Svátek má

Igor
10°C
Broken clouds
Generic selectors
Pouze přesné shody
Hledat v titulku
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
10°C
Broken clouds
Sobota
92%
05:01
Min: 7°C
988
16:41
Max: 14°C
SSW 1 m/s

Čerstvý docent Hynek Roubík: „Rád vidím, když věci fungují a přinášejí praktický užitek“

Je specialistou na zemědělství třetího světa. Výzkumné práci se věnuje na katedře udržitelných technologií Fakulty tropického zemědělství ČZU v Praze a jeho vědecký zájem se soustřeďuje na nakládání s organickým odpadem a udržitelné technologie. Je druhým nejmladším členem České akademie zemědělských věd a platformy pro biohospodářství České republiky. A od roku 2021 také jedním z nejmladších nositelů akademického titulu docent v ČR (*26. ledna 1991). Doc. Ing. Hynek Roubík, Ph.D. si udělal čas, aby nám prozradil něco ze své vědecké kuchyně.

Za pouhých třicet let života jste stihl uvést do života hezkou řádku projektů. Začalo to za studií na ČZU, kdy jste mj. v roce 2013 založil studentskou organizaci BeFair. Nyní jste vedoucím výzkumného týmu Biogas Research Team, což je logický důsledek vašeho profesního zájmu o problematiku zpracování odpadu. Angažujete se při zřizování bioplynových stanic v zemích třetího světa, které pomáhají řešit problematiku odpadu. Kde se vlastně vzal váš zájem o ekologii?

Vždycky jsem se zajímal o enviromentální problematiku a všechno, co se jí týká. Ale zároveň jsem měl zájem o praktická řešení, o tu „inženýrskou“ cestu. Rád vidím, když věci nějakým způsobem fungují a přinášejí i praktický užitek. Jedna část je výzkum, a pak je ta druhá… aby se ty věci dostávaly do praxe, aby se dělaly projekty, které je uvedou do provozu, dostanou je k lidem. Vlastně to takhle samo vykrystalizovalo.

A kde se to vzalo, těžko říct. Jsem z Rakovnicka, z Mutějovic, z kraje chmele a piva, kde se zemědělství, ekologie i inženýrství navzájem propojují. Tohle všechno se asi skloubilo, až mě to nakonec přivedlo k tropickému zemědělství.

Jste čerstvým docentem, vaše práce psaná v angličtině je velmi obsáhlá. Čím konkrétně se zabývá?

Zaměřuji se na malé bioplynové stanice, tedy téma, kterému se věnuji dlouhodobě, zejména v rozvojových zemích. Hodně jsme toho udělali v jihovýchodní Asii, tam jsem nějakou dobu i žil. Ale i v dalších regionech se touto technologií zabýváme. V rámci našeho týmu Biogas Research Team působíme v Asii, v Africe a v Evropě.

Jak je technologie zpracování odpadů na bioplyn přijímána?  

To je různé. Někde velmi pozitivně, například ve Vietnamu, kde dnes máme statisíce bioplynových stanic. Lidé velmi rychle vidí pozitivní efekt a mají srovnání, jak to vypadalo dřív. Třeba na rodinných farmách vidí, jak stanice funguje u sousedů, tak si ji také pořídí a technologie se samovolně šíří dál. Vždy hraje velkou roli kvalita a zkušenost lidí, kteří stanici staví a připravují technologii. Což je mnohdy složitější v zemích, kde jsou bioplynové stanice ještě v plenkách.

Podle čeho si vybíráte oblasti a technologie, které v nich budete zavádět?

