Afrika očima dobrodruha Tomáše Vaňourka: Cesta, která nikdy nekončí

Patříte mezi absolventy ČZU, kteří se výrazně prosadili i mimo původní obor. Jak dnes na svoji alma mater vzpomínáte? A co vám studium dalo pro cestovatelský život?

Na ČZU vzpomínám v tom nejlepším. Pro to, co dnes dělám – cestování a mezinárodní obchod – jsem tady dostal skvělou průpravu. Na České zemědělské univerzitě se potkáváte s lidmi z nejrůznějších oborů, učíte se komunikovat na mnoha úrovních a získáváte otevřený pohled na svět. Víte od všeho trochu, naučíte se orientovat v různých prostředích a z toho pak můžete těžit celý život. Říká se, že gymnázium dá člověku obecný přehled. Já bych řekl, že ČZU vám dá rozhled v praxi.

Expedice po stopách Hanzelky a Zikmunda dospěla do cíle. Jaké je uzavřít cestu, která určovala váš život posledních pět let?

Je pro mě těžké učit se žít ve světě, kde se dá něco dopředu předvídat. Možná i proto teď dál plánujeme a pracujeme tak, abych se úplně nezastavil a nezačal si naplno uvědomovat, že jedna velká etapa skončila. Hanzelka a Zikmund pro nás byli obrovskou inspirací. Byli všechno možné, jen ne pouze cestovatelé. Byli obchodníci, dokumentaristé a objevitelé v tom nejlepším slova smyslu. Přinášeli do společnosti něco nového a otevírali lidem obzory. My jsme šli v jejich stopách, ale cesta nekončí tím, že zaparkujete auto. Dál komunikujeme s hospodářskými komorami v Africe, s ambasádami, ministerstvem zahraničí i s lidmi, které jsme potkali. Pro mě tedy neskončila cesta jako taková. Skončilo jen obrovské množství přesunů autem.

V čem jsou pro vás Hanzelka a Zikmund největší inspirací?

Nejvíc mě na nich fascinuje, že to byli obyčejní kluci. Dnes se o nich mluví jako o legendách československého cestování, dokumentaristiky a mezinárodního obchodu, ale oni se k tomu vypracovali především pracovitostí, svědomitostí a odvahou. Neměli jistotu, že uspějí. Měli ale odvahu opustit stereotypy, chtěli své vysokoškolské vzdělání uplatnit v praxi a ukazovat Československo ve světě. A dokázali to tak silně, že se zapsali do hlav a srdcí milionů lidí.

Oni ale vyjeli do světa v době, kdy se doma zásadně změnil režim. Vnímáte i to jako součást jejich odvahy?

Určitě. O tom, co se v roce 1948 stalo, se dozvídali až na cestě, někde v Kongu, a zároveň byli pořád mladí kluci, kteří měli svoje ambice a plány. Jejich cesta byla od začátku nastavená tak, aby Československu po druhé světové válce pomohla. Chtěli otevírat obchodní příležitosti a ukazovat zemi ve světě. Do nových poměrů se ale vraceli postupně přes dopisy, zprávy od krajanů a setkání s lidmi v zahraničí. I proto je pro mě jejich příběh silný: oni nevěděli přesně, do čeho jdou, přesto pokračovali.

Co vás přimělo opustit stabilní profesní zázemí a vydat se na tak náročnou cestu?

Myslím, že to byl sám pan Zikmund. Říkával, že dílo, které člověk vytvoří, tu není proto, aby vzniklo a zaniklo, ale aby ho někdo dál opečovával a rozvíjel. Procestovat Afriku je velký zážitek pro vás osobně. Ale pak je tu ještě občanská zodpovědnost: přinášet lidem doma příležitosti, zkušenosti a poznání, které ten kontinent nabízí. Nechtěl jsem, aby to byl sobecký projekt ve stylu: Objel jsem Afriku, tady mám fotku na Instagramu, obdivujte mě. Ta cesta měla mít přesah.

Jednoduché to ale nebylo. Co bylo nejtěžší?

