Svátek má

Soňa
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.
Generic selectors
Pouze přesné shody
Hledat v titulku
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.

Chcete vyjet do zahraničí? Možnosti Erasmu jsou otevřené všem

Oddělení mezinárodních vztahů ČZU v Praze má od letošního roku nové zázemí ve zrekonstruovaných prostorách bývalé pobočky Komerční banky. Pro všechny je to úleva, předchozí pracoviště v budově rektorátu připomínalo spíš včelí úl. V novém prostředí získal svůj soukromý prostor i šéf oddělení Lukáš Pospíšil. Přesto na společné soužití vzpomíná docela rád.

Jak se změna prostředí projevila ve vaší práci a jak vám prospěla?

Pravděpodobně jako jediný z vedoucích prorektorských oddělení či ředitelů odborů rektorátu jsem roky sdílel svoji kancelář s kolegy. A sdílel jsem ji rád. Telefony drnčely, návštěvy jednaly, studenti podepisovali a konzultovali jako o život… Není to ale zrovna prostředí, kde chcete vyvíjet soustředěnou činnost, promlouvat s kolegou o plnění úkolů a jeho výši osobního příplatku či jednat s prorektory korejské univerzity. Radosti kolektivního soužití vyvažovaly, alespoň pro mě, jeho strasti a z dočasnosti takového uspořádání se najednou stalo 2,5 roku. Nakonec jsem velmi uvítal možnost mít pár čtverečních metrů pro sebe a řešit telefonáty či video meetingy bez toho, aniž bych já rušil ostatní a oni mě. Teď je oddělení pohromadě, nové kanceláře jsou vzdušné a plné květin v naší kolektivní péči. Počáteční skepsi nahradilo nadšení a vím, že i kolegyně a kolegové jsou spokojeni a pracuje se jim komfortněji.

Stěhování nebylo automatické, že se musíme přestěhovat jsem plánoval od roku 2018, ale nové prostory se rodily ztěžka. A pokud si pamatujete anketu bývalé kvestorky, stačilo málo, a na místě bývalé pobočky Komerční banky nebylo Oddělení mezinárodních vztahů spojené s Welcome centrem pro zahraniční akademiky, ale masážní stoly, tibetská hudba a solné lampy. Myšlenka rekonstrukce pro naše potřeby byla nakonec podpořena i za přispění projektu HR Award, díky němuž jsme získali financování pro realizaci myšlenky Welcome centra pro zahraniční akademiky.

Co je stěžejní činností Oddělení mezinárodních vztahů?

Mobility. To je náš žargon a znamená to výjezdy a příjezdy studentů i zaměstnanců do zahraničí a ze zahraniční k nám na ČZU. Jde o stěžejní aktivitu a pomáhají nám v tom fakultní oddělení mezinárodních vztahů, kde jsou profesionálové na svých místech. Jsme rádi, že vztahy mezi námi jsou přátelské a umíme si vzájemně pomoci. Aktuálně jsme zahrnuti penězi, milion EUR pro nás není žádná míra, ale běžný grant, kterých spravujeme i několik zároveň. Chcete vyjet jako student či zaměstnanec do zahraničí? Prosím, jak je libo, možnosti Erasmu jsou otevřené všem, a tím myslím od bakalářů po doktorandy a u zaměstnanců i všechny THP. Nejen akademici mohou vyjet. Pro administrativní a technické pracovníky, recepční či dělníky je k dispozici mobilita ve formě tréninku nebo školení. Jeďte klidně jen na Slovensko! Rozhodně se Erasmus nedává za odměnu či jednou za několik let, ale vyjíždět se dá samozřejmě opakovaně i během jednoho roku.

Kromě mobilit se věnujeme i reprezentaci univerzity v mezinárodních sítích a organizacích. V rámci ČR je celkem unikátní, že by univerzita měla na starosti organizační zajištění a koordinaci činností mezinárodních sítí v podobě hostování sekretariátů. Běžné členství v sítích není mimořádné, ale mít na starosti výběr poplatků a správu financí, přípravu konferencí, zápisů, strategií či organizaci voleb orgánů těchto uskupení je věc druhá. A v tomto jsme, podle mého názoru, opravdu v unikátním postavení. Kolegyně Výlupková je Executive Secretary organizace ICA sdružující více než 70 evropských „life sciences“ univerzit, já osobně jsem Secretary General sítě CASEE zaměřené na regionální spolupráci ve východní a jihovýchodní Evropě. Kolega Josek velmi profesionálně zastává roli tajemníka prestižní sítě Euroleague for Life Sciences. Tot vše je možné zejména díky vysokému pracovnímu nasazení a kontaktům pana prorektora Lošťáka, který je v mnohých uvedených organizacích na exekutivních pozicích, ne-li přímo jejich prezidentem. Znamená to ale také spoustu práce, která není na první pohled v běžném akademickém roce příliš vidět, ale rozhodně zvyšuje prestiž nejen ČZU, ale i ČR jako takové.

