„V našem týmu má každý svoji roli a svůj přínos k tomu, o co se snažíme,“ říká ředitelka Knihovny ČZU

Co všechno jste k této příležitosti přichystali?

Samotné nás překvapilo, jak ten čas rychle utekl. Je tady pořád několik zaměstnanců, kteří stěhování zažili, vzali každou knihu do ruky, naskládali do krabic a pak převáželi sem. Tak jsme si řekli, že to stojí za oslavu. Ze všech akcí byla mému srdci nejbližší výstava mapující stavbu budovy v různých fázích, včetně stěhování a slavnostního otevření.

Na základě fotek z archivu jsme zachytili i proměny budovy během těch dvaceti let. Výstava se moc povedla a pro mě osobně byla nejkrásnějším zážitkem vernisáž. Kromě hojné účasti zástupců vedení univerzity, kolegů a kolegyň z fakult a stávajících zaměstnanců naše pozvání přijalo i několik dřívějších zaměstnanců. Přišli, procházeli si výstavu, často se viděli na fotkách a byl to moc pěkný zážitek.

Pak jsme uspořádali dvě odbornější akce, které se vážou na naše současné aktivity, například Open Access Week (Týden otevřeného přístupu). Jedná se o tradiční mezinárodní akci, kterou jsme letos zahrnuli do programu oslav. Součástí oslav byla také jedna úplně nová akce, E-zdroje z gauče, kterou jsme uspořádali s cílem propagovat naše nové informační zdroje – různé databáze, elektronické zdroje nebo kolekce elektronických knih. To mělo velký úspěch.

Parádní akcí byla Noc v knihovně pro děti zaměstnanců ČZU. Je to obdoba Noci s Andersenem, o kterou je vždy velký zájem. Pro nás je to vykročení z běžné rutiny a o to víc se nám to líbí, byť jde o úplně jinou cílovou skupinu, než na kterou jsme zvyklí. Máme teď ale v týmu pár lidí zdatných ve vymýšlení různých bojovek a podobných aktivit. Takže jsme si to krásně užili – jak my, tak i děti.

Vývoj jde mílovými kroky kupředu, což je zvlášť patrné u instituce pečující o duchovní dědictví. Co zásadního se v knihovně za těch dvacet let stalo?

Zejména v případě univerzitních knihoven je vývoj opravdu překotný. Hodně do toho vstupují technologie a nástup elektronických informačních zdrojů. To se promítá do všeho. Do práce knihovníků, do toho, jak studují studenti, jak učí pedagogové, jak bádají vědci a zároveň jak to, co chceme předat našim uživatelům, můžeme a chceme předávat. To je úplně zásadní.

Postupně se snižuje počet tištěných časopisů, které odebíráme, a máme jich tisícinásobně víc v elektronické verzi. Podobné to je v posledních letech s knihami, nabízíme studentům výrazně víc elektronických než tištěných knih. Pořád se samozřejmě využívají skripta a tak… Ale tohle je asi ten největší rozdíl.

Jaký má Knihovna ČZU knižní fond?

Máme zde asi 150 tisíc knihovních jednotek. Ve srovnání s velkými knihovnami je to málo, ale je to proto, že nemáme žádnou archivační funkci. Snažíme se fond udržovat aktivní, živý, pravidelně zjišťujeme, co se půjčuje a co ne, a tomu, co se nepůjčuje, se snažíme dávat šanci. Právě teď máme výstavu knih, které si nikdo nikdy nepůjčil, samozřejmě i takové jsou. A také knihy půjčujeme jiným knihovnám, prostě s nimi pořád pracujeme. Máme omezené prostory a všechno se nám sem nevejde. Ale, navzdory rozmachu elektronických zdrojů, vidíme, že studenti si pořád i tisknou. Vytisknou si třeba elektronický článek a sedí nad ním, dělají si poznámky. Každý studuje a pracuje jiným způsobem a my to respektujeme.