Třikrát mě zadrželi, několikrát po mně stříleli. V Súdánu jsem si párkrát řekl, že už toho mám dost a chci domů. Jenže tam často nejde prostě říct: Končím, odjíždím. Někdy se prostě nemáte, jak dostat pryč, takže v té situaci musíte zůstat a naučit se v ní fungovat. Pak ve vás zůstane zvláštní vzdor. Chcete dokázat sobě, lidem kolem sebe i lidem doma v Česku, že když už jste dojeli tak daleko, dotáhnete to přes všechny překážky až do konce. A když dorazíte do Kapského Města, přijde otázka: Proč končit v polovině Afriky, když se dá dojet druhým pobřežím zpátky?

Taková expedice není jen romantika a dobrodružství. Co všechno bylo potřeba promyslet?

Příprava byla velmi důkladná. Museli jsme nastudovat 74 knižních titulů a oskenovat deníky Hanzelky a Zikmunda z jejich pětileté cesty. Tři týdny jsem byl zavřený v muzeu ve Zlíně a v Otrokovicích a skenoval materiály, abychom je měli s sebou v digitální podobě. K tomu jsem měl rok intenzivní fyzické přípravy, protože jsme chtěli lézt do hor a přinášet svědectví i z míst, kam se Hanzelka se Zikmundem nedostali. Prošel jsem také potápěčským kurzem, protože jsme jejich cestu chtěli rozšířit i o podmořský svět. A udělal jsem si zbrojní průkaz a pilotní průkaz. Obrovskou výhodou byla moje kolegyně Linda Piknerová, přední česká afrikanistka. Celou historii Afriky i její novodobé dějiny jsem si vlastně vezl s sebou v podobě člověka, který rozuměl tomu, do čeho můžeme v jednotlivých zemích spadnout.

Další oporou bylo auto George. Zklamal vás někdy?

George nás nikdy nenechal ve štychu. Jen jednou nám v Keni upadlo kolo, ale to bylo po návštěvě servisu, kde nám vyměnili díly za starší. Jinak byl postavený tak, aby nás podržel i v těžkých podmínkách. Nikdy se nám například nestalo, že by nám došlo palivo. Vždycky jsme byli připraveni tak, abychom dojeli.

Narazil jste v Africe na místo, kde byste si dokázal představit žít?

Ano. Dokonce natolik, že jsem si tam koupil byt. Jeden v centru Kapského Města a druhý v Simon’s Townu, malé obci nad Mysem Dobré naděje. Je to poslední námořní základna, odkud vyrážely expedice směrem k Antarktidě, a pro mě jedno z nejkrásnějších míst na světě. Miluji potápění, takže si plavu s delfíny. Mám svého lachtana, kterému jsem dal jméno Steven, a vždycky mě vítá, když se potápím. Mám tam i chobotnici Lucy, která si zahrála ve filmu My Octopus Teacher. Když k ní připlavu, vyleze z díry a leze mi po kameře a po ruce. Simon’s Town je místo, kde se snoubí dobrodružství s přírodou. Někdy si říkám, že jsem víc doma tam než tady v Česku.

Jak vás přijímali lidé?

V každé části Afriky jinak. Jihoafričané jsou velmi příjemní a otevření. V arabských kulturách jste často vítán jako host, protože pohostinnost je důležitou součástí jejich tradice i náboženství. V subsaharské Africe se zase někdy dostanete mezi kmeny, kde jste první bílý člověk, kterého lidé vidí. Zpočátku z vás mohou mít strach. Když se jim ale otevřete, věnujete tomu čas a přijmete jejich pravidla, mohou se z nich stát vaši přátelé. Někdy vás přijmou do rodinného klanu a dají vám vlastní jméno.

Co vás ve srovnání s cestou Hanzelky a Zikmunda překvapilo nejvíc?

Pan Zikmund říkával, že oni projeli na jeden papír deset tisíc kilometrů. My jsme někdy říkali, že s deseti tisíci papíry nemůžeme ujet ani kilometr. Afrikou dnes často vládne obrovská byrokracie a chaos. Abychom se vůbec mohli pohybovat, musela Linda řešit povolení, dokumenty a administrativu od rána do večera. Byla to plnohodnotná práce po celých pět let. Hanzelka a Zikmund měli svoje triky, jak si v krizových situacích poradit. My jsme měli George. Když někde vznikl zátaras, často nebyl postavený tak pevně, aby ho George nezvládl. V některých situacích nám právě auto ušetřilo spoustu problémů.

Napsal jste dvě knihy a natočil film o hospodaření s vodou. Proč právě voda?

