Jaký je a kam směřuje festival populárně-vědeckých dokumentů Prague Science Film Fest

K festivalu jste se dostala teprve před pár lety. Čím vás tato aktivita zaujala?

Především tím, že neslouží jen k zábavě, ale zábavnou a přístupnou formou poukazuje na hlubší problémy a napomáhá popularizaci vědy. Takových aktivit tolik není. Festival také studentům nabízí zajímavý a jim blízký formát. Jeho ambicí je nadchnout pro vědu a přiblížit některá celospolečenská témata.

Takže z vaší strany nadšení od samého počátku?

Dostala jsem se k tomu ještě jako studentka, kdy byla dramaturgie hodně na fakultách. Každá z nich měla svého minidramaturga, který udělal předvýběr, a my jsme pak filmy hodnotili a říkali třeba: „Přesně tomu tématu se teď věnujeme a tyhle filmy nám tam sedí, tenhle chceme a ten zase třeba moc nechceme…“ Byli jsme do procesu selekce filmů namočeni, sami jsme je vybírali, což mě moc bavilo.

Jaká je cesta dokumentu do nejužšího výběru?

Nejprve se na webovém portálu otevře soutěž a tvůrci do ní přihlašují své filmy. Z toho pak dramaturgové vyřadí ty, které nejsou dokumentem, ale třeba fikcí, takže do soutěže nepatří. To je první síto. Filmy, které zbydou, si pak promítá tým dramaturgů. Jeden snímek musí zhlédnout minimálně dva lidé, aby se vyloučil subjektivní pohled. Snahou je objektivizovat subjektivní vjem, uplatnit bodové hodnocení a kritéria, která by umožnila porovnávat. Ale je těžké vybrat z obrovského množství přihlášených filmů jen několik.

Je vidět nějaký posun, pokud jde o zájem tvůrců zúčastnit se této soutěžní přehlídky? 

Posun tu určitě je. Zatímco vloni se přihlásilo kolem tisícovky filmů, letos už to bylo 1680. Můžeme tedy říct, že renomé festivalu a povědomí o něm roste. Myslím si, že i ze strany filmařů roste zájem být u toho a promítnout si tady svůj film.

Stoupá i návštěvnost?

Ano, také počet návštěvníků stabilně každým rokem roste. Letos tu bylo už 1300 diváků, což je rozhodně pozitivní zpráva. Další posun oproti loňskému roku je v mnohem větším zájmu ze strany středních škol. Letos jsme měli na projekcích tři pražské školy a jenom z Obchodní akademie přivedli 62 studentů. Když už tady byli, chtěli si prohlédnout kampus, což jsem jim ráda splnila. Je to tedy vítané zviditelnění univerzity, pokud jde o potenciální uchazeče o studium. Rozhodně stojí za to odlehčit náročná témata nějakým dalším programem.

Daří se vždy najít filmy, které odpovídají tématu?

Letošní téma #fitcheck zastřešovalo zdraví z pohledu těla, psychiky a životního prostředí. Filmy tak dokázaly toto téma pokrýt z mnoha různých úhlů. Téma jsme se ještě snažili podpořit doprovodným programem. Jeden den v Potravinářském pavilonu FAPPZ probíhalo zdarma měření tělesného složení. Firma Nexteom prezentovala v Aule své produkty a ordinaci, kterou na ČZU provozuje a přispívá tak k prevenci zdraví.

K tématu péče o sebe a své zdraví přispěl i závěrečný festivalový večer, který volně navázal na snímek „Sedavci“ promítaný během festivalu. Každý viděl, jaké cviky může provádět, když sedí u počítače a hrbí se u toho. Příznačná byla i volba moderátora, jímž byl olympijský vítěz v akrobatických skocích na lyžích Aleš Valenta.

Pak tu byla ještě jedna novinka: Pětiboj nekonečné inspirace. Pět řečníků, z toho dva z ČZU, ve fixním formátu deseti minut prezentovali svůj projekt s cílem inspirovat a šířit povědomí o zajímavých tématech. V duchu festivalového tématu #fitcheck odhalovali, jak jejich inovace a výzkumy pomáhají péči o tělesné i duševní zdraví nebo nakolik nás ovlivňuje prostředí, ve kterém žijeme.

Velkým oživením všech festivalů bývají besedy s tvůrci dokumentů po skončení projekce.

To je další přínos spojení olomouckého týmu s naším. Oni mají mnohem delší zkušenost s organizací festivalů, mají lidi, kteří studují filmovou tvorbu, což my ne. Zato však máme programy úzce související s tématy dokumentů. Krásně se to doplňuje. My dodáváme vědce, kteří mají k tématu co říct, a ti se pak účastní debat po projekcích.

