Kde se vzala fascinace korýši a jak napomoci jejich přežití? Jsou studenti dost motivovaní? Nejen o tom hovoříme s čerstvým profesorem ČZU Jiřím Patokou

Čerstvý profesor Jiří Patoka působí na katedře zoologie a rybářství Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů. Ve vědecko-výzkumné činnosti se zabývá sociobiologií a etologií raků, taxonomií řádu Decapoda, hodnocením rizik biologických invazí korýšů, monitoringem obchodu se sladkovodními živočichy určenými pro okrasný chov a sladkovodní biodiverzitou Indonésie. Je autorem 93 vědeckých článků publikovaných v časopisech indexovaných v databázi Web of Science. Jeho h-index je 26.

Vaše profesura je logickým vyústěním systematické vědecké práce. Čeho konkrétně se váš výzkum týká, pane profesore?

V rámci aplikované zoologie se zaměřuji především na biologické invaze ve vodním prostředí u sladkovodních druhů bezobratlých, a také u ryb. Mou srdeční záležitostí jsou sladkovodní raci. Kdybych si měl vybrat, tak raci z ostrova Nová Guinea. S tím souvisí i fakt, že transformujeme naše zaměření na biologické invaze, na obchod s okrasnými živočichy, na akvarijní trh. Snažíme se sledovat potenciálně nebezpečné druhy a vyhodnocovat jejich invazní potenciál, ale také ohrožené nebo vědecky nepopsané druhy.

Co znamená zisk nejvyššího akademického titulu pro vás osobně?

Je to pro mě jisté zadostiučinění, sumarizace předchozí práce. Zároveň se mi otevírají dveře pro další spolupráci v Indonésii, kde již několik let provádím výzkumné aktivity. Pro Indonésany profesorský titul znamená poměrně hodně. Mnohem lépe se pak domlouvá spolupráce, lépe se komunikuje s úřady, získávají se výzkumná povolení a podobně.

Laik by asi řekl, že je u nás hodně korýšů, tak proč právě Indonésie?

Nevím, jestli by tohle laik řekl, spousta lidí si naopak myslí, že oproti minulým dobám je u nás raků málo. Ono je jich dost, ale mnozí z nich jsou invazní, především severoamerické druhy.

Nová Guinea mě však osobně uchvátila, protože je to asi poslední místo na zemi, kde můžeme očekávat větší diverzitu dosud neznámých račích druhů. Odhaduje se, že by jich na tomto ostrově mohla být stovka. Zatím je jich popsáno 31 a očekáváme, že bychom v budoucnu mohli objevit další druhy.

Na druhou stranu je to ostrov, který čelí různým environmentálním rizikům. Mnohé druhy mohou být vlivem lidské činnosti nenávratně ztraceny, pokud pro jejich poznání a ochranu něco neuděláme. Tito raci jsou pestrobarevní a atraktivní, proto se objevují i na akvarijním trhu, kde jsem se s nimi potkal poprvé ještě před nastartováním vědecké kariéry. Moc se toho o nich nevědělo, i když se dováželi ve velkých počtech.  Mortalita těchto raků byla vysoká. Tak mě napadlo, že by stálo za to se těmito živočichy zaobírat blíže. Původně šlo o chovatelský záměr, pak se to přehouplo. V současné době patřím mezi několik málo výzkumníků na světě, kteří se o novoguinejské raky zajímají a něco o nich vědí. Spolu s indonéskými kolegy jsme schopni dělat něco aktivně pro jejich ochranu přímo v místě výskytu. Což může mít pozitivní dopad i na celé prostředí a další druhy, které tam žijí.

Jak víme, v Asii si zrovna na ochranářství nepotrpí. Jak se vám tam pracuje po této stránce? 

Faktem je, že mnohá environmentální rizika a negativní dopady lidské činnosti jsou dobře patrny v tropech obecně, nejen v jihovýchodní Asii. Příčinou však mnohdy bývají nadnárodní korporace a firmy. Není to úplně tak, že by si oni sami ničili přírodu a my na to s obavami hleděli. Často jsme tím hnacím motorem právě my, vyspělá kultura, kdybychom se tak chtěli označit. Která se však v tomto směru moc vyspěle nechová.

