„Není důvod k panice. Nehrozí nám, že by v obchodech byl nedostatek potravin,“ říká docent Michal Malý z České zemědělské univerzity

Jaké jsou hlavní zemědělské komodity Ukrajiny, které hrají roli na zahraničním trhu?

Necelých 20 % zahraničního obchodu Ukrajiny tvoří obchod s obilninami, typicky pšenicí. Ukrajina je dále významným producentem kukuřice, která však v zahraničním obchodu nehraje tak velkou roli. Další důležitou komoditou jsou olejniny, zejména slunečnice, ta představuje zhruba 8–10 % ukrajinského vývozu.

Do jaké míry obchoduje Česko s Ukrajinou?

Ukrajina pro nás v porovnání s nejvýznamnějšími obchodními partnery není objemově významným partnerem z pohledu agrárního zahraničního obchodu, dokonce nepatří ani do top pěti nejvýznamnějších států, se kterými obchodujeme. Dovoz k nám je z Ukrajiny tedy relativně malý, a to i v případě výše uvedených zemědělských komodit, u kterých je jinak Ukrajina všeobecně považována za světově silného exportéra.

Jak by se nás tedy aktuální situace na Ukrajině mohla dotknout?

Na trhu s obilovinami převažoval obecně spíše nadbytek, platí to i pro domácí trh ČR, který je z pohledu produkce základních obilovin soběstačný, proto výpadek exportu obilí z Ukrajiny nebo Ruska nebude pro nás tak extrémní, alespoň z krátkodobého pohledu. Ukrajina je sice silným exportérem, ale primárně do chudších zemí, například do zemí severní Afriky nebo Blízkého východu. Výpadek vývozu tak zaznamenají nejprve světové trhy, které již nyní reagují rostoucí cenou, jenž se následně může s určitým zpožděním promítnout zprostředkovaně i u nás. Rozhodně ale nechci vyvolávat paniku u českých spotřebitelů, protože pokud se nás výše zmíněné dotkne, tak nikoli extrémním způsobem a až v delším časovém horizontu.

Kdy tedy předpokládáte, že bychom mohli určitý výpadek na trhu pocítit?

Navýšení výkupních cen se děje již nyní, ovšem v důsledku jiných faktorů, jako jsou ceny energií, paliv, obecně vstupů do výroby a tak dále. Osevní plochy ozimých obilovin jsou již pro tento rok z principu konečné a s ohledem na osevní postup je tomu tak i u většiny jařin. Proto odhaduji, že k tomu u nás může dojít až zhruba se zpožděním jednoho výrobního cyklu, tedy 9–10 měsíců. Samozřejmě lze jen velmi těžce odhadovat, kam až poroste cena. Světové ceny pšenice vyletěly nejprve prudce nahoru a přesáhly dokonce 400 euro za tunu, ale třeba u olejů kolísají a pokud se podíváme na další vývoj, tak v posledním týdnu se dokonce začala obchodní cena pšenice snižovat na úroveň cca 370 euro za tunu. Produkty živočišné výroby se zatím nijak dramaticky cenově nezvýšily. Záleží však, jak se situace na Ukrajině bude vyvíjet dále. Pokud se například do léta uklidní, tak se nás extrémní zdražování vlivem válečného konfliktu vlastně ani nemusí nijak významně dotknout. Teď však nezohledňuji jiné faktory, které se na navyšování cen souběžně podílejí, typicky např. energie, které táhnou inflaci do značné míry nahoru a jsou významným vstupem do výroby téměř všeho. Pokud se však na delší dobu zpřetrhají vazby zahraničního obchodu, tento problém se nás pak již může dotýkat poměrně intenzivně.

Takže pokud český spotřebitel zaznamená nárůst cen, bude to právě z důvodu energií?

