„Mysl, která se nebojí, nezná hranice,“ říká nový proděkan Fakulty tropického zemědělství

Pane docente, ve funkci proděkana jste nyní vystřídal profesora Jana Banouta, který byl nově jmenován prorektorem ČZU a který vaše jmenování považuje za záruku kontinuity práce v této agendě. Jak to vnímáte vy?

Kontinuita je jistá. Pan profesor Banout tady na fakultě odvedl obrovské množství práce, je jejím zakladatelem a byl i prvním děkanem. A já jsem rád, že mám možnost si po něm převzít agendu. Já jsem byl vždy zastáncem toho, že věci musí běžet dál, je to důležité po administrativní stránce chodu fakulty i po strategické stránce… Ale zároveň sem každý člověk vnáší nějakou svoji vizi. A s novou výzvou se objevují nové příležitosti. Na některých změnách jsme pracovali v širším kolektivu, takže taková první, ač menší změna je, že jsme doktorské práce začali vydávat knižně. Vypracovali jsme metodiku, jak připravovat disertační práci ve formě knihy. Je to mnohem čtivější a pro lidi příjemnější, když si ji mohou vzít s sebou a někde přečíst. Tak to je změna, která má i praktický dopad na větší čtenost disertačních prací.

Máte v hlavě nějakou vizi, kterou byste ze své nové pozice chtěl prosadit?

Vizí mám hodně. A jsou to většinou dlouhodobé změny, které se musí dělat postupně. Jedna z věcí, o které budu usilovat, je vytváření a posilování multidisciplinárního a interdisciplinárního prostředí pro výzkumné práce. Chci víc propojovat vědecké pracovníky napříč pracovišti, a také doktorandy. Na práci s mladými vědeckými pracovníky se zaměřuji už dlouho a dělám to rád, vždycky je tam velký potenciál. Takže jsou to malé změny ve formě většího propojení lidí. Dobrým příkladem mohou být moje „café scientific“, kde se snažím dát dohromady doktorandy, aby se seznámili napříč výzkumnými týmy, napříč tématy, zjistili, co ostatní dělají, a našli průniky, aby spolu mohli lépe spolupracovat. Vědecká práce je dnes hodně závislá na spolupráci. Už je pryč doba, kdy člověk mohl na něčem pracovat sám. Dnes potřebuje znalosti z různých oborů, aby se vědecká práce posunula někam dál.

Dobrým příkladem takové spolupráce je váš Biogas Research Team. S jakou představou jste ho v roce 2018 zakládal?

Tehdy to byla miniaturní skupina. Naším konkrétním vědeckým tématem bylo odpadové hospodářství, bioplynové stanice, a postupně se na to začaly nabalovat další s tím související věci. Ono se to samovolně rozšířilo od technologických záležitostí přes různé aplikační věci, systémové a socioekonomické studie. Myslím si, že se naše vize naplňuje, a doufejme, že to tak bude i nadále. Mám i pocit, že můj tým dokáže růst sám o sobě, což je vždy ideální stav.

Jak velký je nyní tento tým a kým je tvořen?

Momentálně má Biogas Research Team zhruba dvacet lidí. Do toho počítám seniorní vědecké pracovníky, juniorní vědecké pracovníky, doktorandy a také podpůrný tým, to znamená lidi, kteří se věnují projektovému a finančnímu managementu. Jsme taková samostatná jednotka. Budujeme tým na požadavcích trhu, v našem případě jsou to firmy, neziskové organizace, které potřebují naši expertizu. Na základě jejich požadavků se náš tým formuje a rozšiřuje se jeho zaměření. Tyhle zkušenosti bych rád přetavil na fakultní úroveň. Chci umožnit větší propojení s firemním sektorem, se státním sektorem. Teď tady máme jednu novinku, Agri Policy Lab, která se zabývá doporučeními pro místní „policy makers“. Potřeba takové služby vyvstala na základě toho, že my naše projekty často implementujeme v praxi v rozvojovém světě, a tam je třeba vše propojit na místní politiky. To je často potřeba i u nás doma. Agri Policy Lab je tedy taková unikátní interdisciplinární jednotka, která bude schopná řešit všechny výzvy, bude pomáhat vytvářet analytické dokumenty, které jsme už v minulosti dělali pro některé organizace, ministerstva nebo i v rámci našich výzkumných aktivit.

Bioplynové stanice jste zakládali nejvíce ve Vietnamu a v Zambii. Podle čeho vybíráte země?

