V roce 2011 jsem nastoupila na doktorandské studium na České zemědělské univerzitě v Praze. Byla jsem nadějnou adeptkou na vědkyni v oblasti akustické komunikace zvířat. Téma, kterým jsem se zabývala už v rámci diplomové práce, byla mezidruhová akustická komunikace zvířat. Konkrétně reakce kopytníků na varovná volání jiných druhů. Pokud si dobře vzpomínám, při dokončování diplomové práce byl na dané téma zpracován pouze jeden vědecký článek, celkově na reakce na varování jiných druhů napříč taxony pak patnáct článků. To nebylo mnoho, oblast téměř neprobádaná.
Má diplomová práce se zaměřovala na druhy mírného pásma a v rámci té doktorandské bylo snahou věnovat se širšímu počtu druhů v oblasti, kde je fauna různorodější, a tedy i vzájemné vztahy a komunikace mezi druhy komplexnější. Ještě před zahájením studia jsme s budoucím týmem a školitelem zorganizovali výzkumnou expedici do Krugerova národního parku v Jihoafrické republice (JAR).
Splnil se mi životní sen. Zachraňovat divoká zvířata v Africe! To bylo důvodem, proč jsem původně jako devatenáctiletá slečna přijela z Havířova studovat na dnešní Fakultu tropického zemědělství na ČZU v Praze.
V Krugerově národním parku jsme každý den vstávali v pět ráno a vyjížděli do terénu, sbírali data. Na základnu jsme se vraceli po setmění. Celkově jsme tam takto strávili tři měsíce. Během této doby jsme udělali něco okolo 400 zvukových experimentů, kdy jsme jednotlivá chování pozorovaných druhů natáčeli pro pozdější analýzu. Pro představu – můj 6TB externí harddisk je dodnes z poloviny plný afrických zvířat.
Po návratu začala tedy ta analytická část. Všechna videa a chování jednotlivých kopytníků bylo potřeba rozebrat, spočítat výsledky a sepsat vědecký článek. Tuším, že vědecké články z této expedice nakonec vznikly tři. Ovšem bez mého přičinění. Nastal zlom.
Místo analyzování chování zvířat a velmi laicky řečeno studování řeči zvířat a toho, zda ona navzájem rozumí cizím jazykům a zda se tomu musí učit jako my, lidé, jsem začala analyzovat sebe.
Okolí a nejrůznější tlaky typu: “Ale ty nejsi vědec a co z toho budeš mít,” nebo také “Měla by ses zaměřit na nějakou výdělečnou činnost,” nebo “Měla bys myslet na nějakého partnera a mít rodinu,” mě začaly nahlodávat.
Pustila jsem se do četby motivačních knih, rozebírání všeho s kamarádkami, které kariérně rostly v nadnárodních korporacích a měly platy, o kterých se mi nesnilo, nebo naopak těmi, které se vdávaly a zakládaly rodinu.
S vidinou toho, že já nejsem žádný vědec a že vlastně, co z toho budu mít, protože o papír mi nešlo, a také jak touto nimravou prací zachráním nějaké zvíře, jsem sama sebe nalákala na to, že odjedu do Dubaje pracovat jako letuška k jedné z největších leteckých společností. Tam vydělám peníze, pak vystuduju ještě veterinu, abych tedy zachraňovala zvířata, na dálku dodělám doktorát, a budu mít všechno.
K letecké společnosti mě přijali. I přes naléhání mého školitele i mentora v jednom Mgr. Richarda Polichta, PhD. a dalších pedagogů, že je to blbost, že mám vydržet, že moje studium má smysl a že to poznám, až dokončím a opublikuji svůj první vědecký článek, jsem studium přerušila s tím, že ho určitě dokončím během pobytu v Dubaji a po návratu. Nikdy nezapomenu na slova Richarda: “Pak už se Ti bude těžko vracet.” Nevěřila jsem mu. Uvěřila jsem pohodlněji řečem jiných: “Nejsi vědec.”
Odletěla jsem k životu do Dubaje, smluvně na tři roky. Měla jsem všechno. Jen z první výplaty jsem si, paradoxně místo vytouženého značkového oblečení, koupila encyklopedii divokých zvířat v angličtině.
Snažila jsem se tedy zase ve volném čase analyzovat data, moc to nešlo. Výhled na pustou krajinu s mrakodrapy, kde občas proletěl jen holub, mi moc nepřidával. Po osmi měsících v Dubaji jsem se vrátila zpět domů a mezi prací pro nadnárodní korporace jsem se snažila do doktorandského studia vrátit.
Vypadla jsem ale z cesty a potkávala poutníky, kteří byli vždy připraveni říct: “A k čemu to je,” včetně jedné nejmenované profesorky z jiné české univerzity poté, co se mi podařilo na mezinárodní vědecké konferenci obsadit třetí místo za nejlepší studentskou přednášku. Místo toho, abych na ty kecy nehleděla a věřila Richardovi i těm dalším 300 lidí, kteří mé přednášce věřili, jsem vždy sklouzla pohodlně dolů. Vždy jsem se ale snažila začít znova, i když to šlo obtížněji a obtížněji.
Článek jsem psala další rok. Z prvního vědeckého časopisu ho vyhodili hned z kraje – žádný div, to se stává poměrně často. Mířila jsem vysoko – v etologii na ten s nejvyšším impakt faktorem (ukazatel citovanosti časopisu). Z druhého časopisu článek nakonec zamítli po dvou opravách, které nestačily. I s tím jsem se dokázala smířit. Po roce oprav ho však chtěli přijmout ve třetím časopise, také s docela velkým impakt faktorem.
