Společnost stále ještě nechápe, co to je přírodní bohatství. Je to i kyslík či voda, chraňme je

„V tuto chvíli neumíme říci, jakou hodnotu má jedna sýkorka nebo žížala. Ale umíme spočítat, jaká je hodnota některých ekosystémových služeb poskytovaných například městskými parky nebo zelenými střechami, protože lze určit, kolik uhlíku zadrží rostliny v těchto ekosystémech a jaká je hodnota zadrženého oxidu uhličitého, kolik zadrží vody a tím odlehčí čistírnám odpadních vod (a sníží jim tak náklady), o kolik se sníží náklady na klimatizování nebo tepelnou izolaci díky chladícímu efektu zelené střechy. A tyto informace jsou velmi důležité, když je potřeba se rozhodovat o tom, kam budou alokovány peníze, zejména pokud jde o peníze z veřejných prostředků,“ vysvětlují Jiří Louda a Jan Macháč, odborníci a kolegové z Institutu pro ekonomickou a ekologickou politiku (IEEP) Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. K tématu ekosystémových služeb a zelené a modré infrastruktury (nejen) ve městech se setkali ve společném rozhovoru.

Je dnešní ekonomika zdravá? Co by z pohledu vašeho oboru potřebovala?

JL: Pořád si jako společnost dostatečně neuvědomujeme, jaké bohatství nám příroda přináší. Pokud mluvíme o přírodním bohatství, obecně to vnímáme převážně jako množství nerostných surovin, komerčně využitelných lesů a zemědělské půdy. To je ovšem jen malý zlomek z celkové hodnoty užitků, které nám (neporušená) příroda přináší. Pokud do tohoto bohatství nebudeme zahrnovat i další služby, které nám příroda zdarma poskytuje (produkce kyslíku, ochlazování rozpálených center měst, zadržování skleníkových plynů, tvorba půdy, regulace kvality a množství vody atd.), řežeme si pod sebou větev. Nebudeme mít technické, ekonomické ani lidské kapacity tyto služby nahradit. Jistým problémem je ovšem to, že nám příroda tyto služby poskytuje zdarma, neprocházejí trhem, a tudíž pro nás jakoby nemají hodnotu a při rozhodovacích procesech jsou často přehlíženy. Proto se s kolegy zabýváme konceptem ekosystémových služeb a snažíme se ukázat, jakou hodnotu tyto služby mají, a pokud si ekosystémy zničíme, nepřijdeme jen o krásnou krajinu a (vulgárně řečeno) o pár vzácných broučků, ale přijdeme o širokou škálu služeb, kterou budeme muset pro zachování stávající kvality života společnosti nahradit jinými, často velmi drahými opatřeními.

Co přesně jsou ekosystémové služby?

JL: Jedna z nejčastěji používaných definic říká, že ekosystémové služby jsou přímé a nepřímé příspěvky ekosystémů k lidskému blahobytu. To znamená, že přírodní ekosystémy kolem nás nám poskytují užitky, které ovlivňují kvalitu našeho života. Například produkují čistou vodu, chrání nás před povodněmi, regulují kvalitu ovzduší nebo poskytují prostor pro rekreaci. Ovšem míra, do jaké jsou tyto užitky (tedy ekosystémové služby) různými ekosystémy poskytovány, samozřejmě závisí na mnoha faktorech. Nejenom na velikosti a typu daných ekosystémů, ale také na jejich kvalitě a vzájemné provázanosti. Pokud jsou ekosystémy narušeny nebo je narušena jejich vzájemná provázanost, schopnost ekosystémů poskytovat lidem užitky klesá. Koncept ekosystémových služeb vnímám tak, že nám přináší možnost užitky poskytované ekosystémy nejenom identifikovat, ale také je hodnotit (v biofyzikálních i peněžních jednotkách) a následně tyto informace zohlednit v rozhodovacích procesech. Např. při územně-plánovacích procesech by díky tomuto konceptu mohlo být zjišťováno, jak se liší celospolečenské užitky různých zvažovaných variant, a na základě toho je možné se rozhodovat, protože užitky poskytované ekosystémy jsou nedílnou součástí celospolečenských užitků.

Pečovalo se o ekosystémové služby někdy v historii lidstva?

JL: Myslím, že ano, ačkoliv se tomu tak neříkalo. Lidé volnou krajinu tolik nedrancovali, sice ji využívali, ale dali jí prostor, aby se zregenerovala, a tím mohla dál poskytovat služby, na kterých je lidstvo tolik závislé. Na druhé straně tu však lidí nebylo zdaleka tolik. Vlastně do dneška mnoho lidí, komunit nebo organizací pečuje o ekosystémové služby, aniž by si to uvědomovalo. Tím, že se starají o krajinu, snaží se ji chránit, nebo naopak obnovují zničené části přírody, přispívají tak k tomu, že nám příroda může dál ekosystémové služby poskytovat.

