Zakladatel kampusu ČZU profesor Jiří Mareček

Profesor Jiří Mareček, legenda zahradní a krajinářské architektury v ČR a jeden z nejvýznamnějších profesorů, spjatý po mnoho let s Českou zemědělskou univerzitou v Praze, oslavil v roce 2020 devadesátiny. Tato významná událost byla i příležitostí položit mu otázky, které jsou autentickou výpovědí o zrodu naší alma mater a o rozvoji výuky zahradní a krajinářské architektury na ČZU.

Nejprve vám, pane profesore, chceme poděkovat za mnohaletou neúnavnou činnost pro univerzitu a popřát k letošnímu životnímu jubileu mnoho zdraví, energie a optimismu do dalších let. Můžete čtenářům přiblížit své působení na České zemědělské univerzitě?
Na ČZU, tehdy Vysokou školu zemědělskou a lesnickou v Praze, jsem nastoupil v roce 1962. Důvodem byla univerzitní snaha o plnohodnotné obnovení vysokoškolské výuky zahradnictví, která zde byla jako specializace ve III. a IV. ročníku násilně zrušena v padesátých letech. V plném pracovním rozsahu jsem zde pracoval do roku 1971 a na úrovni externisty do roku 2019. Výuku a rozvoj zahradní a krajinářské architektury jsem nechápal izolovaně, ale i ve věcné návaznosti na celou řadu navazujících institucí (Státní ústav rozvojového plánování, Útvar hlavního architekta v Praze, městské „sadové úřady“ v Praze a v Hradci Králové, Zahradnická fakulta v Lednici a zejména i tehdejší Výzkumný a šlechtitelský ústav okrasného zahradnictví v Průhonicích – dnes VÚKOZ). Cílem bylo vytvoření širšího vztahu univerzity a praxe. Řada pracovníků těchto institucí se aktivně podílela na výuce jako externisté.
Jaká témata jste rozvíjel a jak vzpomínáte na práci se studenty?
Základním pedagogickým přístupem bylo definování zahradní a krajinářské architektury jako zastřešující (finalizující) souhrnné formy krajinné kompozice. Výuka byla realizována jednak na úrovni věcně rozdílných podmínek sídel (intravilánů), a jednak v podmínkách venkovské (příměstské) krajiny. Významnou pedagogickou formou byla studenty bohatě navštěvovaná, doporučená, tedy nepovinná výuka zahrnující soustavu odborných exkurzí zaměřených na studium vybraných vegetačních soustav: Hradec Králové, Poděbrady, historické zahrady a městské lesy v Praze, Mariánské Lázně, moravský okruh zahrnující Brno, Buchlovice a Lednicko-valtický areál, zahrada vily prezidenta Beneše v Sezimově Ústí, Jižní Čechy aj.
Vaše jméno je neoddělitelně spjato se založením jedinečného areálu ČZU, kterého jste spoluautorem. Mohl byste zavzpomínat na jeho vznik?
V letech 1962–1971 jsem jako odborný asistent katedry zahradnictví na Agronomické fakultě vypracoval prováděcí projekt sadových úprav (pozn.: dnes je uznaný pojem krajinářské úpravy) celého univerzitního areálu a pak i osobně řídil po dobu několika let celou jeho realizaci i údržbu. Projekt byl tvořen 21 tematickými celky a v současné době zahrnuje 1300 taxonů dřevin a trvalek. Vzniklo tak významné pedagogické zázemí následně dále rozšiřované výuky zahradní a krajinářské architektury. Zařídil jsem rovněž realizaci rektorátního zahradnického provozu. Jeho úkolem bylo nejen rozvíjení sadových úprav, ale i průběžná květinová (vegetační) výzdoba všech společných univerzitních prostorů a velkých přednáškových učeben. Tehdejší katedra zahradnictví se tak stala významným tvůrcem celého, zcela nově se rodícího areálu. Veškeré tyto její činnosti byly realizovány v rámci pedagogického úvazku, tj. bez zvláštní peněžní odměny, s nadějí k nově se rodícím formám výuky.
Jak později probíhala spolupráce s vedením univerzity na dalším rozvíjení areálu?