Podnět přišel na Sahaře a později v Súdánu, v oblasti Núbijské pouště. Když jsem se pak dostal na signál a četl zprávy z Česka, lidé se mě ptali, jak můžu žít bez vody. Jenže já jsem si uvědomil, že voda tam je. Musíte ale vědět, kde ji hledat a jak s ní zacházet. Chtěli jsme nabourat stereotyp, že Afrika je jen suchý kontinent bez vody. Tak vznikl film Cesta vody. Později jsme ve spolupráci s Plzeňskou vodárnou navázali filmem Voda v Africe, kde jsme porovnávali, jak s vodou hospodaříme my ve vyspělých částech světa a jak se s ní nakládá tam. To pochopíte, že vzdělání a zdraví jsou naprosto zásadní. Voda může být zdrojem života, ale také nemocí. Pokud lidé nevědí, odkud nemoci pocházejí a jak jim předcházet, problém se pořád opakuje.

Setkal jste se v Africe s opravdovou bídou?

Ano, mnohokrát. Viděl jsem například obrovské skládky v Lagosu, kde lidé z odpadu vytahují věci, prodávají je nebo jim dávají druhý život. Nedaleko jsou slumy na vodě, kam odtékají splašky z mnohamilionového města. Lidé žijí v extrémních podmínkách, bez vzdělání a bez základních informací o zdraví, hygieně nebo antikoncepci. Na takových místech pochopíte, že pomoc musí být promyšlená a musí vycházet ze znalosti prostředí. Nestačí někde postavit studnu a říct, že jste zachránili komunitu. Když ji postavíte nomádům na místě, kde pro ně pevný bod nedává smysl, můžete vytvořit další problém.

Jaká pomoc má tedy podle vás smysl?

Myslím, že o projektech by měli rozhodovat lidé, kteří v daném prostředí opravdu jsou a rozumějí mu. Nejde jen přivézt peníze nebo věci. Musíte s lidmi pracovat, vysvětlovat, budovat vztah a nazývat věci pravými jmény. Zažil jsem komunity, které neměly skoro nic, ale měly obrovskou snahu se zvednout. Když jim něco předáte a zároveň jim vysvětlíte, jak s tím naložit a proč je důležité koupit jídlo, školní pomůcky nebo věci pro rodinu, často udělají všechno pro to, aby vaši důvěru nezklamali.

Můžete uvést konkrétní příklad takové pomoci?

Setkal jsem se s komunitami, které stály úplně na okraji společnosti a neměly téměř nic: vzdělání, zázemí ani zkušenost s tím, jak nakládat s penězi. Přesto měly obrovskou snahu něco změnit. Když jim něco předáte bez vysvětlení, nemusí to mít žádný efekt. Když si ale sednete, rozdělíte s nimi priority a vysvětlíte, proč je důležité myslet na jídlo, děti, školu i rodinu, začnou to brát jako společnou dohodu. A když mezi vámi vznikne důvěra, často udělají maximum, aby ji nezklamali.

Spolupracovali jste s některou z humanitárních organizací, například s Člověkem v tísni?

Přímo jsme s nimi nespolupracovali. Čím víc jsme se dostávali do Afriky, tím víc jsme chápali, že pro naše projekty potřebujeme být v kontaktu hlavně s vládami daných zemí, protože právě tak se dostáváme k informacím a možnostem něco měnit. Člověk v tísni ale dělá úžasnou práci a zachraňuje spoustu životů. Vždycky budeme podporovat to, co dělají, protože se dokážou dostat velmi daleko a pomáhat tam, kde to lidé potřebují.

Jak vás africká odysea změnila?

Když po vás někdo střílí a chce vás dostat z tohoto světa, určitě vás to změní. Začnete si vážit věcí, které se považují za samozřejmé, a máte radost z každého dne. Nejvíc vás ale změní vědomí, jak vzácný je váš osobní čas. Uvědomíte si, že ho nechcete plýtvat na něco nebo na někoho, kdo si toho neváží, případně toho využívá jen ve svůj prospěch.

Navštívil jste také ostrovní ráje, kam se Hanzelka se Zikmundem nedostali. Jaké byly?

