Velikonoční symboly pod lupou vědců: co se skrývá za vejci, zajícem a pomlázkou

Vejce: miliony let prověřený evoluční vynález

Když o Velikonocích bereme do ruky malované vajíčko, většinou si ani neuvědomíme, že držíme jeden z nejdokonalejších biologických vynálezů na Zemi. Vajíčko je symbolem nového života napříč kulturami – a není to náhoda. Z biologického hlediska totiž představuje fascinující a mimořádně úspěšnou strategii rozmnožování.

Možná vás trochu překvapí, že vajíčky se nerozmnožují jen ptáci. Naopak, vejce klade obrovské množství organismů: hmyz, ryby, obojživelníci, plazi i někteří savci. Jenže právě ptačí vejce si pod pojmem „vajíčko“ představujeme nejčastěji. Proč? Ptačí vejce jsou v mnoha ohledech výjimečná. Často jsou relativně velká, mají pevnou vápnitou skořápku a bývají překvapivě barevná – od čistě bílých přes modrá a zelená až po teplé okrové odstíny s tmavými skvrnami. Tato pestrost není jen estetická, ale plní i některé důležité funkce. Barva a kresba mohou pomáhat maskovat vejce před predátory, posilovat skořápku v místech skvrn, signalizovat kvalitu vajec a možná je tu ještě řada dalších dobrých důvodů pro takové zbarvení, o kterých ale zatím nic nevíme.

Při bližším pohledu se ukazuje, že skořápka není jen obal tekutého žloutku a bílku. Je to složitá struktura plná mikroskopických pórů, které umožňují výměnu plynů – embryo uvnitř dýchá, i když je uzavřeno v pevné schránce. Z biologického hlediska je tedy ptačí vejce dokonale zabalený začínající život. Obsahuje zárodečnou buňku, z níž vznikne embryo, je plné živin, stavebního materiálu i ochranných látek zajišťujících zdárný vývoj rodícího se jedince. Nemusí být přitom napojeno na tělo matky, jako je tomu například u savců. Vejce s pevným obalem představuje jeden z klíčových evolučních kroků, který umožnil životu proniknout na souš.

Ptáci jsou potomky vyhynulých dinosaurů, a právě od nich zdědili mnoho znaků včetně podoby vajec. Fosilní nálezy ukazují, že už někteří dinosauři kladli vejce s pevnou barevnou skořápkou, stavěli hnízda a pravděpodobně se o snůšky také starali. Když se tedy díváme na ptačí vejce, díváme se vlastně na pozůstatek dávné evoluční strategie staré desítky milionů let, a to nás fascinuje.

prof. Mgr. Miroslav Šálek, Dr., ornitolog z Fakulty životního prostředí

Nejen pomlázka: vrba je motor jarní přírody

Za symbol jara bývá vrba považována zejména proto, že patří mezi první stromy, které se po zimě „probudí“. Už velmi brzy na jaře se na ní objevují typické jehnědy „kočičky“ a slouží jako jeden z prvních viditelných znaků nového přicházejícího vegetačního období. Klíčovou vlastností pro velikonoční pomlázku je ohebnost vrbových proutků. Ta je dána vysokým obsahem vody, jemnou a pružnou buněčnou strukturou a taky faktem, že vrba má méně husté dřevo než třeba dub. Díky tomu se její větve snadno ohýbají, aniž by praskaly.

Z biologického hlediska je to výhoda – vrby často rostou u vody, kde musí odolávat větru, proudu vody i zatížení (například sněhem). Vrba se velmi snadno množí, stačí zapíchnout větvičku do vlhké půdy a často zakoření. Proto se používá ke zpevňování břehů, při revitalizacích krajiny a v zahradách jako rychle rostoucí dřevina.