Významnou součástí vaší práce jsou kurzy. Na co se zaměřujete a podle čeho sestavujete nabídku?

Obecně řečeno, naše kurzy se zaměřují na to, abychom pomáhali jak studentům, tak akademikům efektivně pracovat s odbornými informacemi. Snažíme se je provést tím, jak si informace najít, jak si ověřit, že jsou korektní a věrohodné, a jak s nimi dál pracovat, aby byl výsledek co nejlepší, aby neporušili autorskou etiku, různé kodexy nebo jiná pravidla. To je celý proces v kostce. Takto studenty provedeme třeba psaním bakalářky nebo diplomky. Máme kurzy zaměřené na psaní odborného textu, ne všichni to mají zažité ze střední školy. Nebo je učíme, jak dělat vizualizaci dat, grafy, tabulky. To jsou tedy kurzy zejména pro studenty bakalářského a magisterského studia.

S doktorandy nebo akademiky už pracujeme na vyšší úrovni, oni mají tyhle základy zvládnuté. Víc se zaměřujeme na to, jak si podle různých kritérií vybrat časopis, ve kterém chtějí publikovat článek. Jak třeba zjistit, jaký ohlas mají jejich publikace v odborné komunitě. V současné době se čím dál častěji věnujeme otázce tzv. otevřené vědy. To jsou nově zavedená pravidla, jak sdílet nejen závěrečnou publikaci, ale i data, která vědec nasbírá během výzkumu.

Tato pravidla se nyní hodně prosazují v rámci Evropské unie. Základním východiskem je myšlenka, že když se bádá z veřejných finančních prostředků, výsledky by měly být dostupné, stejně jako data, na jejichž základě vědci k výsledkům došli. Na základě konkrétních dat jeden výzkumný tým udělá analýzu a jiný se na to může podívat z jiného pohledu, a už data sbírat nemusí. Takže to šetří čas, energii i finance.

Je to tedy o sdílení výsledků výzkumu.

Přesně tak. Pro nás je to velká novinka, i ČZU se musí zapojit, protože například grantové agentury tento přístup vyžadují. My vám dáme peníze, ale je potřeba, abyste výstupy z projektu prezentovali tímto způsobem. Například naše knihovna je teď zapojena do příprav projektových žádostí v rámci operačního programu Jan Amos Komenský.  Součástí žádosti už musí být i pasáže týkající se právě aspektů otevřené vědy. Je to náročné, ale zároveň i fajn, protože se propojujeme s dalšími součástmi univerzity. Nejen s fakultami a jejich výzkumnými týmy, které projekty připravují, ale i s projektovým oddělením na Rektorátu nebo s OIKT, a je to dobré. Mně se na tom moc líbí ta synergie.

Když se za svým působením v knihovně ohlédnete, z čeho máte obzvlášť dobrý pocit?

Já jsem sem nastupovala v roce 2002 ještě jako studentka oboru Informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě na malý úvazek, abych tady rozvíjela oblast vzdělávacích aktivit. To bylo moje téma od začátku a je mi to pořád velmi blízké. Pak jsem několik let byla na zahraničních pobytech, s dětmi doma a tak… Kolem roku 2012 jsem se začala vracet zpátky. Ale celou dobu jsem byla v kontaktu s kolegy.

Knihovnu vedu od roku 2017, a když jsem zpětně přemýšlela, co mi dělá radost, vždycky to na prvním místě byl tým lidí, kteří tu pracují. Tým se proměňuje, jak život běží, ale i když byl různě poskládaný, v každé chvíli byl tak, jak měl být. Každý v něm měl svoji roli a svůj přínos k tomu, o co se snažíme. Tak je to i dnes.

Podle čeho si lidi vybíráte?  

Hodně záleží na pozici, pro kterou člověka hledáme. A často i jaká je jeho motivace tady pracovat a jak unikátní ta pozice je. Když jsme například hledali koordinátora otevřené vědy, na to je třeba někdo se zcela specifickými kompetencemi a znalostmi. Když vybíráme kolegyni či kolegu do výpůjčních služeb, uplatní se zase velmi proklientsky nastavení uchazeči, které baví kontakt s lidmi. Vždycky tedy řešíme odborné kompetence.