V Indonésii je velká druhová rozmanitost. Jsou tam tři centra biodiverzity a mnoho endemických druhů na velice malých územích. Ty mohou být snadno poškozeny a mohli bychom o ně úplně přijít, pokud pro jejich ochranu nic neuděláme.

Indonésané si tato rizika začínají uvědomovat. Když s nimi dobře komunikujeme a nepřicházíme s tím, že odněkud z Evropy vezeme plno legislativních zákazů a nařízení, ale že naopak hledáme chytrá řešení s pozitivním dopadem na biodiverzitu i na ekonomickou stránku místních komunit, mohou to vyslyšet i zákonodárci. To je dle mého jediná cesta, jak zajistit dlouhodobou udržitelnost. Ve chvíli, kdy někde zavedu restrikce a pak odtamtud odjedu, všechno končí. Když se s tím místní lidé neztotožní, nebudou nová opatření respektovat.

A jste v tomto ohledu úspěšní?

Zdaleka ne tak, jak bych chtěl. Ale je to mnohem efektivnější, než jít cestou výkřiků a zákazů bez návrhu řešení. Za úspěch považuji založení dvou indonéských pracovních skupin studujících biologické invaze. Popsali jsme několik nových druhů, rozjela se sledovací akce na výskyt nepůvodních patogenů včetně račího moru, který jsme jako první objevili právě v Indonésii, konkrétně na Jávě. Na to se váže aktivita směřující k tomu, aby se severoamerické druhy raků nedostávaly přes další indonéské ostrovy až na Novou Guineu.

Teď spolupracuji s devíti univerzitami v Indonésii, společně publikujeme výsledky, děláme všechno tak, aby to bylo benefitní i pro indonéskou stranu. Oni naštěstí mají tendenci mi naslouchat, jedině tak se totiž můžeme něčeho dobrat. Mnoho zahraničních vědců v Indonésii naráží na to, že se stanou nežádoucími osobami. Publikují totiž výsledky, které jdou v konečném důsledku proti indonéské vládě, a to oni vidí velice neradi.

Máte sbírku korýšů z celého světa, i když Indonésii považujete za nejzajímavější. Jaké další oblasti vás zaujaly a kde jste našel nejatraktivnější úlovky?

Co se týče nových druhů, je to všechno Nová Guinea. Pak probíhají monitorovací aktivity nepůvodních druhů po celém světě a také v jiných zemích jihovýchodní Asie, třeba ve Vietnamu. Pro americkou vládu jsme s mezinárodním týmem zpracovávali studii nepůvodní ryby, arapaimy velké na jihu Spojených států. Máme aktivity v Brazílii, v Jižní Africe i v řadě evropských států, včetně například Gruzie. Spolupracujeme s kolegy z Austrálie, záběr je velký.

Nemělo by však jít pouze o popsání nového druhu, ochranářské aktivity jsou mnohem širší.

V poslední době začínáme propojovat náš výzkum se vzděláváním společnosti, z dlouhodobého hlediska považujeme vzdělávání dětí na základní škole za stěžejní část ochrany životního prostředí. Je třeba modifikovat jejich názory a postoje, aby až vyrostou a budou z nich voliči, dělali správná a informovaná rozhodnutí.

Jak je to s ochranou korýšů u nás? Říká se, že kde jsou v potoce raci, voda je čistá.

To můžeme říct jen o původních druzích, tedy o rakovi říčním a rakovi kamenáči. Pak tu ale máme invazní druhy jako rak mramorovaný, rak pruhovaný či rak signální, kteří dokážou přežít i ve značně znečištěných vodách, podobně jako krab čínský v povodí Labe a Vltavy. Korýšů je tedy u nás poměrně dost, ale mnohé druhy jsou nežádoucí a byli bychom raději, kdyby tu nebyli. Původní druhy jsou zatím poměrně široce rozšířeny po celém území republiky, v případě raka říčního je to nějakých 850 lokalit, v případě raka kamenáče jen několik desítek. Ten se však na našem území vždy vyskytoval jen z části, jsme vlastně na severní hranici jeho výskytu.

