Svátek má

Kateřina
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.
Generic selectors
Pouze přesné shody
Hledat v titulku
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
API key not valid, or not yet activated. If you recently signed up for an account or created this key, please allow up to 30 minutes for key to activate.

Cesta ze Suchdola až na východní hranici Evropy

Studenti Provozně ekonomické fakulty ČZU uskutečnili v tomto roce objevnou výpravu do země ležící na hranici Evropy s Asií. Azerbajdžán, který je zároveň nejlidnatější zemí v oblasti Kavkazu, jim připravil mnohá překvapení. Zážitky z dvanáctidenní cesty popsali účastníci výpravy Lenka Klugerová a Vít Polák.

Ázerbájdžán, země pro mnohé neznámá a pro některé z nás vůbec první muslimská země, kterou jsme měli tu čest navštívit. Když jsem poprvé doma zmínila, že bych se chtěla vydat do tohoto koutu světa, všichni rodinní příslušníci i blízké okolí se mě ptali, zda jsem se dočista nezbláznila. Chvíli mi proto trvalo, než jsem s pomocí fotek, článků a autentických vyprávění své nejbližší přesvědčila, že se nejedná o sebevražednou akci. Mezi lidmi bohužel stále přetrvává jakási zarytá představa, že každý stát s koncovkou „-án“ je válečnou zemí zmítající se v ozbrojených konfliktech, chudobě a sociálních nepokojích. Proto mi dovolte přiblížit vám naše zážitky a poznatky z této kouzelné cesty. Ázerbájdžán není žádná nuda… A už vůbec ne poušť!

Na návštěvu Ázerbájdžánu jsme se velmi těšili. Většina z nás měla jen velmi hrubou představu o tom, co nás na cestě za dobrodružstvím čeká. Někteří již měli předešlé zkušenosti z návštěvy Arménie, která se však kulturně v mnoha věcech liší. A byla to právě kultura Azerů a přítomnost národnostních menšin, co nás do tohoto státu na pomezí Evropy a Asie lákalo. Co bychom to byli za studenty a milovníky kulturních studií, kdybychom tuto příležitost nevyužili. Nic z toho by se ale neuskutečnilo bez obrovského zápalu a nadšení docenta Petra Kokaisla, který expedici s naší pomocí naplánoval. Navíc v průběhu výletu využil své odborné znalosti z cest a studií postsovětského prostoru, a i díky své ruštině, která stále patří v těchto končinách k nepostradatelné výbavě každého cestovatele, nám ke všemu poskytl potřebné a zajímavé informace. Za to mu náleží velké díky.

Pro navození atmosféry začínáme vyprávění se sklenkou dobrého ázerbájdžánského vína. Snažíme se tak myšlenkami přenést do chvíle, kdy naše cesta začala.

V podvečer 24. dubna 2022 odlétáme z Prahy v kompletní sestavě. Kromě počátečních „porodních bolestí“, mezi které patřilo získání azerského víza nebo sbalení věcí do baťůžku o velikosti 40 x 30 x 20 cm na 12 dní, jsme vše úspěšně zvládli a v brzkých ranních hodinách tamního času přistáváme v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu. Během kontrol na letišti jsme velmi rychle pochopili, že arménské razítko v pase nebudí zrovna pozitivní pocity u pracovníků pasové kontroly. Ještě štěstí, že tento „cejch“ měla v osobním dokladu jen asi polovina naší delegace.

Baku

V Baku se nachází mnoho krásných památek, jako je například Panenská věž. Ta dokonce patří k ázerbájdžánským symbolům a můžeme ji nalézt na poštovních známkách či na bankovkách národní měny zvané manat.

Ve staré části města nás lákají historické budovy, minarety a mešity. Pouliční trhy naopak nabízí návštěvníkům vůni koření, chuť tradičního čaje a kouř z vodních dýmek. Když míjíme prodejce s perskými koberci, připadáme si skoro jak v perské pohádce. Tento pocit však při pohledu na ceny koberců mizí stejně rychle, jako se objevil. Město Baku je typické svou chudou periferií a bohatým moderním centrem.