Já se zabývám všemi typy zpracování odpadu. Od organického, což je můj hlavní zájem, přes další problematické odpady, v poslední době například lehce radioaktivní phosphogypsum (pozn. red: hydrát síranu vápenatého, který vzniká jako vedlejší produkt při výrobě hnojiva z fosfátové horniny). Destinace a témata se vždy odvíjejí od toho, co je potřeba. Buď z hlediska našeho dlouhodobého výzkumného cíle, nebo s ohledem na to, co je v dané zemi palčivý problém. Svou roli samozřejmě hraje i propojení s různými výzvami. Hodně působíme v zemích, které jsou oficiálními partnery rozvojové spolupráce České republiky. A pak tam, kde se objeví nějaký problém, který je třeba řešit. Například v Moldavsku jsme se zabývali zpracováním různých typů odpadů z vinné produkce na další využitelnou formu, ať už bioplyn nebo briketování apod.  Často jsou to i jednoduché technologie, které jsou inovativní a přinášejí řešení problému.

Kdy vaše spolupráce na vytváření bioplynových stanic začala?

Někdy v roce 2012, bylo to ve Vietnamu v provincii Thua Thien-Hue. Šlo o finální fázi jednoho fakultního projektu, zřizovali jsme několik stovek bioplynových stanic v rurálních oblastech.

Jsou malé bioplynové stanice určeny výhradně pro rozvojové země, nebo se využívají i ve vyspělých státech?

Primárně je tento koncept určen pro rozvojové země. Řeší zejména nakládání s odpadem, proto je hodně rozšířen právě v zemích, kde je to problém. Třeba i taková malá rodinná farma s pěti až deseti kusy prasat denně vyprodukuje hodně odpadu a musí se s ním nějak nakládat. Malé bioplynové stanice v tropických zemích fungují velmi dobře i proto, že nepotřebují žádné další vytápění nebo jiné překážky, se kterými bychom se potýkali tady u nás. Fungují samovolně, důležitá je pouze kvalitní údržba.

V zemích, jako je Česká republika, jsou jedním z problémů velké teplotní rozdíly, protože bioplynová stanice potřebuje stabilní teploty. Z toho důvodu nikde v evropských zemích tento koncept zatím nefunguje. Připravujeme ale možná řešení, jak by to šlo i v našich podmínkách. Například v zahrádkářských koloniích nebo v domácnostech, které se čím dál víc snaží fungovat samostatně v uzavřeném konceptu. Pracujeme na tom, ale zatím jsme nedospěli k výsledku.

Jak vlastně taková malá bioplynová stanice funguje?

Můžeme si ji představit jako hermeticky uzavřenou nádobu, do níž proudí organický odpad, který se anaerobní digescí přeměňuje na bioplyn. Dochází k sérii biochemických procesů, které vytvoří bioplyn, složený hlavně z metanu – to je pro nás to nejdůležitější, ta hořlavá část – a oxidu uhličitého. A bioplyn, protože je samozřejmě lehčí, jde nahoru a odtud může směřovat dejme tomu přímo do domácnosti, nebo do kogenerační jednotky na výrobu elektřiny, nebo kam je potřeba. A zbytek materiálu se přeměnil do organické hmoty, která je využitelná jako hnojivo. To je v kostce celý proces.

Co vás vlastně vedlo k založení týmu pro výzkum bioplynu?

Když jsem po skončení doktorátu dostal příležitost pokračovat na univerzitě, jednou z klíčových věcí pro mě bylo, že pokud půjdu touhle cestou, musí to být zajištěno i nějakým týmem, který bude postupně růst. Tým jsme založili s kolegy, kteří se věnují stejné problematice. Postupně jsme to kámen po kameni začali dávat dohromady. Od podpory doktorandů přes projektové aktivity, výzkumné záměry… Když se člověk chce nějakým tématem dlouhodobě zabývat a spojit ho se svým životem, potřebuje zázemí týmu. Protože jsme rozkročeni v mnoha zemích, máme fungující laboratoře všude možně, a to by bez týmu nešlo.

Procestoval jste kus světa, hlavně toho rozvojového. Jaké jsou vaše nejzajímavější zkušenosti?

