Svátek má

Rostislav
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.
Generic selectors
Pouze přesné shody
Hledat v titulku
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.

„Je obdivuhodné, jak se vaše země zachovala k lidem prchajícím před válkou,“ říká ukrajinská studentka České zemědělské univerzity

Anastasiia Marchenko přijela do Prahy ještě před válkou na Ukrajině s jasným záměrem vystudovat magisterský program Veřejná správa na Provozně ekonomické fakultě. Letos studia završí, v Praze by však ještě ráda zůstala kvůli praktickým zkušenostem ve svém oboru. Válka ji zastihla v polovině prvního ročníku. Hned se zapojila do pomoci svým krajanům, kteří na České zemědělské univerzitě hledali azyl. Mezi jazyky, jimiž skvěle vládne, patří i čeština, a tak byla její pomoc v té době neocenitelná.

Co se vám vybaví, když se řekne 24. únor 2022?

Nutnost něco udělat… Probudila jsem se ráno kolem půl páté bez budíku, cítila jsem, že se něco děje. Moje první reakce byla: „Vždyť tam mám rodiče, celou rodinu…  Kde jsou? Co dělají? Kam pojedou?“… To trvalo tak první tři hodiny, a pak to asi u většiny z nás bylo podobné: „No dobře, a co bude dál? Jak dlouho to bude trvat? Co to znamená pro všechny, kteří bydlí tam, a pro nás, kteří jsme tady?“

Vaše rodina žije ve vesnici pod Kyjevem. Odjeli hned pryč?

Nejprve vůbec nechtěli odjet, první tři týdny zůstali doma. Nakonec dospěli k tomu, že v zájmu psychického zdraví bude lepší přijet sem, už kvůli mému mladšímu bratrovi. Po třech měsících se ale zase vrátili domů. Byla to pro ně dočasná příležitost dát se trochu dohromady ve stabilním prostředí.

Vaše první myšlenky po ruské agresi vedly k pomoci těm, kteří ji potřebují. Co se dělo, když začali přicházet první uprchlíci?

Univerzita hned zřídila speciální kontaktní místo pro Ukrajince a rozhodla, že je budeme ubytovávat na kolejích a na ubytovně v Lánech, v Kostelci nad Černými lesy a v Chuchli. Jakmile jsem se dozvěděla o kontaktním místě v menze a zjistila, že hledají dobrovolníky, přihlásila jsem se. V prvním týdnu tady bylo obrovské množství lidí, myslím, že přes nás prošlo tak 350 běženců.

Čeho si na pomoci, kterou uprchlíkům poskytla ČZU, ceníte nejvíc?

Kromě ubytování to byl kompletní balíček pomoci. Pořádala se i sbírka potravin a dalších potřebných věcí, což moc pomohlo lidem, kteří neměli vůbec nic. Pamatuji si paní, která přijela jen s baťůžkem, ve kterém neměla ani náhradní oblečení. Tak jsem s ní zašla do naší sbírky a vybrali jsme jí něco, aby se mohla po cestě převléknout. Měli jsme v každém pokoji připravené speciální humanitární balíčky.

A celková péče byla skvělá. Kdo přišel, dostal návod, kam se může obrátit pro nějakou podporu, byli tam dobrovolníci jako já, kteří s nimi mluvili jejich jazykem.

Když válka na Ukrajině začala, mnozí se obávali, že chuť pomáhat vyprchá. Jak to podle vás lidé vnímají po dvou letech?

Myslím, že teď se od uprchlíků, kteří tady zůstali, očekává jejich integrace do společnosti. Je tady předpoklad, že se za dva roky mohli naučit jazyk, mohli by už zvládat běžné věci sami bez vedlejší podpory. Ale problém je, že většina z nich jsou maminky s dětmi nebo starší lidé, kteří se často o sebe z různých důvodů nemohou tak dobře postarat. Ne každý se také za dva roky dokáže změnit, když nechal všechno doma a přijel sem, do nového prostředí. Ale myslím si, že česká společnost tento problém vnímá docela dobře a je to i tím, že jsme si kulturně blízcí. Většinou je tu i dnes ochota pomáhat, ale spíš právě s tou integrací, s rekvalifikačními kurzy a podobně.

