Svátek má

Kazimír
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.
Generic selectors
Pouze přesné shody
Hledat v titulku
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.

Profesor Michael Komárek: „České zemědělské univerzitě hodně dlužím a funkci děkana chápu jako službu pro naši fakultu“

Prof. RNDr. Michael Komárek, Ph.D., povede v příštích čtyřech letech Fakultu životního prostředí České zemědělské univerzity. Renomovaný geochemik s bohatou zahraniční zkušeností už na této fakultě odvedl pěkný kus práce jako zakladatel a vedoucí katedry geoenvironmentálních věd a také jako proděkan pro vědu a výzkum. Nyní ho čeká další výzva, řízení chodu celé fakulty. Odpovědnost za ni přebírá od profesora Vladimíra Bejčka, dlouholetého děkana a jednoho z těch, kteří stáli u zrodu Fakulty životního prostředí.
Historicky první děkan Fakulty životního prostředí, dnešní rektor ČZU Petr Sklenička předává jmenovací dekret novému děkanovi Michaelu Komárkovi

Pane profesore, právě jste převzal žezlo ve vedení fakulty, s níž jste spojil svůj profesní život. Jak se jako děkan cítíte a jaké budou vaše první kroky?

Už když jsem kandidoval, věděl jsem, že u nás na fakultě všechno funguje, což považuji za velký dar do začátku a budu se snažit zachovat kontinuitu. Funkce jsem se ujal 15. prosince a hned týden nato se stala ta tragická událost na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. To se samozřejmě promítlo i do mého nástupu. Procházíme nešťastnou dobou a musíme se s tím všichni vypořádat. Vlastně teprve teď začíná děkanská práce. Konec roku také byl ve znamení končících projektů, psaní závěrečných zpráv, článků a podobně. Teď se těším, že začneme na fakultě tvořit nové věci. Potkal jsem se již s jednotlivými resorty a bavíme se ve velmi přátelském duchu o tom, jak fakultu rozvíjet a jak jim mohu být nápomocen.

Nepřišel jste zvenčí, chod fakulty dobře znáte z předchozích let, ale přesto: Co vás nyní v nové pozici překvapuje pozitivně a o čem si naopak myslíte, že vyžaduje změnu? Nebo nic takového není?

Nic takového, co by vyžadovalo razantní změnu, opravdu není. Osm let jsem působil jako první proděkan a s předchozím panem děkanem jsme si byli velice blízcí pracovně, a troufám si říct, že i lidsky. Sdíleli jsme spolu i spoustu provozních věcí, takže mě nic nijak zvlášť nepřekvapuje. Snad jen rozsah agendy, ale i s tím se už také vypořádávám.

Fakulta životního prostředí má skvělé renomé, a to je pochopitelně i velkou zásluhou vašeho předchůdce profesora Bejčka. Jak si ceníte jeho zkušeností? A budete je využívat?

Já si pana profesora Bejčka nesmírně cením lidsky i profesně. Je to náš přední ornitolog a co se týká manažerských schopností, hodně jsem se od něj naučil. My se s panem emeritním děkanem snažíme potkávat alespoň jednou týdně a rád si od něj nechám poradit. Každopádně nastoupit po něm na pozici děkana rozhodně není jednoduchá role. Každý z nás je povahově trochu jiný, což je někdy ku prospěchu, jindy ne, ale vždy se mezi námi průnik našel. Takže myslím, že to nadále takto bude fungovat velice dobře.

Pan profesor Bejček gratuluje svému nástupci

Vaši vědci, i ti, kteří teprve studují, budou muset řešit stále náročnější výzvy například v souvislosti s klimatickou změnou. Jak tento fakt vnímáte a jak na všechny výzvy chcete reagovat?

Já se klimatickou změnou ve své profesi až tolik nezabývám, i když je mi to téma blízké. Jsem vystudovaný geochemik a geochemie je jedním z oborů, který se tímto problémem zabývá zejména z pohledu globálních biochemických cyklů, třeba cyklu uhlíku a podobně. Kromě klimatické krize tady však máme mnohé další změny způsobené činností člověka, třeba znečištění prostředí. Ta synergie problémů v konečném důsledku násobí každý problém. A právě tímto směrem se naše fakulta ubírá. Máme zde hodně pohledů na klimatickou změnu: hydrology, klimatology, kteří studují změnu klimatu a její vliv na hydrologické cykly, máme tu silné týmy zoologů a botaniků, kteří zkoumají vliv klimatické změny na ekologická společenství, aplikované a krajinné ekology, geoinformatiky a také katedru, na níž působím a která se zabývá kontaminací životního prostředí.