Vrba tedy symbolizuje jaro nejen tím, že se brzy zazelená, ale i tím, že představuje pružnost, obnovu a schopnost přizpůsobení, tedy přesně to, co si lidé s příchodem jara spojují. Ještě důležitější roli hraje vrba pro přírodu, jelikož je to jeden z prvních zdrojů potravy pro opylovače. Pro mnohý hmyz, zejména pro včely je to doslova „první jarní bufet“ a často jim též zachrání život. Díky vrbě se opylovači rychleji dostanou do kondice a mohou pak opylovat další jarní a pozdější rostliny. Vrby jsou navíc domovem pro desítky druhů housenek motýlů a dalšího hmyzu. Stručně řečeno bez vrb by byl začátek jara pro opylovače mnohem „hladovější“ a celý ekosystém by se rozbíhal pomaleji a hůř. Vrba tak hraje roli tichého, ale zásadního pomocníka jarní přírody. Všechny části stromu, nejvíce však kůra vrby obsahuje látku zvanou salicin, která se využívá k výrobě acylpyrinu. Už ve starověku lidé vrbovou kůru používali proti bolesti a horečce.

Ing. Miroslav Kunt, Ph.D., dendrolog z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů

Velikonoční zajíc aneb mistr reprodukce

Zajíc polní a jeho mimořádná plodnost dala vzniknout jeho spojení s obnovou života a velikonoční symbolikou. Stojí za tím biologická zvláštnost zajíců, tzv. superfetace. Samice totiž může zabřeznout znovu ještě v době, kdy už je březí, a během jediné sezony tak přivést na svět několik vrhů mláďat. Příroda mláďatům nadělila řadu výhod pro přežití. Zajíčci se rodí už osrstění, s otevřenýma očima a krátce po narození jsou schopni samostatného pohybu. Matka je navštěvuje jen zřídka, aby je nakojila – nejde o opuštění, ale o promyšlenou obranu před predátory. Narazit na mládě schované v trávě proto neznamená, že potřebuje pomoc. Pozoruhodné jsou i další detaily z jeho života. Díky očím umístěným po stranách hlavy má zajíc téměř nepřetržitý přehled o okolí, aniž by se musel pohnout. A jejich dlouhé uši neslouží jen k poslechu – fungují i jako účinný nástroj pro odvádění tepla.

Z mysliveckého pohledu je přitom zajíc dnes druhem, který z české krajiny postupně mizí. Jeho úbytek souvisí především se změnami v zemědělství a ztrátou přirozeného prostředí. Velikonoční zajíc tak nepředstavuje jen symbol hojnosti, ale i připomínku toho, jak citlivě je život v krajině vyvážený.

Ing. Miloš Ježek, Ph.D., Fakulta lesnická a dřevařská

Jarní květiny vyhrávají závod o světlo

První jarní rostliny, jako jsou sněženky, petrklíče, narcisy, tulipány nebo třeba forsytie (zlatý déšť), patří mezi takzvané časně jarní druhy. Jejich schopnost vykvést už na samém začátku sezony není náhoda, ale výsledek chytré životní strategie. Typickým příkladem je sněženka. Patří mezi tzv. geofyty – rostliny, které nepříznivé období přečkávají ukryté pod zemí v cibulích, hlízách nebo oddencích. V těchto zásobních orgánech mají uložené živiny z předchozího roku. Díky nim mohou začít růst a kvést okamžitě, jakmile se po zimě oteplí. A to ještě dříve, než si stihnou vytvořit listy a možnost fotosyntézy.

Tato strategie jim poskytuje významný náskok. Využívají krátké období v přírodě, kdy stromy ještě nemají listy a až k zemi proniká dostatek světla, které jim umožňuje fotosyntézu. Zároveň je v krajině málo kvetoucích rostlin, takže jejich květy snadněji přilákají první opylovače, například včely nebo čmeláky. Po odkvětu se nadzemní části jarních druhů často rychle zatáhnou nebo odumřou. Rostliny pak v podobě cibulí, hlíz nebo oddenků přečkávají zbytek roku v půdě ve formě zásobních orgánů, aby na jaře svůj životní cyklus mohly zopakovat.

doc. Ing. František Hnilička, Ph.D., botanik z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů

Připravil: Jakub Kotalík / Foto: Shutterstock