Ano, v současnosti je to asi nejdůležitější faktor cenového růstu, protože podíl importu zemědělských komodit z Ukrajiny není pro nás stěžejní. Proto daná situace na Ukrajině pro zemědělsko-potravinářský trh ČR není zásadní, a rozhodně není důvodem pro zdražování potravin, alespoň v tuto chvíli.

Rusko je pro nás poměrně významným partnerem z pohledu agrárního zahraničního obchodu. Může tento fakt pro české vývozce znamenat významný problém?

Je pravdou, že Rusko je pro nás mnohem větší obchodní partner než Ukrajina. Sankce na vývoz našeho zboží do Ruska byly však zavedeny již kolem roku 2014. Konkrétně je zavedlo samo Rusko jako reakci na tentýž krok ze strany EU a primárně je Rusko směřovalo vůči nepřátelským zemím, které tak samo označilo a ke kterým patří i Česká republika. Jelikož však daná opatření trvají již delší dobu a současný agrární zahraniční obchod se již novým podmínkám musel přizpůsobit, tak se domnívám, že se nás daná situace opět explicitně nedotýká. Tím myslím, že pravděpodobně nelze očekávat významné změny ve struktuře či objemu agrárního zahraničního obchodu s Ruskem.

Nicméně problém, který se nás může v oblasti zemědělství markantně dotknout, je ten, že Rusko je významným vývozcem například hnojiv, která jsou k naší zemědělské produkci nutná. Nárůst cen hnojiv na současném trhu je enormní a došlo k němu během relativně krátké doby. Kupříkladu ledek stál okolo 4 až 5 tisíc korun za tunu, ale nyní stojí klidně16 až 17 tisíc korun za tunu, což je zhruba čtyřikrát tolik. U močoviny je tomu velmi podobně. Hnojiva jsou podstatnou nákladovou položkou produkce a jestliže dojde dlouhodobě k jejich výpadku a současně zdražení, tak zvýšení cen výsledných potravinářských produktů se pak dotkne i českých spotřebitelů.

Tento problém se bohužel promítá nejen v rostlinné, ale i v živočišné výrobě. Mnoho oborů živočišné výroby je závislých na průmyslových krmivech. Jelikož došlo k nárůstu cen komodit podstatných pro výrobu krmiv, a také k nárůstu cen energií, muselo tak nutně dojít i ke skokovému nárůstu cen krmiv. Tím pádem bude ovlivněna i cena finálních živočišných produktů.

Lze predikovat, do jaké míry ceny potravin porostou? Případně existuje nějaký cenový strop, přes který se cena už nepřehoupne?

Musíme počítat s tím, že dojde ke zdražení napříč celým spektrem potravin, ale nelze dost dobře predikovat, do jakého maxima ceny porostou. Samozřejmě nárůst bude různý u různých komodit. Zde je to spojeno i s otázkou soběstačnosti Česka – tam, kde máme komodity v rozumné míře soběstačnosti, bude nárůst relativně menší než u komodit závislých na dovozu.

Může případné extrémní zdražování nějak ovlivnit vláda České republiky?

Vláda samozřejmě do růstu cen zasahovat může, ale není to v jejím primárním zájmu, což jsme viděli například v reakci na ceny paliv. Různé státy se s tímto problémem vyrovnávají různě – Polsko třeba operuje s daněmi, Maďarsko de facto přímo „zastropovalo“ ceny. U nás vládní politika směřuje spíše k tomu, že se snaží používat měkčí nástroje, tedy že operuje s biosložkou nebo sleduje marže, ale nemá tendenci nastavovat ceny, což nebude, předpokládám, dělat ani u potravin.

Do jaké míry může cenu potravin ovlivnit spotřebitelská panika?