Problém je v tom, že račí populace jsou fragmentované a negativní zásah na určitém místě vede často k vyhubení celé populace, která pak není doplněna z okolních zdrojů. To může být výhoda u račího moru, který zmizí spolu s vyhynutím infikované populace. Ale v případě jiných problémů, jako je otrava vody nebo destrukce habitatu z jiných příčin, nemají raci bez zásahu lidí šanci. Každým rokem ztratíme nějakou račí populaci, z tohoto pohledu tedy prognóza dobrá není.

V čem jsou invazní druhy tak nebezpečné?

Jsou mnohem adaptabilnější, rychleji rostou, víc se množí, jsou méně vnitrodruhově agresivní, a naopak agresivnější vůči ostatním druhům, přenášejí nepůvodní choroby a tak dále. Mají negativní dopad nejen na původní druhy raků, ale i na celé prostředí, na širší živočišnou i rostlinnou druhovou škálu. Mnohdy i na strukturu prostředí. Některé druhy jsou silně hrabavé, dokážou vyhloubit až osm metrů dlouhé nory, čímž snadno způsobí třeba netěsnost hrází. V současné době je asi největším nebezpečím šíření patogenu račího moru, což je oomyceta hnileček račí (Aphanomyces astaci). Smrtelnost pro všechny druhy raků je, mimo Severní Ameriku, velmi vysoká. Ve chvíli, kdy se tento patogen někam dostane, všichni raci zpravidla hynou a nedokážeme jim pomoci. Zatím tuto chorobu totiž neumíme léčit.

Má váš zájem o korýše kořeny v dětství, nebo jste k tomu přišel postupně?

O přírodu jsem se zajímal vždycky, bavilo mě to odmalička. Na raky jsem ale narazil až během studií. A potom v praxi, když jsme prodávali zvířata do celého světa, kupovali z celého světa a fungovali jako jedna z velkoobchodních firem na akvarijním trhu. Tam jsem se s novoguinejskými raky potkal poprvé a tam to také s korýši začalo. Zaujalo mě jejich sociální chování, a také třeba ta zbraň v podobě klepet umožňující zajímavé interakce v rámci druhu i mezidruhově. Takže jsem utrpěl určitou fascinaci.

Co považujete za priority, pokud jde o vaši pedagogickou činnost?

Spojil jsem své aktivity s mojí ženou, která učí na základní škole a začala s doktorátem na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Ona zastává pedagogickou práci a já přicházím s tou biologickou stránkou věci. Výsledkem tohoto propojení jsou metodiky pro učitele, jak vyučovat o biologických invazích, aby to bylo smysluplné a dětem srozumitelné. Doufáme, že to bude mít pozitivní přesah do budoucna, že děti pochopí principy a budou vědět, jak se adekvátně rozhodovat, až vyrostou.

Já jsem zároveň odpůrcem dnešního trendu, že děti jsou přetížené a nemají se učit encyklopedické znalosti, mají se věnovat pouze projektové činnosti, rozvíjet kompetence, hledat souvislosti. Pokud totiž nebudou mít základní informace, těžko mohou hledat souvislosti.

V kanceláři mám nástěnnou tabuli z roku 1979, která zobrazuje spodní stranu těla samice raka říčního. Je to morfologický obrázek určený pro šestý ročník základní školy, kdy se děti potkávaly s tím, jak vypadá rak, co to vůbec je a podobně. Učily se to děti napříč obory: nejen budoucí biologové, ale i právníci, novináři, učni, prostě všichni. A to bylo dobře. Právě širší přehled dnešní mladé generaci bohužel chybí.

V dnešní době bojujeme s dezinformacemi, do toho vstupují automatické nástroje typu překladače, AI a podobně. Pokud člověk v sobě nemá zakotven informační základ, na dezinformace snadno skočí. Našel jsem tedy velký smysl v tom, abychom se pokoušeli působit na žáky a na studenty, předkládali jim zajímavou formou různé aktivity, které jim přiblíží, jak co funguje.

Nemáme možnost jezdit po jednotlivých třídách, ale jsme schopni vzdělávat pedagogy, kteří potom budou vzdělávat děti. Organizujeme kurzy v rámci dalšího vzdělávání pedagogů, komunikujeme s pedagogickými institucemi, jako je Vzdělávací institut Středočeského kraje, chodíme na kulaté stoly do Poslanecké sněmovny. Jsme napojeni na zákonodárce, abychom mohli expertně přispívat k problematice. V dnešní době je pedagogika často přehlížena, ztrácí prestiž a pro mladé lidi není finančně zajímavá. To je velká systémová chyba a do budoucna se to může velice vymstít. Alespoň trochu tak chceme přispět k tomu, aby se to nestalo. Když se podíváme na univerzitní studenty, už jsou tam chyby znát.

