Svátek má

Taťána
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.
Generic selectors
Pouze přesné shody
Hledat v titulku
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.

„Sportovní výsledek je sice hezký, ale mnohem důležitější je ta pozitivní atmosféra a pohoda,“ říká organizátor Sportovních her zaměstnanců ČZU v Praze Dušan Vavrla

Velkolepá zahajovací show s hudbou, taneční skladbou a vystoupením českých i ukrajinských dětí zahájila ve středu 19. května 2022 Sportovní hry zaměstnanců ČZU v Praze. Již podevatenácté, s rekordní účastí, krásným počasím a radostí z toho, že „konečně můžeme“. Tříletá pauza způsobená koronavirovou pandemií nejvíc mrzela vedoucího Katedry tělesné výchovy Dušana Vavrlu, který hry před léty zakládal a pak rok co rok s celou katedrou organizoval. Povídali jsme si s ním o historii a současnosti této bohulibé tradice a o sportování vůbec.

Po tříleté pauze se do kampusu vrátily Sportovní hry zaměstnanců. Soudě podle vysoké účasti se na ně všichni těšili a soudě podle reakcí se všem líbily. Jak jste spokojen vy?

Mám z toho velkou radost. Po třech letech jsme skutečně nevěděli, co můžeme čekat. Dva dny předtím byl Rektorský den, tam se ta pauza projevila mnohem víc a sportovních soutěží Rektorského dne se zúčastnil historicky nejnižší počet studentů. Byli jsme zvědavi, jak to dopadne se zaměstnanci. Důležitou roli hraje vždy počasí. A protože byl krásný, skoro letní den, i účast byla obrovská. Mám z toho moc dobrý pocit. I večer se lidi dobře bavili, bylo znát, že ten den prožili v dobré náladě, ve společnosti kolegů. Sportovní výsledek her je sice hezký, ale to není to nejdůležitější. Tím hlavním je pocit příjemně prožitého dne a dobrá nálada mezi lidmi.

S touto ideou jste před léty hry, které teď oslavily devatenáctiny, zakládal?

Přesně tak. Když si u nás v 90. letech začaly různé firmy pořádat víkendové sportovní hry, líbilo se mi to. Bylo vidět, jaký to má u jejich zaměstnanců ohlas, jak se lidi výborně baví.  A my jsme tady nic takového neměli. To byl první impuls. Dnes je to opačně, firmy u nás už nic takového nedělají. Může za to hektičtější pracovní nasazení, možná i větší šetrnost firem. Lidé už nemají čas věnovat se něčemu takovému, neformální vztahy mizí. A jsem moc rád, že to u nás funguje. Měli jsme tady návštěvu kolegů z ČVUT a myslím, že byli překvapeni tou atmosférou a počtem účastníků. Z toho mám opravdu dobrý pocit. A jak říkám, nejde o sportovní výsledky, ale o to, že jsou tady lidé dobrovolně a rádi.

Neměl jste po té dlouhé pauze trochu trému?

Určitě tu byla obava, aby se všechno dobře zvládlo, ale na trému nebyl čas. Poslední týden jsme kolem toho lítali, aby všechno fungovalo. Příprava samozřejmě trvá dva tři měsíce, ale pak to jde ráz naráz a na trému ani není čas. Teprve pak přijde únava, když z vás všechno spadne. A s věkem je to náročnější. Před patnácti lety jsem běhal mezi fotbalem a volejbalem, a ještě stačil všechno organizovat. Možná jsem tenkrát bral všechno na lehčí váhu s tím, že to nějak dopadne. Ale teď, když tady po třech letech najednou máte celou generalitu univerzity, pana rektora, děkany, prorektory, tak chcete, aby to dobře dopadlo. Je to vaše vizitka, a hlavně vizitka celé katedry. Každý člen katedry má své úkoly a musí to dohromady klapnout.

Když si vzpomenete na úplně první ročník Sportovních her, jak to tenkrát vypadalo?

První ročník vlastně byla zkouška. Pokus – omyl. A byla tu dost nedůvěra. Někomu to připomínalo pracovní soboty za bývalého režimu, nebo že se musí dělat nějaké výkonnostní testy, že zaměstnanci musí někde nastoupit. Naše představa byla taková, aby sem lidi šli dobrovolně. Proto jsme už v prvním ročníku vymysleli program tak, aby to nebylo jen o sportu. Že prostě přijdete na desátou, zahrajete si a jdete domů. Věděli jsme, že musíme lidi nalákat. Připravit nějaké zahájení, sportovní nebo kulturní program, který se bude líbit. A už tenkrát jsme chtěli, aby si každý, kdo přijde, taky něco odnesl… A to bylo a dodnes je tričko. Jsou tací, kteří si je schovávají na památku. No a večer musí být zábava.  Ta je sama o sobě příjemná, ale po sportu ještě o to víc. Člověk je unavený, má v sobě i nějaké emoce a večer je potřeba se trochu pobavit – takže tanec, zpěv apod. Sedm soutěžních sportů jsme taky stanovili už na začátku, to je pořád stejné.

