„Neztrácet naději a vydržet pomáhat dál,“ přeje si Iryna Nikoljuk

Pustila jsem se do toho proto, že ovládám jak češtinu, tak ukrajinštinu, a je tady potřeba hodně lidí, kteří mohou tlumočit. Budu se starat o koordinaci infolinky, já a další ukrajinští, možná i ruští studenti budeme nonstop na telefonu poskytovat informace ukrajinským studentům a rodinám, které sem přijedou.

Pomáhala jsi zorganizovat odjezd svých příbuzných z Ukrajiny, z míst, kde jsi se narodila. Kde to konkrétně je?

Na západě Ukrajiny kousek od Karpat, v malém městě Dolina v Ivanofrankivské oblasti. Od mých dvou let ale žijeme v Čechách. Tady jsem chodila na základku, na střední školu a pak studovala na ČZU, kde už druhým rokem pracuji v Centru audiovizuální podpory. Na Ukrajině mám příbuzné, ke kterým nejméně dvakrát ročně jezdíme, takže ta rodinná tradice nikdy nebyla zpřetrhána. A teď jsme se snažili dostat celou rodinu do Česka, zatím se podařilo evakuovat polovinu.

Jak to probíhalo a jak složité to bylo?

Bylo tam hodně komplikací, hodně překážek. Už jenom najít odvoz k hranicím, zvolit tu správnou cestu, protože můžete přejet přes slovenskou nebo přes polskou hranici. Bylo třeba vybrat něco, kde nebudou tak dlouho čekat, oni totiž cestovali s malým dítětem v kočárku a s patnáctiletou slečnou, jejich maminka je navíc samoživitelka. Nakonec jeli přes Polsko, na hranici pak čekali a mrzli asi dvanáct hodin, ale pochvalovali si, že se jim všichni snažili pomáhat. Na ukrajinské straně to bylo trochu horší, ale v Polsku už bylo připravené všechno – oblečení, jídlo, pití, léky, plínky, cokoliv, co potřebovali. Všechno bylo perfektně nachystané, často šlo o dary dovezené z České republiky. Bylo tam i spousta Čechů, kteří uprchlíkům pomáhali. V Polsku byl pro uprchlíky připravený tábor, kde si mohli trochu odpočinout, ohřát se, napít, najíst, a tam si je pak vyzvedávali dobrovolníci, třeba úplně cizí lidi, nebo jejich rodiny a příbuzní.

Jak dlouho tedy trvala cesta?

V sobotu v osm ráno vyjížděli autobusem k hranicím, k nám dorazili v neděli ve dvě odpoledne.

Ty jsi jim pomáhala na dálku. Jak jste spolu komunikovali?

Telefonicky, snažili jsme se pro ně najít nejlepší trasu a pak domluvit řidiče, který by je vyzvedl na polské hranici. Nakonec jel můj táta, ale i tak se hromada českých dobrovolníků sjížděla k hranicím a rozváželi lidi.

Teď našli zázemí u vás. A co dál?

Zatím budou bydlet u nás doma, ale do budoucna plánujeme třeba pronájem bytu, sehnat práci apod. Tak, aby se mohli co nejdříve zapojit a když bude vhodná situace, zase se v klidu vrátit na Ukrajinu.

Jaké byly jejich první pocity, když dorazili sem?

Byli unavení a hodně vděční. A divili se, kolik lidí bylo ochotno jim pomáhat… odvozy, ubytování zadarmo… Prostě nečekali, že si lidé mohou v dnešní době takhle pomáhat. I když na hranicích se prý občas vyskytovali i tací, co chtěli třeba za pár kilometrů zaplatit úplně nesmyslné částky.

Kromě pomoci příbuzným ses rozhodla pomáhat také tady na univerzitě, máš na starosti koordinaci infolinky pro ukrajinské studenty a rodiny, které zde vyhledají pomoc. Jak hodnotíš kroky, které od začátku konfliktu podniká ČZU?  

Jsem překvapená, jak rychle jde všechno domluvit. Jak jednoduché to je, že prostě stačí zavolat, my řekneme „ano, máme místo, tady si vyplňte“, nemusí už jezdit na cizineckou policii vyřizovat povolení, dostanou najíst apod. Já to hodnotím tak, že co se za těch pár dní dalo vymyslet, tak to se podle mě vymyslelo výborně. Nemít ten dům, nemít kam uložit příbuzné, určitě bych se obrátila na univerzitu.

Co v téhle situaci považuješ za vůbec nejdůležitější?

Abychom neztráceli naději a aby si lidi dál pomáhali. Aby to nebylo jen chvilkové, aby toho za týden všichni neměli plné zuby a aby vydrželi, dokud se to na Ukrajině nesrovná. A já doufám a věřím, že srovná.

Tak přejeme hodně štěstí!

Připravila: Lenka Prokopová

Foto: Petr Zátka