Nejnebezpečnější viry jsou ty, o kterých nevíme, že existují, říká virolog Jiří Černý

Když k nám v březnu 2020 covid-19 vpadl, dovedl jste si jako odborník představit, co nás všechno čeká? Dalo se očekávat, že se na několik let naše životy změní od základu?

Ano i ne. Když se objevily úplně první zprávy, myslel jsem si, že jsme se velmi dobře poučili z pandemie onemocnění SARS, která tu byla před 20 lety, a že to zvládneme poměrně dobře. Představoval jsem si, že budou nějaké lockdowny, nějaká omezení kdesi v Asii a že se nám podaří virus zastavit. Ale v okamžiku, kdy se začaly objevovat první známky, že se virus šíří na další kontinenty…

To bylo někdy v únoru 2020.

Ano, a v té době bylo jasné, že se celosvětové pandemii nevyhneme. Ale jak striktně proti ní budeme bojovat, jsem si představit nedokázal. Ani ne tak z odborného hlediska, ale myslel jsem si, že se nikdo z politiků neodváží zavřít společnost do lockdownů, přimět lidi, aby nosili roušky, a tak. A bylo úplně úžasné, jak jsme na začátku pandemie v březnu 2020 byli všichni entuziastičtí, jak moc jsme proti tomu chtěli bojovat. Škoda, že nám to nevydrželo, výsledky mohly být daleko, daleko lepší.

Kdy přišla pandemie covidu-19, celý svět vkládal ve virology hodně nadějí. S tím souvisí i zvýšený zájem médií a tlak na vaši práci. Jak jste to zvládal?

Na vrcholcích pandemie, kterých bylo několik, to bylo poměrně náročné. Denně jsem měl i šest sedm rozhovorů pro různá média. Takže času na práci mnoho nebylo. Naštěstí mám kolem sebe tady na univerzitě i v širší komunitě v Česku úžasné lidi, kteří odvedli všechnu tu černou práci, co není vidět. Ti vlastně stáli za vývojem prvních testovacích kitů, které se tady u nás používaly na jaře 2020, když nebylo vůbec nic. Trávili dny a noci v laboratoři, aby byli schopni dodávat výsledky a testy, když na to stát nebyl připravený.

Takže se do boje zapojili všichni na univerzitě. Stávalo se vám, že se na vás obraceli i vaši přátelé a známí a ptali se, co a jak? Protože informace z médií byly v počátcích často protichůdné a člověk nevěděl, čemu věřit.

Určitě, a stává se mi to dodnes. Musíme si uvědomit, že na spoustu otázek odpovědi nemáme a možná nikdy mít nebudeme. Třeba to ani nelze objektivně zjistit anebo by nacházení odpovědi trvalo tak dlouho, že se situace dramaticky změní.

Jak to vidíte s koronavirem do budoucna, a to i vzhledem k situaci v Číně, kde se vše po rozvolnění velmi zkomplikovalo? Hrozí nám návrat do starých časů?

Kdybyste se mě zeptali vloni v listopadu, řekl bych, že situace je velmi dobrá a pandemie je víceméně za námi. Jak ale čísla nakažených v Číně dramaticky rostou, je tu riziko, že se vyskytne nový kmen koronaviru SARS-CoV-2, který pro nás bude z nějakého hlediska nebezpečný. Pokud se tak stane, máme problém a pandemii si o pár let prodloužíme. Pokud ne, tak už je to nejhorší za námi a můžeme se těšit, že se z onemocnění covid-19 stane běžná viróza, se kterou jsme se už skoro naučili žít.

Koronavirus v poslední době vytlačil z médií další virus, a to ptačí chřipka. V čem je tak nebezpečná? A je nebezpečná i pro lidi?

Jsou dva důležité faktory, pro něž je ptačí chřipka tak nebezpečná. Jednak představuje nebezpečí pro domácí ptáky, hlavně drůbež, která je pro nás velmi důležitá. Kdyby k nám přiletěl mimozemšťan a začal zkoumat, co je dominantním druhem, který tu vládne, bude myslet, že jsou to slepice. Je jich tu více než 20 miliard, takže na každého z nás připadá několik slepic, o které se staráme, a tak… Mohl by si tedy myslet, že je to ten nejdůležitější druh. A on skutečně do jisté míry je, protože na drůbežím mase, vejcích a podobně stojí velká část našeho jídelníčku.

