Co se u vás v oddělení dělo, když Rusko napadlo Ukrajinu?
V té době jsme měli dlouho odkládané výjezdní zasedání v jednom penzionu u Votic. Nakonec se nám „podařilo“ vyjet právě v den, kdy vypukla válka na Ukrajině. A já místo toho, abych se soustředil na věci, které jsem chtěl probrat s týmem, jsem začal řešit telefonáty. Kolik máme Ukrajinců, kolik máme studentů v Rusku, volali mi z ministerstva, psali z Domu zahraniční spolupráce, museli jsme rychle zjistit, jestli v ohroženém území někoho máme nebo nemáme.
A měli jsme tam někoho?
Naštěstí nikoho! Ale dlouho jsme se báli, připojovali jsme se do Magionu a hledali v cesťákách, jestli tam třeba některý ze zaměstnanců nevyjel nebo nechce vyjet, v centrální databázi jsme zjišťovali, jestli tam nejsou studenti, také jsme se pro jistotu poptávali na fakultách. Výsledek byl pro mě zcela uspokojivý: nula.
Nastaly i kuriózní situace, kdy bylo potřeba narychlo ubytovat studenty z Afriky, přijíždějící z Ukrajiny.
Ono se to možná nezdá, ale Ukrajina byla velmi atraktivní zemí pro velkou skupinu zahraničních studentů. Nabízela jim kvalitní evropské vzdělání za velmi rozumnou cenu. Třeba na lékařských fakultách v Kyjevě i jinde studovalo hodně lidí z Afriky nebo z asijských zemí, zejména těch chudších. Ve chvíli, kdy vypukla válka, museli se i tito studenti, a bylo jich nějakých 75 tisíc, ve spolupráci se svými ambasádami evakuovat. A někteří to trochu podcenili. Například v Charkově jsou dodnes uvězněni studenti z Indie a z Číny.
Na ČZU jsme tedy dočasně ubytovali několik Ghaňanů a skupinu studentů z Nigérie. Využili našich kapacit a jejich ambasády jim pak koupily letenky domů.
Pak jste se do toho vrhli rovnýma nohama. Jak to probíhalo?
Brzy začalo být zřejmé, že lidi budou z Ukrajiny odcházet. V tu dobu byla ještě situace nejistá, mluvilo se o tom, že ruská strana má seznamy lidí, které chce zlikvidovat nebo uvěznit, takže se exodus z Ukrajiny dal očekávat, i kdyby válka trvala třeba jen dva dny. Bohužel se naplnil mnohem hrůznější scénář, prchají miliony.
Od začátku jsme věděli, že bychom chtěli být nápomocni. Proto jsme nemeškali a už v pátek a v sobotu jsme se dohodli, že dáme dohromady tým lidí, kteří to všechno budou koordinovat. Na univerzitě začala fungovat skupina UKRAJINA help a v neděli jsme už přemýšleli, jak bychom mohli zabezpečit ubytování, kolik můžeme nabídnout lůžek, jak to budeme komunikovat, připravovala se sbírka, rozmýšlelo se, jak jsme na tom s prostorovými možnostmi na uspořádání hmotné sbírky. Byla to blesková, ale také velmi dobře organizovaná reakce. A musím říct, že bez obrovského nasazení a podpory pana kvestora by nic takového nevzniklo. Protože, jak víme z některých jiných českých škol, jejich pomoc byla mnohem pomalejší a rozhodně ne tak rozsáhlá, jako na ČZU. Za to, že jsme byli na čele pelotonu, vděčíme upřímné snaze a podpoře pana kvestora i vedení univerzity.
Ono to teď vypadá, jako by už scénář pomoci byl připraven předem. Jenže šlo z velké části o improvizaci, a ta klapla na sto procent…
No, občas to trochu dřelo, ale v zásadě ano.
Co vás osobně nejvíc zaskočilo?
Já jsem tak úplně nečekal, že zrovna můj telefon se stane tím hlavním kontaktním. Řešil se vznik nějaké linky pomoci, call centra, kde by se střídalo víc lidí, jenže se to trochu zpozdilo. Tak se v informacích na webu ČZU kromě bleskově zřízeného e-mailu ukraine@czu.cz objevil i můj telefon. Já sám jsem ho uvedl v jednom z prvních mailů, adresovaném našim ukrajinským studentům. Chtěl jsem zareagovat okamžitě. Ještě před setkáním krizového štábu jsme jim nabídli finanční pomoc, někteří totiž poslali všechny své finance rodičům a příbuzným na Ukrajině, aby mohli překročit hranice. Protože na začátku se objevovali i tací, kteří zneužívali situace a nechávali si zaplatit za převoz. Vůbec se nedivím, že někteří studenti poslali, co měli. Připravili jsme pro ně rychlá stipendia. Jejich vyplácení trvalo trochu déle, než bychom si představovali, ale nakonec se to povedlo.
V prvním mailu tedy odešlo zhruba 650 ukrajinským studentům moje telefonní číslo pro případ, že by cokoliv potřebovali. Zároveň v něm byl odkaz na dotazník, kde mohli buď požádat o pomoc pro sebe a své příbuzné, nebo naopak pomoc nabídnout. Díky tomu se nám podařilo sehnat skvělou skupinu zejména ukrajinských, ale i ruských studentů, kteří nám pomáhají od samého počátku. Jsou skvělí, mají úžasné pracovní nasazení, dělají to ve svém volném čase, a i když jsou unavení, přijdou druhý den zase. Jsem jim za to moc vděčný.
Čím vás překvapili vaši vlastní lidé?