Při osobních pohovorech pak ale chceme vědět, co kdo očekává. Co je pro něj kromě pracovní náplně důležité, aby se na pracovišti cítil dobře. Tím také zjistíme, jestli mu to můžeme nabídnout. Snažíme se, aby noví lidé dobře zapadli do týmu. Je nás poměrně málo, naše komunikace je intenzivní a potřebujeme, aby si všichni aspoň trochu sedli a vycházeli spolu. Na to zatím máme myslím obrovské štěstí. Tak to je tedy náš tým.

Druhá oblast, která mě těší, je propojení dovnitř univerzity na jednotlivá pracoviště. Mám vždycky radost, když se podaří nějaké nové spojení. V posledních dvou letech například s projektovým oddělením Rektorátu. Začali jsme řešit společné věci a ukázalo se, že to funguje perfektně.

Nově také navazujeme spolupráci v oblasti CSR. Já vždy v žertu říkám, že není nic víc „re-use“ a „recycle“ než knihovna. Ona je ze své podstaty nastavena na sdílení, a tím pádem i na šetření – ať už papíru, financí nebo čehokoliv. Velmi důležitá je také role knihovny ve vztahu k studentům, protože jim zpřístupňujeme něco, co si třeba každý nemůže koupit. Když student potřebuje nějaký materiál, tak ho dostane. Pokud něco zrovna nemáme, snažíme se to nakoupit nebo zprostředkovat z jiných knihoven.

Minulý rok jsem na zahraniční konferenci vedla s kolegyní z Masarykovy univerzity workshop na téma Univerzitní knihovny a podpora Cílů udržitelného rozvoje (SDG). Patří mezi ně i podpora nízkoprahovosti vzdělávání. To například znamená nabízet služby i tak, aby k nim měli přístup studenti, kteří na univerzitě nemohou být každý den. Třeba proto, že studují v kombinovaných programech a k tomu pracují, starají se o děti, o staré rodiče… Prostě z nějakých důvodů nemohou být na seminářích, které pořádáme prezenčně během dne. A tak se snažíme dělat varianty online, připravovat výuková videa a podobně. Podle mě je právě i toto podpora společenské odpovědnosti univerzity jako celku.

Online forma je jedním z mála pozitiv koronavirové pandemie.

Ano, pandemie byla velkým katalyzátorem. My jsme zejména s ohledem na studenty kombinovaného studia měli výuku online už před covidem. Cítili jsme zájem ze strany studentů a potřebovali jsme je učit třeba v šest nebo v osm večer, někdy i o víkendu. Během covidu se tohle všechno odbrzdilo, lidé ztratili zábrany a na univerzitě se rozvinula podpora nezbytných technologií. My jsme už měli něco za sebou a byli jsme připraveni. A ve chvíli, kdy byla knihovna zavřená a nikdo sem nesměl, tak studenti pořád psali bakalářky a diplomky a věděli, že je budou muset odevzdat. Museli jsme k tomu přistoupit kreativně a dodat jim služby a knihy, aniž bychom se tady s nimi osobně potkali.

To naštěstí pominulo, studenti sem mohou chodit, ale online konzultace i výuku jsme ponechali jako možnou variantu. Jsme samozřejmě rádi, že máme plné studovny, že se studenti vrátili, že by chtěli víc a víc míst, víc a víc otvírací doby, z toho máme velikou radost. Ale zároveň pořád rozvíjíme online formu. Prostě jedeme po dvou kolejích, je to taková „blended“ varianta. I studenti, kteří rádi přijdou na fyzicky vyučovaný seminář, uvítají, když pak někde najdou záznam a mohou si vše procvičit. Myslím, že tahle kombinace bude vždycky dobrá cesta.