Při poslední opravě mě však převálcovala vlastně cizí pochybnost “A k čemu to je,” a já studium i přes naléhání editora, který se mne snažil přesvědčit, že to nemám vzdávat, a i přesto, že jsem měla hotových všech šest doktorských zkoušek, definitivně vzdala a ukončila.
Když se zpětně ohlédnu za těmi deseti lety, kdy jsem se rozhodovala, zda přerušit studium, vzpomenu si na známou, která mi řekla: “Polož si otázku – budu toho za deset let litovat?” V 26 letech bylo těžké si představit dobu za deset let, a tehdy se čas měřil jinak – ala žijeme jen jednou.
Jenže právě čas ukáže pravdu, a to nejen ve vědě, ale i v životě. Po deseti letech mohu říci, že můj školitel Richard a všichni mí další mentoři z fakulty měli pravdu: “Je těžké se vrátit, a čas nebude nikdy.” Jsou to nejen zkušenější fajn lidé, ale také vědci, a s nadsázkou proto mohu říci, že by si na dobré rady měli udělat patent – kdyby jako prototyp stačila zkušenost jednoho člověka, jako jsem já.
Dnes totiž denně čelím myšlence, že to mé studium nebylo zbytečné. Svědčí o tom další a další mezinárodní výzkumy v oblasti mezidruhové komunikace zvířat, jejichž závěry se mnohdy uplatňují v záchraně těchto zvířat. Jediné, co bylo zbytečné, bylo studium nedokončit a vzdát, nehledě na to, zda mne okolí považuje za vědce nebo ne.
Vleču to totiž jako těžkou kouli za sebou a čelím i otázkám: “A co jsi dělala těch deset let?” Upřímně – deset let jsem nedokončovala. A další reakce už většinou nezní: “Bylo to stejně zbytečné,” ale “Tolik jsi tomu dala, to je škoda.”
Při sepisování tohoto příspěvku, který se rozhodně poučeně chystám dokončit bez ohledu na výsledek, jsem narazila na vědeckou studii zabývající se tzv. akční krizí. Přesněji tím, že pokud se dostaneme do vnitřního konfliktu, zda se stále snažit o dosažení cíle nebo se od něj odpoutat, po několika nezdarech stoupá hladina stresu, což může ovlivnit naši životní pohodu, ale také úsudek a hodnocení cíle. Celou studii můžete najít zde: https://kops.uni-konstanz.de/bitstream/handle/123456789/36915/Brandstaetter_0-382734.pdf;jsessionid=BF712A072C60C3167873CFC3238F9C9C?sequence=3
Zjednodušeně bych řekla, že po pár nezdarech můžeme mít tendence se od původního cíle odpoutat a zamířit na jiný. Shrnutím ale této své, pokud mohu říci případové studie, ale také naukou jógových mistrů, je, že každou pozici, tj. úkol, je důležité a pro člověka prospěšné, bez ohledu na okolnosti (zda se to vám nebo někomu zdá zbytečné) či výsledek, potřeba dokončit. Nad to – ve vědě platí, že i negativní výsledek je výsledek.
Rozhodovat se musíme každý den a všichni se shodneme, že rozhodování je opravdu energeticky náročné i únavné. Dle mého úsudku je ale energeticky náročnější za sebou vléci nedokončené úkoly. Budiž poučením, že je určitě dobré držet se nejen svých oblíbených pedagogů a nadřízených, ale také nehledět na rady kolemjdoucích poutníků, kteří se vás snaží stáhnout na svou cestu, někdy na cestu dolů.
Sice je krásné poznávat sám sebe, ostatně i to je mottem populárního filmu Matrix a boomu seberozvojových seminářů. Ty ale někdy zapomínají, že poznávat sami sebe můžeme skrze přírodu, která sice nemluví jako lidé, ale o to napínavější je to cesta.
Proto, pokud zažíváte jakoukoliv akční krizi a máte tendenci se odklonit od původního cíle, nebuďte jako mé mladší já a dokončete každý úkol, ať už studijní, pracovní nebo osobní. Z mého pohledu stojí za to svůj vysoký cíl posunout třeba i o laťku níž, jít krok za krokem, ale určitě ten cíl neměnit, dokud nedojdete na konec. Je tady totiž riziko, že těžkých koulí budete za sebou vláčet víc a víc a touha vzdát se bude větší a větší i při malých úkolech.
Já se dnes věnuji vědecko-popularizačním reportážím, protože věřím, že právě osvěta v oblasti vědy může pomoci záchraně zvířat i ochraně přírody jako celku. Snažím se proto držet i mých současných lektorů a nadřízených v oblasti novinářské práce: “Čas nebude nikdy a vzdělání je ta nejlepší investice.”
A abych neskončila úplně pesimisticky, nechávám sobě i vám poslední citáty: “Lepší dříve než později. Lepší později než nikdy. Nikdy není pozdě.” Jen bacha na tu akční krizi!
Věra Klimšová
Podobné články
Svěží studentské nápady mohou někdy pomoci rozlousknout i složitý problém. Jak se ukázalo v soutěžích jako Hackathon, CZU Campus Sustainability Challenge a dalších, které se na ČZU pravidelně pořádají, stačí poskytnout prostor pro invenci, přidat nezbytnou dávku motivace a řešení
Výzkumná infrastruktura METROFOOD-RI spouští sérii bezplatných vzdělávacích webinářů zaměřených na inovace a vědecký výzkum v potravinářském sektoru. Zahájení webinářů je naplánováno na druhou polovinu května 2024 a během série bude nabídnuto šest bloků přednášek.
