Porod v poušti Gobi: Studentka ČZU jako první popsala narození divokého velblouda

Právě vám vyšel článek o prvním zdokumentovaném porodu divokého velblouda. Jak jste se k tak vzácné situaci dostala?

Určitě nejsem první člověk, který porod divokého velblouda viděl. Místní lidé toho byli svědky už dávno přede mnou. My jsme ho ale jako první vědecky popsali. Právě porod a následná mateřská péče jsou přitom klíčové pro pochopení biologie i ochrany tohoto druhu. V Mongolsku jsem strávila zhruba měsíc, z toho 17 dní přímo pozorováním na stanici organizace Wild Camel Protection Foundation. Její součástí je přibližně 70hektarová ohrada, kam divocí velbloudi přicházejí přečkat zimu, protože jsou zde v tomto období uměle přikrmováni senem. Dva lidé, kteří tam žijí, se o ně starají a přikrmují je, aby byla zajištěna alespoň částečná ochrana mongolské populace divokých velbloudů během extrémních zim. Já jsem tam byla na jaře, kdy už se část stáda pohybovala volně. Březí samice a samice s mláďaty se držely mimo ohradu, aby měly klid od samců. Při každodenním pozorování jsem si všimla jedné samice, která ještě neporodila, a začala jsem ji sledovat podrobněji. Jedno ráno byla neklidná, chodila sem a tam a hledala vhodné místo. Tehdy mi došlo, že porod se blíží.

Jak samotný porod probíhal?

Neklidné předporodní chování samice začalo kolem sedmé ráno, ale samotná aktivní vypuzovací fáze porodu nastala až zhruba ve dvě odpoledne. Ještě předtím u ní byly dvě další samice – zjevně rozpoznaly, co se chystá, ještě před samotným porodem. Zajímavé bylo, jak rychle se mládě zmobilizovalo. Přibližně do 30 minut se postavilo a začalo sát. V tak nehostinném prostředí to dává smysl – čím dříve se postaví na nohy, tím vyšší má šanci na přežití. V oblasti se pohybují i vlci, kteří mohou ohrozit i poměrně velká mláďata.

Čím vás velbloudi během pozorování nejvíc překvapili?

Velbloudi jsou v mnoha ohledech výjimeční. Velmi výrazná byla zejména mateřská péče po porodu. Samice mládě opakovaně očichávala, jemně ho pobízela k postavení a zároveň byla velmi ostražitá vůči okolí. Zajímavá byla také přítomnost dvou dalších samic během porodu. Ty byly v blízkosti už před jeho začátkem, takže jejich přítomnost pravděpodobně nebyla jen reakcí na pachy spojené s porodem. To může naznačovat určitou míru sociální tolerance nebo zatím málo popsané sociální interakce u divokých velbloudů. Nezaznamenali jsme olizování mláděte ani požírání placenty, což je pro velbloudy typické.

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že by z toho mohl být vědecký článek. Byl to hlavně velmi silný osobní zážitek… Bylo to tiché a odlehlé místo a najednou tam před vámi přichází na svět nový život. Připadala jsem si trochu jako vetřelec, ale zároveň jsem byla strašně vděčná, že ten moment s nimi mohu sdílet. A samozřejmě jsem měla obrovskou radost – u tak ohroženého druhu je každé mládě nesmírně důležité.

Divokých velbloudů ve volné přírodě zbývá kolem tisícovky. Proč jsou kriticky ohrožení?

Jde o kombinaci více faktorů. Druh má přirozeně nízkou reprodukční rychlost – samice rodí zpravidla jedno mládě přibližně jednou za dva roky a délka březosti dosahuje zhruba 13 až 14 měsíců. Zásadní roli však hrají antropogenní vlivy. V minulosti byli velbloudi intenzivně loveni, zatímco v současnosti dochází především k degradaci jejich prostředí v důsledku těžby, znečištění a dalších lidských aktivit. Významným faktorem je také klimatická změna, která v aridních oblastech vede ke zhoršování podmínek, zejména k omezení dostupnosti vody a potravních zdrojů. Druh je navíc velmi citlivý na rušení, takže i relativně nízká úroveň lidské přítomnosti může vést k vyhýbání se jinak vhodným lokalitám.

Dalším významným problémem je hybridizace s domestikovanými velbloudy, ke které dochází v důsledku volného pohybu domácích zvířat v krajině.

Čím se vůbec liší divoký velbloud od toho domestikovaného?

Dlouho se na něj pohlíželo jen jako na poddruh, ale genetické studie potvrdily, že jde o samostatný druh, který se od domestikovaného velblouda oddělil přibližně před 0,7–1,1 miliony let, tedy dávno před domestikací. Divocí velbloudi na první pohled působí „sportovněji“ – mají delší nohy, menší hrby a jsou celkově štíhlejší. Zároveň jsou mimořádně odolní. Dokážou pít i velmi slanou vodu, dokonce slanější než mořskou, což je mezi suchozemskými savci unikátní. Populace na čínské straně Gobi navíc přežila i testy jaderných zbraní v oblasti, což dobře ilustruje jejich extrémní odolnost vůči nepříznivým podmínkám.

Co vás přivedlo právě k tomuhle tématu?

Ke zvířatům jsem měla blízko od dětství. Postupně mě začala bavit etologie, tedy studium chování zvířat, a při bakalářské práci jsem narazila na to, jak málo toho o velbloudech vlastně víme. Zároveň mě dlouhodobě fascinovala témata nomádství a Hedvábné stezky, která jsou s velbloudy úzce spojená. Možnost jet do Mongolska pak přišla díky spolupráci s pražskou zoo.

Jaké bylo žít v tak odlehlé části Mongolska?

Ta odlehlost byla opravdu velmi výrazná. Už jen cesta z Ulánbátaru na stanici trvala více než tři dny. Na místě jsem pak žila v jurtě s mongolským párem, který se o velbloudy staral během zimy. Přestože jsme nemluvili stejným jazykem, dokázali jsme si porozumět. Nakonec z toho vzniklo přátelství, na které dodnes ráda vzpomínám.

Vrátíte se tam?

Ano, letos v létě tam pojedu znovu. Musím dokončit článek z mého hlavního pozorování, ten porod byl vlastně náhoda. Zajímá mě třeba i chování velbloudů v noci. Zároveň se mnou pojede kolega, který se chce zaměřit na predaci vlků v oblasti. Také doufám, že potkám mládě, jehož porod jsem sledovala. Místní odhadovali, že je to samec, a já jsem zvědavá, jak se mu daří.

K výzkumu jste se dostala prostřednictvím studia na Fakultě tropického zemědělství (FTZ) ČZU. Vzkázala byste zájemcům o studium, že se díky studiu dostanou často do terénu, navíc na takto neobvyklá místa?

FTZ mi přijde unikátní, podle mě nikde jinde nemáte takovou svobodu vybrat si vlastní směr. Už během bakalářského studia se můžete profilovat na rostliny, zvířata i ekonomiku, což vytváří velmi široký a mezioborový základ. Zároveň máte možnost vycestovat do terénu už během studia. Začátky mohou být náročnější, ale postupně, zejména na navazujícím studiu, si řadu věcí vyzkoušíte přímo v praxi. Díky tomu, že je fakulta menší a specificky zaměřená, nabízí také velmi kvalitní odborné vedení a přímý kontakt s vyučujícími, kteří patří ke špičkám ve svých oborech. Zároveň věřím, že to, co děláme, má v dnešním světě skutečný smysl. Je to silný pocit vědět, že svou prací alespoň částečně přispíváte k ochraně přírody.

Jakub Kotalík / Foto: Martina Sihelská