Welcome Centre ČZU slaví páté narozeniny

Jak to v létě 2020 bylo a co všechno se muselo stát, aby Welcome Centre for International Scholars začalo plnit svůj účel?

Bylo to období plné očekávání, ale i nejistoty. Myšlenka založit Welcome Centre se zrodila z potřeby pomoci zahraničním vědcům, kteří k nám přicházeli na ČZU a často se potýkali s nesrozumitelným systémem, jazykovou bariérou a někdy i pocitem izolace. Impuls tehdy dal Lukáš Pospíšil, který měl jasnou vizi, že univerzita by měla nabídnout cizincům víc než jen pracovní smlouvu. Že by se měli cítit opravdu vítáni. Já sama jsem tehdy měla zkušenost s mezinárodní agendou a věděla jsem, že právě zde je velká mezera. Chybělo místo, které by propojovalo svět univerzity, českých institucí a cizinců, kteří k nám přicházejí. První měsíce byly hektické, budovali jsme kontakty s úřady, hledali partnery, nastavovali procesy, které tu předtím neexistovaly. A pak přišel covid. Místo osobních schůzek jsme řešili pobytová víza přes Teams, pomáhali lidem v izolaci, hledali lékaře, tlumočili přes telefon. Dnes s odstupem vím, že právě tohle období nám dalo základní DNA centra: Být tu vždy, s empatií, lidskostí a ochotou pomoci i v nepředvídatelných situacích. Díky tomu dnes máme živé centrum, které propojuje světy a dokazuje, že pohostinnost a lidskost mají na akademické půdě své místo.

S jakou vizí jsi do toho šla? A stalo se všechno tak, jak sis spolu se svými spolupracovníky naplánovala?

Moje vize byla od začátku jasná. Vytvořit bezpečný přístav, aby se každý, kdo přijede na ČZU z druhého konce světa, cítil vítán, pochopen a podpořen. Chtěla jsem, aby Welcome Centre bylo víc než kancelář, kde se vyplňují formuláře. Aby to bylo místo, kam se člověk může obrátit i s obyčejnými otázkami nebo když si prostě neví rady. Přála jsem si, aby v tom byla i lidskost, humor a nadhled. Protože když člověk přijede do nové země, kde nerozumí jazyku a má řešit složité formality, často potřebuje spíš klidné slovo a pocit, že je tu někdo, kdo mu rozumí. Samozřejmě, ne všechno šlo podle představ. Některé procesy se nastavovaly dlouho, někdy jsme narazili na nepochopení nebo byrokratické bariéry. Ale v jádru se ta původní vize naplnila. Vytvořili jsme tým, který má srdce a který dělá svou práci s opravdovým zájmem o lidi.

Když se ohlédneš za těmi pěti lety, jak bys tuhle zkušenost zhodnotila ze svého pohledu?

Byla to obrovská jízda. Někdy krásná, někdy náročná, ale vždycky smysluplná. Naučila mě spoustu věcí o lidech, o mezikulturní komunikaci i o sobě samotné. Každý den přináší nové situace, které by mě před lety ani nenapadly. Jednou řešíš pracovní povolení, podruhé pojištění a třetí den pomáháš najít školku pro dítě z druhého konce světa. Když se ohlédnu, vidím za sebou stovky příběhů. Některé vtipné, jiné dojemné, ale všechny důležité. Z malé kanceláře, která měla pomáhat několika vědcům, se stalo místo, které spojuje kultury, vytváří komunitu a pomáhá lidem cítit se dobře v cizím prostředí. A to je podle mě velká věc.

Jak vnímají služby Welcome Centre ČZU zahraniční akademici a co nejvíce oceňují?

Z jejich reakcí a zpětné vazby je jasné, že si nejvíce váží osobního přístupu a vstřícnosti. Mnohokrát slyším věty jako: „Nikde jinde nám takhle nepomohli“ nebo „Díky vám se konečně mohu soustředit na vědecký výzkum.“ A to je pro nás ta největší odměna. Myslím, že oceňují i to, že mluvíme otevřeně a lidsky. Že jim všechno vysvětlíme, že jsme s nimi i v momentech, kdy se věci komplikují. Pro mnoho z nich je pobyt v Česku prvním dlouhodobým pobytem v Evropě, takže se často ocitají v úplně nové realitě. A my jsme tu od toho, abychom jim pomohli se v ní zorientovat.

Pomáháte cizincům překonávat úředního šimla, řešit praktické otázky každodenního života, což určitě přináší i kuriózní situace. Zmíníš některou?

