Svátek má

Alois
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.
Generic selectors
Pouze přesné shody
Hledat v titulku
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.

„Cíle Green Dealu jsou vesměs správné, chtělo by to ale méně sociálního inženýrství,“ říká rektor ČZU Petr Sklenička

Rektor České zemědělské univerzity a hlavní koordinátor Centra pro vodu, půdu a krajinu profesor Petr Sklenička se na klimatickou změnu i Green Deal dívá pragmaticky a realisticky. Data staví nad dojmy a v rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje mimo jiné, co bychom měli udělat, aby nám „klimatický vlak“ neujel.

Titulek jednoho rozhovoru s vámi hlásá: Green Deal mě děsí. Můžete to trochu rozvést?

To jsem skutečně řekl, kromě jiného, a v titulku to pak vyznělo takto. Nicméně děsí mě nikoli Green Deal jako takový. Jeho cíle jsou vesměs správné. A v podstatě i většina postupů a metod, jak jich dosáhnout. Děsí mě ale jiná věc: Green Deal považuji za obrovský sociální experiment, který nebyl modelován na pilotních studiích ani projektech. Ty by nám mohly říct: „Pozor, když budeme příliš tlačit na pilu, lidé se proti tomu obrátí a bude to medvědí služba.“

Čím víc budeme v některých ohledech prosazovat tuto cestu, tím kontraproduktivnější efekt bude celé snažení mít. V extrému to může znamenat, že když se ve většině evropských zemí vymění vlády, přičemž ty nové budou proti Green Dealu, bude nakonec zcela shozen ze stolu.

I daleko menší vědecké a společenské experimenty se vždy v minulosti testovaly na nějakém modelu, pilotním projektu, a teprve pak se nastavovaly definitivní parametry. Jenže tady se rovnou začalo s nastavením celku, aniž bychom tušili, co všechno to vyvolá. Nejde samozřejmě jen o prvotní efekty, které nastanou, ale i o ty navazující. To je tedy moje hlavní výhrada vůči Green Dealu.

Máte i nějaké další výhrady?

Jak jsem již řekl, většina cílů Green Dealu je podle mě správných. Ale některé metody, jak jich dosáhnout, například v oblasti zemědělství, mi připadají spíše skoro až populistické než efektivní – například řešení emisí skotu a dalších hospodářských zvířat a podobné nesmysly. V některých ohledech by Green Deal měl „poopravit“ přístup a v některých oblastech, zejména v energetice, by měl postupovat ohleduplněji k nejvíce dotčeným skupinám občanů nebo podnikatelů. Vedlejším produktem Green Dealu nesmí být konkurence neschopný průmysl nebo zemědělství. Celkově by ale Green Deal měl více vsadit na nové technologie, na podporu účinných výsledků výzkumu a inovací, méně by měl sázet na sociální inženýrství.

Zabýváte se mimo jiné klimatickou změnou. Čína a Indie s ní podle vás bojují lépe než my, potažmo Evropa. Nejsou ale tyto země zároveň i největšími producenty emisí skleníkových plynů?

Je to myšleno tak, že současné tempo jak mitigace, tedy zmírnění, tak adaptace neboli přizpůsobení obě tyto země, byť stále patří k největším emitentům skleníkových plynů, zvládají lépe. Modernizace průmyslové výroby a dalších činností je tam v tuto chvíli v některých ohledech úspěšnější než v Evropě a v Americe. Týká se to například výroby a prodeje elektroaut, rozvoje obnovitelných zdrojů energie a dalších věcí. Nedávám je za vzor, k tomu mají tyto země daleko, jen je třeba vnímat realitu.

Česko podle vás není na klimatickou změnu připravené. Ale kdo je? Existují nějaké příklady ve světě?

Řekl bych, že například Izrael, kde už proběhly ty fáze, které – nedej bože – můžou čekat i nás tady ve střední Evropě. Naučili se žít v nepříznivých klimatických podmínkách, adaptovali se na ně. Když vezmu nejnáročnější technologie jako odsolování mořské vody nebo to, co se i my tady musíme naučit a co oni nazývají krásně „stormwater harvesting“ čili doslova „sklízení přívalových dešťů“, což znamená akumulovat vodu z přívalových dešťů, které budou přicházet stále častěji a ve větších srážkových úhrnech. Oni se naučili efektivně hospodařit s vodou. A kromě toho, že ji jímají v různých akumulačních nádržích, jsou na světové špičce také v moderních závlahových systémech, jimiž dokážou rozvádět vodu do krajiny.