Jak je tedy napravujete?

Nechci být jen kritický, jsou studenti, u kterých vidím velký zájem, přicházejí s jasnou představou, co chtějí dělat, a s takovými je radost spolupracovat. Moc jich ale není. Což je záležitost současného pojetí vysokoškolského studia, a to nejen na ČZU. Já přednáším také na Univerzitě Karlově, na Jihočeské univerzitě, na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, na Technické univerzitě v Liberci, občas v Olomouci a v Ostravě a nárazově také na jedné univerzitě v Indonésii. Když to porovnám, vidím nejmotivovanější studenty právě v té Indonésii.

Studium je tam drahé, každý si ho nemůže dovolit, ale když školu dokončí, sociální status značně stoupá a otvírají se velké pracovní možnosti. V České republice to vidím tak, že dochází k velké devalvaci titulu. Dnešní bakaláři nejsou ani na úrovni maturantů z dob dřívějších, což není kritika studentů, ale systému, jehož jsou studenti obětí. To vnímám jako velice neblahý trend.

Na druhou stranu, je na zodpovědnosti a motivaci každého studenta, aby byl aktivní. Vždyť i na ČZU jsou dnes obrovské možnosti, o tom bychom si my mohli nechat dříve jen zdát. Studenti mohou cestovat, kam je napadne a na jak dlouho chtějí. Mají možnost spolupráce s dobrými výzkumnými týmy a s mnoha dalšími institucemi. Motivovaný student by bezesporu našel výzkumný tým, který by se ho rád ujal. Nicméně, pak je tu masa těch, kteří motivaci nemají žádnou, a chtějí pouze titul. Potkáváme je v průběhu celého studia. I u státnic, a tam už se s tím těžko dá něco dělat. Takto velký propad sleduji především od pandemie covidu-19, kdy se zřejmě na všech podepsaly ty dva roky strávené doma.

Kdybyste si mohl splnit tři přání, co by to bylo?

Pokud jde o společensko-kulturní rovinu, tak aby skončila degradace vzdělávání a titulů, aby se nešlo jen po diplomech, ale bral se zřetel na úroveň vzdělanosti a na znalosti. Asi je to v současné době utopie, ale to bych si opravdu přál. Hodně se mluví o tom, že nemáme mít elity. Já si však myslím, že bez elit se zastavuje pokrok a společnost kolabuje. Elity by naopak měly být podpořeny, protože jsou natolik prospěšné, že z nich mají benefit i ti méně úspěšní nebo méně průbojní. Když si budeme všichni rovni, znamená to, že ty úspěšné ořežeme na úroveň neúspěšných, protože z neúspěšných nikdy úspěšné neuděláme. Takže mým prvním přáním je zastavit degradaci vzdělávání a titulů.

Druhé je z oblasti politiky a je to osobní přání. Chtěl bych, aby nevyprovokovaná agrese byla řádně potrestána.

Třetí, a nejosobnější přání, je dostat se ještě někdy výzkumně na Novou Guineu. To není jen tak, nezbytná byrokratická stránka je složitá, i když v tom člověk umí chodit. Není jednoduché dostat se na ostrov a smět tam legálně sbírat vzorky. Navíc tam je dost nepřístupný terén, na mnoha místech neexistují žádné záchranářské složky ani tam není dopravní spojení mezi vnitrozemím a pobřežím. Je to vlastně docela nebezpečné, ale to je právě důvod, proč tam na nás mnohé objevy ještě čekají. Takže bych se tam rád podíval dřív, než ostrov zlikviduje civilizační vlna, která se přes něj už nyní pomalu převaluje s podobným schématem, jaké absolvovali severoameričtí indiáni. Proto bych rád podal pomocnou ruku k záchraně takto úžasného prostředí obývaného jedinečnou biotou.

Nezbývá než vám držet palce.

Rozhovor vedla: Lenka Prokopová / Foto: archiv Jiřího Patoky