Liší se ekosystémové služby ve městě a v krajině? Je potřeba se o ně také jinak starat?

JM: Je třeba si uvědomovat, že čím více přírodu vytlačujeme z měst (i odjinud) a nahrazujeme ji zcela umělými prvky, tím více narušujeme přirozené koloběhy a fungování. Připravujeme se tak o prostředí, kde se dobře žije. Někdy bývají přírodní a polopřírodní prvky označované také jako zelená a modrá infrastruktura. Celosvětovou ambicí je povýšit tyto prvky na úroveň takzvané šedé infrastruktury tvořené komunikacemi a technickými sítěmi, která ale bohužel obecně při investicích měst stále dominuje v rámci priorit. Významně se liší to, jaké služby primárně poptáváme ve městě a jaké pak mimo. Ve volné krajině nás například významně zajímá regulace eroze půdy nebo řešíme z globálního hlediska regulaci CO₂. Ve městě naopak řešíme třeba více hospodaření s vodou, kvalitu ovzduší nebo hluk.

Které ekosystémové služby je podle vás nejdůležitější podporovat v současné době?

JM: Z globálního hlediska je to právě zmíněné ukládání CO2 za cílem dosažení uhlíkové neutrality. Z lokálních hledisek ve městě je to ve velké míře regulace mikroklimatu (ochlazování a zvlhčování prostředí), kterou člověk ocení především v létě, kdy každý přirozeně utíká z velkých zpevněných nezastíněných ploch do parků, lesů nebo k vodním tokům a prvkům, jako jsou kašny.

Je vůbec etické přepočítávat hodnotu vody, zeleně a dalších ekosystémových služeb na peníze?

JL: Toto je velmi důležitá a také velmi častá otázka, se kterou mě čas od času konfrontují i někteří mí kolegové a přátelé z přírodních věd. Samozřejmě, že je velmi složité a pro někoho eticky nepřijatelné oceňovat životní prostředí. Hlavním argumentem bývá, že příroda má hodnotu, která je lidskými měřítky nevyjádřitelná, že člověk je jen jednou z rovnocenných součástí přírody (není jí nijak nadřazený), a nejenom že by ji neměl ničit, ale de facto nemá ani právo ji nijak ekonomicky hodnotit. Jedná se o ekocentrický, respektive biocentrický, pohled na svět.

Souhlasíte s takovým pohledem?

JL: Já s tím do jisté míry souhlasím, ale na druhé straně jako ekonom silně vnímám, že pokud je něco zdarma, pak zde chybí informace o vzácnosti daného statku nebo služby a lidé si jich neváží. Dochází tak v důsledku k nadužívání a zničení daného zdroje. Jak už jsem zmínil výše, koncept ekosystémových služeb (nově se též používá pojem nature’s contributions to people = přínosy přírody lidem) je antropocentrický. Identifikuje užitky/přínosy, které přináší příroda lidem. Z mého pohledu se tak jedná o jakousi minimální hodnotu, která je však jako jediná vyjádřitelná ve finančních jednotkách, protože lze pomocí různých metod zjistit, nakolik si těchto zdrojů/služeb lidé cení. Není to vždy jednoduché, protože pro mnohé ekosystémové služby neexistuje trh, ale úkolem ekonomů je najít způsob, jak i tyto služby ekonomicky hodnotit a následně tuto informaci předat dál. Samozřejmě pro některé oblasti je to extrémně složité, nebo to nelze vůbec.

Jak se s touto problematikou pracuje na Institutu pro ekonomickou a ekologickou politiku?

JL: My na IEEP se například vyhýbáme ekonomickému hodnocení biodiverzity, resp. určení hodnoty jednotlivých druhů živočichů a rostlin. V tuto chvíli neumíme a ani nechceme říci, jakou hodnotu má jedna sýkorka nebo žížala. Ale umíme spočítat, jaká je hodnota některých ekosystémových služeb poskytovaných např. městskými parky nebo zelenými střechami, protože lze určit, kolik uhlíku zadrží rostliny v těchto ekosystémech a jaká je hodnota zadrženého oxidu uhličitého, kolik zadrží vody a tím odlehčí čistírnám odpadních vod (a sníží jim tak náklady), o kolik se sníží náklady na klimatizování nebo tepelnou izolaci díky chladícímu efektu zelené střechy. A tyto informace jsou velmi důležité, když je potřeba se rozhodovat o tom, kam budou alokovány jiné vzácné zdroje – tedy peníze, zejména pokud jde o peníze z veřejných prostředků. V rámci výzkumu jsme například došli ke zjištění, že i při investičních nákladech v řádu vyšších desítek milionů korun byla návratnost investice do ekosystémových služeb v řádu nižších jednotek let.

