V současné situaci musíme počítat s větším množstvím psychických obtíží. Ve stresu nejvíce pomáhá sdílení pocitů a aktivita

Poslední dva roky a zejména události posledních dnů jsou velkou výzvou pro psychiku všech. Jak si v nastalé situaci udržet klid a pokud možno psychickou pohodu?

Souhlasím s vámi, že poslední dva roky byly extrémně náročné. Za posledních asi 30 let jsme si tady v českém prostředí zvykli na pocit bezpečí a zajištěnosti. A tak ohrožení, které nejdříve představoval virus a nyní přítomnost válečného konfliktu doslova za humny, nás mohlo zaskočit. Samozřejmě i události na Ukrajině každý z nás prožívá trochu jinak, lišíme se i generačně, takže se liší i hloubka naší otřesenosti. Myslím, že není nutné se přemlouvat do nějaké psychické pohody. Zkrátka cítit strach a úzkost může být v nastalé situaci normální.

Při zpracování náročných událostí člověk prochází různými fázemi. Pomoct nám může „SÁRA“  – S-urprise (překvapení), A-nger (zlost), R-easoning (vědomé zpracování), A-cceptance (přijetí). Takže časem se ten strach možná přetaví do vzteku a aktivizace, která nám pomůže třeba uspořádat sbírku či jinou pomocnou aktivitu.

Na druhou stranu se můžou někteří studenti cítit provinile, jelikož byli šťastní a v pohodě a najednou cítí tlak z okolí, že by měli pociťovat strach a úzkost a měli by aktivně pomáhat. Nicméně i psychická pohoda je naprosto v pořádku a není třeba se tlačit do aktivity a pomoci takzvaně „na sílu“, protože se to očekává. Aktivita se totiž časem vyčerpá a v jejím závěsu může přijít únava, rezignace a pocity ztráty smyslu.

Pokud by tedy pociťovaná úzkost byla příliš silná, až tak, že by například student nemohl spát, soustředit se na studium, držet si denní režim a pracovní či studijní aktivity, je na místě konzultace s odborníkem krizové intervence, který s konkrétním studentem projde jeho aktuální zdroje a možnosti.

Studenti jsou i v rámci výuky často vystavování stresu. Jakými způsoby s ním můžou bojovat?

Naši studenti vědí, že stres je přirozenou součástí života. Ale do nějaké míry, pokud je příliš silný, trvá dlouho nebo tlačí na oslabeného nebo citlivého člověka, může být zničující. Pokud jde jen o stres ze zkouškové situace, může mít i posilující funkci v tom, že pokud student uspěje, zkušenost ho posílí. Nicméně náročná doba koronavirová a nyní i přítomnost války přináší velmi silné stresy. Obecně pomáhá sdílení svých pocitů (s kamarády, rodinou, spolužáky nebo i odborníkem), také pomůže být aktivní a „něco dělat“. Jelikož je stres pociťován jak v myšlenkách, pocitech, tak tělesně, pomáhá i fyzická aktivita – sport (běh, box, plavání apod.), tanec apod.

Pandemická doba a nutná distanční forma vzdělávání kladla velké nároky zejména na motivovanost studentů. Jak si motivaci udržet?

Nemyslím si, že motivaci je nutno nějak držet silou. Učitelé i studenti se museli naučit adaptovat se na změny, změnit svá očekávání. Pokud ale máte velkou motivovanost k učení, k určitému oboru, změny vás nezastaví. I za totality se pořádaly bytové semináře, lidé se chtějí vzdělávat za jakékoliv doby. Jde ale spíš o to, co a jakou formou. A ano, určitě studenti, kteří studovali něco, co je vlastně nezajímá a nechtějí to studovat, studia zanechali nebo o tom uvažují. Určitě se připravme na změny v počtu studentů, odlivy, ale i přílivy.

Kromě výuky se věnujete i poradenství pro studenty. Jak toto poradenství probíhá?

V rámci poradenství jde spíše o psychologickou podporu a směrování. Mnozí mladí lidé často nevědí, kam se obrátit se svými problémy. Mohu být pro studenty takový rozcestník, který je nasměruje za správnou obornou péčí. Může to být kariérní poradna, vyšetření klinického psychologa či podpora psychoterapeuta.

Myslíte, že je třeba, aby na vysokých školách fungovala psychologická podpora studentů?

Ano, myslím si, že je to velmi podstatné. Jednak mnoho studentů potřebuje podporu v každodenním životě. Je to pro mnohé poprvé, co se ocitnou bydlet sami od rodiny, a potřebují se zorientovat v nových vztazích a nové realitě. Studium také klade na mladé lidi hodně nároků, přináší tlak, nutí je k rozhodování, střídání období duševního vypětí a klidu a oni se potřebují třeba i jen krátkodobě o někoho opřít.