Vliv spotřebitelské paniky jsme mohli vidět například před pár lety u másla. Cena tehdy kvůli výjimečné situaci na asijských trzích skokově vyskočila a na našem trhu se zvýšila ze standardních cca 40 korun na 65 korun. Lidé začali tak trochu v panice skupovat obrovské množství másla, čímž sami vyvolali extrémní paniku na trhu. Podobná situace nastala nyní i u třeba již zmiňovaných paliv. Cena paliv sice mírně rostla, ale kvůli tomu, že lidé začali intenzivně paliva skupovat, zvyšovali tak poptávku, čímž se vyčerpávaly zásoby pohonných hmot, které tady běžně byly. Naštěstí situace se už trochu uklidňuje a ceny paliv zase mírně klesají, a to i díky české vládě, která měla tendenci situaci uklidňovat skrze média. Nicméně tento scénář samozřejmě může nastat i u některých specifických potravin, proto je vhodné uklidňovat trhy, a spotřebitele zejména, aby svým chováním zbytečně nevyvolávali tržní šoky. V neposlední řadě je vhodné spotřebitele informovat, že úroveň nabídky zejména u základních potravin je dostatečná a není důvod k přehnaným reakcím.

U jakých potravin nemusí nutně dojít k výraznějšímu nárůstu cen? A kde naopak může nastat výrazné zdražení?

Myslím si, že k výraznému zdražení nemusí dojít například u mléka. Produkce mléka v Evropě je ve výrazném přebytku, a není tedy důvod zdražovat, byť narostou ceny vstupů. Dále se to může týkat např. hovězího masa. Tato komodita je sama o sobě už dost drahá, a není zde proto prostor pro nějaké výrazné zdražování. Naopak v případě vepřového masa bude zřejmě docházet k nucenému nárůstu cen. Problém u vepřového masa je v tom, že česká produkce dokáže pokrýt jen asi 40 % toho, co požaduje český spotřebitel, zbytek nuceně tvoří dovoz. Právě vysoká míra dovozu navíc způsobuje to, že se k nám vozí dotované maso, které ve spotřebiteli vyvolává pocit, že je normální koupit si krkovičku za 80 korun za kilo. Spotřebitel má v komoditní vertikále vepřového masa hybnou sílu, díky které nastavuje úroveň ceny spotřebitelské. Jestliže tedy spotřebitel řekne, že chce kupovat vepřové maso za maximálně 110 korun, musí se tomu přizpůsobit zpracovatel svou úrovní ceny, a následně i chovatel/výrobce svou cenou farmářskou. Nyní jsme bohužel v situaci, kdy má výrobce nadiktovanou výkupní cenu, která nepokrývá výrobní náklady na kilogram živé hmotnosti, a není tedy rentabilní, proto řada domácích chovatelů končí s výkrmem a hrozí nám další propad domácí produkce.

Jaká situace může nastat u komodit náročných na energie nebo těch, které jsou k nám ve značné míře dováženy?

Příkladem potravinářské komodity silně závislé na energiích je pečivo. U něj se střetává růst ceny komodity, tedy zejména pšenice, růst cen paliv, která jsou nutná k rozvozu produktu ke spotřebiteli, a také růst cen energií, která jsou potřeba k vytvoření samotného produktu a jsou velice významnou složkou výrobních nákladů. Proto pečivo bude asi položkou spotřebního koše, která pravděpodobně zdraží. Odhaduji, že spotřebitelská cena může být ve výsledku klidně i o polovinu vyšší, než je tomu nyní. Podobně se může vyvíjet situace například i u vajec nebo chovu drůbeže obecně.  Původně se evropsky protlačovanou změnou v technologiích chovu, která znamenala pro chovatele nezanedbatelné investiční náklady, odhadovalo, že cena bude významně růst již dříve, nicméně k zásadnímu zvýšení zatím nedošlo a cena naopak díky silné konkurenci mírně klesla. Pro chov nosnic i drůbeže je však velice důležité teplo, haly jsou vytápěny většinou plynem, který rapidně zdražil. Proto cena vajec i drůbežího masa může v budoucnu růst.

Na dovozu jsme do velké míry závislí u komodit typu ovoce a zelenina, soběstační jsme jen asi ze 30 %. V tomto případě bude vývoj ceny různý v závislosti na konkrétní komoditě a místě jejího původu. V rámci Evropské unie se však nedomnívám, že bude tlak na nárůst cen tak velký.