Působíte také v Asociaci knihoven vysokých škol.

To je moje velká radost. Měla jsem možnost asociaci šest let vést, teď i nadále působím v předsednictvu jako jednatelka. Asociace sdružuje všechny veřejné vysoké školy kromě jedné – a tedy i jejich knihovny. Pro mě je to cesta, jak sbírat inspiraci, diskutovat o věcech, které řešíme. Knihovny řeší velmi podobné věci. Občas se to liší, ale v principu, když se knihovníci potkají, devadesát procent věcí, které řeší, jsou společné. Pro mě je největším benefitem, že se potkáváme v různých pracovních skupinách. Snažím se zapojit i své kolegyně a kolegy, a tak jednu pracovní skupinu zaměřenou na vzdělávání vede kolegyně Kristýna Paulová. ČZU je v oblasti informačního vzdělávání jednou z vůdčích univerzit. U témat, jako je otevřená věda, zase čerpáme informace od těch, kteří jsou dál a mají zpracované různé metodiky. Snažím se, aby to bylo vyrovnané. Abychom do asociace vložili aspoň tolik, kolik si z ní vezmeme. A jsem moc ráda, že moji kolegové vůči tomu mají pochopení, sami jsou velmi aktivní a pokud už nepracují sami v nějaké pracovní skupině, tak se třeba podílí na organizaci akcí, které AKVŠ občas pořád na půdě ČZU. Protože u nás se všem líbí.

ČZU může mít oproti velkým univerzitám i výhodu, že to není takový kolos. Vnímáte to tak?

Ano. Moc si vážím pomyslné blízkosti knihovny k vedení univerzity. Když potřebuji řešit něco naléhavého nebo si domluvit schůzku na úrovni nejvyššího vedení, v naprosté většině případů se to podaří realizovat. Pro mě to znamená doslova pouze přejít nádvoří mezi naší knihovnou a Rektorátem. To je jediná vzdálenost, kterou musím zdolat. U nás navíc také velmi dobře funguje knihovní rada, což jsou zástupci fakult a IVP. Byť jsou to velmi zaměstnaní proděkani, komunikace funguje skvěle. Z toho mám radost, zvlášť když občas poslouchám stesky kolegů z některých jiných univerzit.

S jakými zahraničními organizacemi má Knihovna ČZU intenzivnější spolupráci?

Pro nás je asi nejdůležitější odborná organizace LIBER, Evropská organizace vědeckých knihoven. Jejími členy jsou univerzitní knihovny, ale i knihovny výzkumných organizací typu naší Akademie věd a velké národní knihovny. Je to evropská platforma, což je nám blízké. Účastníme se výroční konference i různých kurzů, které LIBER pořádá. Před několika lety jsem měla možnost absolvovat roční kurz LIBER Emerging Leaders, shodou okolností jsem se v jeho průběhu stala ředitelkou naší knihovny. Je to podpora začínajících vedoucích pracovníků knihoven, byli tam lidé jako já z šestnácti zemí a byla to škola, ze které čerpám dodnes.

Také se nám daří, a za to jsem na své kolegy velmi pyšná, dostávat příspěvky o našich aktivitách na zahraniční konference. Začínali jsme s postery, teď už jsou to často plnohodnotné přednášky publikované ve sbornících. Pak se snažíme vyjíždět na stáže v rámci programu Erasmus, které pořádají knihovny různě po Evropě. Zde musím zmínit vždy perfektní servis Odboru mezinárodních vztahů, který nám s výjezdy pomáhá.

Co by se v knihovně podle vás dalo změnit k lepšímu?