Naše práce je také o kontinuální komunikaci s fakultami, vedením univerzity, kolegy z centrálních pracovišť i akademiky. Je třeba neustále připomínat, že jakási mírná typicky mezifakultní řevnivost uvnitř ČZU nedává smysl. Že pokud nám někdo konkuruje, nejsou to často ani ostatní české vysoké školy, ale instituce ve střední a západní Evropě, se kterými se musíme chtít porovnávat. Možná to bude pro někoho překvapení, ale každý pátý student naší univerzity je cizinec. Internacionalizace nám nepřináší jen prestiž, ale i dobré umístění v mezinárodních žebříčcích, významnou část financí na provoz a rozvoj univerzity a šíří naše dobré jméno zejména skrze absolventy.

Pak máme na starosti nábor studentů do anglicky vyučovaných studijních programů. O tuto povinnost se k mé úlevě dělíme s Odborem vnějších vztahů, který po svém vzniku převzal s naším požehnáním oblast mezinárodního marketingu a PR. Odbor vnějších vztahů má v tomto směru na rozdíl od nás kované profesionály. Oddělení mezinárodních vztahů tuto činnost vykonávalo vlastně historicky jen proto, že na něj zbyla. Nějak se to roky zabezpečovalo, ale dobrá švadlena i přes upřímnou snahu není skvělým ševcem.

V minulém akademickém roce se vám i přes překážky koronavirové pandemie podařilo zřídit Welcome centrum, které poskytuje zázemí a pomoc zahraničním akademikům. Jak jste spokojen s jeho rozjezdem?

Covid nám v rozjezdu příliš nepřál. Přesto se kolegyni Miroslavě Perst povedlo nabídnout zahraničním akademikům, kteří nově spojili svoji kariéru s ČZU, celou paletu služeb. Nepřestává mě překvapovat, s jakým elánem a zodpovědností ke své důležité roli na ČZU přistupuje. Zpětná vazba od zahraničních kolegů i fakult je velmi pozitivní a vnímám, že takřka všechny fakulty považují internacionalizaci svých kateder za jednu z priorit.

Pandemie ochromila mezinárodní život. Jak se to projevilo u vás a jaký to mělo dopad na zahraniční programy výměny studentů a akademických pracovníků?

Doba covidová mezinárodním vztahům v klasickém slova smyslu bohům žel není nakloněna. Jistě si každý vzpomene na počátky, první zprávy z Číny, šíření viru v severní Itálii, první případ v ČR zrovna na ČZU. Dodnes si pamatuji, jak pracovnice hygieny na začátku pandemie přijely předat rozhodnutí o karanténě prvnímu čínskému studentu nedávno přiletivšímu z Číny, který byl ubytován u nás na kolejích… Jak byly nervózní při nasazování respirátorů, rukavic a držely si řádný odstup. A vidím i jistou paniku, kterou ten obraz vyvolal v řadách zaměstnanců kolejí, což byla přirozená reakce na v té době neznámé. Podobně se zhoršovala situace všude. Ve dne v noci jsme řešili s fakultami, zda a jak stáhnout ze zahraničí studenty i zaměstnance. Měl jsem telefonáty s lidmi v situacích, které byly vypjaté. Ať už se jednalo o nouzový přesun na mezinárodní letiště na Filipínách, kde byla vyhlášena neprodyšná karanténa Manily, nebo o studentku v národním parku kdesi v Africe, odkud už nic nelétalo do Evropy ani vlastně jinam. Člověk byl na telefonu v pohotovosti ve dne v noci. Tu jsem zařizoval odeslání nouzového stipendia studentům, kteří byli bez prostředků po nákupu třetí letenky na jakýkoliv let zpět do Evropy, který stejně byl nakonec zrušený. Tu jsem řešil neprostupnost hranice mezi Namibií a Jihoafrickou republikou, kdy se student nedokázal dostat na naši ambasádu, nebo paniku a rušení letů v USA, zásobování zahraničních studentů na kolejích v karanténě jídlem a mnoho dalšího.

