„Riziko požárů bude čím dál větší: Musíme krajinu spravovat tak, aby neohrožovaly běžný život a nepůsobily škody,“ říká ekolog lesa

Čím je způsobena větší četnost lesních požárů v Národním parku České Švýcarsko, kde jsou poměrně častým jevem?

Má to několik důvodů. Jednak ta lokalita leží v nadmořské výšce 200–250 metrů nad mořem, takže je zde teplé klima a relativně nízký srážkový úhrn. To by ale nestačilo, podobných míst máme v Čechách víc. Vzniku požárů také nahrává pískovcové podloží, které zadržuje málo vody a celý region velmi brzy po dešti vysychá. Dalším hendikepem je nepřístupný terén. Kdo tam nebyl, nedokáže si představit, jak komplikovaný terén to je. Rozlehlé pískovcové město, obrovské skalní věže, hluboké soutěsky, relativně málo cest pro těžkou techniku, spíš jen cesty pro pěší. Pak je tu velké množství jehličnatých lesů – smrky, případně borovice lesní a borovice vejmutovka. To je pozůstatek lidského vlivu, původní lesy byly spíš smíšené a dominovaly v nich listnáče jako např. buk. Působením člověka se velká část lesů změnila v borové nebo smrkové monokultury, které jsou velmi náchylné na požáry a dobře hoří. Kombinace všech těchto faktorů dělá z celé lokality ideální prostředí pro vznik velkých požárů.

Ten současný je bezprecedentní.

Je to opravdu velký požár. Zatím víme, jak velká lokalita byla zasažena, ale nevíme, zda všechno kompletně shořelo. Jak se ukazuje, nejspíš to tak nebude. Docent Peter Surový z naší fakulty publikoval satelitní snímky, na kterých je vidět, že tam zbyla místa, která jsou požárem zasažena výrazně méně, a je tam celá řada ploch, kde stromy přežily. Není to tedy tak, že by kompletně vyhořelo tisíc hektarů. Ten požár má zajímavou heterogenní strukturu. Jsou tam místa, kde hořelo více, místa, kde hořelo méně, a také řada lokalit, kde stromy přežily.

My se nyní ocitáme v podmínkách, kdy požáry hrozí a budou vznikat, ať se budeme snažit sebevíc. Když přijde dlouhé období bez srážek a bude teplo, tak na jakémkoliv místě republiky, kde tomu budou podmínky nahrávat, vznikne obrovské riziko požáru. Kolegové z Ústavu pro výzkum globálních změn predikují, že stoupá počet dnů s vysokým požárním rizikem. Za posledních třicet let se tento poměr významně zvýšil.

Jakou roli hrálo při požáru v Hřensku velké množství kůrovcového dřeva, které bylo ponecháno svému osudu?

K tomu máme zatím relativně málo informací. Ale jak já sám vím z terénu a podle toho, co se ví o vlivu suchých stromů sežraných různým druhem hmyzu na vznik požárů, suché stromy riziko požáru nezvyšují. To, co na stromě nejsnáze hoří, je jehličí a slabé větve. Kůrovcem sežraný strom po roce, po dvou letech nemá žádné jehličí ani slabé větve. Zapálit takový stojící suchý strom je tedy velmi obtížné. Ale když bude vedle stát strom, který je sice živý, ale je ve velmi suchých podmínkách, trpí depresemi ze sucha, má relativně málo vody v asimilačních orgánech, tak takový strom začne paradoxně hořet výrazně snadněji. A ještě jedna důležitá věc. My jsme se zde setkali s tzv. korunovým požárem. To je něco, co je velmi nebezpečné, a nebývalo to v minulosti časté, les většinou hořel na povrchu nebo pod povrchem půdy. Tady jsme se setkali s typem korunového požáru, který je velmi dynamický, chová se úplně jinak než povrchové požáry a je velmi nebezpečný. Korunové požáry vznikají v živých jehličnatých lesech. Aby strom sežraný kůrovcem podporoval korunový požár, musel by to být čerstvě sežraný strom. Samozřejmě, když vznikne tak velký požár, tak ho dřevo, které v lese leží, může do určité míry podpořit. Ale i kdyby tam kůrovcové dřevo nebylo, hořel by místo něj porost.