Klíč je spíš na straně těch zemí. My máme technologii, máme expertizu, která se k tomu váže, ale kde se to potom implementuje, závisí na těch zemích samotných. Oni musí udělat ten důležitý krok, projevit zájem a pozvat nás, abychom jim s tím pomohli. Není to tedy tak, že bych si sedl a řekl: „Tak, tenhle rok budeme dělat v téhle zemi.“ Samozřejmě i trochu plánujeme. Letos chci prozkoumat možnosti v Bhútánu, chystáme spolupráci s Latinskou Amerikou, konkrétně v Chile, Kolumbii, snad i v Brazílii.

Na jaké úrovni je tamní odpadové hospodářství? Asi se to bude lišit od vyspělosti té které země.

Ano, a také se to hodně liší, mluvíme-li o urbánní nebo rurální oblasti. To je obrovský rozdíl. A je to obrovský kontinent, takže se dá těžko zobecnit, kde jsou na tom dobře a kde naopak. On je to problém všude. Jak já říkám, „odpady jsou problém, výzva, a příležitost všude“. A v Latinské Americe je to stejné.

Největší boom vašich bioplynových stanic zažil Vietnam. Čím to bylo dáno?

Vycházelo to z praktické potřeby. Ve Vietnamu v jednu chvíli došlo k tomu, že v souvislosti s rostoucí ekonomickou silou farmářů, ale i celé země, nastala mnohem větší poptávka po mase, hlavně vepřovém. Což vedlo k tomu, že se na malých rodinných farmách koncentrovalo čím dá víc prasat, a samozřejmě i čím dál víc odpadu. Bylo to tedy dáno přirozenou potřebou řešit situaci. Tak to často bývá, ale zároveň je důležité místní lidi v každé zemi seznamovat s řešením a jeho dopady. Aby se dozvěděli, že je k dispozici nějaké řešení, věděli, po čem se shánět a proč nás oslovit. I proto je důležitá popularizace vědecké práce.

To ve vašem případě není problém, popularizačních počinů máte na kontě nespočet. Ale s funkcí proděkana jsou spojeny povinnosti, které vám možná uberou čas na praktický výzkum i na publikační činnost.

To je do jisté míry pravda, ale člověk to musí brát také jako službu fakultě a univerzitě. Teď bude moje role spočívat spíš v podpoře ostatních. Chci, aby se popularizaci vědeckých témat věnovalo víc a víc lidí. A také chci, aby se dostatečně popularizovala témata všech našich vědců. Pracuji hodně s doktorskými studenty a probíráme spolu, jakým způsobem psát popularizační články a jak dobře zprostředkovat svá vlastní téma. Zajímavých témat tady máme strašně moc a já bych rád, aby se co nejvíc popularizovala. Vědecký článek je jedna věc, ale je důležité vysvětlovat laickému publiku, co to vlastně znamená. Co vlastě ti vědečtí pracovníci nebo doktorandi dělají a jaký to má dopad.

Jak byste charakterizoval dnešní studenty, pokud jde o jejich motivaci, chuť vymýšlet nové věci?

Na to je dost těžké odpovědět. Já jsem nejvíc ve styku se svými doktorandy a ty vybírám na základě toho, že mají velkou motivaci a zájem o téma. Každý rok se mi hlásí kolem dvaceti doktorandů, z toho se jeden dva excelentní dají dobře vybrat. V mém týmu je drtivá většina doktorandů ze světa. A ti jsou extrémně motivovaní, extrémně pracovití. Češi taky, ale není jich tolik.

Na vaší fakultě máte vysoké procento zahraničních studujících – v poměru k českým je to tak půl na půl. Vidíte tento trend jako výhodu, nebo byste rádi pro studium získali i více českých zájemců?

Že máme zhruba polovinu cizinců a polovinu Čechů, se mi zdá jako optimální prostředí. Pořád jsme instituce v Čechách, a zároveň se snažíme být mezinárodní, takže je to dobrý poměr. Ale naším cílem je přilákat ke studiu co nejvíc lidí bez rozdílu národnosti, aby se dalo lépe vybírat. Což je vždycky to nejdůležitější.

Dalším z vašich významných projektů je AgriSciences Platform na Ukrajině. Její fungování se datuje od roku 2021 a původní záměr byl posílit a podpořit mladé učitele, výzkumníky a studenty v oblasti agrárních věd. Mnohé z plánů pak překazila válka, nicméně to neznamená konec vašich aktivit na Ukrajině. Ale lze v této situaci vůbec dobře fungovat?