Když se tedy tento virus výrazně rozšíří a bude decimovat chovy ve velkém, je to pro nás velký problém. A druhý problém je v tom, že některé kmeny ptačí chřipky, konkrétně i tento kmen H5N1, který se nyní šíří Evropou i severní Amerikou, může nakazit člověka. Pokud se tak stane, úmrtnost je velmi vysoká. My jsme si při pandemii koronaviru SARS-CoV-2 zvykli na úmrtnost v řádu desetin procent, ale tady mluvíme o padesáti až šedesáti procentech. Naše výhoda je v tom, že abychom se nakazili, potřebujeme velmi intenzivní kontakt s infikovanými ptáky. V nebezpeční jsou tedy hlavně chovatelé nebo dělníci na farmách, řezníci, kteří zpracovávají maso, a podobně. Dalším pozitivem je, že přenos virů ptačí chřipky z člověka na člověka je většinou velmi neefektivní a pokud k němu dojde, řetězce přenosu jsou krátké. Zatím tedy není nutné obávat se celosvětové pandemie, ale je důležité být na pozoru a situaci monitorovat. Nedovolit viru, aby se nějakým způsobem rozjel. A právě proto je bohužel nutné přistupovat k drastickým opatřením, jako je vybíjení chovů nebo zákazy transportu produktů.

Ještě zmiňme další onemocnění, a to opičí neštovice nebo krymsko-konžskou hemoragickou horečku. O těchto virech se hodně mluví. Je to tím, že jich přibývá, nebo je to jen zdání vyvolané médii?

Do jisté míry obojí. Společnost je teď trochu zjitřená tím, co jsme prožili za poslední tři roky v souvislosti s koronavirovou pandemií. Zdá se však, že hrozeb kolem nás lehce přibývá. Je to způsobeno několika faktory. Hlavně tím, jak moc lidí na planetě žije. Je nás bezprecedentní množství, což vede k obrovskému tlaku lidí na ekosystémy. Dostávají se do míst, kde nikdy před tím nebyli, kde předtím mohly po tisíciletí cirkulovat různé nebezpečné viry, které mohly člověka infikovat, ale protože jsme je nepotkali, tak prostě nikoho neinfikovaly. A když už se tam nějaký cestovatel objevil, tak umřel, ztratil se, nikdy jsme nic nezjistili, prostě se nevrátil z džungle. Dnes ale jedete na dovolenou do Afriky, tam si s džípem uděláte safari, pohladíte pár opiček, jedna vás kousne, udělá se vám zle, tak vy rychle odletíte domů, cestou to vezmete přes Dubaj a Londýn, kde poprskáte pár lidí, a ti pak odletí do Sydney, do New Yorku, L.A. a Ria… No a celosvětová pandemie začala.

Jak nebezpečné jsou choroby jako krymsko-konžská hemoragická horečka nebo opičí neštovice?

Z hlediska globální lidské populace záleží především na tom, jak efektivně se tyto nemoci mohou šířit. Třeba krymsko-konžská hemoragická horečka se šíří výhradně tím, že vás pokouše nakažené klíště jednoho specifického druhu nebo několika specifických druhů, ale většinou je to rod Hyalomma. U nás se Hyalommy více méně nevyskytují, takže jsme z obliga. Nebezpečné jsou pro oblasti jako Středomoří, Asie, Afrika a podobně. Ale když už se tímhle virem nakazíte, máte velkou šanci, že zemřete. A pak jsou tady viry, které nemusí být zrovna smrtelné, ale velmi efektivně se šíří. To byl právě koronavirus SARS-CoV-2. U opičích neštovic třeba vidíme, že se začaly dramaticky šířit. Nic takového jsme nikdy neviděli. Největší „outbreak“ opičích neštovic, který jsme znali, zasáhl několik desítek lidí, maximálně stovky. A teď jsme tu najednou měli čísla dosahující desítek tisíc. To znamená, že lidstvo muselo zpozornět, muselo si říct „ježišmarjá, co se tady děje“, a museli jsme se na to skutečně zaměřit.

Jaké viry podle vás přestavují největší nebezpečí z hlediska lidského zdraví, zdraví zvířat a vlastně celého ekosystému? Jsou to ty, které jsme zmínili, anebo ještě něco „číhá za rohem“?