Argumenty, které se tady používají, jsou zčásti liché, ale je třeba vyhodnotit situaci. Rozhodně ale není dobrý nápad ponechávat kůrovcem napadené stromy v blízkosti lidských obydlí. My se dostáváme do podmínek, kdy musíme začít požáry řešit úplně jinak. Máme velmi málo zkušeností a potřebujeme se naučit, jak požárům předcházet, jak se jim vyhýbat a jak s nimi pracovat. Narozdíl od zemí, kde tento problém řeší dlouhodobě, jako je Francie, Řecko, Itálie, Skandinávie či Severní Amerika, kde s požáry bojují posledních padesát nebo sto let. U nás byly v minulosti spíš požáry menšího charakteru, vznikaly v období sucha, ale protože se toto období prodlužuje a je čím dál intenzivnější, začínají se objevovat rozsáhlé požáry a my se s nimi musíme naučit žít. Dá se s nimi bojovat, ale nedají se zastavit. Je to podobné jako s vichřicí nebo s povodní. Musíte krajinu spravovat tak, aby v případě, že dojde k požáru, způsobil nám, lidem, co nejmenší materiální škody. Aby co nejmíň ohrožoval naši infrastrukturu a náš běžný život.

Požár v Českém Švýcarsku je obrovská ztráta hlavně pro místní komunitu a je potřeba všem pomoci. Oni nemohou za to, co se stalo. Ale nakonec za to můžeme my všichni, protože to je výsledek probíhajících klimatických změn.

V odborných kruzích panuje shoda, že pro další regeneraci lesa je požár ozdravný, že urychlí regeneraci lesa napadeného kůrovcem.

Pro přírodu ten požár nepředstavuje takový problém, jako pro nás, pro lidi. Samozřejmě dočasně tam může dojít k tomu, že některé druhy vymizí, obzvlášť ty méně mobilní. Ale z dlouhodobého hlediska to pro přírodu může být pozitivní, požár zvýší diverzitu prostředí a vytvoří v krajině nové specifické biotopy, které tam v minulosti nebyly. Objeví se nový biotop, který je zajímavý pro celou řadu živočichů a rostlin. Takže z tohoto pohledu to může mít pozitivní dopad. Jsme v národním parku, kde je hospodářský zájem minimální a ochrana biologické rozmanitosti tam své místo určitě má. Les, který se tam obnoví, bude druhově pestrý, bude převážně listnatý… To víme proto, že v tomto parku jsou lokality, které už v minulosti hořely. Poslední větší požár byl v roce 2006 kolem Havraní skály nad Jetřichovicemi. Tehdy shořelo 30 hektarů borového lesa, lokalita se ponechala samovývoji, a my se dnes po šestnácti letech můžeme podívat, jak tam les vypadá. Je pěkný, druhově pestrý, zajímavě rozmanitý a jeho obnova nás nestála ani korunu. Nový les je složen hlavně z listnáčů a do budoucna bude mnohem odolnější vůči požárům (viz foto v galerii níže).

Jak dlouhý bude proces obnovy lesa v okolí Hřenska a jaká vegetace má nejlepší perspektivu?

Semenáčky stromů se tam objeví hned druhý rok po požáru. Začíná to břízou, topoly a následně se objeví i jiné druhy. To znamená, že obrázek spáleniště, jak ho ukazují média – novináři samozřejmě vybírají extrémní lokality, kde to shořelo komplet, takže to vypadá šíleně – ale za dva roky tam už uvidíte zelený koberec nových stromů. Stejně vysoký les samozřejmě vyroste až za sto let, ale po deseti letech už tam budeme mít dvoumetrový les, kterým se v zásadě nedá projít. Když půjdete kolem, ani si neuvědomíte, že tam nějaký požár kdy byl. Rychlost regenerace je stejná, jako kdyby došlo k umělé obnově lesa.

Existují v zásadě dva přístupy k hospodaření s lesy – ekonomický a ekologický. Je podle vašeho názoru rozumné sázet na vykácené plochy opět monokulturní vegetaci?

Teď se dostáváme z lesů v národním parku k hospodářským lesům, a i když se často říká, že lesy plní i jiné funkce, tady je primární ekonomický zájem. To znamená, že vlastník realizuje nějaký svůj ekonomický záměr, v tomto případě je to výsadba stromů, jejich následné pokácení a prodej. Ekonomické záměry vlastníků jsou ovlivňovány poptávkou po určitém typu dřevin. A bohužel smrk, případně borovice, jsou jedním z nejvíce poptávaných sortimentů z hlediska jejich dalšího zpracování, zatímco po listnatých dřevinách je poptávka nižší. Je to i tím, že dřevozpracující průmysl si zatím nezvykl zpracovávat ostatní dřeviny.