Ceny tedy pravděpodobně porostou v širším spektru potravin. Nabízí se otázka, zda se neblížíme k tomu, že by část české populace s nižšími příjmy neměla na nákup základních potravin?

Pokud by k takovému scénáři došlo, vláda by měla zvolit zodpovědnou sociálně-ekonomickou politiku, která tento problém bude schopna kompenzovat. Nicméně domnívám se, že zdražení nebude natolik extrémní, aby vyvolalo markantní problém s chudobou v České republice.

Podstatné je, že se nárůst cen nedotkne jen obyvatel s nízkými příjmy, kde to samozřejmě je nejcitlivější problém, ale také velice důležité střední vrstvy, která tvoří základ poptávky a už nyní začíná pociťovat určitý tlak nejen v oblasti potravin, ale také v oblasti energií a vstupů do domácností. Jednoduše to znamená, že si střední třída nebude moci dovolit to, co si doteď ještě dovolit mohla. Buďto bude čerpat své rezervy, nebo omezí spotřebu toho, co nutně nepotřebuje. To vlastně vidíme na trhu už nyní – klesá například poptávka fyzických osob po nových automobilech či obecně některých typech elektroniky, projeví se to také třeba u textilu a oblečení, snižuje se zájem o dražší hypotéční úvěry a podobně.

Hrozí nám i taková extrémní situace, že nebude na trhu dostatek potravin?

Rozhodně ne. Zde bych rád českého spotřebitele uklidnil, že nevidím důvod k tomu, že by mohlo dojít k absolutnímu výpadku potravin. Tato extrémní situace České republice za současných podmínek nehrozí, a proto není důvod podléhat nějakým dezinformacím a vyvolávat paniku. Je třeba si uvědomit, že celková potravinová soběstačnost v České republice dosahuje hodnot okolo 70–80 %. Soběstační, a tím pádem plně schopní uspokojit poptávku jsme u řady komodit, například u komodit živočišné výroby – hovězího masa, mléka, částečně také u drůbežího i vepřového masa a vajec. Velmi dobře jsme na tom u komodit rostlinné výroby, primárně obilovin, ale i olejnin, částečně i okopanin.

V tomto ohledu je spíše třeba, abychom domácí producenty podpořili, a byli tak schopni udržet jejich počty a produkční schopnost. Bylo by kritické, kdybychom si spotřebitelským chováním likvidovali domácí produkci, kvůli čemuž bychom se u některých komodit mohli dostat do problémů. Pokud však udržíme domácí producenty alespoň v současném stavu, krizová situace nám nehrozí.

Více než problémů na trhu s potravinami se obávám spíše trhu s energiemi. Kdyby Rusko takzvaně zavřelo kohoutky, tak minimálně Evropa se bude potýkat s opravdu výrazným nárůstem cen. Pak by teoreticky mohlo dojít i na situaci, že bude nedostatek určitých typů potravin. Na druhou stranu, pro Rusko by byl vyloženě ekonomicky nelogický krok, aby stoplo energetické zdroje pro Evropu. Sice by to poškodilo evropský trh, ale hlavně také Rusko samotné, protože je silně závislé na příjmech právě z vývozu ropy a plynu.

Jak může český spotřebitel nejlépe podporovat české producenty?

Samozřejmě nejlépe asi nákupem potravin českého původu. České výrobky jsou špičkové kvality a v mnoha případech jsou podporovány nástroji hospodářské politiky, například značkou KLASA či jinými. Preference domácí výroby je však u nás ze strany spotřebitelů poměrně slabá v porovnání s jinými zeměmi Evropské unie, což je velká škoda. Český spotřebitel bohužel stále praktikuje orientaci na nízkou cenu a nikoli původ. Proto bych rád tuto situaci změnil.