A co se postupem času změnilo?

Zjistili jsme, že je třeba zapojit i rekreační sportovce, kteří nemají ambice hnát se za výsledkem. V dalších letech tedy přibyla turistika, to je pro většinu lidí nejpřirozenější pohyb, pak jsme zjistili, že dost lidí jezdí na kole. Postupem let se hry rozšiřovaly o rekreační sporty, k turistice a cyklistice ještě přibyla střelba. Dnes je účast rekreačních sportovců dokonce vyšší než soutěžících.

Sportují i pan rektor, prorektoři a děkani, což je také velké unikum.

Je úžasné, jak se to dostalo do krve vedení univerzity. Všichni se navzájem hecují, máme tu pro ně krásný turnaj v petangu. Někteří to prožívají jako na fotbale, oslavují každý úspěšný hod. A pak se hecují vítězové s poraženými. Podhoubí tohoto sportu je úžasné. Už na kolegiu rektora se měsíc dopředu rozebírá, kdo s kým bude hrát, jak to bude a tak dále.

Takové hry jsou ve vysokoškolském prostředí naprostým unikátem, je to tak?

Pokud vím, tak žádná vysoká škola nic podobného nemá. Na univerzitách se sport organizuje hlavně pro studenty. Ať už to jsou rektorské dny nebo mezifakultní soutěže, akademické soutěže, ale to jsou všechno soutěže studentů. Že by byla nějaká liga zaměstnanců, tak o tom nevím.

Pokud jde o studenty, jak se na jejich chuti, či spíš nechuti sportovat projevila koronavirová pandemie?

Já si nemyslím, že je to jen covidem, ten to jen znásobil. Studenti bohužel dnes žijí v jiném modu. Mohou za to především sociální sítě, které ovlivňují život už od raného věku, s těmi mají děti už od malička jiný režim. Dnešním dětem chybí přirozený pohyb. Nemyslím sport, ale přirozený, samovolný pohyb. Je to dáno tím, že mají daleko víc možností, jak se zabavit pasivně, což jsou počítače, telefony, bezpočet programů v televizi. Pro dítě je nejjednodušší přijít domů a zapnout si počítač. Když potřebuje mluvit s kamarádem, tak mu zavolá. Druhá věc je, že chybí prostory, kde mohou děti volně lítat. Tam, kde se dřív mohlo běhat, všude parkují auta. Média nás bombardují tím, kde kdo ublížil dětem, a rodiče se zákonitě bojí a mají děti neustále pod kontrolou. Pokud už dítě někam jde, je neustále kontrolováno. Takový ten přirozený pohyb jako vylézt na strom, přelézt plot, volně běhat, hrát si třeba na indiány, to dětem chybí.

Děti pak sportují v nějakém kroužku, ale to je třeba pětkrát týdně a je to jednosměrně zaměřeno, chybí všestrannost. Dítě má sice pětkrát týdně trénink vybraného sportu po hodině a půl, ale dříve děti běhaly venku třeba čtyři pět hodin denně. Pokud jsou tedy dnes děti sportovci, tak jen díky tomu, že je rodiče dali někam do oddílu, kde se většinou specializují na daný sport. To se samozřejmě přenáší i na vysokou školu. Pokud studenti sportují, tak většinou pokračují ve své závodní kariéře, a pokud sportují rekreačně, tak v individuálních sportech.  Chodí běhat, cvičit do fitka, jezdí na kole apod. Nesportuje se ve skupinách. K tomu už vede i současný systém studia na vysoké škole. Studenti již nestudují ve studijních kroužcích, ale tvoří si svůj rozvrh sami a na každý předmět chodí s jinou skupinou lidí. V době svého volna potom již velká část studentů pracuje a ve škole tráví pouze nejnutnější minimum času. Aby se dneska sešlo pět deset lidí a dohodli se, že si zahrají fotbal, to je skoro nemožné, protože to pravděpodobně už nezažili ani v dětství či na střední škole. To je dobře vidět u nás v areálu. Před léty tady byl od „kolejářů“ pořadník na obsazenost fotbalového hřiště, dnes hrají studenti fotbal jen ve výuce TV.