Každá země má svoje specifika, ale většina zajímavých zážitků je spjata buď s lidmi nebo s jídlem. I v rozvojových zemích lze jejich kulturu dobře poznat přes jídlo. Hodně je to o tom, co všechno člověk za ta léta vyzkoušel sníst… od nejrůznějších hadů přes vajíčka s polovyvinutými embryi, to je oblíbená pochoutka v mnoha asijských zemích, nebo třeba netopýry, pavouky či škorpióny. Když jsem byl poprvé ve Vietnamu, na oslavu ukončení našeho projektu jeden z vietnamských kolegů přinesl takovou velkou nádrž a v ní měl naloženého obrovského hada a nějakého havrana, či co to bylo… A to se muselo na oslavu vypít. I takové věci člověk zažije. Ve většině zemí je kultura stolování hodně důležitá, a samozřejmě také kultura pití alkoholu.

Kromě práce na projektech se intenzivně věnujete medializaci vědeckých poznatků a výsledků své práce. Máte na kontě bohatou publikační činnost, jste členem redakčních rad dvou odborných časopisů. Jaký význam přisuzujete této stránce vědecké činnosti?

Já to považuji za nedílnou součást vědecké práce. Jedna věc je pracovat na výzkumu jako takovém, což je něco, co si člověk většinou užívá. Pak přijde na řadu sepisování výsledků – to si už někteří užívají míň, i když pro mě je to pořád ještě součást celé té zábavy. A další fáze výzkumu je dostávat věci do praxe a seznamovat s nimi veřejnost. Myslím si, že tohle všechno k práci akademika nezbytně patří. Jsem přesvědčen, že musíme být schopni vysvětlit, co děláme a proč to děláme. Pro nás na Fakultě tropického zemědělství nutnost vysvětlit nad čím bádáme, proč to děláme a proč je to důležité platí dvojnásob. Ale týká se to všech na univerzitě. Je důležité vysvětlovat věci stravitelnou formou co nejširšímu množství posluchačů. Ať jsou to dokumentární filmy nebo články nebo výstupy v médiích, popularizační texty. Nebo blog.  Snažím se vést své doktorandy, aby si vytvořili vlastní blog, který bude částečně spjatý s výzkumem, částečně s něčím, co je zajímá, třeba sport. Každý si může blog dělat, jak se mu zlíbí. Důležitá je komunikace směrem ven.

Od samého počátku jste stál za projektem Agrisciences Platform, který realizujete na Ukrajině. Jak k tomu došlo?

Na Ukrajině působíme od roku 2014. Nejdříve v Sumy na východě země, pak jsme se začali rozšiřovat dál. Když se podařilo vytvořit projekt, který funguje na pěti univerzitách, říkal jsem si, že by bylo dobré vymyslet něco dlouhodobějšího, co může univerzity spojovat. Ukrajina má obrovský potenciál, jsou velmi otevřeni spolupráci, ale donedávna nebyli zvyklí spolupracovat napříč univerzitami, mezi sebou. Tohle jsem se snažil změnit. A dnes je tu platforma šesti sedmi univerzit, nejen čistě zemědělských.

V rámci platformy se podařilo vytvořit množství multidisciplinárních týmů napříč univerzitami, dokonce se zvýšila vědecká aktivita. Letos jsem u nás měl asi dvacet lidí na mobility. Přijeli se podívat do České republiky a podařilo se je propojit s dalšími vědeckými týmy, s různými institucemi apod. Teď je naším novým partnerem YPARD, mezinárodní hnutí pro mladé odborníky v zemědělství. Snažíme se s nimi dlouhodobě spolupracovat, protože mají obrovský dosah a širokou členskou základnu skoro ve všech zemích světa. Jsou velmi silní v komunikaci, ve zveřejňování výsledků, vědí, jak dostávat věci k mladým odborníkům, kteří pracují v zemědělství. To je taky trochu specifická demografická složka – mladí lidé v zemědělství versus letití agrárníci nebo zemědělci.

Mladí lidé a práce v zemědělství, to je vůbec problém. Proč myslíte, že to tak je?