Jedna z mých nejpozitivnějších tvůrčích univerzitních vzpomínek patří tehdejší vynikající shodě zájmů katedry, rektorátu a děkanství jednotlivých fakult. Veškeré sadové úpravy v okolí jednotlivých budov byly projednány s jejich uživateli, vnitřní správa rektorátu si pro každý zásah „do zelených ploch“ vyžadovala stanoviska katedry zahradnictví. Duch vzájemné tvůrčí sounáležitosti byl v té době významnou společenskou univerzitní hodnotou, která překrývala negativní stránky tehdejších časů. Pedagogická činnost katedry se tehdy příkladně shodovala s potřebami rektorátních konceptů.
Jaký je váš názor na současné směřování areálu? Co považujete za jeho největší přednost nebo bolest?
Sadové úpravy areálu plní dvě své původně předpokládané základní funkce. Předně je to pozitivní vliv na studenty, kteří si po dobu pěti let zvykají žít ve spojení kultivovaného prostředí a hektického životního stylu. Druhou, společenskou hodnotou sadových úprav plynule prolínajících celým areálem se stal jejich vliv na dotváření univerzitní duchovní jednoty, kde je krásno zastřešující či finalizující jednotou. Nedostatkem se v pozdějších letech stala minimalizace tvůrčích vztahů mezi katedrou zahradní a krajinné architektury a provozními složkami rektorátu, a s tím spojené dlouhodobé zanedbání průběžných pěstebních zásahů do stávajících porostních struktur, i některé dílčí, tzv. „sadové úpravy“ bez tvůrčího a věcně návazného vztahu k celkovým kompozičním hodnotám univerzitního areálu. Velmi těžce chápu skutečnost, kdy velkoryse založené sadové úpravy celého univerzitního areálu s výrazně pedagogickým zaměřením dnes spadají do stejného systému osobního řízení, jako autoprovoz a garážový dvůr, to vše za minimální účasti katedry zahradní a krajinné architektury.
Jako autor jste stál rovněž u zrodu zcela jedinečného demonstračního a experimentálního prostoru, arboreta Libosad, ke kterému se právem začíná obracet i velký zájem veřejnosti. V jakých podmínkách vznikalo?
Libosad, čili sad libosti a krásy – základní a výchozí hodnoty zahradní a krajinářské architektury – vznikl na rekultivované ploše bývalé skládky pražských odpadků, která byla po řadu let mimo jakýkoliv zájem univerzity. Libosad je tedy mimo jiné příkladem rekultivace devastované plochy. Jedná se o čistě pedagogické zařízení katedry zahradní a krajinné architektury, jehož hlavním úkolem je rozvíjení základních kompozičních principů vegetace, kterým je mimo jiné i časová souběžnost (současnost) jejich estetických forem. Například časová období květu, etap zbarvení listu, analogie listových textur, plynulost časované působnosti (následnosti) jednotlivých témat aj. Studenti by zde měli pochopit, že kompozice zahradní a krajinářské architektury je časově dynamická v krátkodobém i dlouhodobém měřítku. Liší se tak od architektury staveb, pro niž je naopak typický moment stability. Jedná se tedy o pedagogicky utříděné formy dynamiky krásna, obtížně systematicky uplatnitelné ve funkčně odlišných (tematicky specializovaných) sestavách v rámci celého univerzitního areálu.
V současnosti se připravují ještě další úpravy Libosadu. Spolupracujete na nich?
Libosad jako učebna zahradní a krajinářské architektury není v současné době dokončen. Je nutné jeho doplnění dalšími taxony dřevin a časově návaznou sestavou trvalek a stálezelených dřevin. Kompozičně nedokončená je dále úprava dvou „umělých vstupních kopců“, jejichž funkce je jednou z nejvýznamnějších forem kompoziční gradace celého areálu. Zahrnuje sortimentálně pojatou vyhlídku na část panoramatu Prahy, do čistě zemědělsky využívaného vnějšího prostředí, i pedagogickou koncepci vegetačních sestav (témat) Libosadu. Obsahuje tak tři tvůrčí prostory, v nichž se předpokládaný sortiment v různých vyhraněných formách může uplatňovat: město – volná krajina – obytná zahrada.

