Na studentská léta se nezapomíná ani po letech, v Suchdole to platí dvakrát

Jaké to bylo, když jste se přestěhovali z Dejvic do Suchdola?

Byli jsme rádi, že vůbec můžeme studovat, tehdy totiž tajemníci ještě zasahovali do toho, jestli budete studovat, nebo ne.

Jak vzpomínáte na studia na technice?

To už je dávno. My si víc pamatujeme, co bylo potom tady. Stály tu koleje Béčko, Céčko a Déčko, my holky jsme bydleli na Céčku, naši kluci z ročníku na Béčku. Chodili jsme takzvanou kančí stezkou na autobus na křižovatku na Výhledy.

Tenkrát asi nebylo moc dobré spojení do centra.  

Ani to nebylo potřeba. Měli jsme mezi sebou spoustu Pražáků, a ti naopak utíkali za námi na kolej. A hlavně jsme se starali jeden o druhého. Třeba takový Václav Staněk, ten klouzal v matematice, tak jsme to do něj nalili. Čekali jsme na sebe na chodbách, půjčovali si přednášky. Když jsem třeba byla na sportovním soustředění, holky mi napsaly přednášku přes kopírák, abych ji nemusela opisovat. Měli jsme úžasné vztahy a máme je dodnes. Už takových pětadvacet let se scházíme každý rok. O mně říkají, že jsem jako agent FBI… Všechno vím, protože nejsem líná každého obvolat, takže my říkají – „Čau, drbno z FBI!“

Byli jste na Zahradní slavnosti?

Bohužel nám to nějak uteklo. Ale v roce 2016 jsme v Suchdole měli Zlatou promoci. Přiznám se, že jsem si říkala – „No jo, tak nám pan rektor zmáčkne pravici a řekne NAZDAR!“ – Jenže oni se nám věnovali celý den. Vzali nás na promoci doktorandů, pak jsme měli raut, seděli s námi až do večera, to bylo úžasné a překvapilo mě to.

To byla vaše první návštěva v Suchdole od ukončení studií?

Ještě jsme se tu byli podívat v roce 2013, kdy nás svolal pan profesor Kovář, náš spolužák z ročníku. Letos v lednu zemřel.

Co vás v kampusu po těch letech překvapilo?

Že jsme se najednou ocitli v univerzitním městečku. První, co mě napadlo, bylo – „Hergot, tady je parta lidí, která má o to zájem, která to tlačí dopředu.“ Přijedete sem, a máte tu restauraci, banku, zdravotní středisko, všechno. To nemá žádná vysoká škola.

Na co nejraději vzpomínáte?

Na pány profesory, protože nás hodně naučili.

A kdo byli vaši oblíbenci?

Pan profesor Sobotka a paní profesorka Ryšánová. Pan profesor Sobotka byl „pružnost, pevnost“… On to byl dvoumetrový chlap a hlásek měl jako dvouleté dítě, ale byl úžasný. Jednou jsme ho chtěli „doběhnout“. Večer měla být přednáška, už nás to nebavilo, tak jsme odmontovali pojistky. Jeho to ale nevyvedlo z míry. Prostě seděl za katedrou a sypal to z rukávu, a když jsme končili, povídá – „A příště to na mě nezkoušejte!“ Paní profesorku Ryšánovou jsme měli na deskripci, přišla z VŠ železniční ze Žiliny, to byla kofr baba. Jednak uměla, jednak nás naučila.

Věnovala jste se svému oboru celý život?

Kdepak, já jsem dělala od všeho něco. Vystudovala jsem specializaci Hrazení bystřin u profesora Veselého, ale nikdy jsem to nedělala.

Co by vám nejvíc chybělo?

Mě by zabilo, kdyby mi vzali knihy a kdyby mi vzali práci. Mí dva synové říkají, že když nemám práci, tak si ji vymyslím, je to můj motor.

Takže se o sebe umíte postarat.

Jinak to ani nejde. A pak, my jsme vyrostli po válce. Když jsme začali studovat, nikdo nic neměl, knížky jsme si museli půjčovat a všechno jsme si museli napsat. A ono to spojení mezi rukou a mozkem je k nezaplacení. Co si jednou napíšete, to si pamatujete.

A jak se stavíte k novým technologiím?

Mám chytrý telefon a s ním sleduji čápy na webkamerách, to je úžasná věc. Já sama mám čapí hnízdo, které už léta hlídám. Taky mám rosničku. A každý se ptá – „Co to je, na tom stromě?“ –  A já – „To jsi slyšel rosničku, ona je na stromě, ne ve vodě, hochu.“ – „Jak to víš?“ – „To mě naučila škola!“

Vzpomínáte na Suchdol ráda?

Moc ráda. V našem ročníku jsme měli pět manželských párů a skoro všichni vydrželi. Ale hlavně jsem na tuhle školu moc hrdá, jsem ráda, že ji mám, a budu ji bránit do skonání světa.

Ptala se: Lenka Prokopová