Jak souvisí ekosystémové služby a ekonomika životního prostředí s fenomény či katastrofami, jako je například hladomor v určitých oblastech světa?

JL: Zdravé přírodní ekosystémy jsou pro produkci potravin zásadní. Pokud tedy člověk přírodu významně negativně ovlivňuje, výsledkem je, že nám příroda poskytuje méně ekosystémových služeb, které jsou pro produkci potravin klíčové. Nebude-li v přírodě dost opylovačů, zadržené vody v krajině nebo bude-li docházet ke stále intenzivnějším změnám klimatu, budeme se při produkci potravin potýkat se stále většími problémy. Leccos umí člověk nahradit (umělá hnojiva, zavlažování atd.), ale to je relativně krátkodobé řešení, které s sebou nese další negativní dopady na přírodu ve smyslu snižování její kapacity dlouhodobě poskytovat ekosystémové služby. Zdravá příroda dává možnosti produkovat zdravé potraviny v dostatečném množství.

Co se děje s ekosystémovými službami, když je válka? A existují výpočty na opravu zelené a modré infrastruktury v poválečných oblastech?

JL: Válka nezabíjí jen lidi a neničí jen lidská obydlí, ale zabíjí také živočichy a rostliny a ničí přírodní prostředí. Způsobuje znečištění ovzduší, vody, kontaminaci půdy, ztrátu biodiverzity atd. a to vše samozřejmě zpětně ovlivňuje možnost přírody poskytovat nám ekosystémové služby, vč. například produkce potravin. Obnova takto zničených ekosystémů trvá velmi dlouho a je ekonomicky náročná a (z lidského pohledu) bohužel není prioritní. Nejdříve je potřeba obnovit infrastrukturu nutnou pro to, aby lidé mohli válkou zničené území znovu obývat. Ne vždy už se pak najdou prostředky i na sanaci životního prostředí. Na druhou stranu dobrou zprávou je, že příroda se umí do velké míry obnovit sama, i bez zásahu člověka. Ale trvá to mnohem déle. Studií tohoto typu je relativně málo. Vím ale např. o studii zabývající se vyjádřením ekonomických ztrát na životním prostředí (ve smyslu snížení poskytování ekosystémových služeb) způsobených válkou mezi Íránem a Irákem v 80 letech 20. století. Na příkladu mokřadu o rozloze cca 3 000 km² byla vyčíslena škoda na téměř 20 miliard dolarů ročně. (Více viz Mobarghei, N., Ghajari, S. E., Keshtkar, M. 2021. Damage caused by the war on ecosystem services in Khuzestan province; HuralAzim wetland. Journal of Natural Ecosystems of Iran. Vol. 12, Iss. 2; pp. 65–81 – pozn. red.)

Vidíte kolem sebe, že by se vědecké poznatky o ekosystémových službách včleňovaly do ekonomické praxe? A jaké nástroje k tomu dnes státy mají?

JL: Stát může poskytování ekosystémových služeb podporovat různými způsoby. Od územní ochrany přírody přes zákazy a omezení nežádoucích činností až po ekonomické motivování majitelů pozemků, kde se ekosystémy poskytující žádoucí služby vyskytují. To je mimochodem jedna z dalších oblastí, kde se koncept ekosystémových služeb může uplatnit v praxi. Ve světě se v posledních cca dvou dekádách rozvíjí tzv. platby za ekosystémové služby. Tzn., že majitelé pozemků jsou placeni za to, že vytvoří takové podmínky, aby jejich pozemky poskytovaly žádoucí ekosystémové služby. Jedná se v podstatě o dotační politiku, ovšem s tím rozdílem, že poskytování daných ekosystémových služeb je monitorováno a vyhodnocováno. Navíc platby za ekosystémové služby mohou vzniknout i jako čistě soukromá iniciativa bez zásahu státu (vytvoří-li pro to vhodné podmínky). To je ideální varianta. Velmi známým příkladem je např. minerální voda Vittel, kde firma Nestlé platí místním farmářům za to, aby používali šetrnější technologie, a jejich voda tak měla stále prvotřídní kvalitu.

Jak se vám daří komunikovat témata ekonomie životního prostředí lokálním tvůrcům politik?