Seychely, Zanzibar, Mahé, Praslin nebo Komory jsou nádherná místa. Kdo by je nechtěl vidět? Po čase jsem ale zjistil, že mnohé z nejluxusnějších ostrovů světa jsou pro dobrodruha vlastně obrovská nuda. Když je člověk zvyklý na skutečnou cestu, na setkávání s komunitami, komplikace, přírodu, riziko i objevování, dva dny na luxusním ostrově mohou být víc než dost. Pro mě Afrika není hotelový ráj. Je to kontinent, kde můžete žít civilizovaně, a zároveň se vydat do míst, kde dva měsíce nepotkáte člověka.

Afrika u vás tedy vyhrává?

Afrika je obrovský kontinent a nejde ji jednoduše zobecnit. V každé zemi najdete stovky kultur, jiné prostředí a jinou zkušenost. Třeba oblast Jihoafrické republiky je pro mě mimořádná. Můžete tam žít komfortně, a přitom mít na dosah opravdové dobrodružství. Líbí se mi, že Afrika je pořád nespoutaná. Ještě je to kontinent pro dobrodruhy. Přál bych si, aby si to zachovala. Zároveň vidím, že si sami Afričané začínají uvědomovat, jak unikátní přírodu mají. V některých oblastech se už omezuje masový turismus, aby se zvířata i krajina ochránily pro další generace. To považuji za velký pokrok.

Co byste si přál, aby si lidé z vyprávění o Africe odnesli?

Že Afrika není kulisa pro dobrodružnou fotku ani jednoduchý příběh o chudobě. Je to kontinent plný kontrastů, obrovských problémů i obrovských možností. Když ho chcete pochopit, musíte být ochotní zahodit rychlé soudy. Jednou stojíte v moderním městě plném obchodních příležitostí, za pár dní v místě, kde lidé řeší základní otázky vody, zdraví nebo bezpečí. A mezi tím potkáváte lidi, kteří vám ukazují neuvěřitelnou pohostinnost, hrdost i sílu. Pro mě je důležité mluvit o Africe pravdivě, bez romantizování, ale také bez povýšenosti.

Kam povedou vaše další kroky?

Čeká mě podmořská expedice v Rudém moři, kde budeme zkoumat místa spojená s Jacquesem-Yvesem Cousteauem a počátky moderního potápění. Potom znovu odletím do Jižní Afriky. Odtud pokračuji do Nigérie a Beninu, kde mě čekají pracovní povinnosti. A pak budu doufat, že se vrátím do Česka a dám si pivo.

Máte nějaké osobní přání?

Přál bych si dál bořit předsudky – i ty vlastní. Všichni nějaké máme. Vycházejí ze společnosti, médií i prostředí, ve kterém žijeme. Já je chci dál konfrontovat se skutečností, objevovat svět a poznávat, jak věci doopravdy jsou.

Dá se Evropanům předat skutečný obraz afrických kultur?

Dá, ale musíte použít silné příběhy. Když se chcete stát členem určitého kmene nebo klanu, musíte přijmout jejich pravidla. Někdy to znamená udělat něco, co je pro Evropana velmi těžko představitelné. Před Masaji například stojíte před jasnou volbou: buď přijmete jejich rituál a stanete se přítelem, nebo ho odmítnete a zůstanete cizincem. Nejde o efekt pro publikum, ale o respekt. A právě takové momenty mohou lidem doma ukázat, že africké kultury se nedají chápat přes naše pohodlí a naše měřítka. Musíte jim nejdřív porozumět zevnitř.

Máte nějaký absurdní zážitek se zvířaty?

Těch je hodně. Třeba když si ráno čistíte zuby, jste ještě v polospánku a najednou vedle vás stojí slon. To si všimnete velmi rychle. Jednou jsem seděl v noci u ohně v oblasti Serengeti s Masajem, který hlídal stádo. Povídali jsme si a já jsem si mimoděk začal hladit zvíře vedle sebe. Říkám mu: „Ten pes je docela přátelský.“ On se na mě podíval a povídá: „Jaký pes? My nemáme psy. To jsou hyeny.“ Takže jsem si chvíli hladil hyenu. Nakonec odešla, ale zjistil jsem, že mi ukradla pantofli. Aspoň si z toho setkání také něco odnesla. Afrika vás v tomhle pořád vrací do reality. Myslíte si, že máte situaci pod kontrolou, a během vteřiny zjistíte, že o ní vlastně nevíte vůbec nic.

Rozhovor vedla: Lenka Prokopová / Foto: archiv Tomáše Vaňourka