Virů, které známe a které jako by číhaly za rohem, je obrovské množství. Nejnebezpečnější jsou ale takové, o kterých ani nevíme, že existují. Je to úplně stejný případ jako koronavirus SARS-CoV-2 nebo koronavirus SARS-CoV-1. Zjistili jsme, že to je velký problém až v okamžiku, kdy už to problém začal být. A takových virů může být nepřeberné množství. Můžeme očekávat, že se za nějakou dobu objeví SARS-CoV-3. Nebo nějaký další retrovirus příbuzný HIV, o kterém teď nevíme a který se už plíživě šíří naší populací a my ho prostě jenom nezaznamenáváme. Nebo to může být něco úplně nového.

Pojďme k vaší práci. Jak viry vlastně zkoumáte? Můžeme je za pomoci laboratorní techniky nějak spolehlivě pozorovat? Stačí na to obyčejný mikroskop?

S pomocí laboratorní techniky je můžeme zkoumat poměrně dobře. Obyčejný mikroskop ale nestačí, protože viry jsou velmi malé. Jsou tak malé, že jsou pod rozlišovacími schopnostmi obyčejného světelného mikroskopu. Abyste viděli virus, potřebujete výkonné elektronové mikroskopy, což je poměrně drahá záležitost. Proto se viry většinou pozorují nepřímo. Je tady celá řada biochemických a molekulárně biologických metod, kdy zkoumáte přítomnost virových proteinů, virových nukleových kyselin a podobně. Nebo můžete viry kultivovat třeba na buněčných kulturách a dívat se, jak se jejich přítomnost projevuje.

Jaké práci se váš tým věnuje?

Naše práce stojí na studiu ekologie a evoluce nejrůznějších virů. Pracujeme zhruba se šesti sedmi viry, kdy zkoumáme, jak moc jsou rozšířeny po světě, jací jsou jejich běžní hostitelé, jakým způsobem dochází k tomu, že jsou schopny přeskočit z jednoho hostitele na druhého. To je velmi důležité, když chceme zjistit riziko jejich přenosu na člověka.

Cílem je tedy prevence, být připravený na to, co viry mohou způsobit?

Přesně tak. Jak už jsme říkali, ty nejnebezpečnější viry pro nás nejsou ty, které známe, ale ty, které ještě neznáme.

Kromě laboratoře působíte hodně v terénu. Jak moc se liší terénní práce od laboratorní?

Úplně zásadně. Já říkám, že to je Indiana Jones science a Star Wars science. Jedna je taková high-tech, kdy má člověk k dispozici všechny ty vymazlené přístroje a když jde do laborky, několikrát se převleče, a podobně. Tak to je první část. Ale druhá, která mě v poslední době baví víc, je práce v terénu. Jak se říká v Aktech X, pravda je tam někde venku a vy si pro ni musíte přijít. Velká část naší práce tedy je chodit do terénu a sbírat biologické vzorky. V poslední době jsme začali přímo v terénu dělat analýzy, které jsme předtím prováděli v laboratoři, abychom vzorky nemuseli nikam dlouho transportovat. Jednak je to drahé a náročné, co se týče různých byrokratických procedur, a pak tu hrozí riziko, že vzorek během transportu zničíte, a pak už nemá cenu ho analyzovat. A když vzorky analyzujete v místě, kde se viry běžně vyskytují, snížíte na nulu riziko, že si přinesete nějaký nový virus z Afriky do Evropy a tady ho nechtěně rozšíříte.

Jaké viry vám osobně připadají nejzajímavější? A plánujete se na ně v budoucnu zaměřit?

Mě víceméně zajímají všechny viry, nemůžu říct, že bych byl fanoušek jednoho specifického. Fascinuje mě třeba, jak je možné, že tihle malí mizerové jsou schopni postavit se nám, jedněm z největších tvorů na planetě. A jsou i viry, které infikují velryby. Kdybych si měl vybrat jeden, který mě skutečně fascinuje, asi to bude vzteklina. Virus vztekliny je jedním z mála patogenů, u kterého infekce vždy vede k smrti. Tady není žádná možnost, abyste infekci přežili, aniž byste okamžitě dostali post-expoziční očkování. To je skutečně nebezpečný virus a my to u nás v Evropě, kde už je vzteklina vymýcená, příliš nevnímáme. Ten virus však pořád představuje riziko pro miliony lidí v jižní Asii a v subsaharské Africe a každý rok na něj umírají ve strašných bolestech desetitisíce lidí. To je rozhodně něco, čemu stojí za to se postavit.

Na základě podcastu ČZU „Viry mezi námi“ zpracovaly Lenka Prokopová / Kateřina Berková