JL: Pojem ekosystémové služby je stále relativně mladý a mezi širší veřejnost ještě moc nepronikl. V zahraničí se jím zabývají zhruba dvacet pětadvacet let, v Česku se více začaly ekosystémové služby řešit cca před patnácti lety. My se snažíme s konceptem ekosystémových služeb nejen vědecky pracovat, ale představovat jej městům i veřejnosti. Na toto byl mimo jiné zaměřen právě Janem Macháčem zmiňovaný projekt BIDELIN, v rámci něhož jsme zpracovávali doporučení, jak koncept ekosystémových služeb začlenit do územně-plánovacích procesů municipalit. Kromě toho jsme také vytvořili krátký animovaný film (Zeleň a voda – cesta ke zlepšení kvality života ve vašem městě), který laické veřejnosti představuje ekosystémové služby poskytované jednotlivými prvky zelené a modré infrastruktury. V současné době také kolegové řeší projekt „Obce mluví o vodě“, zaměřený na komunikaci opatření na hospodaření s dešťovou vodou ve městech. Kolega Jan Macháč například také založil Platformu pro zelenou a modrou infrastrukturu. Pravidelně se tak mají možnost setkávat zástupci akademické sféry, neziskovek, veřejné správy i soukromých firem a diskutovat aktuální témata napříč obory s cílem najít společná řešení.

JM: Ano, to je pravda. Ze setkání platformy pak vznikají tematicky zaměřené „zprávy pro klíčové aktéry“ (v angličtině lépe znějící Policy Briefs), které přináší inspiraci, jak adaptační opatření implementovat. Myslím ale také, že kromě naší aktivity záleží i na ochotě politiků a dalších nám naslouchat. Často je to primárně o tom přesvědčit je, že pro ně máme řešení nebo jiné přínosné informace, které nejsou jen čistě akademické. Ze spolupráce s řadou měst (aktuálně například se Žďárem nad Sázavou) i soukromých subjektů mám pozitivní ohlasy. Nebylo to ale vždy, stále se učíme a hledáme cesty, jak dílčí témata komunikovat.

Můžete říci něco i o projektu, který teď v tomto směru rozvíjíte s proděkankou pro kvalitu a rozvoj Lucií Povolnou?

JM: Podařilo se nám v posledních letech přesvědčit řadu zástupců měst o problémech a možných adaptačních opatřeních. Od praktické realizace nás dělí vedle problémů se zajištěním finančních prostředků ale ještě jedna úroveň komunikace na zcela lokální úrovni, kdy zástupci měst získají podporu obyvatel opatření přijmout. Řešíme tak otázku, jak získat důvěru, jak je přesvědčit, že má smysl řešit životní prostředí a investovat do něj. Zabýváme se také tím, jaké marketingové nástroje k tomu využít. Oproti pro mne běžnější spolupráci s techniky a přírodovědci jsem se v tomto projektu poprvé pustil do hlubší spolupráce s jinými společenskovědními odborníky. A je to skvělé právě v tom, že se mi zase otevírají nové otázky a výzvy.

Kde berete inspiraci k novým projektům?

JM: Tento konkrétní projekt má dva původce. Jednak předchozí projekty, kde jsem absenci komunikace na obecní úrovni vnímal již delší dobu. A za druhé fakt, že jsem s kolegyní, odbornicí na komunikaci vědeckých témat Lucií Povolnou sdílel kancelář na FSE UJEP a často jsme spolu diskutovali o možnostech propagace vědy a o propojení našich oborů. Jednoho dne jsem představil společný nápad a zanedlouho se už psala a podávala projektová žádost, která uspěla hned napoprvé.

Podařilo se již v tomto směru něco konkrétního, ideálně nějaká spolupráce se subjektem z Ústeckého kraje?

JM: Co se týče našeho regionu, tak máme za sebou šetření v Děčíně, kde nás zajímalo vnímání komunikace města ze strany obyvatel. Z něj nyní vycházíme a budeme navrhovat a testovat různá doporučení. V rámci projektu pak chceme dát dohromady takovou kuchařku pro zástupce měst, jak komunikovat různá témata s využitím řady příkladů.

Vysvětlili byste přesněji problematiku takzvaných adaptačních opatření?

JL: Na rozdíl od tzv. mitigačních opatření, která cílí na snížení vlivu člověka na změnu klimatu (tedy omezování emisí skleníkových plynů), jsou adaptační opatření taková, která mají za cíl pomoci se přizpůsobit a zvýšit odolnost společnosti vůči skutečným nebo předpokládaným projevům dopadů změny klimatu.

Jedná se tedy o jakýkoli druh takových opatření?

