Mezinárodní platforma urychlí využití biouhlí v praxi

Ačkoliv biouhlí znali a využívali už naši předkové, dnes se v našich končinách neprosazuje úplně snadno. Snahy o urychlení procesu využití biocharu a o sjednocení úsilí výzkumných pracovníků, zabývajících se touto problematikou, vedly v roce 2019 k založení V4 Biochar Platformy při ČZU. Stalo se tak z iniciativy docenta Lukáše Trakala, výzkumného pracovníka katedry geoenvironmentálních věd Fakulty životního prostředí.

Tématu biocharu se věnujete už od roku 2009. Co bylo pro vás impulsem k založení mezinárodní platformy po deseti letech výzkumné práce?

Především rozčarování nad tím, jak je naše věda, a tedy i tato tematika, roztříštěná, jak trpí nedostatečnou komunikací mezi výzkumnými pracovníky. Vím o lidech, kteří se v rámci biodiverzity tématem biocharu zabývají, byť třeba jen okrajově. Bohužel ale nefunguje komunikace, sdílení poznatků, každý si hrabe na svém písečku. Tím česká věda obecně dost trpí. Je tady spousta skvělých odborníků, kteří by to mohli někam dotáhnout, kdyby spolu začali spolupracovat. Platforma vznikla hlavně proto, abychom mohli úroveň poznatků o biocharu a jeho využití vzájemně sdílet. Děje se tak v rámci Visegradské čtyřky, v nám nejbližších zemích.

Jak je to s financováním?

Biocharová platforma je moje soukromá iniciativa, univerzita mi ji pouze „posvětila“, ale jinak si všechno řídím sám. Ne že bych něco platil z vlastní kapsy, snažím se hledat prostředky v rezervách jiných projektů apod.

Biochar je materie budoucnosti. Proč se neprosazuje rychleji?

U nás je to zatím poměrně drahá záležitost. Ve světě má ale zelenou třeba v Německu, v Austrálii, USA nebo Itálii. Vysoká cena je do jisté míry dána tím, že neexistuje komerční výroba, takže není centralizovaný zdroj, ze kterého by se biouhlí vyrábělo. Měl by to opravdu být jen odpadní materiál, ne něco, co lze v zemědělství využít jinak.

Kde jsou vlastně začátky výzkumu biocharu v Čechách?

Na jaře jsme pro kolegy z Maďarska zorganizovali workshop, na který jsem připravil přehled publikací na téma biochar v rámci Visegradské čtyřky. První článek vydal v roce 2009 kolega z Maďarska, pak v roce 2011 vyšel náš článek. Průkopníkem biocharu u nás je jednoznačně VŠCHT, tam se touto problematikou logicky zabývali mnohem dřív. Ovšem ne pokud jde o využití biocharu v půdě. V tom máme prioritu my na ČZU.

V čem je tedy biouhlí přínosem?                                

Především je to jeho schopnost zadržovat uhlík. Proces výroby biouhlí se nazývá „karbon negativní proces“, kdy se do atmosféry neuvolňuje CO₂, jako třeba při klasickém tlení dřeva. My veškerý uhlík zachováme, převedeme ho do biouhlí, které aplikujeme do půdy, takže zabráníme přirozenému uvolňování oxidu uhličitého, vznikajícího při tlení.

Dalším klíčovým faktem je, že půdě dnes obecně chybí organická hmota, zemědělská půda je z velké části degradovaná. Aplikace biouhlí do půdy – říká se mu i půdní kondicionér – zvyšuje její retenční schopnost. A co je klíčové, biouhlí je stabilní. Podle některých odhadů může v nezměněném množství v půdě vydržet až 500 let.

Je to mimochodem velmi stará technologie, známá z Amazonie… Terra preta, to je ta úrodná půda plná biouhlí, které do ní před mnoha a mnoha staletími nějakou primitivní formou vpravili indiáni. A je tam dodnes.

Po amazonských indiánech nastala dlouhá prodleva, pak můžeme o této technologii mluvit v souvislosti s pálením dřevěného uhlí v milířích. Biochar jako takový je až otázkou nového milénia. Jak to vypadá s jeho využitím v praxi?

U nás se tím zabývá jen pár subjektů. Jeden z nich je schopen produkovat několik stovek tun ročně a má biochar certifikovaný, dokonce ho nabízí jako přídavek do hnojivářských směsí. Další se snaží vyrábět hnojiva na bázi biocharu. Právě teď provádíme výzkum jednoho potenciálního produktu, který bychom chtěli dostat na trh. Takže se snažíme výrobcům pomáhat a spolupracovat s nimi.

Posunula V4 Biochar Platforma věci nějak dopředu?

Díky ní jsem získal kontakty např. na Slováky, ty považuji za velký potenciál spolupráce do budoucna. Takže to přínosné bylo. Workshop, který jsme iniciovali na jaře, se trefil do divné doby, online meetingy samozřejmě nemají tak velký dopad. Nějaký posun tu je, ale kdyby nepřišla takhle bláznivá doba, byl by určitě větší.

