Za úspěchem studie o luskounech stojí vědkyně z ČZU

Taková událost se děje v českém vědeckém prostředí v mimořádných případech – čtěte zde. Určitě stojí za připomínku v dalším příspěvku, ve kterém se dozvíte, s jakými překážkami se vědkyně setkaly a jak obtížné bylo výsledky publikovat právě v Science.

Základem výzkumu bylo vytvoření takzvané genetické mapy luskounů. Tito hmyzožraví živočichové pokrytí šupinami jsou nelegálně loveni pro maso, a právě pro šupiny. Šupiny z luskounů se používají v tradiční asijské medicíně nejen pro léčebné účinky, ale také jako stimulant. Luskouni se proto stejně jako mnoho jiných ohrožených živočichů (například nosorožci, sloni) loví a nelegálně se s nimi obchoduje. Odhadem se do Číny a do Vietnamu propašuje až 100 000 jedinců ročně, pokládají se tak za nejpašovanější zvířata na světě. Problémem v boji s nelegálním obchodem těchto živočichů je zachycení zásilky v rámci převozu. Ještě větším problémem je ovšem zjistit, kde bylo zvíře uloveno, odkud tedy pochází. Tyto informace jsou velmi cenné ať už v účinném rozbití celého řetězce nebo k přímé ochraně v místech s největší intenzitou pytláctví. Také následné vyšetřování a postihy se musí řídit legislativou země, odkud pašovaná zvířata pochází.

„Myslelo se, že až 95 procent nelegálně obchodovaných luskounů pochází z Nigérie, protože odtud jde většina zásilek s ulovenými luskouny. Jenže se zjistilo, že Nigérie je pouze překladištěm a že odtud pochází pouze čtyři procenta pašovaných luskounů,“ říká Barbora Černá Bolfíková. A právě díky výzkumu zaměřenému na genetické mapování luskounů přišel tým složený i z českých vědkyň na to, že dvě epicentra, kde se luskouni loví, jsou v Kamerunu.

Celý výzkum začal v roce 2018, kdy Markéta Swiacká přišla s nápadem, že v rámci své diplomové práce zmapuje trh s luskouny v Kongu. Není pochyb o tom, že to byl ambiciózní plán, protože v problematických zemích Afriky obecně moc vědecké týmy nepůsobí: „Markéta svůj výzkum nejdříve postavila na dotaznících a rozhovorech s lidmi okolo trhů, a také s lovci. Dokázala je nejen přesvědčit, aby jí dali hodnotné informace, ale také vzorky pro pozdější genetickou analýzu luskounů. Takovéto vzorky jsou vzácné, protože v genetických studiích tohoto typu se málokdy používají vzorky z terénu. Právě pro obtížnost jejich získání se většinou jedná o vzorky ze zásilek. A Markéta přivezla množství kvalitních vzorků, které nikdo z té oblasti neměl. Zároveň před odjezdem do Konga oslovila také Kalifornskou univerzitu, se kterou jsme zahájily spolupráci,“ pokračuje doktorka Černá Bolfíková.

Markéta Swiacká tedy z Konga přivezla pro zpracování své diplomové práce dotazníkové formuláře i morfologické údaje o luskounech, a navíc vzácné genetické vzorky šupin luskounů. Oslovila následně Barboru Černou Bolfíkovou a Ivu Bernáthovou, která na Markétin výzkum navázala svou diplomovou prací s cílem sesbírané vzorky šupiny luskounů geneticky analyzovat. „Tím, jak jsme získaly vzorky luskounů z Konga, které ještě nikdo předtím neanalyzoval, zkombinovaly jsme je s daty z předešlé studie, která mapovala luskouna bělobřichého v celém areálu, kde se vyskytuje. Zjistily jsme, že luskouni z Konga tvoří geneticky unikátní linii. Na naše předběžné výsledky navázala studie publikovaná v Science, kde se už analyzovaly celé genomy,“ říká Iva Bernáthová a doktorka Černá Bolfíková pokračuje: „Dále jsme zjistily, že u luskounů v Kongu prozatím nevidíme úbytek genetické diverzity vlivem lovu, ale to už rozebíráme v další studii a vědeckém článku, který je v současné době v recenzním řízení.“

Vědecké úspěchy však málokdy přicházejí snadno bez překonávání překážek. Sběr vzorků ohrožených druhů živočichů a jejich následný převoz do místa analýzy jsou spojeny s komplikovanou administrativou, především s různými vývozními a dovozními povoleními, jako je CITES: „To nás brzdilo nejvíc. Velmi dlouho jsme na povolení čekaly. Musely jsme mít exportní povolení z Konga, importní povolení do Česka, veterinární povolení, dále exportní povolení z Česka a importní do USA. Na importní povolení do USA jsme čekaly snad rok. V té době to bylo také ztíženo administrativou Donalda Trumpa, a navíc nařízeními spojených s pandemií covidu-19,“ doplňuje Barbora Černá Bolfíková.

Vše se nakonec zdařilo. Vzhledem k tomu, že vědecký tým doktorky Černé Bolfíkové spolupracoval s Kalifornskou univerzitou a publikaci do Science podával hlavní autor studie, vědkyně z ČZU až do poslední chvíle nevěděly, že studie byla odeslána právě do Science. Bylo to tedy tajné, o to větší byla následná radost, že studie prošla přes takzvané první kolo u editorů Science: „Měla už jsem podobnou zkušenost z publikace mých výsledků v dalším prestižním časopise Nature,“ říká Barbora Černá Bolfíková. „Tušila jsem tedy, že když už studie projde u editorů a je zaslána recenzentům, je to nejtěžší za námi. Radost byla velká, i když recenzní řízení u Science od prvního odeslání trvalo mnohem déle než například u Nature. Trvalo skoro rok.“  Iva Bernáthová na závěr dodává: „Je to moc fajn pocit, protože článek o luskounech, který se týká genetiky, je napsán velmi čtivě a jednoduše, takže si myslím, že si jej dokáže přečíst a pochopit každý. I ten, kdo se genetickými analýzami nezabývá.“

Věra Klimšová

Foto: Arthur Sniegon