JL: Rozlišujeme mezi technickými opatřeními na bázi šedé infrastruktury a tzv. přírodě blízkými opatřeními, tedy prvky zelené a modré infrastruktury. Příkladem technických opatření mohou být např. mobilní povodňové zábrany, které chrání města před přívalovými dešti často spojovanými s klimatickou změnou. Nebo silnější izolace na domech či klimatizační jednotky ochlazující vnitřní prostředí. Jak je patrné, jedná se o opatření, která sice zpravidla plní svůj účel, ale žádné další přínosy společnosti nepřináší, navíc jsou často z estetického hlediska negativně vnímána. Na druhé straně přírodě blízká adaptační opatření přináší širokou škálu užitků najednou. Zelená stěna nejenom že pomáhá ochlazovat budovu, ale je také útočištěm pro různé živočichy (podporuje biodiverzitu), zachytává znečišťující látky v ovzduší, produkuje kyslík, pomáhá zadržovat vodu a plní i estetické funkce. Podobně je tomu např. u polderů, zřizování mokřadů, výsadby stromů. Všechna tato opatření přináší mnoho užitků najednou, a jejich celospolečenský přínos tak může být mnohem významnější než u technických řešení.

Mají přírodě blízká opatření nějaká negativa?

JL: Je potřeba si uvědomit, že ne všude je možné přírodě blízká opatření realizovat. Jsou totiž zpravidla mnohem náročnější na prostor, což je nejčastější omezení v městském prostředí. Problémy mohou být také spojeny s vlastnickými právy k pozemkům, kde by mohla být realizována, anebo nejsou společensky akceptovatelná. To také částečně souvisí s již zmiňovaným problémem, že společnost si do velké míry stále neuvědomuje, jak velké přínosy nám příroda přináší. I proto je potřeba toto stále lépe komunikovat. V ideálním případě je dobré najít vhodnou kombinaci technických a přírodě blízkých opatření, která se vzájemně doplňují.

Jsou už nějaká adaptační opatření vidět i v Ústeckém kraji?

JL: Téma klimatické změny je tak aktuální (nemyslím tím jen politicky, ale snad každý pociťuje dopady změny klimatu na vlastní kůži), že se opravdu čím dál více obcí i u nás začíná adaptací na klimatickou změnu seriózně zabývat. Vznikají municipální adaptační strategie, začínají být implementována adaptační opatření nejen veřejným, ale i soukromým sektorem. Z těch místních lze jmenovat např. revitalizaci přítoku Bynovického potoka u osady Nová Oleška mezi Děčínem a Českou Kamenicí. Původní kanalizované koryto (resp. jeho část) bylo nahrazeno nově vytvořeným mokřadem, byl zrekonstruován místní rybník. Byla tak navýšena kapacita zadržování vody v krajině, sníženy potenciální povodňové škody a je zde akumulována voda pro období sucha. Zároveň došlo k podpoře biodiverzity. Zmínit mohu i revitalizaci rašeliniště u Hory Svatého Šebestiána v Krušných horách. Došlo tam k přehrazení uměle vytvořených odvodňovacích kanálů z druhé poloviny 20. století a vzniklo tak více než tři sta tůní. Nebo experimentální zelenou střechu na Pedagogické fakultě UJEP. Zajímavým příkladem je také hospodářství pana Daniela Pitka pod Milešovkou. Ten na svých pozemcích vybudoval desítky tůní doplněných o remízky a další krajinné prvky. Celý systém tak pomáhá zadržovat vodu v krajině.

Co by se mohlo stát, kdybychom si ekosystémových služeb vůbec nevšímali a nepodporovali jejich funkčnost v krajině a ve městech a obcích?

JM: Otázka je, zda bychom si jich „jen“ nevšímali nebo zda bychom služby i záměrně omezovali. Ignorace je v tomto případě ta lepší varianta, příroda si často umí nalézt své alternativní cesty. Každopádně výsledkem by byla cesta k postupnému kolapsu ekosystémů nebo jejich změny. Tomu je ale třeba předcházet s ohledem na požadavky na kvalitu života. Co se snadno zničí, to se pak obnovuje desítky a stovky let. Stačí vzpomenout posttěžební krajinu.

Jak se dnes environmentální ekonomie vyučuje? Jak vypadají vaše hodiny se studenty FSE UJEP? Je o tuto problematiku mezi mladými lidmi zájem?

JM: Bez základní znalosti teorie se ve většině oborů neobejdete. Výuku se ale snažíme co nejvíce obohacovat o simulační hry, experimenty i exkurze. Osobně získané zkušenosti mají větší dopad než teoretické přednášky. Hodiny jsou tak u mne interaktivní. Hodně se snažím se studenty diskutovat, byť to se stále u nás v Čechách oproti zahraničí moc nenosí. Studenti zpočátku moc diskutovat nechtějí, stydí se. Občas je tak vhodné je k tomu trochu motivovat body za aktivitu. Často také pracujeme s případovými studiemi, kdy studenti v rámci seminárních prací mají hledat řešení pro věci, které je trápí v jejich okolí. Je to ale i o tématech. Aktuálně letí například brčka, jednorázové plasty nebo vratné PET lahve. Tato témata vždy vzbudí vášně.