My ale nemíníme sdružovat jen výzkumné organizace, chceme získat pro spolupráci i soukromý subjekt. Platforma by výzkumníkům měla usnadnit cestu, pomoci jim najít vhodnou firmu apod.

Jaké máte plány pro nejbližší období?

Velkými tématy jsou teď sucho a kůrovec a v obou případech může biochar sehrát svou roli. Výzkum je zaměřen na ošetřování degradovaných půd, které často trpí suchem. Teď máme jeden projekt od Ministerstva zemědělství, do kterého je zapojen jeden farmář a jeden výrobce. Kolegové z FLD zase řeší kůrovce, věnují se problematice zalesňování, výměny monokultur. To samozřejmě neodstraní příčinu a sucho hraje v lesním hospodářství velkou roli. Takže i tam směřujeme naše úsilí. Jako zdrojový materiál pro výrobu biouhlí používáme kůrovcové dřevo. Je to zajímavé i z hlediska cirkulární ekonomiky. Chudák sežrané dřevo uložené do půdy ve formě biouhlí pak ještě může připravit svým potomkům daleko lepší budoucnost.

Zlepšilo se povědomí českých zemědělců a výrobců, pokud jde o ekologický přístup ke krajině?

Je to trochu boj s větrnými mlýny. Drtivá většina půdy je pronajatá a zemědělec se k ní chová čistě tržně. Tady mám nějaké médium, v tom něco vyroste, já z toho potřebuji vytěžit co nejvíc… Zcela jinak k tomu přistupuje zemědělec, který půdu zdědil po tátovi a je to po generace jejich rodinné stříbro. Takovému člověku se pak trošku jinak předkládají argumenty, nemusíte ho přesvědčovat. Další věc jsou velkodružstva. Tam je, myslím, jediným argumentem „ta pšenice tady bude dvakrát tak velká“. Oni pouze kalkulují a používání biouhlí něco stojí, návratnost není okamžitá a spousta lidí tak daleko nevidí. Ale proces návratu organické hmoty do půdy, která se dlouhá léta devastovala, není záležitost jedné sezony.

Jakou podporu mají vaše výzkumné projekty ve srovnání s ostatními?  

Když čteme mezi řádky, problematika „návrat organické hmoty do půdy“ je ve všech projektech. Ať už jde o témata jako sucho, ochrana půdy, ochrana vody, čištění vod… tady všude můžeme biochar zařadit. Nebo udržitelnost zemědělství, lesnictví. Je to tam, i když ne explicitně.

Hraje téma biocharu roli v projektu Chytré krajiny Amálie?

Původně zde mělo sehrát svoji roli. Měl jsem za úkol aplikovat na určité území biochar a prokázat jeho retenční schopnost. Jenže podle odborníků, kteří se Amálií zabývají, by to bylo nošení dříví do lesa. Ta půda totiž má dostatek organických hmot.

Jsou ale lokality, kde to smysluplné je. Paradoxně třeba v Polabí, kde jsou místy písčité půdy a jde o zemědělsky zajímavou oblast. Biochar jsme také aplikovali v rámci zalesňování holin ve Školním lesním podniku v Kostelci nad Černými lesy.

Jak je na tom biochar celosvětově?

Každý rok se konají konference v Hongkongu – v oblasti Pacifiku, v zemích jako Nový Zéland, Austrálie apod. má biochar velkou podporu. Letos to bylo online, takže jsme alespoň neprodukovali uhlíkovou stopu. Na taková setkání se vždy sjíždějí biocharové špičky. Mně se podařilo pozvat několik takových „es“ na konferenci, kterou naše V4 Biochar Platforma pořádá v září. Spolufinancovat ji budeme z našeho fakultního projektu SWAMP.

Jak jsou na tom země Visegradu ohledně úrovně výzkumu biocharu?

Vůbec ne špatně. Co se týče počtu publikací, Polsko je čtvrté, my jsme před Švýcarskem a Rakouskem, a dokonce před Francií.

A nějaký apel nebo doporučení na závěr?

Je to pořád stejný problém, každý si hrabe na svém písečku. Hlavně nikomu nic nevyzrazuj, protože ti to ukradne… Nejsem idealista, že budeme na nějakém fóru sdílet svoje poznatky a diskutovat o nich, protože vždycky se najdou ti, co toho zneužijí. Co by však mohlo fungovat, je dostat problematiku biocharu do povědomí. A to je možné prostřednictvím spolupráce se soukromým sektorem. Ať to jsou farmáři, výrobci nebo steakholdeři, třeba i neziskové organizace. Nedávno jsme měli přednášku pro jeden takový spolek. Bylo vidět, že je to zajímá, a ptali se, jestli lze vyrobit biochar po domácku. A ono to jde!

Jeden z kolegů vyrábí takové kónické pícky, kam na jaře naházíte větve a místo toho, abyste je jen tak zapálili, spálíte je metodou pyrolýzy. A biouhlí je na světě! Když ho pak dáte do kompostu, urychlíte kompostovací proces. Kompost neztrácí vlhkost, díky tomu se ze zeleného odpadu neuvolňuje šťáva plná živin… A ještě můžete říkat, že snižujete svoji uhlíkovou stopu.

 Lenka Prokopová

Foto: Tomáš Jůnek