„Klimatické změny k nám přivádějí nové ptačí druhy,“ říká ornitolog Karel Šťastný 

Které momenty své vědecké kariéry považujete za zásadní, pane profesore?  

Ty zásadní se udály tady na univerzitě, jejímž zaměstnancem jsem od roku 1985. Předtím jsem sedmnáct let pracoval v Ústavu krajinné ekologie Československé akademie věd a když se měl ústav stěhovat do Českých Budějovic, začal jsem se poohlížet po novém místě. Našel jsem ho na pracovišti Vysoké školy zemědělské v Kostelci nad Černými lesy. To byl první zásadní obrat. Druhý přišel, když se znovu zakládala lesnická fakulta – ta původní byla stranou a vládou přesunuta do Brna. Já patřím k zakládajícím členům „nové“ lesnické fakulty. A pak nastal ještě jeden zlom. Přešel jsem na nově vznikající Fakultu životního prostředí, a tam jsem už zůstal.  

Zasvětil jste život ekologii ptáků a savců a jejich ochraně. Kde má váš vztah k ornitologii kořeny?  

To je velmi dávno, když mi maminka jako malému chlapci četla knížky o zvířatech, o myslivosti, o pytlácích apod. Tehdy jsem tvrdil, že budu lesníkem, což mi naštěstí rozmluvili. Koneckonců jsem později sám pochopil, že tam jde hlavně o produkci dřeva a podobně, což by mě neuspokojovalo. Šel jsem tedy na přírodovědu a začal se intenzivně věnovat ornitologii.   

Ornitologické poznatky předáváte laické veřejnosti v řadě populárně naučných publikací. Čerstvou novinkou je videokniha „Ptáci Česka a Slovenska“, kterou jste vydal ve spolupráci s Antonem Krištínem. A za jeden z Atlasů hnízdního rozšíření ptáků jste v roce 2013 obdržel Medaili Josefa Hlávky. 

Kromě prestižní Hlávkovy medaile jsme za tento atlas dostali ještě Cenu ministra životního prostředí nebo Cenu České kartografické společnosti v kategorii Atlasy. Zřejmě se opravdu líbil. A mohu-li se pochlubit, mám ještě jednu cenu od Hlávkovy nadace, na kterou jsem byl navržen zdejší univerzitou za práci v ornitologických výzkumech.  

V roce 1981 jste se zasloužil o zavedení Jednotného programu sčítání ptáků. V čem váš systém spočívá a jak probíhalo sčítání ptáků předtím?  

Dříve se ptáci kvantifikovali nic neříkajícími termíny jako „běžný“, „hojný“, „málo se vyskytující“. U některých druhů se dá zjistit poměrně snadno, kolik jich je, třeba když sečtete čapí hnízda nebo kolonie havranů v celé republice. Když ale chcete kvantifikovat vrabce, pěnkavy a jiné drobné ptáky, už je zapotřebí něčeho exaktnějšího.  

Z několika možných kvantitativních metod sčítání ptáků jsme tedy zvolili systém, který nazýváme Jednotný program sčítání ptáků. Kromě profesionálů využíváme i kvalifikované amatérské ornitology, do tohoto projektu se jich zapojila zhruba stovka. Každý měl za úkol sčítat ptáky dvakrát do roka na určitých trasách, ve stejný den a stejnou hodinu jako v předchozím roce. Získali jsme tak grafy, které ukazují územní i populační trendy jednotlivých ptačích druhů. Tuto metodu jsme začali používat jako jedni z prvních v Evropě. Dnes se praktikuje ve 28 zemích EU a sleduje se 170 běžných ptačích druhů.  

Jedinečnost těchto programů spočívá v možnosti vypočítat různé indexy naznačující, co se s krajinou děje. Vyšší druhová diverzita znamená, že je lepší, zdravější. Nízká naopak poukazuje na nedobrý stav krajiny.  

Index získaný na základě kvantitativních výzkumů je mimořádně významným ukazatelem stavu volně žijících ptáků. Nejdůležitější je indikátor počtu polních ptáků, který byl přijat jako strukturální ukazatel pro celou Unii. Měří kvalitu životního prostření v jednotlivých členských zemích a je podkladem pro plány rozvoje venkova EU. V rámci strategie udržitelného rozvoje tento index druhové biodiverzity využívá i naše Ministerstvo životního prostředí jako jediný biologický indikátor. Vydáváme ho, stejně jako ostatní země EU, každý rok. 

Jak se v průběhu let měnila ptačí populace v Čechách a jaká je situace nyní?  

Obecně lze říct, že zhruba třetina ptáků ubývá, třetina přibývá a zbytek zůstává nezměněn. Velký úbytek jsme zaznamenali u ptáků polní krajiny, kde jsme asi na 40 % dřívějších stavů. Zajímavý obrat nastal na počátku 90. let. Tehdy došlo k velkým změnám v zemědělství, řada pozemků se změnila v úhory, mnohá pole byla opouštěna. Vytvářely se menší polní celky, nepoužívaly se pesticidy ani umělá hnojiva. Už tento krátký časový úsek se projevil v nárůstu počtu druhů i v kvantitě ptačí populace. V té době nás západoevropské země obdivovaly jako „baštu diverzity“.  

Co se stalo, že pak křivka začala prudce klesat? 