Co děláte pro to, aby se o tento obor mladí lidé zajímali více?

JM: Přímo ve škole se snažím zaujmout například tématy bakalářských a diplomových prací. Už mi ale pomalu docházejí nápady, z jakého pohledu by se třeba daly řešit ještě komunitní zahrady, aby se témata a cíle prací neopakovaly a nelišily se třeba jen v geografickém zaměření.

Vy se ale, jak vím, ve svém působení neomezujete jen na UJEP…

JM: Naší školou to nekončí. Na celorepublikové úrovni jsem před čtyřmi roky vyhlásil soutěž Czech Envi Thesis o nejlepší bakalářskou/diplomovou práci na environmentální téma z pohledu společenských věd. Díky komerčním partnerům, které jsem pro soutěž hned od začátku získal, mohu mimo zkušenosti ze soutěže autorům nejlepších prací nabídnout finanční odměnu i mediální školení, jak prezentovat výsledky. Každoročně soutěží oslovujeme téměř padesát tisíc vysokoškolských studentů a studentek z oborů zabývajících se životním prostředím s přesahem do společenských věd.

Získávání podpory pro akademické aktivity ze soukromého sektoru je kapitola sama pro sebe, jak se vám to podařilo?

JM: Byla to zajímavá zkušenost. Najednou jsem neprodával jen svou práci a výstupy, ale nápad, projekt postavený do jisté míry na autorech soutěžních prací. Nebylo pro mne vůbec lehké oslovit společnosti a lidi, které jsem do té doby neznal. Vážím si té důvěry, kterou se nám ještě před prvním ročníkem podařilo od partnerů získat, a podpory, která přetrvává z jejich strany dodnes.

Jak je soutěž Czech Envi Thesis úspěšná?

JM: Zatím nám prošlo soutěží 105 prací. Mám vždy radost z nadšení, které studenti do svých témat a výzkumu vkládají. Je potřeba i prostřednictvím těchto prací informovat společnost o důležitých tématech a možných společenskovědních řešeních problémů. K tomu soutěž primárně slouží. Zatím asi největší ohlas získala loňská vítězná práce na téma dobrovolné bezdětnosti jako reakce na klimatickou změnu. Zde jsem byl ale poprvé i velmi zklamaný stavem naší společnosti. Narazil jsem pod několika články informujícími o výsledcích ročníku na diskuse, které vítěznou práci i autorku velmi nevybíravě odmítly, aniž by autoři komentářů práci četli a snažili se ji vstřebat. Byla to, mimochodem, hezká ukázka toho, jak se překrucováním faktů vytváří fake news.

Co vlastně způsobilo, že jste se z univerzitního prostředí v Praze nechali nalákat do týmu IEEP a na regionální univerzitu v Ústeckém kraji?

JL: V IEEP jsem působil již v Praze. Na popud kolegy doc. Slavíka jsem se ještě jako doktorand začal cíleně věnovat budování týmu zabývajícího se ekonomickými aspekty ochrany přírody a krajiny a ekosystémovými službami. Za tímto účelem jsem se zaměřil na získávání mladých talentů se zájmem o problematiku ekonomie a politiky životního prostředí z řad mých tehdejších studentů. A když se potom celý tým IEEP z různých důvodů přesunul do Ústí, nebyla to pro mě vlastně vůbec otázka. Zkrátka jsem se ocitl na UJEP, kde byl tehdy větší potenciál rozvíjet témata, kterým se IEEP prioritně věnuje.

JM: Má cesta do Ústí byla celkem přímočará. V IEEP jsem působil už od roku 2011. Když se pak institut přistěhoval z Prahy na UJEP, přizvala mne do Ústí jako svého asistenta pro výuku a vědu prof. Jílková, která už v té době na UJEP působila jako prorektorka a profesorka na Fakultě sociálně ekonomické.

Je ústecké prostředí pro vaši práci něčím jiné než to pražské?

JM: Velkou výhodou působení na UJEP je, že mi velmi záhy umožnila podat první vlastní projekty pro mladé vědce a vědkyně. Fakulta sociálně ekonomická UJEP, na které působím, nabízí rodinnější prostředí, kde se se studujícími potkávám opakovaně. Oproti jednomu až dvěma předmětům, které jsem vyučoval v Praze během doktorského studia, učím na UJEP rozmanitější kurzy. Díky tomu si velkou část posluchačů zapamatuji a mohu vidět, jak se rozvíjí během pěti let na vysoké škole. Je příjemné vést bakalářskou a diplomovou práci někomu, kdo není jen číslem v seznamu studujících, ale koho si pamatujete přímo z výuky.