Já vždycky vlastníkům lesa říkám: „Nehleďte na to, co chce dřevozpracující průmysl, hleďte na to z vaší perspektivy, z vašeho dlouhodobého výhledu.“ Teď jasně vidíme, že smrk a borovice mají problém nejen se suchem, ale i s kůrovcem, a přidávají se požáry. Takže do budoucna budou mít majitelé lesa, kteří mají převážně smrkové a borové lesy, obrovský problém. Kůrovcová kalamita se ještě nezastavila, možná se kvůli velkému suchu znovu rozběhne. V některých regionech republiky stále přetrvává velké sucho. Riziko kůrovcových kalamit, obrovských ztrát stromů a velkých požárů tady pořád hrozí. Myslím si tedy, že v hospodářských lesích je třeba změnit druhovou skladbu, více používat původní dřeviny – což jsou v našem případě listnáče – používat široké spektrum listnatých dřevin a mnohem víc spoléhat na sílu přírody a pracovat s přirozenou obnovou. Někde se to děje více, někde méně. Někteří lesní správci jsou takovým změnám nakloněni, jiní jsou velmi konzervativní. Došlo sice k určitému posunu, ale není tak veliký, jak já bych očekával. Například u některých státních vlastníků není příklon k přírodě, k používání většího množství druhů dřevin a naslouchání přírodě na takové úrovni, jaký by měl být. Obzvlášť když si uvědomíme, že jde o státní lesy. Státní majetek by měl být spravován s ohledem na to, že lesy mají řadu dalších funkcí, měl by být spravován ku prospěchu nás všech, a ne pouze s ohledem na krátkodobý ekonomický záměr.

Proč vlastníci lesů nevyslyší argumenty, které jsou z dlouhodobého hlediska prospěšné jim i nám všem?

Je to komplikované. Lesnictví je velmi konzervativní obor a změny se tam dějí velmi pomalu. To je dáno i způsobem, jak zde vlastnictví funguje, dlouhou produkční dobou, kdy lesníci, kteří stromy sázejí, nejsou ti, co je budou za sto let sklízet. Mezitím se vymění několik generací. Takže lesnický konzervatismus je veliký. Potom jsou tam i krátkodobé ekonomické zájmy, protože umělá obnova smrkem vždy byla nejlevnější a nejjednodušší. Přirozená obnova také vyžaduje určité schopnosti a úsilí. Ne všude byli lesníci ochotni pracovat s lesem tak, aby docházelo k jeho přirozené obnově.

Další problém jsou vysoké stavy zvěře, která decimuje velké množství přirozené obnovy. Ono se to nezdá, ale spárkatá zvěř, hlavně jelení a srnčí, případně i invazní druhy jako jelen sika, který řádí v západních Čechách, tak ti jsou schopni zlikvidovat obzvláště ve smrkových a borových monokulturách jakékoliv ostatní druhy dřevin, protože jim chutnají víc. Kombinace všech těchto faktorů vede k tomu, že se v mnoha lokalitách sází opět smrk a borovice.

K určitému posunu však došlo a musíme doufat, že s pokračující klimatickou změnou se nové přístupy budou prosazovat víc a víc. Jinak příští generace čekají obrovské problémy.

I když tady velká kůrovcová kalamita proběhla, tak smrku máme stále hodně, a nebyla to rozhodně poslední kalamita. Je pravděpodobné, že v poměrně krátké době propukne nějaký další problém. Ať už to bude s jiným druhem hmyzu nebo se suchem apod. Musíme se zkrátka připravit na to, že se takové události budou stávat stále častěji.

V sázce je hodně, a proto by měly existovat páky, jak zabránit nejhorším scénářům. Dříve, než bude pozdě.

Máte pravdu, ale ono je to komplikované. Podobně jako na zemědělské půdě má stát u soukromého vlastníka velmi omezené nástroje, jak změnit jeho styl hospodaření. Vezměme si debatu nad zemědělskou půdou, která zabírá třetinu našeho území, je ve velmi nedobrém stavu, obsahuje málo humusu, zadržuje málo vodu, máme obrovské monokultury, vymírá nám hmyz a další organismy a stále se nedaří, ani s dotační politikou, pozitivně motivovat vlastníky půdy nebo dokonce společnosti, které tu půdu ani nevlastní a berou dotace, aby změnili systém hospodaření.

U soukromého vlastníka lesa je potřeba brát v úvahu, že jde o soukromý majetek. My ho můžeme pozitivně motivovat, aby změnil přístup. Což se děje, ale myslím, že se to děje málo a že by se to mělo dít v mnohem větší míře.