Rušily se konference, veletrhy, jednání sítí i mobility. Vymýšlela se mimořádná pravidla za pochodu, např. národní agentura programu Erasmus měnila stanoviska z měsíce na měsíc. V různých zemích se postupovalo odlišně. Někde grant nechali v plné výši i po zrušení mobility, jinde rigidně chtěli poměrnou část zpět. Nikdo nevěděl, co dělat s „virtuální mobilitou“ a jak online zkoušet tanec či učit a pak hodnotit praktika z pedologie… Některé partnerské univerzity zavřely tak důkladně, že se nedalo ani nikomu dovolat! Neustálé změny ve výsledku znamenaly, že jste nikdy neměli hotovo. Žádné uzavření mobility návratem ze zahraničí, ale vyúčtování tzv. vyšší moci, kontrola dokladů, dohadování se. Popravdě většina z nás na oddělení měla práce o 200 % více a částečně to takto zůstalo dodnes. Běžná agenda mobilit narostla, my musíme být flexibilní, pravidla zůstala rigidní. Vše se přepisuje, upravuje, předělává a konzultuje. Za mě osobně není virtuální mobilita plnohodnotnou alternativou, ale nouzovým řešením. Zbytek světa si ale očividně myslí něco jiného a počty projektů, průzkumů a skvělých řešení nezačíná ustávat, až má člověk pocit, že by se v době post-pandemické (až skutečně přijde) měl vzdělávat jen online a „cestovat“ též jen online – a v lepším případě rovnou ve virtuální realitě. Nejsem staromilec, ale virtuální mobilita je prostě oxymóron. Virtuální realitě jako rozšíření palety možností ve výuce ale fandím zcela a doufám, že i na ČZU přijdou pedagogové s návrhy na její běžné využití ve výuce.

Přesto přese všechno jsem ale optimista. Musím jím být, jinak bych svoji práci nemohl vykonávat. Vždy vidím ten světlejší zítřek. Proto mě těší, že se studenti nezalekli a chtějí vyjíždět do zahraničí za studiem i za stážemi ve firmách, a zaměstnanci jim nyní sekundují. Takový počet účastnických smluv a potvrzení jsem podepsal naposledy v roce 2019. Je vidět, že i díky vakcinaci se lidé již nebojí cestovat. Svět se zase uklidní, ale nebude to ten stejný předcovidový. Minimálně nám zůstane home office a jednání online v podobě teamsování či zoomování. A to by beztak přišlo, i když později!

Součástí dlouhodobé strategie ČZU je internacionalizace univerzity. Co si pod tím konkrétně máme představit a jakou roli zde hraje vaše oddělení?

Raději uvedu, že můj pohled se vždy neslučuje s vizí vedení univerzity či pana prorektora Lošťáka. Jsem totiž radikálnější. Internacionalizace prostupuje na vysoké škole vším. Není pouhým přáním mým, ale jsme k ní ponoukáni jednak ze strany MŠMT, které po vysokých školách chce, aby byly internacionalizované, jednak ze strany akademické komunity jako takové, pro kterou je po staletí přirozené, že má mnoho vazeb do zahraničí a překračuje přirozeně národní horizonty.

Prakticky je třeba zajistit služby pro zahraniční studenty a kolegy na stejné úrovni jako pro domácí. Jde o mezinárodní reputaci, umístění v různých žebříčcích, mezinárodní spolupráci ve vědě, získávání prostředků od zahraničních grantových agentur a v mezinárodních výzvách. Jde ale i o tzv. internacionalizaci doma, protože ne všichni mají příležitosti či možnosti vyjet do zahraničí za studiem či prací. Proto je třeba mezinárodní prvek přinést sem a vystavit jeho působení místní studenty a alespoň takto přeneseně jim umožnit zahraniční zkušenost. Budou tak lépe připraveni na dnešní rozličné prostředí, moderní společnost, která ne vždy je víceméně jednonárodnostní, jako je tomu např. v Česku. Mladší generace, naši studenti, se již přirozeně cítí Evropany se vším všudy a nečiní jim problém uvažovat o zaměstnání v zahraničí či třeba u nadnárodní společnosti. Myslí evropsky, pokud ne rovnou globálně, ale identifikují se samozřejmě jako Češi. A nevidí mezi tím žádný rozpor.