Všechny obory spolu nějak souvisí. A je velkým úkolem i pro děkana spojovat týmy, aby mezi sebou našly společnou řeč. To se zatím na fakultě, troufám si říci, děje. I když si třeba naši vědci dobře rozumí, každý z nich mluví trochu jiným jazykem. Mám řadu přátel mezi ekology a když se bavíme o vědeckých tématech, vlastně nám chvilku trvá, než najdeme společnou řeč. Což je hezká ukázka toho, na čem musíme pracovat, abychom došli ke společnému cíli. Jde jen o to nastavit si parametry diskuse.

A další věc je, aby byly informace přenosné dál, mezi méně informovanou veřejnost, což je velmi důležité.

Určitě. A od toho tady máme vaše PR oddělení, které funguje skvěle, současně máme vlastní PR oddělení u nás na fakultě. Jde o to, aby spolupráce s fakultou byla ještě intenzivnější. Žijeme v informačně až neuvěřitelně zrychlené době a musíme se tomu přizpůsobit. Vnímám jako jednu ze svých priorit, aby komunikace PR oddělení mezi fakultou a rektorátem fungovala dobře a transparentně a informace tak byly předány veřejnosti.

Velkými výzvami se zabývá také váš tým na katedře geoenvironmentálních studií. Na čem v poslední době pracujete?

Já se zabývám kontaminací složek životního prostředí, zejména pak půdy. Degradace půd ale neprobíhá pouze vlivem kontaminace, ale i eroze a podobně, čím jsme blízko ke katedrám, kde se zabývají čistě fyzikální stránkou erozí, my zase především chemickou stránkou. Degradace půd, respektive hospodaření na půdách je u nás v republice obrovský problém. Troufám si říct, že jeden z největších environmentálních problémů. Samozřejmě se nechceme dostat do situace, kdy bychom měli na jižní Moravě dezertifikované půdy, což už částečně probíhá. Zároveň kvalitní úrodnou půdu dále degradujeme zástavbou, která tam nepatří. Současně se objevuje řada nových kontaminantů. My se zabýváme těmi tradičními, jako jsou kovy, metaloidy, organické polutanty, ale pak je tu řada nových, tzv. emergentních polutantů či mikropolutantů. To jsou látky, které se používají ve velice nízkých koncentracích pro různé účely. Dobrým příkladem jsou per- a polyfluorované látky využívané na výrobu materiálů odpuzujících mastnotu nebo vodu. To jsou ty známé textilní membrány nebo různé nepřilnavé pánve, krabice na pizzu a tak dále. (Jen odbočím – skvělý film Dark Waters ukazuje environmentální katastrofu, která se odehrála v Západní Virginii v USA, kdy továrna, která tyto látky vyráběla, absolutně neřešila kontaminaci okolního prostředí ani intoxikaci svých pracovníků). A teď tady ty látky máme, jsou všudypřítomné, najdeme je i v odlehlých oblastech naší planety a musíme se s nimi nějak vypořádat. Mají řadu negativních vlivů na lidské zdraví, včetně karcinogenity. Jsou téměř nedegradabilní, to znamená, že se v životním prostředí nerozloží. Proto se jim také říká „věčné chemikálie“. Takových látek vzniká celá řada. Na základě Stockholmské úmluvy je na seznamu zakázaných polutantů asi 30 látek či skupin látek (údaj z r. 2019 – pozn. red.). Ale představme si, že my jako lidstvo jsme takových látek schopni vyrobit třeba 30 až 40 tisíc. Jen tím, že se změní jeden atom v celém řetězci.

Problém je, že kromě jejich zákazu v podstatě neexistuje možnost jejich odbourání z životního prostředí. Koncentrují se třeba v odpadních materiálech po čištění vod, v kalech. V ČR vyprodukujeme až 200 tisíc tun sušiny kalů za rok a stále nevíme, jak s nimi naložit. V Německu kaly pálí a využívají pro energetické účely, u nás se zatím velká část těchto látek kompostuje a využívá jako půdní aditivum pro zemědělskou půdu. V rámci našich projektů jsme proto testovali různé úpravy kalů, abychom zamezili šíření těchto látek dál do životního prostředí.

Profesor Komárek při práci v terénu nedaleko Trhových Dušníků

Vaše profese geochemika vás zavedla až za 74. rovnoběžku, do země věčného ledu. Výzkumnou stanici na Špicberkách tam založili vaši kolegové z Jihočeské univerzity, k nimž jste se před pár lety přidali. Čeho konkrétně se váš geochemický výzkum týkal, co jste zjistili a jak budete pokračovat?

