Květnatá louka vytváří prostor pro regionální biodiverzitu kampusu

Je to velmi příhodná plocha pro podporu biodiverzity, k tomuto účelu se přímo nabízí. Navíc už v areálu moc rozsáhlejších zelených ploch, které bychom mohli takto využít, nezbývá. Náš projekt květnaté louky sleduje současný trend, kdy ve vybraných lokalitách dostává prostor místní biodiverzita, nikoliv cizokrajné nebo zahradnické rostliny. V západním Německu nebo Rakousku už taková praxe funguje dvacet třicet let, u nás je zatím stále v plenkách. Ale rozhodně je to něco, s čím se budeme moci chlubit, něco, co do kampusu „živé univerzity“ jednoznačně patří.

S kým jste podobu květnaté louky konzultoval?

Nejprve se zahradním architektem docentem Matoušem Jebavým, který má jako garant krajinářského řešení areálu ČZU svoji vizi kampusu a každý nový prvek by s ní měl být v souladu. Byla to skvělá spolupráce, stejně jako se všemi, kteří se na projektu podíleli. Všichni to byli lidé plní nadšení pro věc a velmi kompetentní ve svém dílčím oboru. Ať už entomolog docent Michal Knapp, s nímž se znám z dřívějška a máme na řadu věcí podobné názory, nebo pan docent Jebavý. Také pan Anton Turčáni z provozního zahradnictví pověřený samotnou realizací projektu prokázal nesmírnou pružnost a vstřícnost. A nesmím zapomenout na oddělení rozvoje a udržitelnosti, odkud přišel první impulz, jmenovitě paní prorektorku Evu Vlkovou a paní inženýrku Janu Konopíkovou. Spolupráce s nimi pro mě byla opravdu potěšením, také proto, že jsou tu i věci, které mě těší míň. Když člověk v té ohromné mase lidí na univerzitě narazí na ty správné, je to pak skvělé. Důležité je, aby byli zapálení, ochotní dělat něco navíc a měli nějakou vizi.

Jak dlouho trvá, než taková louka vypadá, jak má?

Když takovou louku zakládáte, musíte se obrnit trpělivostí. Klienti mnohdy bývají netrpěliví a mají představu, že kopretiny do půl roku vytvoří krásný koberec, chtějí kvetoucí zahradu nejlépe hned. Jenže příroda je příroda. Zejména, když postupujeme přirozeným způsobem a neprovádíme intenzivní zahradnické výsadby rostlin napěstovaných předem ve skleníku. V tom je ale zároveň i výhoda, když už zde něco vyroste, tak to většinou i vydrží. Období, kdy mohou vysetá semínka vzklíčit, je omezené, bývá to na jaře a pak koncem léta. A zcela běžně to trvá minimálně rok a půl, někdy i dva tři roky, než dosáhneme optimálního výsledku. Je zajímavé to vše sledovat, okukovat, ale nesmíme být zklamaní, když nám hned na začátku cílové druhy nevyrostou. Je normální, že semínka takzvaně přeléhají a čekají na optimální dobu pro vyklíčení. Nicméně s dosavadním výsledkem jsem rozhodně spokojený. Už zde vyrostla spousta cílových rostlin, ve velkém množství třeba vičence, které stihly během léta vykvést a vytvořit další semena. Vykvetly nám například i šalvěje. Na další druhy si budeme muset počkat; už s napětím očekávám příští sezonu.

Co všechno je třeba udělat pro úspěch projektu? 

Především musíte mít vhodné stanovištní podmínky. Celý tento prostor jsme koncipovali jako suchou louku, polostepní trávník, tedy něco, co do Suchdola a jeho blízkého okolí přirozeně patří. Na první pohled se to možná nezdá, ale naše univerzita leží v přírodovědně mimořádně zajímavé a atraktivní oblasti dolního Povltaví, na hraně vltavského kaňonu. Pouhé stovky metrů od nás jsou nesmírně významné a bohaté rezervace. Naší snahou je připodobnit louku zdejšímu přírodnímu základu. Cílem je, aby sem zapadala, aby se stala „nášlapným kamenem“ pro biodiverzitu rostlin, ale také hmyzu, který tu kolem nás žije v úžasných, i když dost izolovaných rezervacích. Areál univerzitního kampusu byl vytvořen uměle, a právě proto zde vyséváme druhově pestré, ale přírodním poměrům odpovídající směsi semen místního původu.

Něco jako „louka starých časů“?

To je název komerční směsi, u které ani nevíte, odkud osivo pochází, a jako loučka našich babiček se to jenom tváří. Často je to velká blamáž. Firmy chtějí prodat své osivo a kde je vyprodukované, to už je další věc. Leckdy třeba na druhém konci planety. Nebo jde o druhy, které se v Čechách sice vyskytují, ale nejsou to místní genotypy. Do „louček našich babiček“ se dokonce běžně dávají i jihoamerické druhy okrasných rostlin, které jsou potenciálně velmi invazní. Prostě nové bolševníky, což tady rozhodně nepotřebujeme!

Jaké osivo jste tedy použili?

