Zvířecí psychologie má pravděpodobně velkou budoucnost

Lidé však už dnes vyhledávají i zvířecí psychology, protože v některých případech, např. u psů, selhávají klasické postupy výcviku. Je to případ i paní Kateřiny. Ačkoliv si pořídila pejska, kterého vedla k poslušnosti, vykazoval vysokou míru agresivity: „Z nějakého důvodu jsme si pořídili psa a skončilo to tak, že jsme hlídali nepředvídatelné zvíře a nevěděli, kdy, kde a po kom vyjede.”

Pomoc nakonec Kateřina našla u koučky pro komunikaci se psy Michaely Drábkové: „Pejsek si vytváří dohody, ne povely, takže když se na něčem domluvíme, v podstatě to děláme pořád stejně.” Hlavním faktorem ovlivňujícím psychiku mazlíčka je totiž chování jeho páníčka. Proto se zvířecí psycholog ve své práci zaměřuje především na majitele a jeho vztah se zvířetem. Klíčovým faktorem pro zvířecí psychologii je pak jasná a důsledná komunikace majitele se zvířetem, která zajišťuje zvířeti pocit bezpečí.

Zjednodušeně řečeno, pokud je ve stresu páníček, je ve stresu i jeho domácí mazlíček, který emoce také cítí, jak říká veterinář a zvířecí psycholog Alexandr Skácel: „V podvědomí ty emoce máme, řekl bych, skoro stejné nebo velmi podobné, ať už je to vztek, úzkost, strach a třeba i panika.”

Divoká zvířata se v přírodě se stresem dokážou přirozeně vyrovnat, ale ta chovaná v domácnosti jsou závislá na člověku, jak vysvětluje doc. Ing. Helena Chaloupková, Ph.D., z katedry etologie a zájmových chovů Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů ČZU v Praze: „Zvíře ve volné přírodě má šanci se s tím vyrovnat, ono si zvolí způsob, co s tím udělá. Když zvolí dobře, tak přežije. Ale pokud máme zvířata my, lidé, nejsou vystavena přírodním zákonům. A právě zvířecí psychologie už zkoumá následky, co vlastně se zvířetem udělal zásah člověka. Jestliže je takové zvíře neustále ve stresu, má to za následek podobně jako u člověka onemocnění různými civilizační chorobami včetně onkologického onemocnění.”

V konečném důsledku tak zvířecí kouč nebo psycholog nepracuje se psem, ale opět s člověkem: „Zjistila jsem, že bych neměla jenom já něco očekávat od psa, ale že i on něco očekává ode mě,” doplňuje na závěr paní Kateřina, která má nyní díky psí koučce neagresivního pejska, se kterým chodí na procházky.

Podle veterináře a zvířecího psychologa Alexandra Skácela dnes požaduje až 80 % klientů služby zvířecí psychologie. Tento obor bude mít pravděpodobně velkou budoucnost. Zvířecí psychologii už lze studovat na západních zahraničních univerzitách. U nás zatím takový obor nenajdete, ale pokud byste měli o zvířecí psychologii zájem, lze se jí věnovat v rámci oboru aplikované etologie na České zemědělské univerzitě v Praze.

Věra Klimšová