Velkou výhodou je, že stát vlastní polovinu lesní půdy. Což je obrovský rozdíl v porovnání se zemědělskou půdou, kterou nevlastní vůbec. Ale na té lesní půdě má možnost pomocí dvou státních podniků – Lesy ČR a Vojenské lesy – zásadně změnit systém hospodaření. Kdyby se to alespoň na té polovině lesů událo, stačilo by to. Měli bychom polovinu multifunkčních lesů a obhospodařovali bychom je s respektem k ostatním funkcím, s výhledem na to, že nás čeká klimatická změna, že lesy mají plnit celou řadu funkcí. Myslím, že by se krajina zásadně proměnila a celou řadu problémů, které řešíme teď, bychom neřešili. Potíž je v tom, že se bohužel změna nedaří ani v případě státního majetku. Příčin je několik a musíme doufat, že současná vláda bude mít dostatek nástrojů a dostatečnou sílu, aby se jí podařilo reformovat a změnit dosavadní hospodaření v lesích ve prospěch celé společnosti.

Jak se daří vaše vědecké poznatky přenášet do praxe a jak vašim argumentům naslouchají ti, kteří mohou situaci změnit?

My na katedře ekologie lesa děláme hlavně výzkum zaměřený na přirozené lesy, na něco, čemu říkáme „přírodě blízké lesnictví“. Daří se nám v celé řadě lokalit, ale jsou to převážně chráněná území, kde na základě našich výzkumů mohou navrhovat lepší management. Je spousta lokalit, např. Národní park Šumava nebo vybrané chráněné krajinné oblasti a rezervace, kde se během posledních patnácti let podařilo změnit některé aspekty hospodaření. To jsou ty pozitivní změny. Pokud jde o hospodářské lesy, tam je to komplikovanější. Ministerstvo zemědělství, resp. odbor lesního hospodářství, je z mého pohledu velmi konzervativní. Tam se nám moc nedaří prosazovat změny do praxe. Jsou tu určité malé pozitivní změny, ale na můj vkus se to děje příliš pomalu. Doufám, že se nám se současnou vládou a s novým ministrem zemědělství podaří v rámci lesnického sektoru některé reformy dotáhnout a změnit zaběhnutý systém hospodaření.

V lesnictví, stejně jako jinde, je důležitá výměna zkušeností se zahraničím, kde řeší podobné problémy, nebo už dokonce znají řešení. Jak probíhá tato spolupráce?

Máme řadu evropských, ale i mimoevropských zahraničních projektů. V rámci EU se podílíme na několika velkých, kde se snažíme implementovat teoretické poznatky do praktických změn v hospodaření. Naše fakulta spolupracuje i s kolegy ze Severní Ameriky, kde se také snaží poznatky přírodě blízkého lesnictví aplikovat do praxe, nastavit management tak, aby byl vůči přírodě přátelštější a zároveň aby byly lesy stabilnější a odolnější vůči klimatickým změnám.

Ale pokud jde o požáry, to je nová věc. U nás na katedře zatím výzkum požárů neděláme, ale v rámci výuky ekologie lesa samozřejmě zkušenosti máme. Máme i poznatky z ostatních vědeckých výzkumů, kde se požárům věnovali. Určitě to je a bude důležité téma. Věřím, že se naše fakulta zapojí do výzkumu, jak se les v národním parku bude obnovovat a budeme zjišťovat, co se vlastně stalo. Některé analýzy už probíhají. Velké požáry budou do budoucna významným tématem. Je to pro nás úplně nová oblast.

V zemích, kde jsou požáry běžné, existuje i aktivní přístup, jak jim předcházet. Jedním z příkladů jsou preventivní požáry. Na některých lesnických fakultách ve Skandinávii se studenti učí, jak správně zapálit les, aby měl požár preventivná charakter. Cílem takového zásahu je vytvořit biotop, který bude simulovat nějakou přírodní disturbanci, nebo ochránit konkrétní sídlo či oblast před budoucím velkým požárem. Takový preventivní požár, pokud je dobře založený, kontrolovaný a dělá se pravidelně, zabraňuje tomu, aby na vybraném místě vypukl rozsáhlý korunový požár. U nás to zakazuje zákon. To se do budoucna musí změnit a my se budeme muset mnohem více věnovat preventivní ochraně a ochraně lidských sídel a infrastruktury tak, aby případný požár nezpůsobil ekonomickou škodu. A aby třeba v chráněném území byl součástí přírodních procesů, které tam probíhají, i když samozřejmě v našich podmínkách vždycky požáry budeme hasit. Je však rozdíl mezi extrémním požárem, kdy bojujeme o záchranu obydlí a lidských životů, a požárem, který kontrolovaně hoří v nepřístupné lokalitě a kde se ho snažíme uhasit, ale víme, že nám nemůže způsobit žádnou zásadní ekonomickou škodu. Tento požár se rozšířil takovým způsobem, že došlo k ohrožení majetku a lidských životů, a to se samozřejmě stávat nesmí. Nesmíme to dopustit.

Ptala se: Lenka Prokopová