Je to zacyklený příběh… Z ČZU vychází množství zajímavých absolventů a někteří pracují v ochraně přírody přímo na pražském magistrátu. Tam je v týmu Jiřího Roma několik špičkových, mimořádně kompetentních pracovníků, kteří se starají o přírodě blízké plochy zeleně v Praze a o zdejší rezervace. Přímo z magistrátu vzešla myšlenka, že by Praha mohla mít svoji vlastní regionální směs semínek. Říkáme tomu Pražská regionální směs – PRS. Speciální směs pro Prahu jsme začali vytvářet zhruba před pěti lety. Tato směs je neprodejná, produkuje ji magistrát pomocí svých partnerů a spolupracovníků z řad botaniků a producentů osiva z různých neziskových organizací. Jako je například Toulcův dvůr se svým sociálním podnikem ENVIRA, o.p.s., kde znevýhodnění lidé produkují semínka v rámci zahradnictví. Produkce osiva je poměrně omezená a postačuje víceméně jen pro potřeby magistrátu, který má ve své správě stovky hektarů pozemků.

Možná vás to překvapí, ale rád bych zdůraznil, že v celorepublikovém srovnání je právě v hlavním městě ochrana přírody velmi nadstandardní. Lidé z regionů by se mohli do Prahy jezdit učit, jak správně pečovat o přírodu a o biodiverzitu.

Kolik druhů semínek je na louce v suchdolském kampusu?

Minimálně 30 až 40. Všechny rostliny mají svůj genetický původ v pražských rezervacích, kde byla semínka ve spolupráci s orgánem ochrany přírody, pražským magistrátem, odebrána. Jde výlučně o rostliny suchomilných stanovišť.

Na co se nesmí zapomenout, aby vše fungovalo, jak má?

Zcela zásadní jsou vhodné stanovištní podmínky. Chceme-li mít suchý trávník, musíme mít suché podmínky. Mírně vyvýšená duna zaručuje sucho jako jakýsi stresový faktor eliminující nežádoucí druhy rostlin. Na rozdíl od nich adaptované druhy suchých trávníků takové podmínky dobře snášejí. Půda také nesmí být příliš bohatá na živiny, to je druhý zásadní předpoklad. A třetí, vůbec nejdůležitější, je zajistit vhodnou následnou péči. Biodiverzitní louku nelze sekat šestkrát ročně, jako běžný městský trávník, měla by zde probíhat pouze šetrná seč ve vhodném termínu. Je ale fakt, že jsem během letošních enormním veder měl obavu, jak se s tím mladičké rostlinky vypořádají. Dopadlo to překvapivě dobře, dodatečná zálivka nebyla prakticky nutná. Louku zatím nebylo třeba posekat, ale několikrát jsme ji už ručně pleli. Právě proto, abychom eliminovali nežádoucí plevele. Naštěstí jich bylo přijatelné množství.

Na takové louce by kromě správné skladby rostlin nemělo chybět mrtvé dřevo, již zmíněné písečné duny a podobně.

Není to samozřejmě jen botanický projekt, celý prostor má být zajímavý i esteticky. Najdeme tam i kameny, mezi nimiž jsou štěrbinky a volné prostory pro pohyb hmyzu. Dnes jsou velkým tématem opylovači. Většina lidí si představí včelu medonosnou nebo čmeláka, ale opylovačů je mnohem víc. Například samotářské včely, které jsou poměrně vzácné. Neustále jsou v pohybu, vyhrabávají si chodbičky, takže jim musíme nabídnout vhodný substrát. Proto ty hromady písku. Chceme zde vytvořit nový biotop pro ohrožený hmyz.

A především biotop, který zapadá do přirozeného prostředí lokality…

Snažíme se být lokální v řadě ohledů. Substrát tvořící základ květnaté louky je místní spraš, na kterém stojí celý kampus. Je to jemný sediment navátý větry v dobách ledových. Využili jsme výkopovou zeminu ze stavby nové univerzitní školky, čímž šetříme emise i finance. Zároveň je to ten nejvhodnější přírodní materiál. Z místních zdrojů je i mrtvé dřevo, které má velký význam pro hmyzí obyvatele louky. Použili jsme kmeny, které musely být pokáceny, protože ohrožovaly bezpečnosti lidí v kampusu. Pak tu máme vápencové balvany z Českého krasu, které jsme získali na základě dlouhodobé spolupráce univerzity s velkolomem Čertovy schody u Koněprus, kde děláme výzkum.

Biotopy podporující biodiverzitu jsou trendem současnosti. Co bývá hlavním impulzem pro jejich tvorbu?

Často jsou součástí rekultivačních projektů nebo různých kompenzačních opatření. To je i konkrétní případ letiště v Ruzyni. Mojí osobní motivací je, že chci podpořit místní, autentickou biodiverzitu. Chci ukázat, že spousta druhů planých rostlin je krásná a že je lze využít i ve městě. Kombinace květné louky, mrtvého dřeva, písku a kamenů může znásobit počet ohrožených druhů hmyzu v daném prostředí. Důležité je lidem ukázat, že je možné to takhle udělat. Právě o to všechno se chceme pokusit i v našem kampusu.

Rozhovor připravila: Lenka Prokopová

Pozn. red.: Květnatá louka vznikla díky finanční podpoře Letiště Praha v rámci dotačního programu Biodiverzita a ve spolupráci s Provozním zahradnictvím ČZU