Fungovat se v tom naštěstí dá, ze začátku bylo náročnější přesunout všechny věci do online prostředí, ale na druhou stranu se „díky“ covidu fungování v online prostředí hodně posunulo dopředu. Takže řadu věcí lze řešit, ale některé ne. Je to mnohem náročnější, protože v rámci platformy AgriSciences jsme se celé roky snažili ukrajinské univerzity zaměřené na agrární vědy víc propojovat, propojovat je i s univerzitami všeobecnějšího zaměření, což se dařilo. Měli jsme tam hodně přednášek, školení, pomáhali jsme jim s vybavením laboratoří, s nastavením různých mechanismů, zajišťováním kvality, s hodnocením a dalšími záležitostmi. Za velmi důležitou součást toho všeho jsem považoval propojování napříč jejich univerzitami. Brali jsem lidi z různých ukrajinských univerzit na jiné univerzity, což fungovalo velmi dobře, navázalo se hodně spolupráce, vytvořilo se plno nových věcí. Najednou se velmi zvedla publikační činnost i množství projektů, snažili jsme se je vzdělávat, jak psát projekty, jak se zapojovat do konsorcií.

To všechno ruská invaze narušila. Člověk se s tím ale musí poprat, a tak projekt AgriSciences Platform pokračuje ve změněné podobě dál. Setkání pořádáme u nás, snažíme se dostat lidi z ukrajinských univerzit na nějakou dobu sem k nám, takže je do jisté míry mezi sebou propojujeme tady u nás, je tu možnost školení, možnost něco udělat v našich laboratořích. Hodně přednášek, které jsme dřív dělali osobně na Ukrajině, teď máme online, také je nahráváme nebo jejich zkrácenou verzi připravujeme na YouTube, aby se na ně mohli podívat kdykoliv potom. Běží to v náročnější formě, ale je velmi důležité ukázat, že se je snažíme podporovat a pracovat s nimi. I když je to náročnější, jde to.

Přemýšlíte o něčem, co by Ukrajině pomohlo s poválečnou obnovou?

To bude moc důležité období, revitalizace Ukrajiny po skončení války. Konkrétní projekt sice momentálně nemáme, ale je to něco, čím se vážně zabýváme. Jak já říkám, je potřeba být na věci připraven. Zatím tedy připravujeme vědecké práce, různé analýzy, abychom věděli, jaké mohou být dopady války na životní prostředí, na biodiverzitu, co očekávat. Snažíme se to zjistit zkoumáním vzorků, které nám přivážejí z Ukrajiny. Systémově připravujeme podkladové studie, abychom věděli, jaké palčivé problémy bude třeba řešit. A jedním z nich budou zase odpady. Jednak ty tradiční, ale zároveň něco, co je pro nás nové a čemu říkáme „waste of war“. Tam jsou environmentální dopady obrovské a bude to velmi komplexní problém. Jak pro zemědělství, tak pro biodiverzitu.

Na co jste ze své práce tady na fakultě, z výzkumu nebo z publikační činnosti nejvíc pyšný?

Pro mě to jsou vždycky lidi. Podle mě to, co má nedůležitější a největší váhu, je vždycky dopad na lidi. Ať už lidi v týmu, když vidím, jakým způsobem se rozvíjejí, posouvají dál, nebo praktický dopad na lidi v zemích globálního jihu, kde implementujeme bioplynové stanice nebo řešíme jiné projekty. Mám radost, když vidím praktické dopady. Tady na ČZU považuji za velký úspěch, když vidím, jakým způsobem lidé rostou. Před pár lety mi kolega z Wageningenu říkal, že každý vedoucí výzkumné skupiny by se měl hodnotit podle toho, jak schopní a uplatnitelní jsou jeho absolventi nebo lidé z jeho vědecké skupiny.

Takže máte radost z toho, že se vám podařilo pár perel pustit do světa…

Pár perel pustit do světa, nebo je tady udržet. Obojí je důležité. Ale vždycky je to o lidech.

Co považujete v životě za nejdůležitější z pracovního hlediska?

Já mám takové motto: „Mysl, která se nebojí, nezná hranice“. A další věc, kterou považuji za důležitou, je umožnit lidem posouvat své vlastní hranice dál.

A v osobním životě?

Tam je nejdůležitější životní spokojenost. Aby byl člověk spokojený, šťastný a byl rád na světě.

Máte nějaké profesní přání, metu, kterou vidíte někde v dálce?

Je pravda, že mám rád výzvy, ale v tuhle chvíli si myslím, že je důležité vyřešit všechny výzvy, které jsou přede mnou aktuálně. Ale je tu něco, co bych rád udělal… Začal jsem připravovat projekty, které by měly větší institucionální dopad na naši fakultu. To je výzva, o kterou se teď budu snažit.

Rozhovor vedla: Lenka Prokopová

Foto: Petr Zmek