Jak jste si jako student představoval vědeckou práci a jak se od té představy liší realita?

JM: Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal v rodině intelektuálů (můj otec je prof. Ing. Jan Macháč, DrSc., působící na FEL ČVUT, matka je hudebnice Mgr. Renata Macháčová, violistka orchestru Národního divadla v Praze, sestra dr. Kateřina Macháčová nyní působí v Akademii věd na CzechGlobe), věděl jsem přibližně, do čeho jdu. A pokud ve mně někde zbyl stín představy, že někdo čeká na mé výsledky, že zachráním svět nebo objevím něco nového, tak mne každopádně velmi brzy přešla. I ve vědě je tvrdá konkurence. Důležité tak je najít si své téma, které člověk rozvíjí, které ho baví a které je poptávané tak, aby se mu mohl naplno věnovat. To se mi, myslím, zatím daří. Jen se člověk neustále musí vzdělávat a sledovat výzkum nejen u nás, ale především v zahraničí.

V nedávno dokončeném filmu ze série #PŘÍBĚHUJEP říká váš kolega Jiří Louda, že se mu na ekonomii životního prostředí líbí propojení přírodovědného a ekonomického pohledu na daná témata. Máte to podobně?

JM: Propojování oborů mne baví a čím dál víc v něm vidím smysl. Ale zcela upřímně, nikdy by mne nenapadlo, že příroda bude něčím, čím se budu zabývat. Tíhl jsem v tomto hledisku více k teorii výtvarného umění, architektuře nebo programování. K ekonomii životního prostředí mne dovedl až právě Jiří Louda při svých nezapomenutelných cvičeních na Vysoké škole ekonomické v Praze. Oproti jiným předmětům jsme zde hodně diskutovali a přitom museli své názory podpořit argumenty. Bavilo mne přemýšlet o lidech a jejich chování ve vztahu k životnímu prostředí, a tak jsem za ním na konci semestru přišel s prosbou o vedení bakalářské práce. Sice mne s původním tématem napoprvé vyhodil (obchodování s emisními povolenkami je prý nuda), ale pomohl mi najít jiné téma. Jen tak mimochodem, hned od začátku si od nás studentů Jirka vysloužil přezdívku „myslivec“. Nosil totiž pořád zelené oblečení…

Jak konkrétně vypadá mnohooborovost ve vědě z vaší perspektivy?

JM: Nejtěžší úkol na vás čeká hned na začátku – nalézt s odborníky z jiných oblastí společný slovník, chápat se a respektovat jiný úhel pohledu na věc. U nedávno dokončeného projektu Voda ve městě to bylo umocněno ještě tím, že byl tým složen z mladých odborníků, kteří spolu do té doby nikdy nespolupracovali a neznali se. Tady musím složit poklonu Martině Sýkorové z UCEEB ČVUT, která tým poskládala. A právě v tomto projektu byla multioborová spolupráce to nejvíce obohacující. Každý jsme museli pochopit, jak fungují ostatní obory – například technickou podstatu opatření na hospodaření s dešťovou vodou, pohled urbanisty, krajinného architekta, dopravního inženýra nebo ekologa a ekonoma. To vše pak muselo směřovat k tomu, že se nebudeme snažit hledat, proč opatření nelze realizovat, ale naopak myslet pozitivně a hledat cesty, jak vzájemně nacházet společná funkční řešení. Při účasti lidí s jiným zaměřením dostává člověk navíc pravidelně zpětnou vazbu k pochopitelnosti prezentace poznatků. To považuji obecně za velmi přínosné pro transfer vědy do praxe.

Jak se vám multidisciplinární spolupráci daří realizovat na UJEP?

JM: Nám se v týmu osvědčila dlouhodobě spolupráce s kolegy z katedry geografie z Přírodovědecké fakulty. Na dílčích věcech, především pak na výuce, spolupracujeme i s Fakultou životního prostředí. Úspěšnými projekty mezifakultní spolupráce byly česko-saské projekty STRIMA II a BIDELIN, kde jsme kombinovali metody založené na prostorovém mapování a modelování pomocí GIS (Přírodovědecká fakulta) s pasportem zeleně (Fakulta životního prostředí) a se sociologicko-ekonomickými šetřeními zaměřenými jak na bariéry realizace určitých opatření, tak především na preference obyvatel. Mimo jiné jsme v těchto projektech doporučili, na jaká opatření se mají aktéři zaměřit.

Co chystáte v rámci vědy, ale i výuky ekonomie životního prostředí pro nadcházející léta?

