Studenti docentku Brandlovou oslovují jménem, což jí je bližší. Proto i vy se v tomto článku nechte inspirovat příběhem Karolíny, která stíhá, nebo spíš někdy nestíhá, jak sama říká, několik rolí: je pedagožkou i vědkyní na katedře chovu zvířat a potravinářství v tropech na Fakultě tropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze, je předsedkyní neziskové organizace Derbianus Conservation, z. s., sama vychovává tři děti a ve volném čase se věnuje i sportovní kynologii. „Do mé práce na univerzitě spadá pedagogická činnost, vlastní výzkum, spolupráce na mobilitách studentů se zahraničními univerzitami a spolupráce se zahraničními partnery především v Západní Africe. To také souvisí s tamními aktivitami neziskové organizace Derbianus Conservation, z. s., která nejdříve zahrnovala projekt záchrany západního poddruhu antilopy Derbyho. Nyní jsme ale činnosti spolku rozšířili o projekty zahrnující i další savanové druhy a celkově ochranu savan v oblasti Západní Afriky,” doplňuje Karolína.
Možná si teď lámete hlavu nad tím, jak při tak velkém pracovním vytížení, které zahrnuje i časté cesty do zahraničí, lze vychovávat děti a starat se o rodinu. Karolína ale pokračuje: „První dceři je nyní 13 let. V době, kdy se narodila, jsem naopak začala být více aktivní ve vedení spolku Derbianus Conservation. V té době už sice v Senegalu, kde nejvíce působíme, nějaké aktivity okolo záchrany západního poddruhu antilopy Derbyho probíhaly, ale v té době se tamní projekty začaly víc rozjíždět. To zahrnovalo časté cesty do těchto míst a já brala dceru všude s sebou, takže se to dalo zvládnout.“
Znamená to tedy, že první dcera s Karolínou cestovala i do Afriky. Na tomto místě možná mnoha rodičům vstávají hrůzou vlasy na hlavě, ale Karolína mě ujišťuje: „Já bych miminko nevzala nikam, kde to neznám, kde nevím, jaká je současná situace, kde není bezpečno a kde nemám nějaké zázemí. V Senegalu ale nic takového v té době nehrozilo. Tedy z hlediska bezpečnosti to z mého pohledu bylo srovnatelné jako u nás. Ale samozřejmě, je to vždy na zvážení a zodpovědnosti každého z nás.”
S dalšími dětmi to bylo podobně, přičemž Karolína byla s nimi doma maximálně rok v kuse, a pak plynule přecházela na poloviční a následně zpět na plný úvazek: „Děti se mnou byly i v kanceláři. Nejsem úplně typ ženy, která by vydržela doma, a i při půlroční povinné mateřské jsem z domova nějak pracovala,” dodává.
Nyní je nejmladší dceři sedm let, synovi bude brzy 12 a nejstarší dceři je 13 let, proto je dle Karolíny také vše jednodušší – děti se už hodně dokážou postarat o sebe samy a s maminkou v péči o sebe i domácnost spolupracují. Zato dává příjemně zabrat mladý pes plemene schapendoes (Holandský ovčácký pudl), se kterým Karolína i s dětmi závodí v agility: „Když potřebuji najít hlídání, tak pro tohoto mladého schapendoese to není problém, horší je najít hlídání pro vlkodava, kterého taky máme.”
A v čem je kouzlo, jak to všechno stíhat? „Já to rozhodně nestíhám tak, jak bych si představovala. Ale už jsem se s tím smířila. Přijala jsem fakt, že nelze všechno perfektně stihnout. Osobně mám tendence si nabírat hodně pracovních aktivit, takže teď se sama učím říkat NE. Je to ale především o prioritách. Možná, že někteří kolegové nebudou souhlasit, ale pro mne je důležitá určitá životní pohoda – nadneseně řečeno vlastní přežití – a to já vidím v aktivním životě. Může to pak možná vypadat, že občas upřednostňuji pracovní život před osobním a naopak. Tak to ale není, spíš jde o to najít mezi jednotlivými oblastmi určitou rovnováhu.“
Najít tu správnou rovnováhu neboli balance mezi pracovním (obzvlášť pokud se věnujete pedagogické a vědecké činnosti zároveň) a osobním životem je obtížné, Karolína říká upřímně a otevřeně: „Je to složité. Obzvlášť nyní, kdy mne opět čeká mnoho pracovních cest, není snadné vše zorganizovat. Zvládám to ale díky rodině a přátelům. Tím se dostáváme k tomu, že vedu i společenský život. Jen mě nejspíš často nenajdete v divadle nebo někde posedávat. Přátele a rodinu zvu velmi ráda na pravidelné návštěvy k nám domů, kdy nejčastěji grilujeme.”
Jít cestou úspěšné vědecké i pedagogické kariéry, a přitom se starat o početnou rodinu i domácí zvířectvo je, jak se říká, výzva. Jak vidno, ty má ale Karolína ráda a dle svých slov v životě ničeho nelituje: „Moje práce mě ohromně nabíjí i motivuje. Baví mě práce se studenty, pak v pět ráno vstát a jít s kolegy např. sbírat data o migrujících ptácích do terénu. Jediné, nad čím bych si snad mohla postesknout, je současný systém, který práci nás, univerzitních zaměstnanců, hodnotí dle tabulek a nutí podávat určité tabulkové výkony. Výsledkem je, že pak pokulhává naše činnost jako pedagogů, anebo naopak jako vědců. Například pro mne je psaní článků aktivitou, kterou se zabývám o víkendu. Na druhou stranu to vyvažuje obrovské štěstí, svoboda i zalíbení v práci, kterou se zabývám.“
Věra Klimšová
Podobné články
Energetika budoucnosti: Jsme připraveni na zásadní výzvy? Téma provokující k zamyšlení si zvolila jaderná inženýrka Dana Drábová pro svoji přednášku v Aule České zemědělské univerzity. Konala se v úterý 17. prosince 2024 a předcházelo jí předání Ceny děkana FŽP za
Díky specialistům na výzkum v polárních oblastech, Pavle Waldhauserové a Romanu Jurasovi z katedry vodního hospodářství a environmentálního modelování, se Česká zemědělská univerzita v Praze stala další vědecko-vzdělávací institucí sdruženou do organizace UArctic zajišťující spolupráci vědců napříč Arktidou.