Pravděpodobně to ovlivnilo přijetí Společné zemědělské politiky zeměmi EU. Peníze z evropských fondů se začaly investovat hlavně do intenzifikace zemědělství, i když se s nimi původně počítalo i na ozdravování zemědělské krajiny. Výsledek byl totální úbytek ptactva v krajině. V podstatě jsme spadli do podobné situace, v jaké jsme byli v době socialistického zemědělství. Nyní jsme na prvním místě v Evropě ve velikosti polních lánů, což je samozřejmě velmi špatně. Kvůli scelování malých políček jsme přišli o 260 tisíc km polních cest, doprovázených stromovou vegetací. Zmizely i meze, liniová zeleň v krajině, drobné remízky, zkrátka všechno, na čem jsou ptáci v zemědělské krajině závislí.  

Na první pohled je patrné, že se ve městech objevuje více ptačích druhů než v minulosti. 

Ano, dnes už tu zcela běžně uvidíme například poštolku, holuba hřivnáče, hrdličku zahradní, straku a dokonce sojku, dříve výlučně lesního ptáka. Ptáci změnili i životní strategie. Ve městě přibývá pěnice černohlavá, už u nás i zimuje. Část populace netáhne do Středozemí jako dřív, ale zimuje ve Velké Británii.  

Jací ptáci se u nás v poslední době zabydleli?  

Z oblasti Středomoří k nám nově přišli racek černohlavý a racek středomořský. Vlivem klimatických změn se rozšíření druhů posunuje na sever. Dřív nesmírně vzácná vlha pestrá u nás hnízdí v počtu asi 900 párů. Již od 40. let 20. století se k nám směrem z východu dostával čáp černý a také husa velká změnila migrační strategii. Nezimuje již ve Středomoří, ale spíše v západní Evropě, a také u nás už zimu tráví několik tisíc hus velkých.  

Které z evropských zemí jsou nejvhodnější pro pozorování rozmanitých ptačích druhů?   

Co se týče tažných ptáků, tak samozřejmě země Středomoří. Ještě zajímavější je ale Izrael, kde se ptáci soustřeďují do určitých oblastí a ornitologové tam speciálně za tímto zážitkem vidět třeba tisíce dravců různých druhů či čápů jezdí. Ornitologicky zaslíbenou zemí je Velká Británie. Ale pokud budeme počítat nejvíce introdukovaných druhů (což ale není nic příliš chvályhodného), v tom Británie hraje prim. Vysazení ptáci se odtud dostávali do západní Evropy, i u nás máme dnes druhy, které jsou naprosto cizí, někdy se dokonce považují za invazní. Třeba se k nám dostala husice nilská, původem z Afriky, a dnes je to nejrychleji se šířící invazní druh. Od prvního výskytu v roce 2008 se jejich stavy zvýšily asi na 50 hnízdících párů.  

Zažil jste při práci v terénu také nějaká dobrodružství?  

Žádná výrazná dobrodružství ne, ale rozhodně jsem se díky zoologickým nebo ornitologickým znalostem podíval do mnoha zemí a navštívil několik světových ornitologických kongresů. Kromě Evropy třeba v Jižní Africe nebo Brazílii. Několik let jsem pracoval na souostroví Sokotra, což je velmi atraktivní lokalita, patřící Jemenu. Zakládali jsme tam přírodovědné muzeum a pracovali v terénu. Bůh ví, jak to dnes s muzeem vypadá, nejspíš už neexistuje.  

Působíte na ČZU řadu let jako pedagog. Co byste řekl o dnešních studentech ve srovnání s jejich předchůdci?  

Řada našich bývalých studentů pracuje ve významných funkcích ve vědeckých organizacích, zoologických zahradách nebo na městských úřadech, kde mohou vykonat spoustu dobré práce. Mají výhodu, že nejsou zaměřeni ryze přírodovědně a získávají i vědomosti pedagogické, ekonomické, technické apod., což pak mohou uplatnit v praxi. Je potěšitelné, že nás někteří absolventi svými vědomostmi dohánějí, ba dokonce předhánějí.  

A jací byli a jací jsou studenti? Vždycky tu byli ti chytří a ti méně chytří. Mně práce s mladými pomáhá. Neztrácím kontakt a nestačím snad tak rychle stárnout.  

Jaké máte profesní přání k narozeninám? 

Profesních přání už asi moc nemám a nedávám si taková přání. Dobře vím, že v mém věku už z lůna přírody nějaká tajemství asi nevytáhnu. Postačí, když mi bude sloužit zdraví, a hlavně hlava. 

Rozhovor připravila: Lenka Prokopová 

prof. RNDr. Karel Šťastný, CSc. (* 22. 7. 1941) je ornitolog, zoolog, ekolog, vysokoškolský učitel a popularizátor vědy. Od rok 2007 působí na Fakultě životního prostředí ČZU. Jeho vědeckovýzkumná činnost je zaměřena na studium obratlovčí složky ekosystémů a její využitelnosti pro bioindikaci, biodiagnostiku a ekologický monitoring. V ČR položil základy kvantitativních výzkumů ptáků, je i zakladatelem kvadrátového mapování avifauny a monitoringu ptačích populací. Řadu let působil ve výboru České společnosti ornitologické, z toho více než deset let jako její předseda. Je autorem a spoluautorem více než 500 odborných článků a 50 knih, skript a monografií. V roce 2007 získal Cenu ministra životního prostředí, v roce 2013 Medaili Josefa Hlávky.