Nad tradičními uličkami ve starém městě ční do výšky prosklené budovy „Flame towers“, které se řadí k dominantám této metropole. Dojem vlastně nekazí ani fakt, že se kvůli špatné statice minimálně dvě ze tří věží nemohou využívat. Za zmínku stojí také nákupní centrum ve tvaru květu (tzv. Baku flower) či ruské kolo, které během projížďky nabízí kromě výškové nevolnosti překrásný výhled na celé město a pobřeží Kaspického moře. Raritou, kterou jen tak nikde neuvidíte, je hořící „hora“ Yanardag. Slovo hora dávám do uvozovek úmyslně, protože toto místo vypadá všelijak, ale rozhodně ne jako hora.

Při putování městem nelze přehlédnout svatyni v Aleji mučedníků. Tento komplex byl vybudován jako připomínka vojenské intervence Sovětské armády v roce 1990. Tragickou událost si zde obyvatelé připomínají každého 20. ledna a tento den nazývají „Černým lednem“.

Z hlavního města se přesouváme o kousek dál, do provincie Qobustan. Tam jsme navštívili bahenní sopky, které vznikají díky únikům plynu z podzemních ropných ložisek. Dalším cílem v provincii Qobustan jsou skalnaté vrcholky nad městem, které uchovávají skalní rytiny, údajně až 15 000 let staré. Po zbytek dne máme příležitost ochutnat místní tradiční pokrmy jako gutab[1]dolma[2], kebab, dušbara[3], či sladký desert katmer z listového těsta s medem a pistáciemi.

Agdam

Druhý den naší cesty vyrážíme pod záštitou ázerbájdžánského ministerstva školství a za vydatné pomoci českého velvyslanectví v Baku (zvláštní ocenění od nás získává pan Daniel Putík) na výlet do Agdamu, do tzv. Hirošimy Kavkazu. Opuštěné ruiny připomínají nedávnou historii města, které v roce 1993 napadly arménské ozbrojené síly během první války o nedalekou oblast Náhorního Karabachu. Ázerbájdžánské obyvatelstvo bylo vyhnáno a město zpustošeno. Nejzachovalejší památkou zůstaly trosky královského paláce a pozůstatek mešity, kterou během války využívali Arméni pro chov prasat. Muslimům, kteří nejedí vepřové maso a považují tento druh zvířete za něco nečistého, nemohl tento podtext v žádném případě uniknout.

Ač fascinováni, tak se smíšenými pocity opouštíme tento kus rozbité země, která ještě teď nese známky krvavých bojů, při kterých umírali jak vojáci, tak i nevinní civilisté.

Židovský Ázerbájdžán

V následujících dnech se přesouváme do severovýchodního cípu Ázerbájdžánu, kde se nachází město Quba se starou městskou částí Rudá Sloboda. Ta byla založena přibližně před 200 lety Židy, kteří emigrovali z oblasti bývalé Persie a dnešního Iráku. Odtamtud si do zdejších krajin přinesli jazyk fársí[4], kterým někteří pamětníci mluví dodnes. Původní obyvatelstvo zde však najdete již velmi zřídka. Mnoho Židů z Quby žije především v Rusku a do města se vrací už jen do svých letních sídel s prvky židovské architektury.

V Qubě jsme navštívili synagogu, tamní židovský hřbitov a mužské a ženské lázně mikve určené k rituálním očistám[5]. Za zmínku rozhodně stojí židovské muzeum, které vypráví příběhy zdejší židovské komunity. Prohlídku této kulturně velmi zajímavé části města jsme zakončili jak jinak než dobrým jídlem v židovském stylu. Servírovaný chod se skládal z trhaného kuřecího masa, zapečených kaštanů, vajec, sýra, to vše dochucené kari a kurkumou. Jako příloha se podávala rýže s čerstvými bylinkami.

Chinalik a Chinalikové

Jelikož jsme se z toho věčného ochutnávání a přecpávání dostali do stavu konstantní sytosti (což byla příjemná změna v porovnání s předešlou expedicí v Arménii, kde jsme naopak pociťovali stav konstantního hladu), odhodlali jsme se k opravdové horské turistice. Nic na tom nemění to, že jsme celou cestu jeli autobusem a k našim největším obavám patřil stav a teplota brzdných kotoučů vozidla. Cílem se stala horská vesnice Chinalik / Xinaliq[6], kde žije již 5000 let velmi zajímavé etnikum s vlastním písmem, peršansko-azerskou kulturou a historií. V tamním „vysokohorském koloniálu“ ochutnáváme tradiční černý čaj. Poté, co jsme nuceni upustit od návštěvy zoroastrijského chrámu, ke kterému je potřeba povolení úřadů, nám byla nabídnuta vyjížďka k horským vodopádům. Při dotazu na způsob dopravy na místo určení nám bylo nabídnuto svezení terénním autem. Co si pod tímto dopravním prostředkem v tamních končinách máme představit, nám došlo až ve chvíli, kdy jsme se již škrábali na korbu jakési vejtřasky. No nic, nasadit pláštěnky a vzhůru k vodopádům!

