Vášeň pro vědu a touha nadchnout pro ni ostatní. To je životní ambice profesora Petra

Pane profesore, jste jedním z absolventů, na které může být Česká zemědělská univerzita (dříve VŠZ) opravdu hrdá. Jak na svá studia vzpomínáte a proč jste si vybral právě tuhle školu a obor zootechnik?

Na studium na Vysoké škole zemědělské vzpomínám rád. Vyrůstal jsem na vesnici a k domácím zvířatům jsem měl blízko. Školu jsem si vybral s jasnou představou, že ze mě bude zootechnik. Už v prvním ročníku jsem ale začal pracovat v laboratoři u pana profesora Jílka, což mě nakonec přivedlo k vědě.

Na ČZU působíte jako pedagog, vyučujete biotechnologie a bioetiku, stejně tak předáváte své vědomosti studentům dalších českých univerzit. Co je na pedagogické práci pro vás největším přínosem? A daří se vám uspokojivě předávat, co považujete za nejpodstatnější?

Nejcennější je kontakt se studenty. Jsou úžasní. Mají zájem, ptají se, chtějí pochopit, co se učí. Jestli se mi daří naplnit jejich očekávání, to je spíš otázka pro ně. Když si čtu hodnocení výuky, tak se zdá, že si nevedu tak zle. Ale rezervy stále mám. Učím předměty, kde je pokrok velmi rychlý. Není jednoduché s tím udržet krok, aby studenti měli opravdu aktuální informace. Ale mnohem důležitější je, aby se studenti naučili o dané problematice přemýšlet. Data rychle zastarají. Schopnost čerpat informace, třídit je a využít je k řešení problémů, to je dovednost, kterou budou potřebovat celý život.

Čím jsou dnešní studenti jiní, než jste byli vy? Jaké metody používáte, abyste je pro vědu nadchl?

Dnešní studenti mají větší přehled, znají svět. Jsou lépe jazykově vybavení. Mají mnohem víc zdrojů, ale také se toho musí naučit mnohem víc, než jsme se učili my. Na studentském životě se toho ale asi zase tolik nezměnilo. Na jedné straně stresy ze zkoušek, z práce na diplomce či disertaci, na druhé studentská přátelství, lásky… To je asi stejné, jako to bylo za nás.

Myslím, že je důležité, aby studenti viděli, že mnoho na první pohled ryze teoretických poznatků má praktické aplikace a dopady. Že takovou informaci mohou využít k řešení reálného problému. Pak se jim všechno učí líp, má to pro ně smysl. Vědí, že takové informace jsou cenné a v životě se po nich budou při řešení svých problémů pídit.

U vás se všechno točí kolem živočišné říše a záběr je to až neuvěřitelný. Jste uznávaný biolog, bioetik, ale také popularizátor vědy a autor vědeckofantastických povídek. Asi to jsou spojené nádoby, ale přesto – co je pro vás zásadní a co vás nejvíc naplňuje?

Na prvním místě je práce v laboratoři a výuka. To jsou moje profese. Všechno ostatní jsou koníčky, kterým se věnuji ve volném čase a při kterých si odpočinu od práce. Ale baví mne všechno.

Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi se zabýváte reprodukční biologií a biotechnologiemi živočichů. Co ta práce obnáší a na čem aktuálně pracujete?

My jsme se s kolegy nakonec posunuli k reprodukční toxikologii. Zabýváme se dopady látek znečišťujících životní prostředí na plodnost. Naším modelem je vajíčko prasnic, které se velice podobá lidskému vajíčku. Zkoumáme například vliv nanoplastů, mikroskopických plastových částic, které už prostoupily životním prostředím. V současné době řešíme projekt zaměřený na vliv polyfluorovaných a perfluorovaných látek, kterým se pro jejich odolnost přezdívá „věčné chemikálie“. Spolupracujeme i s klinikami asistované reprodukce, takže máme přehled, jakým polutantům jsou vystaveny ženy, které se léčí z neplodnosti. Když stejné zátěži vystavíme v laboratoři prasečí vajíčka, pozorujeme vážná poškození. Není to moc radostná práce, protože její výsledky svědčí o nedobrém stavu současného světa. Ale odhalování těchto negativních vlivů považujeme za důležité. Řadu látek lidstvo používá bez toho, že bychom tušili, jak plodnost ovlivňují. Přitom o poklesu plodnosti zvířat i lidí není nejmenších pochyb.

Které reprodukční metody považujete za nejetičtější a které byste naopak zcela vyloučil?