První idea byl taková, že jsme v rámci projektu kolegy prof. Vladislava Chrastného chtěli popsat globální signál znečištění olovem a kadmiem na severní polokouli. Pro tyto účely pochopitelně potřebujeme vzorky z různých odlehlých oblastí včetně Špicberk, kde jsme měli kontakt na kolegy z Jihočeské univerzity, kteří tam mají stanici a pro vědce vytvořili fantastické zázemí. Upřímně řečeno, byli jsme trochu naivní. I tady se totiž těží a spaluje uhlí, což má za následek kontaminaci místního prostředí. Člověk si představuje ideální panenskou přírodu, kde pobíhají lední medvědi, polární lišky a vše je krásně zalité arktickým sluncem… Tak ne. Je to relativně dost kontaminovaná oblast, což nás vlastně přivedlo na další a další témata. V našem projektu jsme studovali znečištění celé oblasti, kromě Špicberk také na Islandu a v Grónsku. A to pomocí izotopů kovů, konkrétně olova a kadmia, které fungují jako jakési otisky prstů jednotlivých zdrojů kontaminace. Pokud tedy známe jednotlivé zdroje znečištění, jsme do jisté míry schopni kvantifikovat jejich podíl. Takto jsme tam působili tři roky. Teď podáváme další projekt, konkrétně právě na per- a polyfluorované látky, které se tam také šíří. Jednak globálním transportem, a také je tam poměrně intenzivní zdroj lokálního znečištění, a to letiště, kde cvičí místní hasiči. Při požárních cvičeních využívají látky z hasicích pěn, což způsobuje nezanedbatelné problémy, které Norsko v současné době řeší.

Navíc jediné větší sídlo, Longyearbyen, nemá čistírnu odpadních vod, takže všechny odpadní vody (např. z vypraných funkčních oděvů s voděodolnými membránami, z teflonových pánví apod.) odtékají do fjordu. Proto podáváme nový projekt a naším úkolem bude studovat spolu s ekology a toxikology, jak se tyto látky chovají v potravním řetězci. Tohle je totiž ideální přírodní laboratoř. Dělat něco podobného ve střední Evropě je problematické kvůli velkému množství zdrojů znečištění. Tam je to vzhledem k omezenému počtu zdrojů znatelně jednodušší a my můžeme studovat a popsat jejich transfer v rámci potravního řetězce.

Ani polární oblasti nejsou uchráněny kontaminace

Jste člověk zapálený pro vědu, teď vám na ni možná nebude zbývat tolik času. Přemýšlel jste, jak to všechno skloubit a nepřipravit se o to, co je vám nejbližší?

Já si pořád naivně myslím, že bych teď měl mít času více. Po nástupu do funkce děkana jsem se vzdal vedení katedry a nejsem ani proděkanem pro vědu a výzkum. Máme na děkanátu i na fakultě skvělý tým, na který se mohu spolehnout. Uvidíme… Vy se usmíváte, ale uvidíme.

Ve vědeckém světě máte skvělé renomé, mohl byste se snadno uplatnit leckde v zahraničí. Přesto zůstáváte věrný ČZU. Jaké jsou vaše hlavní důvody?

Já myslím, že České zemědělské univerzitě hodně dlužím. Nechci, aby to znělo pateticky, ale beru to trochu i jako službu pro naši fakultu. Opravdu to tak cítím. Než jsem nastoupil sem a než jsem začal rozjíždět novou katedru, měl jsem z Francie, kde jsem se už dříve habilitoval, nabídku na pozici do etablovaného týmu. Nakonec pro mě možnost rozjíždět něco nového byla v té době lákavější. Bylo pro mě zásadní, že máme příležitost u nás vybudovat něco nového a funkčního, na co můžeme být pyšní. Takovou nabídku moc lidí v životě nedostane. A podobná šance se nemusí opakovat, protože týmy jsou často etablované a něco měnit není úplně jednoduché. Tady ta možnost byla. No a od té doby to beru jako službu. Ačkoliv je Francie můj druhý domov, vyrůstal jsem tam a snažím se tam minimálně dvakrát do roka dostat, tak doma jsem pořád zde. Musí mi být i blízká tamní kultura. Nějaký čas jsem pobýval ve Spojených státech, mám tam řadu přátel, vážím si té zkušenosti, ale žít bych tam asi nedokázal.

Jsou některé zkušenosti, které jste získal ve Francii a USA při práci ve vědeckých týmech, přenositelné do našeho prostředí?

