nádrže na vodu, na polích se začínají vyskytovat nesečené travní pásy apod.

Jaké plány máte se sýčkem letos?

Na Plzeňsku bude pokračovat reintrodukce sýčků s tím, že dojde k navýšení vypouštěcích lokalit. Budeme doufat v dobrou nadcházející sezonu a držet si palce, aby se narodilo hodně mláďat. Ta pak společně s jejich rodiči budeme označovat vysílačkami, vypouštět a sledovat. Také se plánuje navázání intenzivnější spolupráce s německou stranou v rámci programu INTERREG. Takže plánů a práce je dost.

Co vás v poslední době potěšilo? 

Nevím, zda to mohu brát jako „v poslední době“, ale při předloňském (2021) Prague Science Film Fest jsem zhlédl krásný dokument od Martina Šálka a režiséra Jana Hoška nazvaný Slyšet sýčka. Dokument je plný unikátních záběrů a zaslouženě získal zvláštní ocenění rektora ČZU. Tak to mě opravdu potěšilo a samozřejmě ho doporučuji všem ke zhlédnutí.

Ptala se: Lenka Prokopová

Autorky fotografií: Vendula Velasová / Aneta Ladrová


Ing. Tomáš Bušina, Ph.D., se ve svém výzkumu zaměřuje na reintrodukční programy a prostorové chování zvířat. Monitoringu sýčka obecného a možnostem jeho ochrany se věnuje od roku 2020. Kromě záchranného programu na Plzeňsku, které je jednou z posledních oblastí výskytu tohoto ohroženého druhu, se dále angažuje v reintrodukčním programu zoborožce střapatého na Jávě v Indonésii. Na Katedře etologie a zájmových chovů Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů ČZU je garantem předmětu Mezinárodní záchranné programy.

Podobné články

Rychlé odkazy

Shop ČZU

Point One

CVPK

Klub absolventů

Poníček

Kariérní centrum

Skip to content