Jenže co má spotřebitel dělat, pokud na české produkty nebude mít dostatek financí?

Myslím si, že nedostatek financí je relativní pojem. Spotřebitel může změnit své spotřebitelské chování a své peníze vkládat více do kvalitních potravin, a naopak méně do jiných položek ze svého spotřebního koše. De facto, pokud spotřebitel hledí pouze na cenu, destrukce trhu přichází právě z jeho strany. Pokud spotřebitel bude chtít špekáček za sedm korun za kilogram, obchodník mu jej nabídne. Pak ale nemůžeme očekávat, že tento levný špekáček bude obsahovat hovězí maso, protože se do výrobní ceny jednoduše nevejde a velmi často ten produkt pak ani nepochází z domácí produkce. Výrobce zkrátka dělá to, co chce obchodník, a obchodník dělá to, co chce spotřebitel. Pokud tedy chceme mít kvalitní potraviny, musíme je v obchodech vyžadovat a zároveň být ochotni je zaplatit. Obdobně je tomu tak i u velmi diskutované otázky dvojí kvality potravin. Myslím, že zde dochází k aplikaci stejného přístupu, jako jsem uváděl výše, ale de facto si tu dvojí kvalitu způsobujeme sami.

Takže je to na nás, spotřebitelích.

Přesně tak. Spotřebitel si musí uvědomit, že spotřebou statků z domácí produkce vlastně pomáháme sami sobě, čímž vytváříme stabilitu trhu.

Dala by se na nárůstu cen najít nějaká pozitiva?

Nucené zdražování u některých komodit může danou komoditu naopak zachránit od dalšího propadu. Jako příklad lze uvést opět vepřové maso, které se potýká s obrovskými problémy a jeho produkce u nás klesá. Nárůst ceny pak může pomoci českým producentům, kteří budou schopni se znovu dostat do oblasti rentabilních výkupních cen, a tím na trhu setrvají.

Co byste čtenářům doporučil na závěr?

Rozhodně bych všem doporučil, aby ze strany potravin nepodléhali panice. Česká republika je na vnitřním trhu Evropské unie dobře etablovaná, z hlediska produkce zemědělských komodit je celkový objem stabilní, a proto nehrozí nedostatek potravin, alespoň v krátkodobém horizontu. Válečný konflikt sice může mít na domácí trh nějaký vliv, ale za současných podmínek není důvod k přehnaným reakcím. Český spotřebitel bohužel rád podléhá informacím o extrémním zdražování a má tendenci se uchylovat ke spotřebitelské panice. Domnívám se však, že zdražení nebude tak enormní, jak se často v médiích spekuluje anebo jak si lidé představují. Není tedy třeba se aktuálně obávat nedostatku potravin na trhu. Spotřebiteli bych doporučil praktikovat „selský rozum“, nepodléhat dezinformacím a senzačním zprávám, ve svém spotřebním koši se zaměřit na domácí produkci, která je velmi kvalitní a je „naše“.

Rozhovor připravila: Lucie Dostalíková

Doc. Ing. Michal Malý, Ph.D., vystudoval obor Provoz a ekonomika na České zemědělské univerzitě v Praze. Od roku 2001 působí na katedře ekonomiky, která je součástí Provozně ekonomické fakulty, přičemž je habilitován v programu Podniková a odvětvová ekonomika. Je garantem několika předmětů, jako jsou Hospodářská politika, Nové trendy hospodářských politik v projekci na venkov a regiony, Potravinářské vertikály nebo Ekonomika výroby a zpracování zemědělských produktů. Aktivně se rovněž podílí na výuce kvantitativních předmětů jako např. Ekonometrie a také spolupracuje s řadou státních institucí jako např. Úřad vlády ČR, Ministerstvo zemědělství ČR, Agrární komora, Potravinářská komora a další, kde se podílí jak na řešení vědecko-výzkumných úkolů, tak na vzdělávacích aktivitách, hodnocení kvality i propojení s praxí.