Něco ano, něco ne… Já se vždycky snažím to, o čem si myslím, že je dobré, aplikovat sem k nám. Moc jsem se nepokoušel přenášet něco do zahraničí. Měl jsem to štěstí, že jsem působil v řadě týmů v zahraničí a vždycky tam pro mě bylo něco nového, co lze využít i u nás. Třeba jak pracovat s lidmi, jak je motivovat pro vědu, jak pracovat se studenty, zejména doktorského studia, což se zrovna teď osvědčuje, protože u nás na fakultě už je víc než polovina zahraničních doktorandů. Práce s nimi je opravdu jiná než s českými doktorandy, i komunikace je jiná a jejich přístup je také jiný. Myslím, že v tomto jsme trochu napřed, protože naše katedra od začátku hodně pracovala se zahraničními studenty. Ale není to jednoduché, oni mají svá specifika. Přicházejí z různých kultur, často velmi vzdálených. Což je velká výzva.

Jak se díváte na současnou generaci českých studentů, pokud jde o jejich přístup ke studiu, motivaci a hlad po poznání?

Musíme rozlišovat studenty bakalářských, magisterských a doktorských programů. Studenti na doktorském stupni už opravdu chtějí dělat vědu, chtějí budovat akademickou kariéru. Já rád používám metaforu, kterou kdysi pronesl profesor Frýda u mě na katedře: Doktorát je vlastně řidičák do vědy. To je přesně ono, je to prostě příprava na vědeckou kariéru. U nás je to stále bráno jako třetí stupeň VŠ studia, na studenty doktorského studia se pohlíží více jako na studenty než jako na akademické pracovníky. Což snad trochu změní novela vysokoškolského zákona. Pro nás jsou to spíš partneři ve výzkumu a pro ně titul Ph.D. otevírá dveře do akademické sféry a nejsem si úplně jistý, jestli bude k něčemu například ve státní správě.

Vnímají to tak i oni?

U nás na katedře určitě. A řada z těch, kteří studium dokončili, působí v nějaké vědecké instituci. Což je skvělé.

A můj názor na studenty současné generace je takový, že mají skvělé možnosti, dokážou je často využít, ale myslím, že jim chybí komplexnější pohled na problematiku. Například když se bavíme o životním prostředí. Skvěle se připraví na jednotlivé zkoušky, často mají výborné znalosti, ale občas je nedokážou syntetizovat nebo použít pro něco jiného. Nechci generalizovat. Ale všiml jsem si, že si mnohdy nedokážou vytvořit širší obraz.

Také si myslím, že méně čtou. To je jeden z hlavních problémů, protože dobrá kniha – a bavíme se i o vědeckých publikacích – dokáže myšlenky a pohled na věc velmi dobře utříbit. Teď je tlak i na studenty magisterského stupně, aby co nejvíc četli články. Jenže článek je často zaměřený pouze na jedno téma. Což jim vyhovuje, i já jsem byl takový. Ale potom pochopíte, že když máte širší obraz, najednou všechno dává větší smysl. Já bych studentům přál, aby tohoto poznání dosáhli co nejdřív, protože jim to strašně pomůže v jejich dalším uplatnění.

Když se řekne „udržitelnost“, což si každý spojuje nejen s vaší fakultou, ale samozřejmě i s celou univerzitou, tak je to dnes velmi módní trend. Myslíte si, že část studentů se k vám hlásí především z tohoto důvodu?

Na tom není nic špatného, že je to módní trend.

Ale je to dobrá motivace, když něco takzvaně „letí“?

Já si myslím, že když letí něco, co je správné, tak je to jenom dobře. Boj o studenty mezi univerzitami je obrovský, co si budeme povídat. Právě proto vaše i naše PR oddělení musí spolupracovat a ukázat, že náš kampus a naše univerzita jsou nejlepší (smích).

Když si představíte sebe sama na konci tohoto funkčního období, co byste považoval za svůj největší úspěch?

To je těžká otázka. Já si myslím, že úspěch bude i to, když naše fakulta bude nadále úspěšná tak, jak byla dosud. Ono to není jen o tom, jak si my na fakultě nastavíme pravidla, ale i o tom, jak to nastaví v budoucnu univerzita a vláda. Pokud se peníze do vysokého školství budou proporcionálně snižovat, bude pro nás problém, a zároveň tedy úspěch, zachovat fakultu v takovém stádiu, v jakém jsem ji přebíral.