Když se vrátím k tomu Rektorskému dni, dříve se musely odehrát kvalifikace, aby se tým vůbec na Rektorský den dostal. A dnes? Na fotbal se sešly pouze dva týmy zahraničních studentů.

Další věc je problém propagace mezi studenty. Všichni jsme přesyceni informacemi a když pak studentům pošleme hromadný mail, 80 % z nich to automaticky maže. Příští rok bychom se proto rádi dohodli se studentskými spolky, aby to šlo přes ně. Ti jsou se studenty v užším kontaktu a mají větší možnost na ně apelovat. Snad se účast trochu zlepší. Ale nejsem optimista, že by to bylo nějak masové.

Každý rok se na univerzitě volí Sportovec roku a v téhle anketě už potřetí vyhrála Markéta Davidová. Je tu ale spousta dalších výborných sportovců – jaká jsou kritéria výběru toho nejlepšího?

Všechny tyto ankety jsou samozřejmě velmi subjektivní. Každá porota je složena z odborníků nebo z lidí, kteří sportu trochu rozumí, a každý porotce upřednostňuje nějaký sport, který hodnotí výš. Takže je to anketa založená na subjektivním názoru hodnotitelů. Snažíme se ale vypíchnout u vrcholových sportovců úspěch, který je nejvýznamnější třeba v rámci celé republiky. Pokud má někdo titul mistr světa nebo medaili z olympiády, je to samozřejmě hodnoceno nejvýš.

Když máme přihlášené studenty, zpracujeme kompletně jejich roční výkony. To znamená účast na významných světových soutěžích, v nejvyšších soutěžích ČR atd. Pak se vybere desítka nejlepších. Každý z hodnotících napíše svých deset, z toho sestavíme nejlepší desítku a pak už každý hodnotí jednotlivě. Nakonec spočítáme body. A Markéta Davidová vyhrála suverénně, protože titul mistryně světa v biatlonu byl top výsledek. Vloni to bylo hodně vyrovnané, tam byli tři medailisté: Jakub Vadlejch, Pepa Dostál a Markéta Davidová. Anketa je samozřejmě otevřena i pro zaměstnance. Kdyby některý z nich byl úspěšný ve sportu, může se klidně stát Sportovcem roku ČZU.

Období covidu jste využili pro různé úpravy sportovního areálu, ledacos se podařilo opravit. Přesto je toho asi dost, co byste chtěli vylepšit.

Jedna věc je profesionální představa člověka, který se ve sportu pohybuje celý život, jak by si asi představoval ta sportoviště. A druhá stránka jsou finanční možnosti univerzity a také podpora investic do sportu, která je z hlediska státu a společnosti minimální. Do sportu se bohužel za posledních deset let v rámci vysokých škol neinvestovalo nic. A dnes, vzhledem k tomu, jak se všechno zdražuje, jsem skeptik. Náš projekt na dostavbu sportovního areálu já už asi nestihnu realizovat.

Ale sportovní areál ČZU vypadá krásně!

Je krásný zvenku, protože se o něj staráme. Myslím si, že venkovní prostory už jsme dotáhli do takového stadia, že můžeme být spokojeni. I já jsem spokojen, protože co víc si můžeme přát – areál uprostřed kampusu, všude kolem zeleň, je to krásné.

Co tu tedy chybí?

Chybí tu zázemí vnitřních sportovišť. Například sportovní hala rozměrů, které bychom potřebovali pro sporty, jako je florbal nebo futsal. Takové sportoviště nemáme, musíme chodit na ČVUT. Navíc tu je nevyhovující zázemí jako šatny a sociální zařízení.

Abychom vyhověli současným požadavkům, potřebovali bychom novou posilovnu. Ta stávající je provizorně vybudována z bývalé nářaďovny a byť má slušné strojové vybavení, tak nesplňuje prostorem současný trend. Pak je velká poptávka po cvičení jako aerobic, pilates, jóga, to musíme provozovat ve velké tělocvičně, kde to není ideální, a hodil by se malý gymnastický sál. A také tu chybí rehabilitace. V tomhle obrovském kampusu nemáme saunu, nemáme rehabilitaci, sportovního fyzioterapeuta. To všechno by mohlo doplňovat sportovní služby a umožnit regeneraci zaměstnancům, studentům i veřejnosti.

Ptala se: Lenka Prokopová

Foto: Petr Zmek

 

Podobné články

Rychlé odkazy

Shop ČZU

Point One

CVPK

Klub absolventů

Poníček

Kariérní centrum

Skip to content