Studium v zahraničí už netáhne. Co se změnilo za dvacet let v EU?

Česká republika slaví dvacet let od vstupu do EU. Je dle vás co slavit?

Myslím, že ano. Vstup do EU spolu se vstupem do Severoatlantické aliance byl pro Českou republiku významným milníkem v novodobých dějinách. Dvacetiletý odstup už je dostatečný, abychom mohli bilancovat a zamyslet se, zda byla naše očekávání splněna a jestli jsme dokázali příležitosti využít. Měli bychom se ale také aktivně účastnit debaty, jak evropský prostor a nastavená pravidla soužití dále upravovat. A přitom uplatňovat vlastní zkušenosti, které se díky čtyřiceti letům komunismu od západní Evropy liší.

Jsme relativně malý stát stojící uprostřed Evropy a naše dějiny ukazují, že se nacházíme v prostoru, přes který se přelévají ambice různých velmocí. Vždy jsme tak museli hledat spojence, abychom obstáli. Ostatně už od dob přemyslovského státu naše knížata a později králové praktikovali úspěšně tuto politiku. Ne vždy se nám to samozřejmě podařilo, stačí si připomenout roky 1938 nebo 1968.

Naší ambicí při vstupu do EU bylo určitě ukotvení republiky ve svobodném světě, protože alternativy byly velmi omezené. Naše zkušenost s příslušností k východnímu bloku byla přitom jasným argumentem.

Myslíte si, že jsme si za tu dobu vybudovali pocit, že jsme Evropani?

Myslím si, že u většiny Čechů to do určité míry platí. Mám-li mluvit z vlastní zkušenosti, tak určitě ano. Když se Česká republika stala členem Evropské unie, tak to ve mně vyvolávalo silně pozitivní odezvu a cítil jsem se více jako Evropan. Například při cestování do zemí, které byly již dlouho členy Evropského společenství, nebo když jsem dostal nový pas s nápisem Evropská unie s možností volného pohybu po Schengenském prostoru. Samozřejmě vždy dochází po čase k jakémusi vystřízlivění, dnes zřejmě i pod vlivem rostoucích regulací a nástupu politické korektnosti v EU, která u nás starších se zkušeností z minulého režimu vyvolává negativní reminiscence. My Češi jsme navíc mistři v tom vidět spíše negativní stránky. Tím si ale trochu kazíme fakt, že posledních pětatřicet let patřilo k historicky nejsvobodnějšímu období vývoje naší společnosti. A k tomu přispěl i náš vstup do EU.

Dala by se ta příslušnost k Evropě zaměnit za vlastenectví?

Mezi vlastenectví a evropanství bych rovnítko nedával. Myslím si, že si to ale navzájem neodporuje. Mohu být vlastenec, být hrdý na to, že jsem Čech, ale určitě mohu být i hrdým Evropanem. Jako Evropan sdílím širší historii a příslušnost k jedinečné civilizaci, která v prostoru Evropy vznikla a která stojí na humanismu, podnikavosti a svobodě jednotlivce. Osobně se proto dokážu cítit Evropanem stejně jako vlastencem – příslušníkem českého národa, který přispívá do mozaiky a kultury Evropy. Mám za to, že bychom si to zvláště v dnešní době měli často připomínat, abychom toto dědictví neztratili.

Jakých bylo těch dvacet let pro vysoké školy? Jak vypadají příležitosti získané vstupem do EU v praxi?

Příležitosti se narovnaly dle mého názoru hlavně při změně politického režimu v roce 1989. Vysoké školy se otevřely většímu počtu uchazečů i díky zavedení třístupňového vysokoškolského vzdělávání. To přineslo značné rozšíření spektra studia i na naší univerzitě, což je například také důvodem, proč máme téměř dokonalou genderovou vyváženost mezi studujícími. Na ČZU studuje 49,7 procenta mužů a 50,3 procenta žen. Dle mého názoru hlavně díky dostatečně velké škále oborů a různě zaměřených studijních programů. Ty přirozeně odrážejí potenciál a preference studujících. Řešením je tedy vytvářet příležitosti, ne zavádět kvóty.

Velká změna nastala ještě před vstupem do EU, kdy jsme se připojili k principům univerzit na Západě. Zásadní význam mělo přistoupení České republiky k Boloňské deklaraci (evropský prostor vysokoškolského vzdělávání a s tím zavedení srovnatelných diplomů, pozn. red.). Projevilo se to znovunavrácením akademických svobod, samosprávy a do jisté míry nezávislosti veřejných vysokých škol, ať už mluvíme o svobodě vědeckého bádání nebo o možnosti volby studia dle zájmů studentů.

Vstupem do EU jsme se mohli bez omezení připojit k programům, jako je Erasmus, což znamenalo posun v internacionalizaci univerzit. A tuto příležitost jsme na naší univerzitě plně využili, protože dnes máme 25 procent studujících ze zahraničí, což nás řadí na přední místo mezi českými univerzitami. Otevřením evropského prostoru se nám také naskytly možnosti výměny zkušeností a kontaktů mezi akademiky v ostatních zemích EU.