Vizí ČZU je, že dosáhneme stavu tzv. žité internacionalizace, tedy stavu, kdy pro nás bude naprosto přirozené, že zde jsou zahraniční studenti, akademici, zahraniční administrativní či techničtí pracovníci, členové orgánů, akademických senátů, vědeckých rad. Nebo třeba zahraniční vědecké kapacity na pozicích, jako je prorektor či děkan. To druhé je již realitou, na to první ještě čekáme.

Není to pouze o jejich přítomnosti a soužití českého a cizího. Je to také o komunikaci, vzájemném pochopení potřeb, kulturních rozdílů a specifik nebo i toho, co nás spojuje a je nám všem blízké. Tato vize hovoří o tom, že pro nás bude přirozené přepínat mezi češtinou a angličtinou, že i centrální pracoviště rektorátu budou schopná vyřešit všechny požadavky bez prostředníka na děkanátech fakult či kolejích. Je to trochu utopie, ale univerzity jsou pro podobné usilování ideálním prostředím!

Pojďme se ale na chvilku vrátit na zem. Pomalu se probouzí i MŠMT a snad i legislativa začne brát v potaz, že se veřejným činitelem může stát cizinec nevládnoucí naším národním jazykem. Tak trochu jsme na špici pomyslného pelotonu a děláme prostor těm dalším. Občas to ale dosti dře – nikoliv uvnitř ČZU, ale navenek – ať již v podobě zamrzlé legislativy nestíhající moderní svět nebo v pohledu ministerstev, že každý cizinec chce zneužít náš sociální systém a že univerzity chtějí jen podvádět, proto nastavíme kontrolní mechanismy papežštější než tři papežové. Kéž bych se jednou dočkal ministerského programu, kde nikdo automaticky nepočítá s tím, že chcete podvádět a krást!

ČZU si stojí dobře v očích mezinárodního společenství vzhledem k tématům, která prosazuje. Na co jste pyšný z hlediska prestiže univerzity v zahraničí a kde vidíte možnosti, jak ji vylepšit?

Máme vynikající vědce, skvělé výzkumné týmy i již zmíněné silné zázemí v mezinárodních sítích. ČZU si velmi dobře vede právě v oblasti internacionalizace. Stačí se podívat na historii naší instituce a třeba na Institut tropů a subtropů od 60. let 20. století – mezinárodní aktivity jsou v naší DNA.

ČZU je schopná koordinovat a vést mezinárodní projekty a konsorcia, podílet se na utváření strategií a politik. Ale ne vše je zlato, co se třpytí. Neumíme dosud plně využít sítě našich absolventů, kteří jsou v různých významných světových pozicích od OSN přes ministerstva a vlády různých zemí. Nejsme slyšet v Bruselu.

Možná to většině lidí bude znít abstraktně či hloupě, ale oblast ochrany životního prostředí, zemědělská politika, rozvoj venkova a další pro ČZU stěžejní témata se řeší i jinde než na ministerstvech v Praze. Jenže my občas děláme, že jsme si toho nevšimli. Podobně špatně si stojí i další vysoké školy v ČR a vlastně i mnozí na úrovni naší politické elity. Naštěstí i zde se blýská na lepší časy. A právě ICA, asociace evropských „life sciences“ univerzit, připravuje stálé zastoupení v Bruselu.  Skrze ni bude i hlas ČZU slyšet a bude moci alespoň malinko, ale přesto nějak, zaznívat v bruselské aréně. Buďme sebevědomí, přijměme roli „policy makers“ na národní i mezinárodní úrovni. Může to znít naivně, ale rád bych zažil dobu, kdy se na vyjádření k některým stěžejním tématům budou běžně ptát vědců z ČZU třeba europoslanci nebo moderátoři ve večerních zprávách BBC, ba i Euronews.

Jak se stane, že se vystudovaný krajinný inženýr ocitne ve vedení Oddělení mezinárodních vztahů? 