JL: V oblastech výuky plánujeme např. navázat na naši dlouhodobou spolupráci s německými partnery, která byla narušena covidem. S nimi jsme šest let každý rok realizovali společný mimosemestrální kurz pro české a německé studenty zaměřený právě na ekosystémové služby a aplikaci tohoto konceptu v praxi. Po vědecké stránce nás mimo jiné zajímá již zmíněné téma plateb za ekosystémové služby. Toto schéma zatím není v České republice moc rozšířené, ačkoliv v zahraničí se začíná prosazovat čím dál více. A samozřejmě je tu velké téma revitalizace posttěžebního ústeckého regionu.

Kdybyste měl rok tvůrčího volna s plným platem (institut známý v akademickém světě jako sabatikl, v českém prostředí nicméně nepříliš využívaný), jak byste s ním naložil? Myslíte, že je taková pilulka proti vyhoření i v akademickém světě důležitá?

JM: Ačkoli se drogám vyhýbám, tahle pilulka je moc hezká představa, jak si na chvilku odpočinout od nekonečného koloběhu výuky a projektů a načerpat nové tvůrčí síly. Jelikož jsem ale trochu workoholik, který těžko opouští nedodělanou práci, nebylo by pro mne snadné odjet a vše jednoduše hodit za hlavu. Ve vědě totiž není člověk nikdy hotov, pořád jsou nové nápady co zkoumat nebo nevyužitá data a výsledky, které by stálo za to publikovat. Rok volna bych asi využil tak, že bych se snažil dělat něco, kde poznám nové věci. Pokud bych měl již děti větší, pak bych část času procestoval (proputoval). Nebylo by špatné ten čas prožít i někde na cizí univerzitě a získat nové zahraniční zkušenosti.

JL: Pokud bych měl tu možnost (a manželka a děti by mohly jet se mnou), tak bych velmi rád navštívil oblasti, kde se v praxi využívají platby za ekosystémové služby. Zkoumal bych zde způsoby, jak byla tato schémata založena, jak fungují a jaké jsou jejich skutečné dopady. Jinak se snažím využívat toho, že bydlím v krásné přírodě podhůří Jizerských hor. Když to jde, vyrazím s rodinou do kopců, nejraději jen s batohem, karimatkou a spacákem na zádech. Je úžasné lehnout si po celodenní túře pod širák a dívat se přes korunu stromů na nebe. To je nejlepší možnost vyčištění hlavy a sbírání inspirace.

Anna Škopková / universitas.cz

Ing. Jiří Louda, Ph.D. vystudoval magisterský obor Ekonomika a správa životního prostředí na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze, kde také v roce 2017 dokončil doktorské studium programu Hospodářská politika se zaměřením na environmentální ekonomii a politiku. Je řešitelem/manažerem několika vědecko-výzkumných projektů a projektů přeshraniční spolupráce na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Odborně se zabývá zejména konceptem ekosystémových služeb a jeho implementací do praktické politiky životního prostředí (především v oblasti městské zelené a modré infrastruktury a managementu lesů). Kromě toho se dlouhodobě věnuje projektům v oblasti energetiky. Je ženatý, má tři děti, místo zahrady mokřad a ve sklepě potok.

Ing. Jan Macháč, Ph.D. je původem z Prahy, na UJEP působí na Fakultě sociálně ekonomické na katedře ekonomie a managementu jako pedagog a pod Institutem pro ekonomickou a ekologickou politiku (IEEP) jako výzkumný pracovník. Je řešitelem několika vědeckých projektů. Věnuje se environmentální ekonomii, které zasvětil své magisterské studium na Vysoké škole ekonomické. Na téže univerzitě získal v roce 2018 titul Ph.D. za disertační práci věnovanou aplikaci principu přiměřenosti v rámci Rámcové směrnice o vodách. Kromě toho si vyzkoušel i studium na ČVUT a na Univerzitě Karlově, v zahraničí pak díky letním školám na Maltě a ve Frankfurtu nad Mohanem. Dále absolvoval odborné stáže ve Wageningenu v Nizozemí a na univerzitě v Budapešti. Ve své vědecké činnosti se zaměřuje na problematiku ekonomického oceňování přírodních statků (zejména vody, přírodě blízkých a adaptačních opatření) a aplikací her v oblasti ochrany životního prostředí (zejména povodní). Od roku 2015 je členem International Water Resources Association, v letech 2017–2022 byl součástí mezinárodního COST networku Land4Flood: Natural Flood Retention on Private Land.  V roce 2019 založil celostátní soutěž bakalářských a diplomových prací v oblasti životního prostředí Czech Envi Thesis, kterou od té doby každoročně organizuje. Ve zbývajícím čase se věnuje rozvoji komunitních zahrad, hasičskému kroužku, své ženě a (zatím) třem dětem.