Na druhou stranu samozřejmě mám zkušenosti z jiných tuzemských institucí, a teď možná řeknu něco provokativního, ale v řadě z nich se nehospodaří úplně nejlépe. Pokud ale nebudou razantně klesat dotace do vysokého školství, a obecně do vědy a výzkumu, tak bychom měli dále růst.

Na další vizi pracujeme už od doby, kdy jsem se stal prvním proděkanem. Snažíme se k nám dostat špičky ze zahraničí. Často také cílíme na Čechy, kteří jsou v zahraničí a mají chuť vrátit se zpátky domů. Pro nás je to samozřejmě výhoda. Mají obrovskou zahraniční zkušenost, sítě kontaktů v zahraničí, obrovské renomé, mluví jazykem, takže mohou pomáhat rozvíjet i studijní programy, které jsou v češtině. Samozřejmě tady máme řadu odborníků ze zahraničí, ale ti pochopitelně v českém programu učit nebudou.

To je tedy další úkol – posílit týmy, které už zde máme. Máme na fakultě osm profilových týmů zabývajících se prioritními tématy, která jsme si na fakultě kdysi definovali. Ty musíme posílit, možná vybudovat i další. A získat další prestižní granty typu ERC, protože všichni, kdo k nám přicházejí, zatím přicházejí v rámci projektů Research Excellence in Environmental Sciences nastavených před pár lety. Jsou to startovací projekty pro pracovníky ze zahraničí, kteří přicházejí, aby si tady vytvořili svůj tým. Projekt může být až na tři roky na několik milionů korun, což financujeme z fakultních zdrojů. Oni pak musí žádat o prestižní granty typu Horizon, ERC, aby se dál uživili, a zatím se to daří. Přicházejí k nám špičkoví odborníci, kteří mají ve světě díky svým výsledkům obrovské renomé. Právě tací mají velkou šanci tyto projekty získat a vybudovat si u nás svůj tým.

Nakonec se ukazuje, že tito kolegové dokážou i nadchnout studenty. Často v akademickém prostředí slýchávám, že jste buďto dobrý vědec, nebo pedagog, „Já nemůžu dělat vědu, protože hodně učím…“ Ono to tak vůbec není. Existuje ale řada kolegů, kteří mají vynikající výsledky a zároveň jsou skvělými pedagogy a dokážou nadchnout mladší generace.

Špičkové odborníky hostila ČZU také na prestižní konferenci AquaConSoil. Profesor Komárek zde měl hlavní referát.

Při vašem vytížení je také důležité umět relaxovat. Jak to s vámi vypadá, pokud jde o odpočinek?

Upřímně řečeno, mám trochu problém, že mám strašně moc zájmů. A protože jsem puntičkář, snažím se všechno dělat naplno. Takže mě to nakonec možná i trochu stresuje… (smích). Stále se věnuji hudbě, to vlastně odmalička. Fotím, což mě nadchlo před nějakými dvanácti lety, když jsem odjel na Fulbrighta do Ameriky, kdy v Michiganu byl zrovna podzim a javory se barvily do podzimních odstínů. Od mala jsem hodně sportoval, teď je to trochu slabší, ale snažím se najít si čas. A samozřejmě mi dělá obrovskou radost syn, kterému je sedm let, a ten mě bezelstně nutí relaxovat. Když slyšíte „Tati, už nepracuj…“, tak tomu nelze odolat.

Čím se v životě a v práci řídíte?

Vždycky, když jsem jel do zahraničí nebo někam do jiného prostředí, tak jsem tam jel s pokorou, že se něco potřebuji naučit. V tomto duchu jsem ke snažil ke všemu přistupovat. Když jsem se pak vrátil a začal zde u nás budovat něco nového, snažil jsem se a stále se snažím obklopovat lidmi, kteří jsou lepší než já. Poznávat a učit se od nich. To je nesmírně důležité… Necítit se jimi být ohrožen, protože oni vás posunou na neskutečně vyšší úrovně. Pro mě je tohle zásadní a doporučoval bych to každému, protože vás to rozvíjí a nutí přemýšlet.

A slovo závěrem?

Jsem opravdu pyšný na naši fakultu a vůbec na celou univerzitu. Co se tu vybudovalo za těch pár let, co jsem tady, je neskutečné. Růst je obrovský. A je to díky všem skvělým lidem, kteří zde působí.

Rozhovor vedla: Lenka Prokopová

Foto: Tomáš Jůnek

Podobné články

Rychlé odkazy

Shop ČZU

Point One

CVPK

Klub absolventů

Poníček

Kariérní centrum

Skip to content