Zcela jistě bych vyloučil klonování člověka. K tomu není ani nejmenší důvod a nese to s sebou i zcela jasná biologická rizika. Hrozba narození postiženého dítěte by byla děsivě vysoká. Je ale nutno říci, že po klonech ani nikdo netouží, protože v tom nevidí smysl. Naše legislativa postavila klonování člověka už dávno mimo zákon, takže se vlastně ani není o čem bavit. Každý zásah do reprodukce člověka má svůj etický aspekt. Ať už má početí napomáhat nebo mu zabránit. Často je potřeba znát konkrétní podmínky. Přirozené početí nám může připadat jako zcela nekontroverzní, ale představme si sňatky vladařských rodů, kde bylo dítě počato, protože bylo zapotřebí získat dědice, pokračovatele rodu. Tam je porušena jedna ze základních etických zásad: člověk by neměl přicházet na svět, aby naplnil nějaký účel, ale proto, aby naplnil svůj život. Když neplodné páry využijí ke zplození dítěte asistovanou reprodukci, tedy lidově oplození ve zkumavce, jen proto, že chtějí mít dítě se svým partnerem a chtějí ho vést životem, je to pro mě eticky přijatelné. Umělý zásah na tom nic nemění.

Co byste označil za největší úspěch své vědecké kariéry?

Asi to, že jsem snad pomohl studentům a mladším kolegům k tomu, že jsou ve svém oboru dobří a že jsou dobří i jako lidé. Kromě toho, že učíme, tak na univerzitě stále ještě také vychováváme. Můj mentor profesor František Jílek říká: „Jestli po nás nepřijdou lepší, tak jsme tu byli zbytečně.“ Tohle krédo jsem si vzal za vlastní a jsem rád, že ho přebírají i moji mladší kolegové. Tituly, ceny, medaile, to jsou pomíjivé věci. Za pár let po nich neštěkne pes. Jestli se mi podařilo předat něco té po nás nastupující generaci, tak to má podstatně delší životnost. Snad se to daří.

Velkou radost mi udělala cena, kterou jsme dostali od britské Society for Reproduction and Fertility za studii, v níž jsme prokázali škodlivý vliv bisfenolu S na samičí reprodukci. Moji mladší kolegové přivedli řešení tohoto tématu na špičkovou úroveň a jejich výsledky byly opravdu významné. Jsou lepší, než jsem kdy byl já, a tak tu snad nejsem úplně zbytečně.

Jak obtížné je převést vědecké poznatky do řeči, které porozumí i laik? Jaké jsou vaše popularizační metody?

Já myslím, že to těžké není a že to zvládne prakticky každý, kdo to zvládnout chce. Stáváte se vlastně takovým tlumočníkem, který převádí text studie z jazyka vědy do jazyka, kterým běžně hovoříme třeba se svými blízkými. Důležité je, aby si z toho příjemci té zprávy odnesli nezkreslený závěr, aby se v procesu překladu nic zásadního neztratilo. Já mám obrovské štěstí na redaktory, s kterými spolupracuji. To jsou profesionálové, kteří mě chybovat nenechají.

Je literatura pro vás způsob, jak se odpoutat od exaktní vědy a popustit uzdu fantazii, nebo je to ještě jinak? A co ze své tvorby máte nejraději?

Už za studií jsem začal psát vědecko-fantastické povídky, což byla opravdu zábava. Ale pak jsem zjistil, že pro práci ve vědě potřebujete mnohem bujnější fantazii než pro psaní sci-fi. Nakonec jsem skončil u populárně vědeckých článků pro různé servery, noviny a časopisy a u populárně vědeckých knížek. Je s tím víc práce, ale dává mi to větší smysl. To, co napíšu, moc rád nemám. Autorské výtisky svých knížek jsem nikdy neotevřel, protože se bojím, že v nich najdu chyby. Stejně tak nemůžu poslouchat třeba své rozhlasové nahrávky. Největší radost mám, když se to, co dělám, líbí čtenářům či posluchačům.

Nejen čtenářům a posluchačům se to líbí. Již v roce 1992 jste získal Cenu Karla Čapka za povídku Tajemství Cesty; v roce 2021 cenu  Magnesia Litera za naučnou literaturu, konkrétně za knihu Desatero smyslů: Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět; za přínos v oblasti popularizace vědy máte Cenu předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace z roku 2018. Kterého ocenění si nejvíc vážíte?

Hodně pro mne znamenala Magnesia Litera. Na knížce je jen autorovo jméno, ale ve skutečnosti je to kolektivní dílo. Už třeba to, že se nakladatel rozhodl vydat můj rukopis, jsem bral jako projev velké důvěry. Na knížce pracoval grafik, redaktorky v nakladatelství a řada dalších lidí. Byl jsem rád, že Litera potěšila všechny, kdo knize pomohli na svět.

Jistě nosíte v hlavě mnoho témat, která se zatím nedočkala zpracování. Na co se můžeme v příštích letech těšit?

Mám skoro dopsanou knihu volně navazující na knihy Desatero smyslů a Desatero pohybů, které vyšly v nakladatelství Dokořán. S lidmi z nakladatelství a s jedním mladým ilustrátorem připravujeme přírodovědnou knížku pro děti. Ve výhledu je snad i knižní vydání vybraných populárně vědeckých textů, které jsem napsal pro Hospodářské noviny.

Máte nějaký nesplněný sen, ať už profesní, nebo osobní?

Ne, nemám. Mně se nesplnil jen sen stát se zootechnikem. Jinak se mi splnilo víc, než v co jsem si kdy troufl doufat.

Ptala se: Lenka Prokopová / Foto: archiv J. Petra