Jak je na tom Evropa? Například ve Španělsku je sucho už několikátým rokem alarmujícím problémem.

Jihoevropské země, které již delší dobu zažívají krutější tvář klimatické změny, jsou v některých ohledech určitě dál než my. Lépe umějí pracovat se závlahami, mají i výhodu, že jsou u moře čili když bude nejhůř, mohou odsolovat – na rozdíl od nás, vnitrozemských regionů. Ale my zase máme výhodu, že naše krajina je stále ještě zelená, pořád nám tady spadne v průměru dostatek litrů vody na metr čtvereční, přičemž adaptace a příprava na klimatickou změnu by kromě jiného měla spočívat právě ve zvýšení podílu retenčních prostor pro jímání a akumulaci vody, kterou potom v období sucha budeme schopni jakkoli, ale hlavně prostřednictvím závlah na produkční plochy, distribuovat do krajiny.

Retenční nádrže jsou tedy jakýmsi svatým grálem v adaptaci krajiny na klimatickou změnu. Je ještě něco, co můžeme dělat a třeba už i děláme?

Je to celý komplex opatření – v první řadě samozřejmě navracení zeleně, především té rozptýlené, která byla z naší krajiny odstraněna v období od 50. do 80. let minulého století. V podstatě rozčlenění krajiny na menší celky, zdrobnění a zjemnění té „velkozrnné české krajiny“. Heterogenní krajina se totiž klimatické změně brání podstatně lépe.

Za co bychom si nejvíc „zasloužili na zadek“? Co jsme v minulosti udělali špatně a v jakých chybách nadále pokračujeme?

V minulosti jsme se snažili, když to zjednoduším, aby od nás voda odtekla co nejrychleji. Odvodnili jsme 40 procent zemědělské půdy a délku vodních toků jsme zkrátili zhruba o třetinu tím, že jsme je narovnali. Zrušením meandrů jsme se snažili získat další obdělávatelnou zemědělskou půdu, a dodnes stále ještě na mnoha místech špatně hospodaříme v pramenných oblastech a údolních nivách.

Kdysi jsme si zadělali i na problém v lesích vysazováním smrkových a borových monokultur kvůli hospodářskému a ekonomickému efektu. Dnes se nám to vrací v podobě usychání borových porostů a kůrovcových kalamit ve smrkových monokulturách. Velký problém je samozřejmě i postupná zástavba zemědělské půdy. Přibývá zpevněných ploch, odkud srážková voda rychle odtéká, a ubývá těch, kde se voda může přirozeně vsakovat.

Abychom skončili alespoň trochu optimisticky… Vnímáte, že se situace v některých ohledech mění i k lepšímu?

K lepšímu se situace rozhodně mění již od roku 1990. Máme víc hospodářů, byť struktura hospodaření jak na zemědělské, tak na lesní půdě je stále velmi centralizovaná. Kromě toho, že se vrací možnost obdělávat půdu menším vlastníkům, v rámci komplexních pozemkových úprav se budují nejrůznější krajinné prvky a celé systémy, které bojují i proti erozi a suchu, proti povodním, podporují biodiverzitu a tak dále. Za posledních zhruba deset let se výrazně změnil i pohled na to, jak mají v Česku vypadat „lesy budoucnosti“. Už víme, že se má jednat o pestré, smíšené porosty s vyšším podílem listnatých dřevin, v závislosti na místních mikroklimatických a půdních podmínkách. Čili děje se spousta dobrých věcí, ale to neznamená, že se dějí všechny, které by se dít měly, a že se dějí dostatečně rychle.

Zdroj: info.cz / redakční úprava: Lenka Prokopová

Foto: Shutterstock / fotoarchiv ČZU

Podobné články

Rychlé odkazy

Shop ČZU

Point One

CVPK

Klub absolventů

Poníček

Kariérní centrum

Skip to content