Jak je to s rovnými příležitostmi pro naše studenty v zahraničí?

Studujícím na českých vysokých školách by při zájmu o studium na univerzitách v členských zemích EU neměly stát v cestě žádné administrativní překážky a znevýhodnění. Rozdíly jsou jen v jazykové bariéře, v ekonomickém zázemí nebo ve znalostech daných studentů. Řekl bych, že každý student, který chce, může část studia strávit v zahraničí. Máme dostatek bilaterálních smluv s našimi partnery nejen v EU, ale i s univerzitami mimo Unii.

Vstup do EU nám tedy velmi ulehčil mezinárodní spolupráci a otevřel možnosti, o kterých se nám před pětatřiceti lety ani nesnilo. Proto je překvapivé, že trendem poslední doby je spíše ubývání zájmu českých studentů o zahraniční studium. Je to obecnější jev, se kterým mají zkušenosti i na jiných univerzitách. Souvisí to možná s ekonomickou situací, nebo také už to není dnes nic tak exkluzivního.

Co říkáte novince přicházející od Evropské komise, která navrhuje možnost získat evropský vysokoškolský titul na našich univerzitách?

S touto novinkou před časem vystoupil francouzský prezident Emmanuel Macron. Vysokoškolské tituly jsou však již dnes v EU víceméně standardizované a náročnost studia se dostává na srovnatelnou úroveň i díky systému ECTS. Tituly získané na univerzitách v EU by se tak v podstatě mohly automaticky uznávat v jednotlivých zemích a mohly by být vnímány i jako evropské diplomy.

ČZU je součástí  Euroleague for Life Sciences, která se právě pod vlivem výše zmíněných iniciativ snaží vytvořit alianci podobně orientovaných univerzit, jejíž cílem je mimo jiné i vytvářet společné studijní programy, propojovat a vytvářet společné kurzy a vytvořit jejich katalog tak, aby si mohli studenti vybírat do svého studijního portfolia i kurzy jiných univerzit. Cílem je také vytvořit společnou strategii pro celoživotní vzdělávání. Tyto aktivity již částečně umožňuje program Erasmus, kdy dochází k uznávání předmětů absolvovaných na zahraniční univerzitě. Delší dobu již také fungují studijní programy Double Degree nebo Joint Degree, kde je ale trochu problém s názvy titulů udělovaných u nás za absolvování magisterských studijních programů, jako je například Ing., který nemá v zahraniční ekvivalent. Naše legislativa nám zatím neumožňuje udělovat titul Master of Science, což by tento problém u anglicky vyučovaných studijních programů vyřešilo.

Co říkáte na to, že v ČR máme třetí nejmenší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v rámci celé EU?

Ještě v 90. letech studovalo na vysokých školách zhruba 15 procent populace daného ročníku. Postupně se ten podíl zvyšoval a dnes je to již více než 50 procent. V celkové populaci se to ale zatím příliš neprojevuje, což mimo jiné může souviset i s poměrně vysokou neúspěšností studujících při studiu. Podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí je sice důležitý indikátor, záleží ale také na tom, jaké programy studenti studují. Vezměme si například technické obory, ty jsou velmi často bez přijímacích zkoušek, protože je o ně malý zájem. Přitom absolventi technických oborů mají mnohem lepší uplatnění na pracovním trhu a stejně tak i vyšší platové ohodnocení než například absolventi humanitních oborů. Zdálo by se, že by tu měl fungovat tržní princip nabídky a poptávky, zatím to ale ve vysokoškolském prostředí takto nefunguje.

Čekají nás v rámci Unie nějaké novinky v akademické sféře? O čem se debatuje?

Zatím nás více přímo ovlivňuje to, co se děje v České republice, například, co je uvedeno v připravované novele zákona o vysokých školách. To je pro nás v současné době aktuálnější než vývoj v širším evropském prostoru. Z hlediska novely zákona jsou to změny v doktorském studiu, při ukončování studia v bakalářských a magisterských studijních programech, přestupy ve studiu a podobně.

Evropským tématem ale určitě je otázka celoživotního vzdělávání. V současné době se diskutuje problematika krátkodobých vzdělávacích kurzů zakončených takzvanými mikrocertifikáty. Na univerzitě jsme stále zvyklí spíše na klasické (dlouhé) studijní programy, nyní ale hledáme cestu, jak se zapojit do celoživotního vzdělávání, které je v době rychlého znalostního a technologického vývoje nezbytné. Uplatnit se přitom můžeme také u rekvalifikací, které budou určitě potřeba zejména v souvislosti s rychlým rozvojem robotizace, automatizace a umělé inteligence. Kurzy zakončené mikrocertifikáty budou navíc standardizovány z hlediska kvality a náročnosti v souladu s národním a evropských rámcem kvalifikací. Jsou proto pro nás velkou příležitostí. Nese to s sebou ovšem nutnou změnu univerzitního prostředí, větší flexibilitu a adaptabilitu na změny na trhu práce. Což vyžaduje zintenzivnění spolupráci s praxí.

 Rozhovor vedla: Zuzana Mocková