A je tu ještě jeden aspekt. Věk kolem dvaceti let je klíčové období, kdy se vlivem velkých změn (dokončování dospívání, stěhování od rodiny, nové vztahy, stres ze studia, nejistoty kolem budoucí práce, zajištění apod.) může projevit dosud spící duševní onemocnění či potíže. Počítáme, že pokud je na ČZU přibližně 20 tisíc studentů, a během života se nějaká forma psychických obtíží dotkne zhruba 25 % lidí, je právě doba studia tou nejcitlivější. U studentů potkáváme úzkostné a depresivní projevy, poruchy spánku a denního režimu, zneužívání a experimenty s drogami. Samozřejmě jde i o ona dvě procenta osob, kterým se právě v období rané dospělosti rozvine těžká psychóza či jiné závažné onemocnění.

V současné době se můžeme připravit na větší množství potíží u studentů. Je to jednak tím, že po období koronaviru přišla velmi rychle válka nedaleko naší země. S sebou to přinese množství změn, nejistot a nenaplněných očekávání. Také se velmi destigmatizovala psychologická péče, o potížích, psychoterapii, medikaci a psychiatrii se otevřeně mluví, a to motivuje další studenty k návštěvě poraden a vyhledání pomoci.

Jak dlouho působíte na IVP a co vás sem přivedlo?

Pracuji na Institutu vzdělávání a poradenství druhým rokem. Předtím jsem jedenáct let učila na jiné vysoké škole. Profese psychologa je široká, proto kromě vzdělávání se věnuji poradenské praxi pro dospělé a studující. Mám také psychoterapeutické vzdělání a výcvik v krizové intervenci. Navíc jsem strávila osm let v redakci českého časopisu National Geographic, mám tedy zvířata a obecně přírodu v krvi. Na IVP mě přivedl pocit smysluplnosti – myslím, že je potřeba více odborně rozvíjet pedagogické dovednosti budoucích učitelů a poradců a zajišťovat jim podporu i odbornost z té psychologické stránky. Budou sami pracovat s lidmi, musí se znát a znát zákonitosti této práce. A k tomu patří oboje – teoretické zázemí i obyčejná lidská podpora.

Z jakých důvodů je podle vás důležité, aby byli pedagogové a kariérní poradci vzděláni také v psychologii?

Je podle mě velmi podstatné, aby se všichni ti, kteří ve své práci budou v přímém kontaktu s lidmi, vzdělávali v psychologii. Psychologie jim dá základy porozumění lidem, jejich vztahům, jejich motivacím. S psychikou je to trochu jako se solí v pohádce Sůl nad zlato – když je klid a vše v pořádku, ani nevíme, že je sůl potřebná nejen pro jídlo a vaření, ale také pro lidské zdraví. Ale když chvilku sůl chybí, přestane vše fungovat… Jako v té pohádce, pak se všichni po soli sháněli a docenil ji i starý král. Stejné je to s naší psychikou. Pokud je klid, vše klape, vše vám vychází podle plánů, nikdo o psychice nepřemýšlí. Ale jakmile se něco děje, nedaří se, selháváte v nějakém ohledu, promítá se to do vašich vztahů, každodenního fungování, profesní roviny… Najednou si všichni vzpomenou, co na to naše psychika.
A pokud se má někdo kvalitně připravit na práci s lidmi, pokud je má dobře vést nebo je něco učit, někam je směrovat, musí lidské psychice trochu rozumět. Musí umět rozpoznat, co se asi tak může dít a co by mohl daný člověk dělat pro nápravu či pomoc. A ideální je, pokud ví, kde tu pomoc sežene, samozřejmě nemusí ji poskytovat. Nevychováváme psychology, ale profesionály ve svém oboru.

Na co se v rámci výuky na IVP zaměřujete?

Aktuálně učím vývojovou psychologii, psychologii osobnosti, sociální psychologii studenty kariérového poradenství. Snažím se koncipovat výuku tak, aby hned dokázali propojit teorie s praxí, s tím, co znají od sebe, své rodiny či své práce. A aby nabyté znalosti a dovednosti dokázali hned předávat dál. Studentům by po absolutoriu neměly chybět jak teoretické znalosti typu základních psychologických teorií, tak praktické typu jak motivovat, kam nasměrovat klienta s konkrétními psychickými potížemi, co potřebuje člověk v krizi, kde hledat další informace a podobně.

Ve své praxi se věnujete také arteterapii. O co se jedná a jak taková terapie probíhá?

V mé praxi pedagogické i poradenské používám arteterapeutické techniky jako nástroj k podpoře kreativity a spontaneity. Jde o práci neverbální, která může mít své místo tehdy, kdy jde například o těžko vyjádřitelné pocity nebo jejich směsi. Pracuju například s formou koláží, s různým výtvarným materiálem, barvami, pastely, ale vždycky tak, abych se neminula cíle toho daného setkání. Takže někdy je cílem zážitek, dobrý pocit ze zajímavé činnosti, jindy vizualizace nějakých dojmů, ještě jindy jde o formu komunikace s klientem, jindy jde o podporu a podobně. Nemusíme nutně hledat „jungovské“ hloubky.

Rozhovor připravila: Jana Kašparová

PhDr. Andrea Hlubučková vystudovala bohemistiku a následně psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako psychoterapeut, arteterapeut a psycholog. Od roku 2020 působí na Institutu vzdělávání a poradenství ČZU v Malé Chuchli na Katedře profesního a personálního rozvoje. Učí například vývojovou psychologii, psychologii osobnosti, sociální psychologii.