Naše kouzelná návštěva v horách končí a my se odebíráme zpět do hotelu, kde spřádáme plány na další dny. Jelikož se nám po sportovním výkonu a adrenalinových zážitcích opět navrátila chuť debužírovat a dostáváme ještě ten večer doporučení na jistou oblast s nejchutnějším ázerbájdžánským vínem, máme jasno. Jedeme do Ivanovky!

Ivanovka

Kromě gurmánských zážitků nabízí tato vesnice také zajímavý etnicko-národnostní mix Azerů, Rusů a Ukrajinců. Z nábožensko-kulturního hlediska pak stojí za zmínku zdejší starověrci náležící k odnoži pravoslaví. Tato věrouka se zde objevila společně s Rusy, kteří se do těchto oblastí dostali přibližně před 250 lety. Kromě nich žijí ve vesnici i Rusové-baptisté.

Po cestě za poznáváním dalších koutů země zastavujeme v nitru hor ještě ve vesnici Lahič, která je známá díky umění tamních kovotepců mědi. Navštěvujeme zde různé řemeslné dílny, v nichž se utvářejí honosné měděné nádoby na čaj, nakupujeme zásoby čaje, šafránu, ale i dalších koření, která provoněla celé ulice.

Svou návštěvu v Ivanovce zakončujeme posezením u manželského páru Azerky a Ázerbájdžánce z Íránu s velmi zajímavým životním příběhem – setkali se v emigraci v USA. Hostitelé nám dávají ochutnat vlastní vynikající víno z jejich malé vinice a domácí mléčné výrobky. Bohužel vše jednou končí a s lehce ovíněnou hlavou se nám říká nelehké sbohem. Tento den jsme totiž více než jindy okusili nejen dobré jídlo a pití, ale i vstřícnost a pohostinnost tamních obyvatel.

Křesťanský Ázerbájdžán

Následující den vyrážíme k vesnici Lekit, kde se nachází nejstarší křesťanské kostely na Kavkaze vůbec. Dle vyprávění místních vystavěla tyto svatostánky albánská apoštolská církev, která je zároveň považována za nejstarší křesťanskou odnož v kavkazské oblasti.

Pokračujeme v prozkoumávání malebného horského terénu a navštěvujeme horskou vesnici, ve které žijí Lezginci. Členové tohoto etnika se považují za potomky historické oblasti Kavkazské Albánie a žijí ve vysoko položených oblastech severního Ázerbájdžánu a Dagestánu. Oproti většinovému šíitskému islámu vyznávají sunnitskou formu tohoto náboženství. To, že mají svůj vlastní jazyk a písmo, nás už po několikadenním setkávání s rozmanitými národnostními menšinami vůbec nepřekvapilo. S tamními starousedlíky popíjíme čaj a pochutnáváme si na tradičním azérském chlebu lavaš, který se peče v kruhovité peci zvané tandyr.

Při cestě do města Šeki, kde máme tento den domluvené ubytování, nás zaujala ještě jedna sakrální stavba, a to kostel ve městě Kiš. Podle pověsti ho v roce 50 založil sám svatý Bartoloměj, jeden z 12 apoštolů.

I další den pokračujeme v duchu objevování náboženských tradic. Navštěvujeme město Nic (ano, ten název opravdu existuje a bylo to něco!) a prohlížíme si křesťanský kostel (údajně) z 1. století. Zdejší farář spravuje a duchovně se stará o zdejší etnikum Udinů, kteří se řadí k jedněm z mála křesťanských kultur v Ázerbájdžánu. Není proto překvapením, že tento kněz je jediný v celé zemi, a proto se musel nechat vysvětit od ukrajinského biskupa. I když Udinové žijí v drtivě většinovém islámském prostředí, nemají s muslimy problém. Jako důkaz zmiňme fakt, že v 90. letech vyčlenil tehdejší prezident azérské národnosti Hejdar Alijev nemalý finanční obnos na rekonstrukci udinského kostela, za což mu jsou dodnes vděčni.