Záleží na tom, jak kde. Když se u nás lidé dají na zemědělskou cestu, velmi často na ní zůstanou. Na rozdíl od těch, kteří se vydají ekonomickou cestou, ti už od začátku o zemědělství nemají zájem.

Ale možností je hodně, zejména pro odborníky. Velká poptávka je například po agronomech, po expertech v zemědělství. Jen trochu chybí zájem. Čím to je, nevím, nedokážu říct. Každý rok se koná interdisciplinární konference tropického a subtropického zemědělství Tropentag,

jednou za čtyři pět let u nás na ČZU. Tam já vždy prosazuji heslo „Make agriculture sexy again“.  A hledám nějaké podtexty v duchu tohoto hesla.

S vámi je také spojena Mobilní laboratoř pro testování infekčních nemocí – CZU mobilLAB. Jste spoluautorem této myšlenky a spolupracoval jste na jejím uvedení do života v Zambii a Etiopii. Jak nápad vytvořit zřejmě nejmenší mobilní laboratoř světa, která umí v odlehlém terénu rozpoznat infekční choroby včetně nového koronaviru, vlastně vznikl?

Přišli jsme na to s kolegou virologem Jirkou Černým. Dali jsme ten koncept dohromady při jedné procházce s jeho malým dítětem. Zvažovali jsme různé možnosti zpracování vzorků v terénu, on také působil v různých odlehlých oblastech. Vyrostla tu před námi aktuální výzva v podobě covid-19, kterou bylo třeba řešit. Tak jsme ten koncept dali dohromady v návaznosti nejen na covid-19, ale všeobecněji na problematiku infekčních onemocnění. Pak už to šlo rychle. Hodili jsme to na papír, něco jsme vyzkoušeli a do roka jsme byli od myšlenky u výsledku. Šlo to ráz naráz, bylo to hodně intenzivní, nutně to muselo ovlivnit a zbrzdit naše další aktivity. Ale máme z toho velkou radost. CZU mobiLAB funguje velmi dobře v Zambii. V Etiopii je situace horší, tam máme bohužel zatím ještě problémy s celním procesem.

Vaše laboratoře směřují do Afriky, kde jsou infekční choroby obecně velkým problémem.

Přesně tak. Naše laboratoře jsou nastaveny na velké množství patogenů a infekčních onemocnění od cholery přes AIDS, žlutou zimnici, malárii apod. Využití je široké a rozhodně se netýká jen koronavirové pandemie. V tom je krása celého konceptu. S miniaturní laboratoří se navíc dá vyjet kamkoliv, což je obrovská výhoda. Do budoucna ji bude možné využít např. v Asii, uvažujeme i o Latinské Americe. Zároveň jsme podali podklady na založení spin off firmy, protože projekt má šanci žít velmi dobře svým životem. I pro univerzitu by to byl velký přínos.

To už by skoro ke spokojenosti stačilo. Máte ale určitě do budoucna další přání, pokud jde o vědecko-výzkumnou činnost.

Rád bych, aby se co nejvíc našich výsledků dostalo do praxe, z toho má člověk vždycky největší radost. Když vidí, že věci fungují, že se něco změnilo k lepšímu. Teď pracujeme na konceptu nové bioplynové stanice, která by řešila nakládání s odpadem z výroby tofu v Asii. Tam je hodně malovýrobců tofu, kteří produkují malé množství tekutého odpadu, ale jsou vždy soustředěni v několika málo vesnicích. Ve výsledku je tedy odpadu hodně a teče do řek. Takže i taková jednoduchá řešení, která budou snadno dostupná, udělají velkou radost.

A vaše profesní přání?

To má, myslím, každý vedoucí podobné. Aby ti doktorandi a studenti, kteří vzejdou z jeho „hnízda“, byli ještě lepší, než je on sám.

 

Rozhovor připravila: Lenka Prokopová

Foto: Petr Zmek

Podobné články

Rychlé odkazy

Shop ČZU

Point One

CVPK

Klub absolventů

Poníček

Kariérní centrum

Skip to content