Tahle budova, byť ji máme velmi rádi, má své limity. Vnitřní dispozice nejsou úplně ideální, potřebovali bychom míň zákoutí a chodbiček a víc variabilních prostor. Například individuální studovny, kam by se studenti mohli zavřít, byli tam (samozřejmě s přestávkami na spaní) týden, čtrnáct dní, nechali si tam vypůjčené knihy a chodili tam třeba psát diplomku. To nám chybí. Stejně tak mám v hlavně nějakou variantu noční studovny. Prostor, který by byl bezpečný, mohl by fungovat bez personálu. Rádi bychom pro studenty na kolejích, kde studijní prostředí není ideální, vytvořili prostor, kde by klidně mohli studovat od půlnoci do čtyř do rána nebo něco napsat na poslední chvíli. To je moje vize do budoucna.

Na čem teď pracujete a co máte v plánu?

Třeba na kurzech je pořád co vylepšovat. Jednak jsou stále nová témata a také se snažíme výstupy co nejvíc zprostředkovat studentům. Další věc souvisí se CSR, a to je příspěvek knihovny k plnění třetí role univerzity. Právě ve spolupráci s PEF a IVP pracujeme na projektu financovaném z Norských fondů zaměřeném na rozvoj mediální gramotnosti seniorů a středoškoláků. Teď natáčíme videa pro kurz pro seniory, který bude součástí virtuální U3V na Provozně ekonomické fakultě. Bude se vysílat do celé republiky, takže v knihovnách v malých městech nebo v centrech seniorů si všichni budou moci poslechnout videa a nemusí nikam cestovat. Videa jsou zároveň profesionálně zpracovaná, a navíc moc pěkná.

Stejně tak se chceme obracet na středoškoláky. Budeme se věnovat studentům z odborných škol, ne gymnazistům, protože na gymnáziu se kritické myšlení a mediální gramotnost hodně řeší, obzvlášť v Praze. Ale třeba studenti ze středních zemědělských nebo lesnických škol, se kterými má ČZU spolupráci, tím sítem trochu propadají. Právě pro ně chceme připravovat speciální aktivity jako únikové hry, při kterých si budou moci osvojit pravidla mediální gramotnosti. To je nesmírně důležité nejen z odborného hlediska, ale i pro běžné fungování ve společnosti se všemi dezinformacemi a sociálními sítěmi. Tohle na první pohled není běžnou náplní vysokoškolské knihovny. My jsme ale přesvědčeni, že to sem patří.

To vyžaduje spoustu invence. Kde ji čerpáte?

Jak jsem říkala, je to práce týmu. A myslím, že je snem každého ředitele nebo ředitelky, když se tady v knihovně začínají dít věci, které vůbec nepocházejí ode mne. To je moc fajn. Vidím, že se tu rozvíjí inovativní duch. Snažíme se o nápadech, které se objevují, mluvit, nebojíme si říct, jaká jsou rizika. I když někdo přijde s nápadem, který se pak neuskuteční, bereme to jako součást procesu. A mám pocit, že když se v týmu podaří takovou atmosféru nastavit, nápady přicházejí samy. To je přesně moje představa, jak to má fungovat. Já se pak mohu věnovat diplomacii na úrovni univerzity i mimo ni, protože vím, že tady věci nejen běží, ale ještě se vyvíjejí.

Váš vztah ke knihovně je velmi osobní.

Pokud jde o mě a knihovnu, lze to shrnout jednoduše: Hrozně mě to baví. Uvědomuji si, jak sem chodím ráda. Někdy i ve chvílích, kdy se v jiných oblastech života něco kazí, tady je to dobré. A samozřejmě i naopak. Když se v práci něco kazí, člověku dělá radost zase něco jiného, a tak to má být.  Musím říct, že se mi téměř nestane, že bych si ráno řekla: „Jé, já bych do té práce radši dneska nešla.“ To je asi to hlavní, co vystihuje můj vztah ke knihovně.

Rozhovor připravila: Lenka Prokopová

Na snímku nahoře Hana Landová s kolegy(němi) z výkonného výboru Asociace knihoven vysokých škol: zleva J. Vencláková (TUL), B. Jankovská (UPCE), H. Landová, J. Kříž (MU); vzadu pak stojí současný předseda AKVŠ V. Šubrta (VŠE)

Foto: Johana Kratochvílová