Jižní Ázerbájdžán

K závěru naší expedice jsme zamířili do jižních oblastí k hranicím s Íránem.

Cestou jsme se zastavili v národním parku v Kaspickém moři a na poměrně nedávno vzniklém ostrově Kür dili. Velmi plochý ostrov je svou rozlohou 43 km² největším ostrovem Ázerbájdžánu. Dříve byl spojen s pevninou úzkou kosou. V sovětském Ázerbájdžánu se na ostrově nacházely dvě vesnice, ve kterých žilo kolem 3000 osob. Na úrodné půdě se pěstovala vinná réva a granátová jablka, byly zde farmy pro koně a dobytek. V důsledku stoupající vody v Kaspickém moři v roce 1981 byla silnice z oblasti Neftčala do této oblasti zničena a poloostrov se proměnil v ostrov. Ještě v roce 2016 na ostrově žily čtyři azerské rodiny, ale v roce 2020 poslední obyvatel Kür Dili zemřel. Žijí zde zdivočelí koně a krávy – potomci chovaných kolchozních a domácích zvířat.

Klima jižního Ázerbájdžánu se vyznačuje stálejšími teplotami a vlhčím ovzduším. I kvůli tomu se u města Lenkoram ve vesnici Istisu pěstuje čaj na tamních plantážích. Pro nás to znamená ideální čas koupit malé balení této komodity, které se nám konečně vejde do našich zoufale nedostačujících přecpaných zavazadel.

Ve zdejším kraji žijí Talyšové, kteří mají etnicky a kulturně blíže k Íráncům než k Azerům. Bylo nám velkou ctí s jedním z hostitelů poobědvat tradiční talyšské jídlo lavanga (kuře plněné jatýrky a vařenými kaštany).

Po seznámení se zdejší menšinou a místními obyvateli máme chuť vyrazit někam do přírody. K tomuto účelu jsme si nemohli vybrat lepší lokalitu, neboť v příjemné vzdálenosti od nás se rýsuje pás tzv. Hyrkánských lesů, který se táhne po celé délce jižního pobřeží Kaspického moře. Odpoledne proto trávíme příjemnou procházkou a máme možnost vidět mnoho endemických druhů rostlin. Za zmínku stojí parocie perská přezdívaná „železný strom“. Lidové pojmenování je odvozeno od vlastnosti dřeva, které ve vodě neplave, ale jde ke dnu. Náš průvodce nám také ukazuje záznamy z fotopastí, zachycující levharta perského. Jelikož se jedná o velmi plaché zvíře, musíme se bohužel spokojit jen s videem.

Teď už nás čekala pouze cesta do Baku, což znamená nesnadné loučení s touto překrásnou zemí.

A to byl poslední střípek z cestování po Ázerbájdžánu. Během našich toulek jsme urazili tisíce kilometrů, navštívili nespočet minorit a snažili se pochopit azerskou mentalitu. Dále jsme protnuli 10 vegetačním pásem a tím dokázali některým z nás, že Ázerbájdžán není jen jedna velká poušť. Navzdory stálému geopolitickému pnutí mezi Arménií a Ázerbájdžánem jsme zažili, že i přesto všechno se v tomto státě dá žít v míru a rozhodně stojí za to ho navštívit.

 Lenka Klugerová, Vít Polák

 


[1] Gutab je ázerbájdžánský tradiční chléb s bylinkami a kořením sumak (z šišky škumpy).

[2] Závitky v listu vinné révy s kořeněnou rýží.

[3] Polévka z jehněčího či hovězího masa s malými knedlíčky plněnými mletým masem.

[4] Forma staré perštiny

[5] K zajímavostem patří fakt, že ke koupeli se smí používat pouze dešťová voda, která je následně posvěcena rabínem

[6] Vesnice Xinaliq se nachází ve výšce 2 300 metrů nad mořem v Kavkazských horách.

Podobné články

Rychlé odkazy

Shop ČZU

Point One

CVPK

Klub absolventů

Poníček

Kariérní centrum

Skip to content