Pavla Dagsson-Waldhauserová z katedry vodního hospodářství a environmentálního modelování uvádí: „Nejzávažnější jsou ničivé požáry v Kanadě a na Sibiři. Kanadské požáry na území o rozloze České republiky způsobily znečištění ovzduší ve Skandinávii, kouř bylo vidět a cítit například na Islandu či v Norsku. Kouřové částice a oxid uhelnatý cestují po celé Arktidě a tmavé saze mohou mít vážné dopady na místní kryosféru, když snižují odrazivost sněhu a ledu, a tím zrychlují tání ledovců. Desítky velkých požárů se též vyskytují v Evropě, hlavně v její jihovýchodní části. Jejich podíl na celkovém znečištění v Arktidě je ale zatím zanedbatelný ve srovnání s místními zdroji požárů.“
Ideální kombinací pro vznik ničivých požárů jsou vysoké teploty a dlouhotrvající období sucha následující po periodě vegetačního růstu. Mezi nejohroženější proto patří oblasti se středozemním nebo kontinentálním klimatem, v nichž převládá xerofylní nebo sklerofylní typ vegetace – například kalifornský chaparral, francouzské maquis nebo australské mallee.
Ať už jde o požáry, které vzplály samovolně, nebo rukou člověka, následky bývají katastrofální. Ze zpravodajství se většinou dozvídáme o materiálních škodách a ztrátách na životech, už méně o dopadech ničivých požárů na životní prostředí. Třeba že na celé planetě podlehne ročně plamenům asi 0,17 % veškeré vegetace. Je toho však mnohem víc, čím požáry ovlivňují kvalitu života na této planetě, jak vysvětluje Vladislav Chrastný z katedry geoenvironmentálních věd: „Závažné jsou plynné emise ohrožující hlavně oblasti blízké požárům. Při aktuálních požárech se do atmosféry transportuje množství polyaromatických uhlovodíků, které vznikají při nedokonalém spalování organické hmoty a řada z nich je karcinogenní. Kondenzují na pevných částicích, s nimiž mohou putovat na velké vzdálenosti a zasáhnout rozsáhlé oblasti. Prostřednictvím popela pak dochází i ke kontaminaci oblastí dalšími kovy, například olovem. Do vzduchu se dostávají také sloučeniny rtuti.“
Lenka Prokopová / FŽP
Podobné články
Možná bude někomu tento titulek znít divně. Onen údiv je však vyjádřen v samotné otázce – zda je možné, či zda není možné dělat vědu jinak, než tomu bylo po předchozí staletí.
Johana Rondevaldová je s Fakultou tropického zemědělství spjata již od svých bakalářských studií. Zaměřuje se na využití méně známých rostlinných druhů, které mohou významně přispět k řešení podvýživy a chronických onemocnění. Více se dozvíte v rozhovoru, který nabízí zajímavý pohled
