Fakulta životního prostředí ČZU mezi ledními medvědy na Špicberkách

Kdy byla založena Česká arktická výzkumná stanice a jak s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích navázala spolupráci FŽP ČZU?

Česká arktická výzkumná stanice na Špicberkách (norsky Svalbard), konkrétně v největším tamním sídle Longyearbyen (pozn. red.: počet obyvatel 2144), je Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích (JČU) spravována již dlouhá léta. Velký podíl na jejím založení má profesor Josef Elster, jemuž se podařilo na výzkumnou stanici získat finance a JČU získat v osadě Longyearbyen pozemek. V podstatě je to výjimečná výzkumná stanice, protože využívá veškerou infrastrukturu v Longyearbyen, a ostatní výzkumné stanice z celého světa se nacházejí mnohem severněji v Ny-Ålesund, kam je obtížné se dostat.

My jsme s Jihočeskou univerzitou navázali spolupráci před třemi až čtyřmi lety, kdy se kolegovi profesoru Vladislavovi Chrastnému podařilo získat grant (GAČR) na výzkum zabývající se globálním pozadím atmosférického znečištění na severní polokouli. Právě jednou z oblastí, odkud jsme potřebovali získat vzorky, byly Špicberky. Po několika pobytech na České arktické výzkumné stanici jsme tak s Jihočeskou univerzitou vešli do spolupráce. Tím jsme umožnili přístup na stanici i dalším kolegům z fakulty.

Fakulta životního prostředí ČZU finančně podporuje fungování výzkumné stanice a naši kolegové mohou na Špicberkách provádět svůj výzkum. Kromě nás, geochemiků, tam již také byl například tým ornitologů pod vedením profesora Miroslava Šálka.

Stanice ovšem není uzavřená pro další výzkumníky, ať už z českých či zahraničních vědeckých institucí, pokud si tamní pobyt samozřejmě uhradí a jejich projekt schválí správní rada stanice, jíž jsem členem. Na stanici je možné si zarezervovat termín, ale především se snažíme, aby nedošlo ke kolizi termínů, protože je tam jen osm míst.

Vy se tedy na Špicberkách zabýváte geochemickým výzkumem. Můžete nám jej přiblížit?

Nyní připravujeme publikační výstupy, a ještě nás také čeká mnoho analýz. V souhrnu jsme zkoumali depozice olova a kadmia z atmosféry. K tomu sbíráme různé typy vzorků. Zjistili jsme, že pro naše účely je nejlepší vzorkovat sníh. Ten totiž s sebou nese i atmosférické částice. Po depozici jsme jej schopni analyzovat, takže pak dokážeme říci, jaké bylo v době padání sněhu složení atmosféry, a také například, jaké množství olova je zde antropogenního původu. K analýzám využíváme i lišejníky. V těch se nachází chemické částice, které se zde integrují a odrážejí tak celý život lišejníku, což může být až několik let. K analýzám sbíráme i sobí trus. Sobi se totiž živí právě lišejníky, takže nám pomáhají získat vzorky z širší oblasti.

Naším cílem bylo zachytit globální signál depozice atmosférického olova a kadmia. Zjistili jsme však, že to je problematické, protože kontaminace těmito prvky je na Špicberkách silně ovlivněna tamní těžbou uhlí.

Na Špicberkách se nachází bohatá úložiště uhlí, jehož těžba ovšem s sebou pochopitelně nese negativní důsledky pro životní prostředí. Ukončení těžby je ovlivněno především politickou situací, která je z pohledu současného světového dění o to komplikovanější. Špicberky nejsou ve vlastnictví Norska, ale v jeho správě. Na jejich území se však nachází velká ruská komunita. Uhlí zde těží obě země, a i když zde není těžba uhlí rentabilní, využívá se tohoto zdroje pro ohřev vody, k vytápění nebo výrobě elektřiny. Zjednodušeně lze říci, že pokud těžbu ukončí jedna ze zúčastněných stran, musí území definitivně opustit. Takže je to geopoliticky značně komplikovaná situace.

Mnoho lidí si může takovou polární výzkumnou expedici představovat dobrodružně až romanticky, ale jak skutečně vypadá takový den výzkumníka na Špicberkách?

Záleží na tom, zda je zima nebo léto. V létě to není nic příjemného, alespoň pro mne, protože slunce téměř nezapadá a je zde stále světlo, takže se téměř nedá spát a pokoj si musíte kompletně zatemnit. V zimě je to v tomto ohledu lepší, ale zase je světlo kratší dobu.

Náš denní rozvrh vypadá tak, že ráno vstaneme a navlékneme se do zimních overalů. Když totiž vyjíždíme do terénu sbírat vzorky, pocitová teplota na skútru při rychlosti 50 km v hodině dosahuje přibližně až k minus 30 °C. Pak je také nutné zkontrolovat funkčnost skútrů, protože ty jsou v mrazech poměrně dost poruchové, takže příprava je velmi náročná. Pro náš výzkum je velice důležité, aby vzorkování probíhalo mimo obydlené části. Když ale vyjíždíte mimo sídlo, musíte mít s sebou člověka se zbraní a zbrojním pasem kvůli bezpečnosti vzhledem k výskytu ledních medvědů. To pro nás zajišťuje správce stanice Jan Pechar z JČU, který na Špicberkách žije dlouho a dobře tamní prostředí zná. Následně jedeme třeba i celý den na nějakou lokalitu, za 10 minut sesbíráme vzorky a jedeme zase zpět do stanice. Na stanici je i základně vybavená laboratoř, takže tam lze vzorky připravit k analýze a následně zaslat do Prahy.

Potkal jste při pobytu na Špicberkách někdy lední medvědy?

Upřímně, když jsem vyjížděl do terénu poprvé, přiznávám, že jsem měl obavy. Ale později mi bylo už naopak líto, že jsme zatím žádného ledního medvěda neviděli, pouze jeho stopy. Vyjet na podobnou expedici je ale každopádně velký zážitek.

Jaké máte další plány s výzkumy na Špicberkách?

Probíhá zde celá řada výzkumů, zejména pak ty, které se zaměřují na výzkum nárůstu teploty v rámci klimatické změny. My jsme právě podali další návrh projektu zabývajícího se takzvanými novými (emergentními) polutanty, které se i v takto odlehlých oblastech vyskytují. Doufám, že projekt bude financován a budeme mít možnost v této fascinující části světa pokračovat ve výzkumu.

Ptala se: Věra Klimšová