Kuriózních situací máme nespočet. Jedna z nich se stala během pandemie, když jsme po šesti hodinách čekání na urgentním příjmu dostali od kolemjdoucího zdravotníka „dobrou radu“, že pokud bude vědkyně simulovat ztrátu vědomí, určitě ji vezmou rychleji. (Smějeme se tomu dodnes, i když tehdy nám do smíchu moc nebylo.) A pak jsou chvíle, které zůstanou v paměti pro jejich lidskost. Například když jsme při čekání na technickou kontrolu auta seděli s jedním vědcem v trávě a on mě začal učit poznávat léčivé byliny, které rostly kolem nás, a vyprávěl, jak se používají. To byl okamžik, kdy se z administrativní pomoci stalo opravdové lidské setkání.

Velkým bonusem jsou i vaše pověstné výpravy za poznáváním republiky. Jaké ty mají ohlas a co všechno už jste zvládli vidět?

Naše výpravy jsou jednou z nejvděčnějších částí celé činnosti. Mají obrovský ohlas nejen mezi akademiky, ale i jejich rodinami. Vždycky říkám, že nejde jen o výlet, ale o společný zážitek, který spojuje lidi napříč kulturami. Projeli jsme už téměř celou republiku od Kutné Hory, Jindřichova Hradce, Českého Krumlova, Karlových Varů, Telče, Krkonoš, Tiských skal až po Český ráj, Dolní Moravu a Jeseníky. Někdy si vybereme i méně známá místa s geniem loci. Pro velký zájem jsme také navštívili Drážďany, Bastei skály a vánoční Vídeň. Ohlas je skvělý. Pro mnohé je to první šance poznat Česko mimo Prahu.

Zahraniční akademici se mohou stýkat mezi sebou při aktivitách, které pro ně pořádáte. Jak se ale daří jejich začleňování do místní komunity?

Integrace je proces, který vyžaduje čas a obousměrnou otevřenost. Naším cílem je pomáhat nejen cizincům, ale i českému prostředí lépe pochopit jejich svět. Proto děláme akce, kde se potkávají čeští a zahraniční kolegové. Během uplynulých let jsme uspořádali více než 80 networkingových akcí, odborných seminářů, kulturních výletů a aktivit pro budování komunity. Od slavnostních vánočních a velikonočních setkání přes živou mezinárodní Garden Party, inspirativní výpravy po celé České republice i do zahraničí až po interaktivní kurzy českého jazyka. Welcome Centre se stalo skutečným centrem setkávání, poznávání a sdílení.

Co bylo za těch pět let pro tebe a tvůj tým vůbec nejtěžší?

Nejtěžší bylo asi balancovat mezi různými systémy a očekáváními. Mezi tím, co potřebuje vědec, co vyžaduje zákon a co umožňuje univerzita. Často jsme byli tak trochu překladateli, nejen jazyka, ale i myšlení. Samozřejmě pandemie v začátcích centra byla obrovská výzva a pomáhat lidem, kteří byli v cizí zemi izolovaní a potřebovali podporu, nebylo jednoduché.

A nejradostnější momenty?

Těch je mnoho. Každý úspěšně vyřízený pobyt, každé poděkování, každé setkání, kde cítím, že lidé odcházejí s úsměvem. Krásné jsou i momenty, kdy se akademici vracejí po letech, přijdou nás pozdravit a říkají, že bez Welcome Centra by to tehdy nezvládli. Nebo když vidím, jak se jejich děti smějí na našich výletech a hrají si spolu. To jsou chvíle, kdy si řeknu, že všechna ta práce, e-maily a papírování mají hluboký smysl.

Určitě máš nějaké nápady, jak rozšířit už tak pestrou nabídku centra…

Ano, nápadů je opravdu mnoho. Ráda bych, aby se Welcome Centre dál rozvíjelo jako otevřená platforma pro mezinárodní spolupráci, kde se propojují nejen vědci, ale i jejich rodiny, studenti a zaměstnanci univerzity. Chceme více pracovat s tématy interkulturního porozumění a wellbeing a zároveň posílit spolupráci s městskými institucemi, aby se akademici cítili součástí širší komunity Prahy i České republiky. Plánujeme více seminářů ve spolupráci s EURAXESS, pravidelný mezinárodní večer s ochutnávkami a prezentacemi kulturních zvyklostí, digitalizaci průvodců a check-listů pro relokaci, vytvoření jednoduchého online přehledu lékařů mluvících anglicky a rozšíření databáze doporučených pronajímatelů bytů otevřených spolupráci s univerzitou. A především chceme nadále rozvíjet komunitu kolem Welcome Centra, protože ta energie, která vzniká, když se lidé z různých koutů světa setkají, je prostě nenahraditelná. A právě to dává naší práci smysl.

Ptala se: Lenka Prokopová / Foto: Welcome Centre