Přijela sem i řada vzdělaných lidí jako lékaři, učitelé. Mají šanci se tu uplatnit?

To si bohužel nemyslím, hlavně kvůli legislativě. Ale pokud vím, už se připravují změny, takže by tito lidé měli možnost pokračovat v práci na své úrovni. Chápu, že když člověk dvacet let doma dělal lékaře a teď má třeba jít pracovat do obchodu nebo uklízet, je to hodně depresivní situace.

Když si vzpomenete na dobu před dvěma lety, co bylo pro vás osobně nejtěžší?

Potlačit negativní emoce. V ten čas jsem prvního půl roku trpěla tím, že nevidím, co se u nás děje, a tak jsem každý den dělala maximum pro to, aby se ti lidé tady cítili dobře, a snažila se jim co nejvíc pomoci. Byla to velká zkouška. Pak jsem odjela domů a po návratu jsem nevěděla, co si počít. Nejsilnější vlna pomoci už pomalu začala odeznívat, ale já jsem viděla realitu doma, a to pro mě bylo složité. Všechno člověk překoná rychle, najde si práci, může se nějak rozptýlit, ale ten vnitřní pocit, potlačení emocí, to pro mě byla velká výzva.

Vybavíte si nějaký silný zážitek z oné doby?

Nejvíc emocí, dobrých i špatných, bylo na začátku. Když vidíte, že ten člověk přijel bez ničeho, a vy mu můžete dát alespoň něco. Je to takový vzájemný pocit vděčnosti. Když tady je něco, čím můžete druhého podpořit, a on vidí, že pro něj někdo něco dělá, to mě vždycky dojímá.

Máte nějaké přání do budoucna?

Přání do budoucna mám, a je to mír a stabilizace na Ukrajině. Záleží mi na klidném a šťastném životě mé rodiny, přátel a spoluobčanů. A moc si vážím toho, co Česká republika udělala pro to, aby se tu lidé prchající ze svých domovů cítili alespoň nějakou první dobu dobře. Je skvělé, že se i dál snaží je podporovat a nevytvářet nějaký negativní obraz uprchlíků. Připomínat, že to jsou lidé, kteří se ocitli v situaci, kterou nemohou ovlivnit, a že potřebují pomoc. Především ale obdivuji, jak rychle zareagovala naše univerzita, věci se začaly hýbat hned první den. Jsou tady lidé, kteří chtějí pomáhat jiným, a udělali pro to všechno. V ten čas to pomohlo i mně osobně, kdy jsem nevěděla kam jít, co se sebou dělat. Našla jsem si nějaký smysl, dobrovolnická práce mi pomohla stabilizovat život. Byla to obrovská podpora nejen pro uprchlíky, ale i pro ty, kteří pro ně pracovali.

Vidíte svoji budoucnost tady v Česku, nebo na Ukrajině? A proč jste si vybrala pro své studium právě Prahu?

Přestěhovala jsem se sem před válkou a byl to takový můj dětský sen o Praze. Kdysi jsem tu ještě jako dítě byla a moc se mi tu líbilo, architektura a všechno. Říkala jsem si, že by bylo skvělé přijet sem na pár let a poznat, jak se tu žije. Jedna z věcí, které mě inspirovaly ke studiu veřejné správy, byla městská veřejná doprava v Praze.

Vážně?

Vážně. Já mám srovnání a vidím, že tady to funguje pro lidi. A to byl důvod, proč jsem se sem chtěla podívat. Zpočátku jen na pár let, ale teď si myslím, že tu ještě zůstanu. Ne snad s ohledem na současnou situaci u nás, spíš proto, že jsem ještě nenačerpala, co jsem chtěla. Chci získat nějaké pracovní zkušenosti. Pracovala jsem na Ukrajině, studovala jsem na Ukrajině, a vidím, že je v tom dost velký rozdíl. Chtěla bych, aby to u nás bylo alespoň takové, jaké je to tady.

Rozhovor vedla: Lenka Prokopová

 

 

 

Podobné články

Rychlé odkazy

Shop ČZU

Point One

CVPK

Klub absolventů

Poníček

Kariérní centrum

Skip to content