Vyzní to jako reklama na mobilitu, ale za vše může Erasmus. Byl akademický rok 2007/2008 a na dnes již neexistující Fakultě lesnické a environmentální vyhlásili výběrové řízení na studium v zahraničí s podporou „LLP“ Erasmus. Váhal jsem. Nechtělo se mi ven z mé komfortní zóny. A jednoho večera na rodinné sešlosti se ukazovaly fotky – jeden bratranec na Erasmu ve Španělsku, druhý v Irsku… A takový nevinný dotaz, kam že pojedu já? Tak jsem jel studovat na dva semestry na Island a změnilo to další směřování mého života, včetně toho kariérního.

Po inženýru jsem nastoupil na doktorát a mým školitelem se stal náš současný rektor, profesor Sklenička. Ačkoliv mám stále velmi kladný vztah ke krajinnému plánování, krajinnému rázu, historickým krajinným strukturám a vůbec všemu krajinnému, již za nikdy nedokončených doktorských studií jsem se jal přivydělávat si jako úředník na oddělení mezinárodních vztahů nové Fakulty životního prostředí i s ohledem na své zkušenosti s výjezdem. A také díky podpoře tehdejší proděkanky pro mezinárodní vztahy, Kristiny Janečkové, která potřebovala občas narychlo záskok ve výuce a vadilo jí, že v mé předchozí práci jsem měl napevno dané směny… Teď vážně, opravdu jsem jí velmi vděčný za tu příležitost, protože na fakultě jsem se naučil většinu z mezinárodního řemesla. Teď jistě přijde ta otázka, proč jsem pracoval během doktorátu? Řekněme si upřímně, tehdy Ph.D. student měl stipendium 5600 Kč měsíčně v základu. Já bydlel v podnájmu, a i ten mě měsíčně vyšel na cca 6000 Kč. Pokud v té době chtěl doktorand jíst, mít kde spát a nechodit všude pěšky, musel ke studiu pracovat. A pokud jste ve svých 26 letech nechtěli od rodičů ani korunu jako já, pak studium nebylo prioritou, ale vedlejší činností k hlavnímu živobytí. Podle toho mé studium také dopadlo, ale nestěžuji si. Dodnes ale všem při dotazu, zda mi není líto, že za mým jménem není Ph.D., odpovídám, že nikoliv. A myslím to upřímněji než Standa Gross – pokud chci učit, uspořádám si letní školu či se nechám pozvat kolegy do jejich výuky, pokud chci dělat vědu, mám dveře otevřené, a to mohu činit i bez Ph.D. A k tomu všemu jsem vysokoškolským úředníkem obklopeným týmem skvělých iniciativních lidí. Svým málem se podílím na budoucnosti této instituce, ale i na budoucnosti našich studentů a zaměstnanců, protože dlouhodobá mobilita je prostě život měnící zkušenost! A baví mě razítkovat! Co více si mohu přát?

Která země je vám tak blízká, že byste v ní dovedl žít?

Rozhodně Island, kde jsem studoval. Země je to okouzlující, tajuplná a zároveň velmi moderní. Navíc je tam mé oblíbené počasí – tedy déšť, mrholení a velmi, velmi silný vítr – a to vše prostřídáno se slunečnem i několikrát za den! Jak vidíte, z hlediska počasí jsem melancholik… a z hlediska nastavení niterného zase pohan a pohanství má na Islandu dlouhou tradici, probublávalo i v dobách křesťanských.

Dále je to Japonsko. Tuto zemi jsem navštívil již dvakrát a ovlivnilo mě to natolik, že si pouštím i japonské zprávy přinášející asijskou perspektivu (samozřejmě v angličtině, doporučuji NHK Newsline!). Určitě bych si dovedl představit tam žít. Tamější společnost i krajina jsou fascinující a velmi se mi líbí úcta k tradici a udržení si nejdelší monarchie světa i přes události posledních staletí, stejně jako původní náboženství.

Země, kterou bych naopak rád navštívil, ale asi si to na další desetiletí odpustím, je Írán. Procházet se v ruinách Persepole je mým snem již dlouho. Podobně Irák, kde bych chtěl vidět pozůstatky tamějších starověkých civilizací. Kdysi jsem chtěl být archeologem se zaměřením na Sumer, Akkad, Persii a Babylonii. Co svět nechtěl, místo toho plním šanony.

Podobné články

Rychlé odkazy

Shop ČZU

Point One

CVPK

Klub absolventů

Poníček

Kariérní centrum

Skip to content