Letos jsme to ještě vylepšili. Když na festival dorazili režiséři s protagonisty svých filmů, našli jsme k nim vhodného parťáka z univerzity, a oni pak společně diskutovali. Doplňovali se různými pohledy, různým zázemím a podobně. Vzešly z toho opravdu zajímavé a živé diskuse. A musím říct, že oproti loňsku byli diváci mnohem aktivnější. Vždyť je to skvělé, když se člověk po zhlédnutí filmu může potkat s jeho tvůrcem a zeptat se – „Proč jste to udělali zrovna takhle?“ – „Jak dlouho jste to natáčeli?“ – „Jak dlouho trvá připravit něco takového?“ – a když je tam navíc i odborník, který téma doplňuje o své poznatky.

S festivalem populárně vědeckých dokumentů máte co do činění už čtyři roky. Vidíte nějaký vývoj například v kvalitě soutěžních snímků?

Myslím, že filmy jsou pořád stejně skvělé, i když každý rok na jiné téma. Dramaturgové se vždy snaží namíchat koktejl divácky lehčího žánru typu „wildlife“, a na druhé straně něčeho náročnějšího, z čeho člověka může i mrazit, protože jde o vážné téma.

Právě takové snímky letos vítězily.

Ano, protože v sobě mají hloubku. Ještě před pár lety se většina filmů točila kolem klimatické krize a podobných globálních témat. V letošním výběru byly filmy, které se snaží hledat řešení ve smyslu „Tady je problém, ale…“ Není to tedy jen o problému, je tu i nějaká nabídka řešení. Samozřejmě pak není jednoduché vše dotáhnout legislativně a podobně, ale je tu snaha hledat cesty. A myslím si, že soutěžní filmy jsou standardně kvalitní.

A co letošní novinka, workshop zaměřený na tvorbu filmu?

Pro nás novinka, pro AFO tradiční záležitost. Součástí téměř každého projektu je dnes popularizace výstupů… Workshopu se tak může zúčastnit člověk, který se o danou problematiku zkrátka zajímá, nebo například doktorand, který ví, že se popularizaci své vědecké práce bude věnovat. Lektoři si pochvalovali, že se pracovalo v malých skupinkách a mohli se každému věnovat individuálně a intenzivněji.

Máte v letošním ročníku svého favorita?

Mně se moc líbil dokument „Vydlážděný ráj“, který na festival přivezli nizozemští tvůrci Hidde Boersma a Karsten de Vreugd. Velmi osvěžující je komediální zpracování filmu, a hlavně tu jsou naznačena řešení. Není to jen o problému, nabízí se i cesta, jak z toho ven. Podobně skvělý byl další snímek od těchto dvou tvůrců „Jídlo zítřka“. A oba přijeli do Prahy osobně a účastnili se debat po projekcích. To byl pro mě asi nejsilnější zážitek letošní přehlídky.

Kam by se podle vás měl festival vyvíjet dál?

V organizačním týmu jsme se bavili o tom, že do budoucna bude velkou výzvou formát dokumentárních filmů, který je teď poměrně náročný. Chceme filmy pouštět čím dál tím mladším studentům, a pro ty je hodinový dokument až příliš dlouhý. Budeme se muset zamyslet, jak program festivalu nadále koncipovat a jak se s tím popasovat. Studenti o festival mají zájem, ale když chceme oslovit i ty mladší, bude třeba pracovat i s délkou snímků a s jejich formátem.

Jaký přínos má pro ČZU spolupráce s Academia Film Olomouc?

Určitě velký, oni festival dělají už dlouho a mohou nám předávat své zkušenosti. Je to skvělé zviditelnění, když se prezentujeme společně. Ale i výhoda pro tvůrce, kteří mohou filmy přihlásit tam i tam, což opět přispívá ke zvýšení povědomí o festivalu. V Olomouci jsou navíc lidé, kteří mají nakoukány tisíce a tisíce filmů, a tak snadno identifikují dobrou kvalitu, vyjednávají s filmaři licence a podobně. V tomto ohledu jsme v dobrých rukách.

Kdyby to bylo na vás, co byste si přála jako téma příštího roku?

Mně osobně by se líbily filmy o věcech, které člověk může nějakým způsobem ovlivnit. Letos mě zaujalo, že se v soutěži sešlo hodně filmů o stravě. To je pro člověka návodné, může změnit, co jí, kde nakupuje a tak… Není to jen o globálních problémech, ale i o tématech, ze kterých si člověk může něco vzít a změnit to sám u sebe. Takže bych uvítala zaměření na konkrétní problémy a jejich případná řešení. Rozhodně máme hodně projektů, které je možné takto prezentovat. Aby filmy oslovily diváka a ten si řekl: „Ano, můžu něco změnit, můžu líp jíst… A třeba tím udělám i něco pro zbytek planety.“

Rozhovor vedla: Lenka Prokopová