K pochopení sortimentální šíře oboru je to pro studenty metodicky významné poznání. Co byste doporučil a poradil svým následovníkům, kteří o Libosad nyní pečují a v budoucnu pečovat budou?
Libosad je třeba chápat a dále rozvíjet jako pedagogicky naprosto základní součást výuky kompozice zahradní a krajinářské architektury, spočívající v kompozičním využití neobvyklé bohatosti sortimentu rostlin, která je přírodě vlastní. Jeho úkolem by mělo být přesvědčení studentů o tvůrčí svébytnosti oboru a o jeho obecně zastřešujícím – shrnujícím kompozičním poslání. Mělo by se jednat o analogickou, pedagogicky ztvárněnou hodnotu například Průhonického parku, kde jeho estetické hodnoty jsou v rozhodující míře dány tvůrčími hodnotami přírodních forem, jako je terén, voda, vegetace a obloha. Vše ostatní jsou pouze doplňkové hodnoty.
Který z vašich projektů, vztahující se k ČZU, byste ještě rád viděl realizovaný?
Rozhodně „Agrosad“ jako univerzitní a současně veřejně přístupný park v prostoru Kozích hřbetů, zahrnující a spojující souběžně obytnou problematiku příměstské krajiny, chráněného přírodního prostředí a intenzivně zemědělsky využívané krajiny. Daná lokalita je pro vytvoření komplexního pojetí rozmanitosti možného krásna venkovské krajiny zcela mimořádná. Studentům i veřejnosti by měl předvést jednu z možností „krajinného krásna“, vytvořeného zemědělskými činnostmi, tedy agrodesignem zahrnujícím nejen detail, ale i širší územní souvislosti. Mohlo by se jednat o analogii předmětu „gardening“, vyučovaného na řadě univerzit ve Velké Británii a zahrnujícího krásu zahrad a parků na úrovni všeobecně průpravných předmětů. Studii včetně rámcového věcného programu jsem předal příslušným univerzitním orgánům v roce 2018. Zemědělec by se tak mohl stát kvalifikovanějším protějškem řady profesí, které do venkovské krajiny zasahují.
Co považujete za svůj největší úspěch ve vztahu k ČZU?
Svoji aktivní činnost při obnově výuky zahradní a krajinářské architektury. Velkolepý záměr, podpora a zájem celé řady představitelů univerzity vybudovat univerzitní areál v krásně „sadově“ upraveném prostředí se podařil na nelehké cestě od původně řepného pole k dnešním dnům. Jednalo se tedy o úspěšnost vynikajících kolegiálních vztahů, za něž patří mnoho mých díků. Za úspěch považuji i svůj mimořádně pozitivní až kolegiální vztah ke studentům, v nichž jsem spatřoval velkou naději rozvoje zahradní a krajinářské architektury a rodících se mezilidských vztahů.

Lucie Miovská, Jana Halamová

Prof. Ing. Jiří Mareček, CSc. (*1930) pochází z velké zahradnické rodiny. Vystudoval zahradnický směr Vysoké školy zemědělské v Lednici. V 60. letech znovuobnovil výuku sadovnického směru na dnešní ČZU v Praze, kde také mnoho let vyučoval. Vyprojektoval a realizoval krajinářské úpravy tehdy zakládaného univerzitního areálu ČZU. Dvacet let byl ředitelem dnešního Výzkumného ústavu pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích. V roce 2009 navrhl a založil školní arboretum Libosad v kampusu ČZU.