Mě moji lidé překvapili tím, že i když jsem jim nedal žádný přímý příkaz, rychle pochopili, jak to vlastně je. Sedli si do menzy a začali organizovat, co bylo potřeba. Já jsem byl v prvních dnech úplně paralyzován tím telefonem, který mi vyzváněl, co pět minut.
Čeho se telefonáty týkaly?
Minimum dotazů bylo překvapivě od našich studentů nebo zaměstnanců. Volaly mi ale nevládní organizace, neziskovky, pak také radní z Prahy 6, z městského úřadu v Suchdole i z různých skupin, jak se lidé aktivizovali. A aktivizovali se velmi rychle. Můj telefon tedy sloužil jako kontaktní i pro lidi mimo univerzitu, kteří chtěli vědět, jaké služby nabízíme nebo co mohou oni nabídnout nám. Spolupráce tady v okolí byla skvělá.
Poměrně rychle začalo fungovat potvrzování rezervací, i když to zpočátku byl trochu zmatek. V registračním místě v menze máme příjem od 8 do 18 hodin, večer a přes víkend ubytování vyřizují na recepci kolejí JIH. Takže jsme potřebovali vědět, kdy k nám ti lidé dorazí, abychom jejich příjezd avizovali na recepci. A to bylo složité, hranice se velmi brzy stala neprůchodnou, tvořily se dlouhatánské kolony. Takže jsme někoho čekali, a on nepřijel ani druhý ani třetí den… Mezitím také byla na Ukrajině vyhlášena mobilizace, muži se vraceli od hranic, rodiny se rozdělovaly, do jednoho auta nasedly ženy s dětmi a třeba jedna to pak odřídila až do Prahy. A muži druhým autem jeli zpátky.
Neocenitelnou pomocí byla materiální sbírka, kterou ČZU bleskově zorganizovala.
Sbírka byla velmi úspěšná. Množství všeho, oč jsme požádali, je neskutečné. Všichni ubytovaní dostali, co potřebovali, a ještě stále mají možnost o cokoliv požádat. Dnes (15. 3.) budeme připravovat podrobnější přehled, co sbírka obsahuje. Vytvořili jsme pro uprchlickou komunitu účet na Telegramu, který spravují naši dobrovolníci, studenti, a tam zveřejníme podrobnosti. Případné přebytky poskytneme Českému červenému kříži a Arcidiecésní charitě, s nimiž ČZU spolupracuje od vyhlášení materiální sbírky.
Kolik lidí je teď, v polovině března, ubytováno?
Na kolejích zhruba 110 lidí a počítáme s dalšími, kteří jsou ještě na cestě. K dispozici máme 150 lůžek. V Lánech je kapacita 52 lůžek, obydlena je zatím polovina a druhá rezervována pro ty, co přijíždějí. A v Kostelci je už všech 50 lůžek zaplněno.
Vyrazil někdo z univerzity jako řidič dobrovolník k hranicím?
Ano. Vím o několika lidech, jsou mezi nimi i proděkani, kteří vyjeli svým osobním vozem. Někteří zase zaplatili dodávku, aby mohla odvézt víc lidí. Jenom já vím o minimálně pěti lidech, kteří cestovali na hranice Ukrajiny se Slovenskem nebo Polskem, a tam čekali několik hodin, než jim někoho přidělili nebo než našli někoho, kdo chtěl do Prahy.
Zpočátku sem přijížděli lidé z oblastí, kde ještě válka nezuřila, nicméně přijížděli unavení po cestě a emocionálně vyčerpaní. Co na vás nejvíc zapůsobilo?
Emocím se samozřejmě člověk nevyhne. Mnozí byli opravdu vděční, děkovali nám za tu možnost, že někde našli místo, kde mohou bezpečně přespat a nějaký čas přežít. Někteří se stěhovali i s domácími mazlíčky a byli hrozně rádi, že jsme jim dovolili ubytovat se třeba se psem nebo kočkou. A když vidíte, že třetina uprchlíků jsou matky a babičky a zhruba dvě třetiny děti, tak to na vás působí. Máte před sebou ty příběhy, vidíte, že ony nechaly manžely, táty a dědečky na Ukrajině, že tam někde bojují, že opravdu narukovali… Někteří ti otcové mi na začátku volali třeba přes Whatsup, že na mě dostali kontakt, a jestli máme na ČZU místo, že teď přesvědčují svoji ženu a děti, aby jely, že už jim sbalili všechno, a že žena nechce, a že ji furt přesvědčují. Já jsem jim i posílal maily s ujištěním, že tady místo opravdu bude. Tak potom třeba manželku s dětmi přesvědčili a poslali přes hranice. Některé telefonáty byly opravdu náročné.
A co mě překvapuje v pozitivním smyslu? Že když jsme zřídili tu improvizovanou školku, tak se opravdu využívá, děti si tu hrají. Nebo že se ze Suchdola nabídli s terapií kreslením a že děti kreslí moc hezké obrázky, nějak jim to asi pomáhá.
Rozhovor připravila: Lenka Prokopová
Podobné články
Objevování nových míst, poznávání jiných kultur, vystupování z komfortní zóny, setkávání s milými lidmi, učení se a spousta zábavy. To vše nás činí šťastnými. Stačí se nebát, udělat první krok a vycestovat. A můžeme potvrdit, že to stojí za to.
Co rozhoduje o tom, zda si k večeři připravíte pizzu z mrazáku, nebo z vlastního těsta? Je to víc než jen otázka dovedností nebo času. Nový výzkum vědců z České zemědělské univerzity odhaluje koncept Food agency – komplexní kombinace sociálních
